RADIM POLČÁK, MATĚJ MYŠKA  Matej.Myska@law.muni.cz

Pojem šedá literatura je z právního hlediska relativně složitý, neboť platné právo se mu specificky nevěnuje. Ve skutečnosti však šedá barva v tomto případě neznačí přechodnou fázi mezi legálním a ilegálním, ale spíše naznačuje specifický objekt právního zájmu vykazující na jedné straně typické znaky standardní literatury, na straně druhé však mající i znaky a účely, které jsou pro právo relativně nové a netypické. Šedivost tak je z pohledu právního v tomto případě třeba vnímat nikoli jako znak nebezpečí, ale spíše jako indikátor potřeby pozorné právní úvahy.

Pojem šedé literatury z pohledu práva

Standardní právní model tvorby a publikace literatury (můžeme ji označit třeba jako „bílou literaturu“) je založen na kreativní činnosti autora, který pak následně své dílo licencí postupuje vydavateli, a ten je komerčním způsobem uvádí na trh. Standardně se šíří tiskem a zákazníci za jeho rozmnoženiny platí v knihkupectvích kupní cenu. Z ní pak autor zpravidla inkasuje příslušný podíl, přičemž je z ní pochopitelně financována i činnost vydavatele a knihkupce.

Příchod informačních a komunikačních technologií tento klasický model v poslední době čím dál více mění, a to nejen z hlediska samotného média (setkáváme se běžně s tzv. elektronickými knihami¹), ale i co do ekonomických či obecně transakčních mechanismů tvorby a šíření literárních děl. Stále častěji se tak setkáváme s díly, jejichž primárním účelem je nekomerčním způsobem šířit určitou informaci², dostát právní nebo akademické povinnosti, nebo dokonce s takovými, jejichž smysl a účel můžeme vidět pouze v tom, že prostě vzniknou. Máme-li tedy poměrně široký a značně metaforický pojem šedé literatury (dále ŠL) poněkud upřesnit pro potřebu jeho následné právní reflexe, můžeme tak učinit negativně – tvoří ji taková literární díla, jejichž smysl a účel je odlišný od standardní literatury, šířené nakladatelským způsobem.

Z hlediska právního každopádně není třeba mít stoprocentní jistotu v tom, co všechno může být považováno za ŠL. Spíše je nutné zaměřit se na otázku, jaké právní režimy mohou mít nejrůznější šedé literární výstupy. K tomu je třeba provést klasifikaci typů ŠL nikoli podle jejích jednotlivých forem, ale ideálně podle účelů, k jejichž naplnění vznikají.³ Prozatím se jako dostačující jeví uvažovat o ŠL jako o výtvorech plnících primárně některý z následujících účelů:

1.  plnění studijních či kvalifikačních povinností,

2.  vykazování akademických aktivit (nejčastěji ve výzkumu a vývoji pro potřeby poskytovatelů dotací),

3.  sdílení myšlenek k odborné diskuzi (typicky při konferencích, v procesu psaní rozsáhlejších publikací, při výuce apod.),

4. vytváření technických standardů,

5. plnění právních povinností (typicky v oblasti účetnictví, veřejných zakázek apod.).

Z hlediska subjektů a právních režimů tvorby a šíření ŠL pak můžeme k výše uvedeným kategoriím přiřadit následující typické situace:

1. literární dílo vytváří student nebo uchazeč (typicky sem patří práce seminární, diplomové, habilitační apod.) – většinou se jedná o díla školní, resp. o díla se zvláštním režimem užití podle zákona o vysokých školách,

2. literární dílo vytváří výzkumník nebo výzkumný tým pro svého zaměstnavatele, resp. pro poskytovatele dotace, příp. toto dílo (typicky u závěrečných zpráv) vytváří najatá agentura – většinou jde o díla zaměstnanecká nebo o díla vytvořená na objednávku,

3. literární dílo vytváří nezávislý autor a sám jej pak i publikuje – jde o standardní individuální autorská díla,

4. dokument vytváří úředník nebo zaměstnanec profesní organizace či profesního sdružení – v typických případech není nutné řešit režim ochrany, neboť se zpravidla nejedná o autorská díla,

5. dokument ve formě výkazu nebo dokladu vytváří zpravidla zaměstnanec pro svého soukromoprávního nebo veřejnoprávního zaměstnavatele – viz předchozí případ.

