Main content
KNIHOVNY A WEB 2.0 - Po stopách fenoménu
JAN RYLICH > jrylich@gmail.com
V posledních několika letech se termín Web 2.0 stal fenoménem, který ovlivnil řadu internetových služeb a aplikací. Vývoj samozřejmě nelze zastavit, a tak se o tuto oblast začínají zajímat i knihovny a další znalostní instituce, aby případně mohly některé zajímavé prvky využít ke svému dalšímu rozvoji. Tento článek by měl být jednak úvodem k tématu Webu 2.0, a současně také úvodem do nové rubriky, která se bude tomuto trendu pravidelně věnovat.
Pojem Web 2.0 e relativně známý, a toto slovní spojení se často objevuje i v médiích či na odborných konferencích. Na druhou stranu si ale lidé mnohdy nejsou jistí, co přesně tato „nálepka“ znamená. V rubrice Knihovny a Web 2.0 si samozřejmě postupně představíme i jednotlivé služby a technologie, ale pro začátek bude možná nejlepší podívat se na zoubek samotnému Webu 2.0.
Jeden z hlavních problémů totiž spočívá v tom, že tento termín nemá žádnou všeobecně přijatou nebo ustálenou definici. Označení Web 2.0zkrátka samo o sobě neznamená nic konkrétního či hmatatelného a jedná se v podstatě jen o obecné (a tedy i poněkud vágní) pojmenování, které svým způsobem zastřešuje celou řadu různých prvků, služeb, technologií a podobně. Cenou za srozumitelnost tak bylo určité zjednodušení a generalizace.
Termín Web 2.0
Označení Web 2.0 se poprvé objevilo v roce 2004 na konferenci O’Reilly Media Web 2.0 Conference a jako tvůrce tohoto pojmu je nejčastěji uváděn právě irský rodák Tim O’Reilly. Termín se brzy ujal a pronikl i do médií. Příjemnou výhodou bylo, že nové webové služby rázem získaly stručný a jasný souhrnný název, kterému rozuměla většina uživatelů; nevýhoda ale spočívala v tom, že tento termín „zlidověl“, aniž by byl upřesněný například odbornou diskusí, tedy aniž by byl správně definován.
Samotný název Web 2.0 totiž naznačuje, že se jedná o jakousi „druhou generaci webu“. To ale není přesné, protože vývoj internetu rozhodně není skokový, ale naopak se vše vyvíjí průběžně a de facto neustále. Jinými slovy, nejedná se o webovou revoluci, ale spíše o postupnou evoluci. Kritici toho termínu také často tvrdí, že jde jen o pouhý hype, o marketingovou bublinu bez většího významu. Do jisté míry mají pravdu, protože zmiňované označení je samo o sobě poněkud nepřesné a neurčité.
Není ale podstatné, jestli budeme mít klíčové slovo Web 2.0 v oblibě, nebo jestli k němu máme nějaké výhrady. Nejdůležitější je, co nám mohou nabídnout služby, které tento termín zastupuje, a jak je můžeme využít. Je zkrátka potřeba, abychom Web 2.0 vnímali realisticky a uvědomili si, že to opravdu není nějaká „nová verze webu“ (natož internetu), ale jen pomyslná nálepka, která byla, s jistou mírou zobecnění, přilepena na množinu prvků, které jsou v současné době pro web typické.
Základní principy
Existuje celá řada trendů, které s Webem 2.0 souvisejí, respektive jsou pro něj charakteristické. Jedním z nejdůležitějších pilířů je silný důraz na komunitu a její vzájemnou interakci. Velmi oblíbené jsou v tomto ohledu například sociální sítě, kde spolu mohou uživatelé komunikovat, bavit se, vyměňovat si fotografie a podobně. Tyto komunity mohou samozřejmě i seriózně kooperovat, a internet se tak stává rychlým a efektivním médiem pro společnou práci na projektech, pro společné sdílení informací atd.
