Main content
Klasici nizozemské literatury v současných českých (a slovenských) překladech
LUCIE SEDLÁČKOVÁ
Nizozemská literatura se v poslední době těší poměrně velké přízni českých vydavatelství. Podíváme-li se na statistiku zhruba posledních deseti let, zjišťujeme, že každoročně vychází až deset literárních titulů přeložených z nizozemštiny. Už tradičně na tom mají svou zásluhu obzvláště některá vydavatelství (např. Argo, Mladá fronta, Nakladatelství Lidové noviny, Odeon, Paseka), která se ujímají u nás bohužel zatím jen málo známých nizozemských autorů. Dále svou nelehkou roli sehrávají zkušení čeští překladatelé (zvláště Olga Krijtová, Veronika Havlíková, Magda de Bruin-Hüblová) a po finanční stránce také významně přispívá Nizozemský literární produkční fond, který podporuje většinu překladů kvalitních nizozemských děl. V neposlední řadě je samozřejmě potřeba zdůraznit i zájem čtenářů o menší evropské literatury, bez nichž by jakékoli literární překladatelské snažení nemělo valný smysl.
Tvrdit ovšem, že nizozemská literatura patří v Evropě k těm malým, není tak úplně na místě, protože tento pojem vlastně zastřešuje písemnictví dvou poměrně početných národů, jednak samotných Nizozemců (často nesprávně nazývaných Holanďanů, podle provincií Severní a Jižní Holandsko), kterých je více než 16 milionů, a dále pak Vlámů, kteří se svými 6 miliony tvoří větší část belgického království. Těchto více než 22 milionů potenciálních čtenářů činí z nizozemské literatury literaturu spíše středně velkou než malou, například v porovnání s českou jazykovou oblastí nebo s oblastmi severskými (švédská má devět, finská pět milionů obyvatel).
Nizozemská jazyková oblast má rozhodně co nabídnout, což se projevuje obrovskou literární produkcí i velkým zájmem místních čtenářů o literární dění (literární přílohy novin, autorská čtení, literární festivaly, každoroční březnový Týden knihy). V Česku se literární povědomí o této oblasti zvyšuje jen velmi pomalu, což je možná způsobeno i tím, že Nizozemsko ani Vlámsko nedisponuje žádným opravdu světově proslulým literátem. Přesto zde najdeme několik autorů, kteří už dávno překročili hranice Nizozemska a Belgie a dali by se s ohledem na jejich význam i rozsah díla označit za žijící či nedávno zesnulé nizozemské klasiky.
Za největšího žijícího nizozemského spisovatele je bezesporu pokládán Harry Mulisch (*1927), i když zlí jazykové s oblibou tvrdí, že si toto místo na nizozemském Parnasu uzurpuje spíše on sám. Každopádně mu už nikdo nevezme místo v tzv. Velké trojce („De Grote Drie“), neboli trojici nejvýznamnějších poválečných spisovatelů v Nizozemsku, kterou tvoří společně s Willemem Frederikem Hermansem (1921-1995) a Gerardem Revem (1923-2006).
Pro nás není bez zajímavosti, že se Harryho otec Karl narodil v Jablonci nad Nisou v tehdejším Rakousku-Uhersku. Po první světové válce tento vysloužilý důstojník emigroval do Nizozemska, kde se oženil s dcerou frankfurtského židovského bankéře. Díky tomu, že Karl Mulisch za druhé světové války kolaboroval s Němci, podařilo se mu manželku i jediného syna uchránit před koncentračním táborem. Tyto rozporuplné životní události se později mnohokrát objeví v díle nizozemského velikána.
Harry Mulisch debutoval už v roce 1947 a od té doby je velmi plodným autorem, jehož tvorba bývá nejčastěji označována za metafyzickou či postmoderní. Jeho díla se vyznačují poměrně náročnou kompozicí, takže nejde o právě snadné čtivo. Mulisch má ovšem onu pozoruhodnou schopnost do svých děl vtáhnout právě tím, jak kombinuje neuvěřitelné množství vlivů a motivů: filozofických, literárních, historických, biblických a mytických, a dále ze všech možných oblastí uměleckých, kulturních i vědeckých. Vytváří tak jakousi mozaiku, kam všechno přesně zapadá a kde se nakonec všechno spojí v celistvý obraz.