Přestože se o výše uvedených formách ŠL někdy hovoří jako o literatuře nepublikované, z hlediska právního se ve valné většině případů jedná o literární díla zveřejněná, byť často nikoli nakladatelsky a tiskem. Ke zveřejňování ŠL tak dochází jednak specifickými formami podle typu díla (například zveřejněním závěrečné zprávy na webu, veřejnou obhajobou vysokoškolských kvalifikačních prací apod.) a dále pak stále častější obecnou formou, tj. publikací v národních nebo mezinárodních databázích a registrech ŠL.

Právě tato standardní forma zpracování se z právního hlediska jeví jako nejvíce problematická. Provozovatel příslušné databáze zde v tomto případě sice na jedné straně fakticky zveřejňuje příslušné literární dílo, na straně druhé však nemá (a ani nechce mít) právní postavení srovnatelné s nakladatelem. Smysl a účel těchto databází je tedy diametrálně odlišný od účelu různých forem nakladatelských publikací. V návaznosti na to se ve značné míře liší od nakladatelského modelu i právní a faktické postavení zúčastněných stran.

Autorskoprávní otázky šedé literatury

Z právních souvislostí tvorby a publikace ŠL proberu především otázky autorskoprávní. Literární dílo je v tomto směru chráněno již od svého vytvoření, tj. od jeho zachycení v objektivně vnímatelné podobě. Autorská práva k dílu tak vnikají a jsou chráněna ze zákona, a to dokonce bez ohledu na vůli samotného autora.⁴ Tato práva zahrnují osobnostní a majetkovou složku (§ 10 autorského zákona – dále AZ).

Osobnostní složka autorských práv se váže bezprostředně k osobě autora a zahrnuje právo osobovat si autorství, tj. být uveden jako autor (§ 10 AZ), právo na integritu díla (§ 11 odst. 3 AZ), tj. ochranu před zásahy do struktury a obsahu díla, a právo rozhodnout o tom, zda bude dílo zveřejněno či nikoli (§ 11 odst. 1 AZ). Pro pořizování a vedení databází ŠL je však mnohem důležitější majetková složka autorských práv, která zahrnuje práva příslušné dílo užívat. Katalog různých forem užití je relativně rozsáhlý a obsahuje prakticky všechny myslitelné typy manipulace s autorským dílem včetně zveřejnění⁵, šíření tiskem, kopírování apod.

Zahrnutí autorského díla v uzavřené nebo veřejné databázi ŠL je nepochybně možné považovat za jeho užití ve smyslu zákona. K tomu, aby mohl pořizovatel nebo provozovatel databáze určité literární dílo tímto způsobem užít, je třeba, aby k tomu disponoval příslušným oprávněním. To může vyplynout přímo ze zákona, kdy hovoříme o volných užitích, resp. zákonných licencích (§ 29–40 AZ), nebo může být uděleno autorem či jiným vykonavatelem majetkových práv autorských ve formě smluvní licence.

V uvedených souvislostech je důležité si uvědomit, že nekryje-li možnost užití autorského díla zákonná licence nebo volné užití, lze dílo užít jen na základě dohody se subjektem vykonávajícím k dílu majetková autorská práva. Za takovou dohodu však nelze považovat jednostranné prohlášení nebo například skutečnost, že autor své dílo vystavil na volně dostupném webu – licence tak musí mít povahu dvoustranného právního jednání.

Poněkud problematická situace, kdy autor vlastně nemůže dát jednostranný souhlas s dalším užíváním svého díla⁶, se negativně projevuje právě u ŠL. Zejména u individuálních autorských děl mají jejich autoři eminentní zájem na tom, aby se jejich dílo co nejvíce rozšířilo, a chtějí k tomu využít i typicky masivních nepřímých síťových efektů internetu. Dát neurčitému okruhu zájemců jednostranně možnost dílo kopírovat a dál šířit však podle platného práva nelze.