Ostatně sdílení jako takové je dalším ústředním prvkem, na kterém Web 2.0 stojí. Díky moderním technologiím je totiž možné sdílet v podstatě všechno - hudbu, obrázky, videa, a dokonce i znalosti. Vezměme si třeba takovou Wikipedii - jednotlivá hesla píší zpravidla lidé, kteří o daném tématu něco vědí. A když je někde v textu chyba nebo je k dispozici přesnější údaj, kdokoliv může článek okamžitě opravit či aktualizovat. Vytváření a sdílení informací a znalostí tedy probíhá takřka neustále.
Kromě zmiňovaného sdílení a budování komunit je neméně důležité i zaměření na uživatele. Podobně jako se knihovny snaží kupříkladu usnadnit vyhledávání či urychlit výdej knih ze skladu, tak se i webové služby pokoušejí vycházet uživateli vstříc. Portály (jako např. Seznam.cz) umožňují měnit svůj vzhled a rozvržení prvků podle osobních preferencí, ovládání aplikací prochází testováním, aby lidem co nejlépe vyhovovalo, a i ty nejjednodušší webové služby mívají přehledný design a snadno použitelnou nápovědu.
Web 2.0 a knihovnictví
Výše uvedené principy je pochopitelně možné aplikovat i na sféru knihovnictví, a díky tomu zrychlit komunikaci, představit nové služby a možnosti. Výsledné spojení knihoven a prvků Webu 2.0 se někdy označuje jako Library 2.0(česky „Knihovna 2.0“). Samozřejmě opět platí, že bychom tuto zkratku neměli chápat doslova (například jako novou verzi knihovnictví), ale spíše jako již zmíněný zastřešující pojem.
Pravděpodobně nejvýznamnějším rysem takové moderní knihovny je ještě větší zaměření na uživatele. Jistě, i v dnešní době se knihovny o své čtenáře starají a nabízejí jim řadu zajímavých služeb, ale vždy existuje prostor k nějakému zlepšení. Knihovny musí kupříkladu reagovat na skutečnost, že uživatelé stále častěji preferují elektronické služby. Moderní knihovny by tedy měly mimo jiné klást důraz i na své webové stránky a různé on-line databáze a elektronické systémy, aby uživatelé mohli vyřídit maximum svých požadavků bez nutnosti fyzické návštěvy knihovny.
Další principy Webu 2.0 pak mohou knihovny využít třeba k optimalizaci svých interních komunikačních procesů. E-maily, diskusní fóra, chaty, blogy, RSS a další služby a funkce dokáží příjemně urychlit výměnu novinek a informací. Podobné komunity samozřejmě nemusí existovat jen v rámci jedné knihovny, ale takto je možné propojit instituce napříč obcí, krajem, Českou republikou, a potažmo celým světem. V současné době se ke komunikaci využívá zejména elektronická pošta, ale to je jen zlomek z možného potenciálu.
Závěrem
I když to nemusí být na první pohled patrné, propojování prvků Webu 2.0 a knihovnictví není vůbec jednoduché. Problém totiž není v tom, že by takové změny byly příliš obtížné nebo nákladné - naopak, většina služeb je zdarma a je i uživatelsky velice přívětivá - ale ten největší problém spočívá v tom, že takový přechod vyžaduje od knihoven (a někdy i uživatelů) trochu odlišný přístup k práci a ke komunikaci, tedy de facto určitou změnu myšlení.
Není těžké například vysvětlit zaměstnancům, jak se píší blogy nebo pro ně připravit diskusní fórum. Mnohem složitější je ale dosáhnout toho, aby tyto služby opravdu využívali a nebrali to jen jako „nutné zlo“. Podobné změny proto musí probíhat pozvolna a s důrazem na vlastní zájem a iniciativu. Jinými slovy: knihovníci a knihovnice se musí s Web 2.0 službami nejprve pořádně seznámit, a až zjistí v čem spočívají a rozhodnou se, jestli jsou pro ně výhodné, teprve pak je mohou začít efektivně používat. Informace (a informovanost) jsou zkrátka vždy na prvním místě - ať už se jedná o knihovny 1.0, 2.0 nebo třeba 3.14.