Čeští čtenáři z dřívější doby už znají jeho nejslavnější román Atentát (De aanslag, 1982; česky 1986, přeložila O. Krijtová), který na osudech jednotlivce mapuje poválečnou historii a zároveň nastoluje základní otázky lidské viny. Dále román Dvě ženy (Twee vrouwen, 1975; česky 1993, přeložila O. Krijtová), kde autor vystavěl moderní příběh lesbického vztahu dvou žen na antickém mýtu o Orfeovi a Eurydice. Po roce 2000 u nás vyšly dva Mulischovy aktuální romány - Proceduraa Siegfried.
Procedura (De procedure, 1998; česky 2001, přeložila V. Havlíková) je dílo poměrně náročné právě zmiňovanou strukturou. Jednotlivé kapitoly spolu na první pohled nesouvisí - kniha začíná jakýmsi traktátem na téma starozákonní knihy Genesis. Posléze se přenášíme do Prahy doby Rudolfa II., kde rabi Löw pracuje na svém Golemovi, jehož vznik má hrůzostrašný dopad. Velká část knihy je ovšem věnována vědci Victoru Werkerovi, kterému se podaří z kousků DNA vytvořit živou hmotu, zároveň se však celý život musí vyrovnávat se ztrátou své malé dcerky, která se narodila mrtvá. Proceduramůže oslovit poměrně široké čtenářské spektrum, protože se dá číst jako filozofický román o podstatě stvoření a vzniku života, ale zároveň obsahuje i detektivní zápletku s velmi překvapivým rozuzlením. Překladatelka Veronika Havlíková za tento román obdržela jednu z cen Josefa Jungmanna (prémie Tomáše Hrácha - pro mladé talentované překladatele). Pro české čtenáře je pravděpodobně velmi zajímavá právě kapitola z rudolfínské Prahy, protože Mulisch příběh o Golemovi představuje dost odlišným způsobem, než jak ho známe.
Také v románu Siegfried (2001; česky 2003, přeložila V. Havlíková) si Mulisch významně pohrává s historickými fakty a i tady se vrací k jednomu ze svých častých témat - druhé světové válce. Jde o příběh nizozemského spisovatele, který přijíždí do Vídně a tam se shodou okolností dovídá, že Adolf Hitler a Eva Braunová měli syna. Toto zjištění mu pomáhá dát si do souvislostí i řadu jiných informací, a to mu na závěr dopomůže k pochopení osoby Adolfa Hitlera i jeho krutovlády. Vzhledem k mnoha filozofickým motivům jde opět o poměrně náročnou četbu, ale i zde je možnost číst knihu jako napínavý příběh s tajemstvím.
Dovolte mi zmínit ještě jedno dílo, které česky sice nevyšlo, ale které si český čtenář nevládnoucí nizozemštinou může přečíst v překladu slovenském. Jedná se o Mulischovo opus magnum, téměř devítisetstránkový román Objavenie neba(De ontdekking van de hemel, 1992; slovensky 2006, přeložil Adam Bžoch), jež je shrnutím Mulischova díla a zároveň jakýmsi moderním eposem v próze. V Nizozemsku se ho prodalo více než 600 000 kusů. Mulisch zde opět spojuje svá oblíbená témata jako je Starý zákon, konkrétně Mojžíšova smlouva s Bohem, téma druhé světové války a holokaustu, téma spasení a vykoupení, jež jsou i zde hojně kombinována s motivy historickými, kulturními i vědeckými. Jak je pro Mulische příznačné, román, který se střídavě odehrává v Nizozemsku, na Kubě, v Osvětimi, v Římě a Jeruzalémě, má opět velmi napínavý, přitažlivý a magický děj. Posloužil i pro anglické filmové zpracování známého nizozemského režiséra Jeroena Krabbé. Film mohli vidět na filmových festivalech a ve filmovém klubu na ČT2 i čeští diváci.
Další nizozemský klasik, Cees Nooteboom (*1933), je známý hlavně jako romanopisec a autor cestopisů. S Mulischem ho spojuje hlavně to, že jeho dílo bývá také označováno jako metafyzické a postmoderní. V 90. letech u nás vyšla jeho novela Následující příběh (Het volgende verhaal, 1991; česky 1999, přeložila O. Krijtová) a také jeho nejvýznamnější román Rituály (Rituelen, 1980; česky 1999, přeložila V. Havlíková).