Přirozeným, i když jen nepřímým řešením tohoto problému jsou takzvané veřejné licence.⁷ Technicky se jedná o veřejnou nabídku na uzavření licenční smlouvy adresovanou neurčitému okruhu zájemců (§ 2373 odst. 1 občanského zákoníku). Skutečnost, že se příslušné dílo nabízí pod veřejnou licencí, je v díle samotném nebo v jeho blízkosti oznámena⁸, a zájemce o kopírování a další šíření díla je tak informován o tom, že jeho užitím přistupuje konkludentně na podmínky licence. Záleží pak na typu licenčního ujednání, zda autor (nebo vykonavatel majetkových práv autorských) umožní jen další volné nevýdělečné šíření díla, nebo zda například svolí i s jeho výdělečným užitím, změnou, se zapracováním do cizího díla apod. Přestože je s využitím institutu veřejných licencí spojena řada právních problémů⁹, získal si tento instrument značnou oblibu, a to nejprve v USA a krátce na to i v Evropě, Českou republiku nevyjímajíc.¹⁰ Značná popularita veřejných licencí a jejich mediální známost společně s neznalostí právních souvislostí však často vedou k situacím, kdy dílo pod veřejnou licencí nabízí subjekt, který však nedisponuje odpovídajícím katalogem práv.

Ať už má být příslušné literární dílo užíváno na základě veřejné nebo standardní licence, je třeba rozlišovat, kdy vykonává majetková práva autorská sám autor a kdy je jejich vykonavatelem jiný subjekt. Například tam, kde bylo dílo vytvořeno jako zaměstnanecké, nebo tam, kde autor již dříve dohodl s někým výhradní licenci, nemá sám autor, byť to může znít paradoxně, právo s dílem dále nakládat. Autor, který publikoval článek v časopise a uzavřel s jeho vydavatelem exkluzivní licenční smlouvu, už není oprávněn poskytnout poté své dílo například ke zpracování v databázi ŠL (s takovým užitím by musel souhlasit vydavatel časopisu, s nímž autor dříve uzavřel exkluzivní licenci¹¹) nebo jej dát k dispozici pod veřejnou licencí. Z právě uvedeného vyplývá, že zařadit určité autorské dílo do takové databáze lze pouze na základě práva vyplývajícího přímo ze zákona (typicky u zákonných licencí, zaměstnaneckých děl apod.) nebo na základě licenční smlouvy. Nejedná-li se ani o jeden z právě uvedených případů, jde o protiprávní užití autorského díla a pořizovatel příslušné databáze se vystavuje možnosti právního postihu (§ 40 a násl. AZ).

Zásah do majetkových práv autorských formou protiprávního užití se hodnotí na objektivní bázi, tj. za užití objektivních faktických a právních kritérií.¹² Znamená to, že se nezkoumá míra zavinění na straně rušitele, ale pouze skutečnost, zda k zásahu do majetkových práv autorských objektivně došlo.¹³ Nehraje tedy roli například skutečnost, že pořizovatel databáze ŠL jednal v dobré víře, tj. například se mylně domníval, že autor poskytující do databáze svoje odborné články k nim vykonává majetková práva autorská. V takovém případě nezbývá pořizovateli databáze, než aby odškodnil poškozeného, tj. legitimního vykonavatele autorských práv, a regresně se pak domáhal náhrady na tom, kdo celou situaci svým jednání způsobil, tj. na autorovi nebo na jiné osobě, která dokument neoprávněně do databáze nahrála. Odpovědnosti vůči třetím osobám se přitom pořizovatel databáze nemůže zříci ani ji nijak jednostranně omezit.¹⁴

V souvislosti s právě uvedeným je třeba připomenout i prastarou zásadu soukromého práva, že totiž nikdo nemůže na jiného převést více práv, než kolika sám disponuje. Subjekt, který nahraje do databáze ŠL autorské dílo, aniž by k němu disponoval odpovídajícími majetkovými právy, tedy logicky nemůže de iure udělit oprávnění k užití díla v databázi jejímu pořizovateli. Přestože tedy může pořizovatel databáze žít v domnění, že mu byla udělena platná licence, ve skutečnosti zpracovává a zveřejňuje příslušné dílo v rozporu se zákonem a poškozené třetí osobě, tj. legitimnímu vykonavateli majetkových práv autorských, za to přímo odpovídá.

