JAROSLAV CÍSAŘ  ctenar@svkkl.cz

V této nově zavedené nepravidelné rubrice vám budeme představovat různé osobnosti, které sice vystudovaly nebo vyšly z knihovnictví, ale profesně se prosadily a působí v úplně jiných oborech a oblastech.   Redakce

PhDr. Veronika Nürnbergerová, Ph.D., C.A.S. je absolventkou Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK (ÚISK) a School of Information and Library Science of the University of North Carolina at Chapel Hill (UNC). V knihovnách působila mezi lety 1989–1997, pak začala pracovat na různých pozicích v rámci evropské spolupráce v oblasti vzdělávání a zaměstnanosti a podílela se na realizaci řady národních a evropských projektů včetně vstupu ČR do EU. O jejím dalším směřování tak bylo rozhodnuto…

Proč jste se rozhodla studovat právě knihovnictví a v čem se lišilo jeho studium v ČR a ve Spojených státech?

Odmaturovala jsem na střední pedagogické škole v Liberci. Po ní mě čekalo přidělení na umístěnku do některé z mateřských škol. Ocitla jsem se v situaci, kdy jsem věděla, že nemám žádné zkušenosti, o životě nic nevím a chce se po mně, abych vzdělávala a vychovávala děti. Cítila jsem, že není dobrý model pustit hned po maturitě osmnáctiletou holku k předškoláčkům. Věděla jsem, že potřebuju dál studovat. Psal se školní rok 1988/89. Vybrala jsem si obor blízký kultuře. Přijímací zkoušky jsem složila mezi nejlepšími. Přesto jsem ale na FF UK měla dveře zavřené a cítila jsem to jako nespravedlnost. Naštěstí jsem se dozvěděla, že v dětském oddělení tehdejší Státní vědecké knihovny v Liberci hledají pracovníka na půl úvazku. Nastoupila jsem v září 1989. Našla jsem tam skvělé kolegyně, práce s dětmi v knihovně mě moc bavila. Po listopadu 1989 se navíc změnila přijímací kritéria na vysoké školy – politická angažovanost a původ rodičů už nehrál roli – a já už věděla, že chci studovat knihovnictví. Přijímací zkoušky jsem úspěšně složila a v roce 1990 jsem začala studovat na Katedře knihovnické a informační vědy FF UK. Tam jsem také potkala Stanleyho Kalkuse, který navázal spolupráci Karlovy univerzity s UNC-SILS, kde dříve sám působil. V roce 1995 jsem byla na tuto nejlepší a prestižní školu v oboru přijata a odjela tam studovat jako první studentka s českým pasem. Byla to obrovská životní a studijní zkušenost. Něco takového by si měl zkusit každý. Studium v ČR je zaměřené na teoretické znalosti, všeobecný filozoficko-společenský vědní základ. Studium v USA je zase zaměřeno na praktické použití vědeckých poznatků z oboru v praxi, na řešení určitých úkolů, se kterými se v praxi můžeme setkat a které často souvisejí s efektivitou fungování a řízení knihoven a informačních pracovišť.

Čím vás práce v knihovnách zaujala, a když porovnáte ty z ČR s těmi americkými, jak toto srovnání dopadlo?

Součástí mého stipendia, které jsem dostala od UNC, byl částečný pracovní úvazek v oddělení slovanské a východoevropské literatury v ústřední knihovně univerzity – Davis library. Značnou část fondu tohoto oddělení tvoří sbírka exilové české literatury, kterou tu za svého působení budoval Stanley Kalkus. Kromě toho, že jsem prováděla předakviziční rešerše v různých systémech a databázích, o jejichž existenci jsem věděla z pražských studií, užívala jsem si, že mám možnost přispět k rozšiřování tak úžasné a ojedinělé sbírky a být součástí špičkové knihovny jedné z nejprestižnějších amerických univerzit. Moc ráda jsem pobývala mezi regály – tehdy u nás ještě volný výběr nebyl samozřejmostí – a brala do rukou knížky, o kterých jsem do té doby jen slyšela. Když mi bylo smutno po domově, šla jsem mezi ně, začetla se nebo listovala knihou fotografií Jizerských hor, přenesla se o tisíce kilometrů a najednou jsem byla doma… Je trochu paradoxní, že jedině při této práci jsem využila ruštinu, kterou jsem se velkou část dětství učila povinně. Hodně jiné z hlediska pracovních podmínek bylo, že se dohlíželo na dodržování ergonomických pravidel a pravidelné přestávky. Po dvou hodinách práce byla povinnost opustit na cca 20 minut pracoviště. Pro zaměstnance byla také k dispozici odpočinková místnost a klidová místnost s lehátky; sick days byly také v té době u nás věcí neznámou. Pokud bych měla srovnávat mezi českými a americkými knihovnami té doby, tak jako čtenář a uživatel jsem byla v Chapel Hill nadšená, protože knihovny poskytovaly to, co mi v Čechách chybělo, jako je pohovka k polehávání, příjemná zákoutí, online neomezený přístup k nejnovějším odborným a vědeckým periodikům a článkům a prakticky neomezená otevírací doba se službou nočního doprovodu na kolej.