Jak už název Rituály napovídá, pojednává tento román o rituálech každodenního života, které nám umožňují dávat svému životu formu a vyrovnávat se s chaosem kolem nás. Ve třech kapitolách z let 1963, 1953, respektive 1973 se seznamujeme jak s hlavním hrdinou Innim Wintropem, tak jeho duchovními protihráči, Arnoldem Taadsem a jeho synem Philipem. Život hlavního hrdiny se odvíjí bez vnitřního řádu mezi jeho nestálými vztahy, psaním horoskopů a sledováním vývoje na burze. Naproti tomu otec i syn Taadsovi žijí každý v relativním odloučení a jejich životy podléhají striktní rutině, z níž si sami pro sebe vytvořili rituály naprosto určující jejich každý den i životní naplnění jako celek. Román ukazuje, jak těžké je hledat v dnešním západním světě, kde veškeré tradiční jistoty jako je náboženství a jemu podobné ideologie pozbyly významu, smysl a pevný řád.
Ve stejném roce jako u nás Rituály vychází na Slovensku útlá knížka s názvem V holandských horách (In Nederland1984; slovensky 1999, přeložil A. Bžoch). Je to vlastně příběh v příběhu, rámcové vyprávění, což je Nooteboomův oblíbený postup. Nepříliš úspěšný španělský silniční inspektor, který v mládí studoval v Holandsku, ve volných chvílích sepisuje pohádkový příběh, který je zároveň předkládán i čtenáři. Nooteboom se v téhle novele nechal částečně inspirovat Andersenovou pohádkou o Zimní královně - v jeho pohádce vystupují cirkusoví artisté Kai a Lucia. Příběh je zasazen do jakéhosi mytického Holandska, kde například najdete i hory, odtud slovenský název. Díky jednoduchému příběhu je kniha vhodná i pro nenáročné čtenáře. Nooteboom ovšem stejně jako Mulisch pracuje na více rovinách, a proto všechny své knihy prokládá velkým množství citátů a odkazů na jiné autory a díla světové literatury, čímž vyhoví i tomu nejnáročnějšímu a nejsečtělejšímu čtenáři.
Další dílo z pera věčného cestovatele a hledače odpovědí Ceese Nootebooma, román Ztracený ráj (Paradijs verloren, 2004; překlad M. de Bruin-Hüblová), připravuje k vydání nakladatelství Paseka. Ztracený rájse inspiruje, jak už je patrné z názvu, básnickým dílem Angličana Johna Miltona Paradise Lost(1845). Opět jde o dílo ne zrovna snadné na čtení, poněvadž se jedná o metafikci. Hrdinové jsou vlastně i postavami v knize, kterou jedna hrdinka čte - takže fikce, kterou čteme, splývá s další fikcí a vytváří se tak obraz nekonečného zrcadlového odrazu. Co se týče tematiky, zůstává Nooteboom věrný svým metafyzickým otázkám po smyslu bytí. Všechny jeho postavy, roztroušené v různých koutech světa, hledají svůj osobní ráj.
Nedávno zesnulý Jan Wolkers (1925 až 2007) se sám považoval za píšícího sochaře a malíře, i když se do poválečné literatury zapsal naprosto nesmazatelně, hlavně svými romány a povídkami z 60. a 70. let. Po dlouhá desetiletí v Nizozemsku je pokládán za jednoho z nejčtenějších autorů, také díky mnoha filmovým adaptacím jeho děl. Jeho realistická próza razila cestu při prolamování všemožných tabu, která zkostnatělou nizozemskou společnost svazovala - ve svých knihách mluvil otevřeně o sexu, promiskuitě, nemocech, o kterých se příliš nemluvilo (o rakovině), o smrti lidské i zvířecí, týrání, fanatické kalvinistické víře a příliš tvrdé výchově, která z této víry vycházela. U nás už v 90. letech vyšel výběr z jeho nejznámějších povídek pod názvem Model (česky 1997, překlad V. Havlíková).
Předloni pak vyšel jeho román Růže z masa (Een roos van vlees, 1963; česky 2006), který Olga Krijtová přeložila už na konci 60. let, tenkrát ovšem bez možnosti, že by u nás mohl vyjít. Hlavním hrdinou útlého románu je Daniel, rozvedený otec dvou synů a také jedné dcery, která však před deseti lety v útlém dětství zemřela. Děj se odehrává během jediného dne, ale prostřednictvím retrospektiv a Danielových vnitřních monologů se vracíme hluboko do minulosti. Tím největším břemenem, které si Daniel nese s sebou, je samozřejmě smrt dcerky.