Jedinou podstatnou výjimkou z právě uvedeného je situace, kdy se repozitář ŠL provozuje jen jako veřejné úložiště, tj. jako služba, která uživatelům pouze umožňuje ukládání jejich dat, aniž by s nimi dále jakkoli manipulovala. Je-li pak příslušné dílo nahráno uživatelem do takového úložiště, je odpovědnost poskytovatele této služby omezena na případy, kdy o protiprávnosti užití díla sám ví nebo vědět má a může.¹⁵

Závěr

Článek stručně nastínil právní otázky související s tvorbou a zpracováním ŠL. Jako klíčový právní problém identifikoval především oprávnění k zařazení literárního díla do příslušné databáze, přičemž pořizovatel databáze často není s to ověřit, zda subjekt, který mu dokument do databáze poskytl, k němu skutečně disponuje příslušnými právy. Jedinou, byť nikoli ideální obranou provozovatele databáze ŠL před nároky třetích osob je pak možnost následného regresu.¹⁶

Pořizovatelům takových databází usnadňuje v řadě případů situaci skutečnost, že k ní majetkovými právy autorskými často nedisponují jednotlivci, ale instituce, např. u děl zaměstnaneckých pak zaměstnavatelé jejich autorů. Pořizovatel databáze tak může v těchto případech kontrahovat užití autorských děl hromadně a relativní stabilita příslušných institucí, s nimiž uzavírá licenční smlouvy, mu dává i lepší pozici pro případné regresní nároky v situaci, kdy bude dílo zařazeno do databáze neoprávněně.

Tam, kde databáze ŠL umožňuje aktivní přístup jednotlivcům, lze z právního hlediska doporučit omezení jejích funkcionalit na prosté uživatelské úložiště dat. Provozovatel takové databáze tak sice nemá postavení pořizovatele ve smyslu § 88 a násl. AZ a nemůže s databází ani s dokumenty tvořícími její obsah nijak nakládat, tj. ani je například nabídnout k využití partnerským databázím, je však díky omezení odpovědnosti poskytovatelů služeb informační společnosti v relativním právním bezpečí proti možnému postihu za nezaviněný zásah do autorských práv třetích osob.

Veřejné licence jsou relativně novým fenoménem, který se ŠL velmi úzce souvisí. Jedná se o standardizované nabídky na uzavření bezúplatných licenčních smluv, které umožňují autorům praeter legem poskytnout jejich díla široké veřejnosti a využít k jejich masovému rozšíření mohutných přímých a nepřímých síťových efektů celosvětové informační sítě. Nelze v této souvislosti nevidět, že masová obliba veřejných licencí a mohutně rostoucí fenomén tohoto typu literatury stále více tlačí na změnu základní filozofie a orientace současné rigidní a v mnoha směrech problematické autorskoprávní ochrany.

¹ Ke změnám souvisejícím s možnostmi elektronické publikace knih viz např. PICKER, R. C. Mediated Book. Chicago: The University of Chicago, 2009. John M. Olin Law and Economics working Paper, No. 463.

² K tomu srov. např. AUGER, Ch., P. Information sources in grey literature. 2nd edition. London: Bowker-Saurn: New York, 1989.

³ Účel představuje v platném právu jednu z centrálních kategorií. Přestože nebývá nutně v textech právních předpisů vyjádřen, je ve struktuře platného práva obsažen implicitně a umožňuje adekvátní aplikaci platného práva i na případy, s nimiž sám právotvůrce v době vzniku příslušné právní úpravy ani nepočítal. K tomu srov. např. HOLLÄNDER, P. Filosofie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s. 74–93.

⁴ Autor tak nemusí své dílo nikde registrovat ani se jinak aktivně o jeho ochranu zasazovat. Nemá dokonce ani de iure možnost jednostranným jednáním ochranu svého díla vyloučit nebo omezit – viz dále.

⁵ Zde je třeba rozlišovat mezi rozhodnutím o zveřejnění (patří mezi osobnostní práva) a samotným zveřejněním (různé formy spadají pod majetková práva).

⁶ V tomto případě jde o jeden z paradoxů práva duševního vlastnictví, k jejichž odkrytí dochází s postupným rozvojem informační společnosti – k tomu srov. např. LESSIG, L. Free Culture. New York: The Penguin Press, 2004.

