TOMASZ KRUSZEWSKI

Biblioterapie je mezi bibliologickými vědami velmi mladou disciplínou. Je to způsobeno tím, že vznikala na základech psychiatrie a psychologie. Původně byla využívána při léčbě psychických poruch, což je praktikováno v současnosti ve Spojených státech amerických a v západní Evropě. Autor zachycuje v příspěvku období posledních 100 let vývoje této disciplíny.

Definice a rozdělení biblioterapie

Literární text měl však svůj podíl také při léčení fyzicky nemocných osob, a to mnohem dříve, než je uváděno v novodobé psychoterapii. Někteří autoři se snaží počátky biblioterapie najít ve starověku (za vlády Ramsese II.) nebo ve středověku (13. století - nemocnice Al-Mansur v Káhiře) ¹.

Jedno je jisté - terapeutický charakter literatury byl objeven v širším měřítku až začátkem 20. století ve speciálním knihovnictví, jehož hlavním cílem bylo založení knihoven a poboček v nemocnicích, v pečovatelských domech, rehabilitačních střediscích, ve vězeních, v centrech pro uprchlíky apod.² Takže první symbolický kontakt lékaře a knihovníka se uskutečnil v nemocnici, kde oba měli jako nástroj práce knihu. Samozřejmě ji využívali každý jiným způsobem, s přihlédnutím k jejich kompetenci a roli při léčbě pacienta. O této problematice bude pojednáno dále.

Poněvadž literatura vztahující se k dané problematice v České republice není obsáhlá,³ je potřeba v úvodu vyjít z podstaty čili z definice. Definic je mnoho, od velmi jednoduchých až po značně složité. Většinou se uvádí, že biblioterapie je využití literatury při léčbě osob s emocionálními problémy nebo osob psychicky nemocných. Zároveň by měla sloužit jako prostředek k rozvíjení lidské osobnosti.⁴ Často je biblioterapie zaměňována za čtenářství. To je osobní zkušenost autora s polskými učiteli, kteří do svých programů zahrnují také lekce „biblioterapie“, i když se soustředí na propagaci čtenářství či jinými slovy - na informační gramotnost (v polském vzdělávacím systému je realizována pod názvem mediální vzdělávání čtenářů).⁵

Hlavní náplní biblioterapie je dosažení změny u klienta (čtenář, uživatel, pacient - dále jen klient), což zahrnuje vlastní pohled na sebe sama a získání nových dovedností, které mu pomáhají lépe zdolávat životní problémy.⁶ K biblioterapii můžeme použít nejen knihu ve smyslu prózy, ale i mnohé jiné prostředky - příručky, vademeka, poezii, alternativní materiály - multimédia, film, rovněž také vlastní tvorbu klientů - jejich básně, vyprávění, nahrané dramatické scénky apod. Proto se v odborné literatuře objevují termíny, které souvisejí s touto problematikou, a to poezioterapie, pohádkoterapie, literaturoterapie, čtenářská terapie a jiné. Na druhé straně však můžeme biblioterapii chápat jako součást arterapie či kultoroterapie, ale pouze v tom případě, že každý psaný text budeme považovat za projev umění. A tak tomu přece není.

Dříve jsem se zmínil, že v biblioterapii mají lékař (psycholog) a knihovník (především sociální pracovník, pedagog) svou vlastní roli. Záleží poté na typu zvolené biblioterapie. Nejužívanější jsou ty, které na konci 70. let 20. století přiblížila čtenářům Rhea J. Rubin, a to:

• Biblioterapie klinická - je praktikována v otevřeném nebo uzavřeném prostředí (např. psychoterapeutická sezení v nemocnicích nebo v soukromých ordinacích s klienty s poruchami emocionálními nebo s poruchami chování). Hlavním prostředkem terapeutickým je literatura sebepoznávací, vyvolávající mezi jinými také pocity hledání, očištění, projekce.

• Biblioterapie institucionální - má spíše didaktický charakter. Je používána literatura, která zachycuje zdravotní stav pacienta. Patří sem také relaxační literatura. Adresáty jsou v tomto případě hospitalizovaní pacienti.

• Biblioterapie vývojová - je určena pro skupiny nebo individuální klienty. Jedná se o jedince, kteří nemají zdravotní problémy. Vybrané didaktické texty a texty názorné mají podpořit proces psychologického vývoje a zajistit psychickou vyrovnanost.⁷

Jak je patrné, realizování klinické biblioterapie spadá pouze do kompetence psychoterapeutů. Není možné, aby tuto terapii praktikovali knihovníci, pedagogové, sociální pracovníci, i když by měli určité psychologické vzdělání. Mohou se zde uplatnit jako terapeuti - asistenti, kteří pracují pod vedením psychoterapeuta.