Dalším překladem z dílny Olgy Krijtové jsou Fámy (De geruchten, 1996; česky 2005) všestranného vlámského prozaika, dramatika a režiséra Hugo Clause (*1929). Za mistrný překlad získala O. Krijtová v roce 2006 cenu Magnesia Litera. Hugo Claus je jediný žijící vlámský autor, který se svým významem může přiřadit k té nizozemské Velké trojce, kterou jsem již zmiňovala, a mluví se pak o tzv. Velké čtyřce. Pro Clause je ovšem příznačné, že jeho knihy jsou silně vázány na vlámskou kulturní a historickou situaci, zvláště na vlámský venkov. Děj románu Fámyje situován na vlámský venkov druhé poloviny 60. let. Do poklidné a poněkud zatuchlé západovlámské vesnice se vrací po hrůzostrašné vojenské službě v Belgickém Kongu dezertér René Catrijsse a s sebou přináší i neznámou nemoc. Když se zanedlouho poté začne po vsi, která je plná svatoušků a klevetníků, šířit smrtelná epidemie, padne vina na Reného i celou jeho rodinu, která už dávno předtím upadla v nemilost. Toto dost ponuré a vážné téma je ovšem vyváženo hravým jazykovým stylem a velkým smyslem pro (černý) humor. Román tak můžeme číst nejen jako obžalobu kolonialismu či lidského pokrytectví, ale i jako tragikomickou kapitolu z vesnické kroniky.
Do skupinky nizozemsky píšících klasiků je možné zařadit i jednu ženu - Hellu S. Haasse (*1918). Narodila se a vyrostla v někdejší nizozemské kolonii Nizozemské Indii, dnešní Indonésii. Vedle knih tematicky spjatých s Indonésií napsala i množství historických románů.
Dílo Páni čajových plantáží (Heren van de thee, 1992; česky 2003, přeložila Petra Schürová) je historickým románem umístěným na přelom 19. a 20. století a zároveň čerpá z holandské koloniální minulosti. Při psaní se autorka opírala o autentické materiály, které dokumentují osudy nizozemských rodáků v Nizozemské Indii. Autorka zpracovala rodinnou korespondenci několika nizozemských rodin, a sepsala tak kroniku kolonistů, jejíž děj se odehrává kolem ústředního manželského páru Rudolfa Kerkhovena a Jenny Bisschopové. Na pozadí působivé, tajemné indonéské přírody a tvrdé koloniální politiky sledujeme osudy autoritářského „čajobarona“ a jeho postupně čím dál víc zahořklé manželky. Autorka celou rodinnou ságu dovádí až do roku 1918.
Mluvíme-li o nizozemských klasicích, pak nechci určitě opomenout Gerarda Reveho(1923-2006), který zaujímá své stálé místo v oné Velké trojce, potažmo čtyřce. Stejně jako W. F. Hermans tento velikán doposud v češtině až na ukázky z díla nevyšel. Přitom kontroverzní Reve patří rozhodně ke spisovatelům, kteří v poválečném Nizozemsku způsobili nejvíce rozruchu. Na jedné straně stála jeho otevřená homosexualita a explicitní líčení sexuálních scén, které mohou být považovány za pedofilní, čímž popuzoval všechny puritány, na druhé straně jeho ortodoxní katolicismus, čímž hýbal žlučí všem tzv. tolerantním holandským protestantům.
Jeho debutový a zároveň nejslavnější román Večery (De avonden, 1947) však nenese známky ani jednoho. Jde hlavně o stěžejní poválečné dílo, které bývá řazeno k existencialismu, ale může být stejně dobře považováno za psychologický román, za román generační i sociální. Ačkoli v jeho domovině snad není známějšího románu, u nás dosud nevyšel. Na Slovensku se však letos objevil v překladu Adama Bžocha.
Dějová linie tohoto románu je velmi jednoduchá - deset kapitol se přesně kryje s deseti dny, a sice od 22. prosince do Silvestra roku 1946. Protagonistou je mladý úředník Frits van Egters, který žije se stárnoucími rodiči v amsterdamském bytě. Ve volném čase zajde do kina nebo ke kamarádovi, ale většinu času tráví v poněkud klaustrofobním bytě s rodiči, s jejichž zlozvyky se nemůže smířit. Čas románu se vleče, každodenní rituály se opakují a z knihy naprosto dýchá chlad a tíseň Fritsova života. Tón poněkud nadlehčuje jen občasný černý humor, založený na komických situacích a drsných vtipech, které si Frits vypráví s kamarády. Román se často interpretuje jako zobrazení beznaděje mladé poválečné generace. Stejně dobře ho ale můžeme číst jako podobenství o plynutí času nebo jako záznam procesu dozrávání mladého člověka, které je plné deziluzí a nespokojenosti. Právě proto je román nadmíru aktuální i po šedesáti letech a rozhodně ho lze doporučit všem čtenářům, kteří od díla neočekávají napínavý děj, nýbrž hlubší zamyšlení.