⁷ K podstatě veřejných licencí viz např. GUADAMUZ, A. Open Science: Open Source Licences in Scientific Research. North Carolina Journal of Law and Technology, roč. 7, č. 2, s. 321–366. V českém právním prostředí se veřejným licencím detailně věnuje např. MYŠKA, M. Veřejné licence. Brno: Masarykova univerzita, 2014.

⁸ Pro tento účel se používají standardizované formulace, ikony či piktogramy s odkazem na www stránky s plným zněním licenční smlouvy.

⁹ Veřejné licence, které mají ambici pokrývat najednou různé státní jurisdikce, tak narážejí na rozdíly v národních právních řádech, na kogentní ustanovení rigorózně chránící kolektivní správu autorských práv apod. – k tomu srov. např. MARACKE, C. Creative Commons International The International License Porting Project. Journal of Intellectual Property, Information Technology and E-Commerce Law, č. 1, s. 4–18.

¹⁰ Po delší prodlevě byla do českého právního prostředí importována i nejznámější z veřejných licencí pro literární a jiná mediální díla, Creative Commons. Informace o těchto licenčních podmínkách a stručný návod k použití lze nalézt na www.creativecommons.cz.

¹¹ Opačný postup však možný je, tj. autor nejprve poskytne svůj manuskript do databáze šedé literatury a pak (typicky poté, co shromáždí ohlasy a text dopracuje) se dohodne na jeho exkluzivní publikaci v časopise nebo formou knihy. Nevýhradní licence, na jejímž základě je původní verze článku dostupná v databázi šedé literatury, přitom stále zůstává v platnosti. K tomu srov. § 2360 odst. 2 občanského zákoníku.

¹² K pojmu objektivní právní odpovědnosti viz např. HARVÁNEK, J. et al. Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 366.

¹³ K tomu srov. TELEC, I. a P. TŮMA. Autorský zákon – Komentář. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 421.

¹⁴ Zde je třeba připomenout, že nejrůznější tzv. „disclaimers“ jednostranně oznamující, že provozovatel služby neodpovídá za porušení práv třetích osob, jsou v evropském právu ve valné většině případů právně irelevantní.

¹⁵ Provozovatel repozitáře tedy v tomto případě není pořizovatelem databáze, ale poskytovatelem služby ukládání uživatelských dat ve smyslu § 5 zákona č. 480/2004 Sb. K tomuto typu odpovědnosti podrobněji viz POLČÁK, R. Odpovědnost ISP. In: POLČÁK, R. et al. Právo informačních technologií. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2018, s. 83–89.

¹⁶ V této situaci se nenacházejí ty databáze šedé literatury, které technicky fungují pouze jako uživatelská úložiště – provozovatelé těchto databází jsou kryti omezením odpovědnosti poskytovatelů služeb informační společnosti podle § 5 zákona č. 480/2004 Sb.

Literatura:

AUGER, Ch. P. Information sources in grey literature. 2nd edition. London: Bowker-Saurn; New York, 1989.

GUADAMUZ, A. Open Science: Open Source Licences in Scientific Research. North Carolina Journal of Law and Technology, roč. 7, č. 2, s. 321–366.

HARVÁNEK, J. et al. Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013.

HOLLÄNDER, P. Filosofie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006.

LESSIG, L. Free Culture. New York: The Penguin Press, 2004.

MARACKE, C. Creative Commons International: the International License Porting Project – Origins, Experiences, and Challenges. Journal of Intellectual Property, Information Technology and E-Commerce Law, č. 1, s. 4–18.

MYŠKA, M. Veřejné licence. Brno: Masarykova univerzita, 2014.

PICKER, R. Mediated Book. Chicago: The University of Chicago, 2009. John M. Olin Law and Economics working Paper, No. 463.

POLČÁK, R. et al. Právo informačních technologií. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2018.

TELEC, I. a P. TŮMA. Autorský zákon – Komentář. Praha: C. H. Beck, 2007.

Zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění některých dalších zákonů (o vysokých školách).

Zákon č. 121/200 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon).

Zákon č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů (zákon o některých službách informační společnosti).

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Elektronické zdroje: Creative Commons Česká republika [online]. c2010 [cit. 2018-10-04]. Dostupné z: https://www.creativecommons.cz/.