Main content
ZE ZAHRANIČÍ: „Postpravda“ a britské knihovny
SYLVA ŠIMSOVÁ, Londýn
Záznamy označené jako „postpravda” obsahují informace, které zcela neodpovídají skutečnosti a šíří dezinformace na internetových sociálních sítích nebo v médiích. Slovo „postpravda” (anglicky „post-truth“) bylo v roce 2016 Oxfordskými slovníky vyhlášeno slovem roku.
Záznam, který zcela neodpovídá skutečnosti, není nic nového. V minulosti mohl autor psaného nebo tištěného dokumentu třeba udělat chybu, nebo mohl zakrýt informaci z důvodu diskrétnosti. Například v křestním listu může být napsáno „otec neznámý”, i když jeho jméno je matce známo.
Problém s „postpravdou“
Problém s dnešní „postpravdou“ je ten, že informace neodpovídající skutečnosti jsou ve velkém měřítku a plánovitě šířeny, aby globálně změnily vědomí o skutečnosti. Knihovny a archivy bývaly tradičně zdrojem pro ověřování věrohodnosti záznamů, a dalo by se tedy očekávat, že dnešní knihovny budou pomáhat v rozlišování mezi skutečností a „postpravdou“.
Bohužel tomu tak není, protože v současné době knihovny v Británii z finančních důvodů procházejí existenční krizí. Jejich otevírací hodiny se krátí, na poličkách nabízejí méně knih k výběru, pečuje o ně méně kvalifikovaných zaměstnanců a některé dokonce zanikají.
Při vstupu do knihovny spatří dnes uživatel napřed plné stoly s počítači a jenom málo čtenářů u poliček s knihami. Přístup k internetu prostřednictvím knihovny je sice dobrá služba, ale nijak neřeší problém ověřování „postpravdy“. V tisku se diskuze o „postpravdě“ týkají většinou politické stránky problému. O roli knihoven se v souvislosti s ní hovoří málo.
Doporučení, jak odhalit „postpravdu“
Mezinárodní knihovnická organizace IFLA vydala prohlášení, ve kterém radí knihovnám, jak ověřovat, co je a není „postpravda“ (https://www.ifla.org/publications/node/11174).
Navrhuje metodu skládající se z osmi částí: 1. posoudit pramen, ve kterém se zápis nachází; 2. přečíst více než jenom název; 3. ověřit autora; 4. ověřit odkazy; 5. ověřit datum zápisu; 6. zhodnotit, zda se nejedná o vtip; 7. uvážit vlastní předsudky; 8. zeptat se odborníků.
Některé knihovny, například univerzitní knihovna v Newcastle, upozorňují na tuto metodu IFLA čtenáře (http://libguides.ncl.ac.uk/fakenews/spotfakenews).
Dlouhá internetová stránka Britská knihovna (The British Library) shrnuje zdroje informací o „fake information” (http://blogs.bl.uk/thenewsroom/st-pancras-intelligencer/). Dodává, že ve svobodné společnosti je důležité, aby lidé mohli vyjadřovat své názory, i když s nimi druzí nesouhlasí.
Také knihovna Sněmovny lordů Britského parlamentu vydala dokument vyjadřující znepokojení nad otázkou „fake information”. Této otázce se věnuje rovněž parlamentní výbor Culture, Media and Sport Committee. Výsledky jeho práce zatím nebyly zveřejněny. Sociální média ovlivňují rozšiřování informací bez redakční kontroly. Je žádoucí, aby si uživatelé osvojili kritický přístup k informacím (http://researchbriefings.parliament.uk/ResearchBriefing/Summary/LIF-2017-0040).
V knihovnické asociaci CILIP se problému věnuje skupina „Information Literacy Group“ (https://www.cilip.org.uk/about/special-interestgroups/information-literacy-group).
Tento krátký přehled ukazuje, že teoreticky jsou si knihovníci dobře vědomi svého úkolu v souvislosti s kontrolou „postpravdy”. Nedostatek finančních prostředků jim však neumožňuje, aby se tím více zabývali.