Co rozhodlo o tom, že jste se nakonec rozhodla věnovat oblasti vzdělávání, tj. úplně jiné činnosti a oboru, než ve kterém jste začínala?

Chtěla jsem v práci využít to, co jsem se při studiu naučila. Na podzim roku 1997 vyšel v konferenci Knihovna inzerát na pozici informačního specialisty v Národní agentuře, tehdy se používal název Národní koordinační jednotka evropského vzdělávacího programu Leonardo, kde se požadovala znalost angličtiny a tvorba databází v aplikaci Access. Přihlásila jsem se a místo jsem dostala. Leonardo da Vinci, evropský program na podporu odborného vzdělávání, byl už od roku 1997 prvním otevřeným i nečlenským zemím EU. Evropské programy zaměřené na různé oblasti vzdělávání nesly jména evropských osobností, které dané oblasti v minulosti významně ovlivnily – Comenius školní vzdělávání, Socrates všeobecné vzdělávání, Erasmus vysokoškolské vzdělávání, Grundtvig vzdělávání dospělých a další. Nyní jsou všechny tyto oblasti zastřešeny jedním velkým programem Erasmus+. A nakonec jsem se zas tak daleko od knihovnictví nedostala. Se vzděláváním má mnoho společného a oba obory spolu také hodně souvisejí. Jsou to dvě různé cesty vedoucí ke stejnému cíli – k vyšší vzdělanosti společnosti a rovnému přístupu ke vzdělání.

Co jste mohla uplatnit ze studia knihovnictví a metod knihovnické práce při svém dalším působení?

Studium na filozofické fakultě naučí člověka myslet – to je podle mého největší vklad do života. Studiem na ÚISK a na UNC-SILS jsem poznala mnohovrstevnatost vědy, naučila jsem se myslet systematicky, strukturovaně, umět situaci analyzovat a také ji vidět v dalších souvislostech, umět oddělovat podstatné informace od nepodstatných, zásadní od podřadných, smysluplné od nesmyslných. Také jsem postupem času ocenila obezřetnost vůči bezpečnosti hromadně zaváděných nových informačních technologií. To jsou dovednosti, které nabývají na důležitosti s tím, jak komplexním problémem se zabýváte, a člověk je může uplatnit ve většině oborů – najít podstatu, umět myslet v souvislostech a používat zdravý selský rozum. Vzdělávání a školský systém je ohromně komplexní problematika s celospolečenským dosahem přes několik generací a má navíc značnou setrvačnost. Proto každá, i zpočátku zdánlivě marginální nebo nesystematická změna se projeví až s postupem času a její dopad může být úplně jiný, než si její původci na počátku byli schopní představit. Asi každý z nás některou z těch změn ve školství z posledních dvou dekád pocítil – ať už v kůži svých dětí, nebo jako rodič. V tom lepším nebo horším slova smyslu.

Byla jste rovněž poradkyní předsedy vlády pro oblast lidských zdrojů a evropských programů a také jste pracovala v soukromé sféře ve společnosti Deloitte. Musela jste se nějak dále vzdělávat, nebo jste se „zapracovala“ hlavně praxí?

Prakticky každý den čtu, zajímám se nejenom o dění kolem sebe a o situaci v našem vzdělávacím systému a školství, ale i o dění a vývoj v Evropě. Ráda se o tom s lidmi bavím a ověřuji si, jestli a jak funguje to, co vypadá pěkně černé na bílém – ale život a realita je mnohem pestřejší. Je to hodně o sledování společenského vývoje a udržování aktuálního všeobecného rozhledu, protože se vzděláváním souvisí mnoho dalších faktorů, jako jsou například situace na trhu práce, pozice zaměstnavatelů, role státu v podpoře rodiny, podpora společenské konkurenceschopnosti, vývoje a přenosu inovací. Také jsem měla v životě docela štěstí na inspirativní lidi kolem sebe, od kterých jsem se toho dost naučila.