Stejně jako v Polsku je i v Česku počet lékařů-psychiatrů a klinických psychologů, kteří využívají biblioterapii, minimální. Proto jsou metodické úvahy o obsahu klinické biblioterapie pouze v rovině teoretické a nebudou v tomto příspěvku popisovány.

Knihovník-biblioterapeut

Knihovníci však mohou s velkým úspěchem rozvíjet své profesionální schopnosti a dovednosti, které souvisejí s biblioterapií institucionální a rozvíjející, nazývanou někdy též výchovně-humanistická. V Polsku vzbuzuje čím dál větší zájem. Boom nastal v 90. letech minulého století, kdy se začíná vydávat odborná monotematická literatura např. od těchto autorů: Irena Borecká, Wita Szulc, Ewa Tomasik, Bronislava Woźniczka-Paruzel, Elzbieta Barbara Zybert. Biblioterapie se objevuje také v programech vyššího (Vratislav) a vysokoškolského vzdělávání (Toruň, Varšava, Gdaňsk, ad.). Protože vzděláváme především knihovníky a až sekundárně quasi-terapeuty, soustředíme se na otázky poradenství s použitím knihy nebo alternativního materiálu. Cíle tohoto poradenství v určitém stupni navazují a jsou shodné s cíli vývojové biblioterapie.

Hlavním úkolem poradenství je systematická práce s klientem s poruchami chování do té doby, než bude navrácen do jistého pevného společenského standardu. Toto poradenství a práce s ním má napomoci klientovi v pochopení sebe sama a podpořit jej v modifikaci vlastního chování.8 Knihovník-biblioterapeut má zacházet s biblioporadenstvím jako s možností, jak pomoci klientovi při hledání řešení životních problémů prostřednictvím seznámení se stejnou situací v nabízeném textu. První možností je beletrie. Knihovník by měl selektovat a vybírat ty knihy, které se přímo dotýkají nebo přibližují reálné situaci, resp. budovat vlastní knihovní fond (databázi) pro potenciální klienty. Bylo by dobré, kdyby knihovník disponoval několika texty, které se týkají jednotlivých problémů, s různým zakončením a různou mírou složitosti situace fiktivního hrdiny. Problém má být popisován nejen v rovině prevence a léčení, ale také různě prezentován vzhledem k samotným klientům. Měli bychom též rozdělit texty podle věku klientů, jejich sociálního zázemí, míry schopnosti sugesce, otevřenosti aj. Některé příběhy musí mít konkrétní zakončení, jiné mohou obsahovat více metafor a možnost svobodného vnímání textu.

Své místo při modifikaci chování klienta mohou mít příručky. Najdeme v nich velké množství příkladů, které mohou pomoci při hledání nových přístupů k řešení problémů. Faktem je, že většina knih je překládána především z amerických originálů, avšak rozdíly nejsou už tak velké jako třeba před 15 lety. Odtud mohou jak polští, tak i čeští knihovníci čerpat a realizovat své záměry. Soubor příruček od Adele Faber a Elaine Mazlish How to talk so kids will listen and listen so kids will talk, How to talk so kids can learn at home and in school, How to talk so teens will listen and listen so teens will talk ⁹ je určen rodičům, kteří cítí, že mají komplikovaný vztah se svým dítětem. Jsou zde uvedeny příklady správných a neadekvátních reakcí na každodenní situace. Takto inspirované workshopy pro rodiče (někdy také společně pro rodiče a náctileté) by mohly být hlavní náplní práce s klientem, a to jak ve veřejných, tak i ve školních knihovnách. Jiná témata, která lze realizovat s pomocí příruček, jsou např. emoční inteligence, asertivita, umění vyjednávat, schopnost bránit se před manipulací.

Institucionální biblioterapie, jak již autor popisoval dříve, je především uplatňována v nemocničním prostředí. Většinou jsou zde k těmto účelům zaměstnáni knihovníci nebo sociální pracovníci, kteří vedou i nemocniční knihovnu. Kontaktují pacienty a nabízejí nebo doporučují jim knížky, které zlepšují náladu. Proto by nabízená literatura měla být jednoduchá a lehká, ale je nutné přihlížet ke stupni intelektuální úrovně a čtenářské angažovanosti pacientů. Pro jednoho to může být kniha Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka, pro intelektuálního čtenáře to mohou být povídky Bohumila Hrabala (samozřejmě ne všechny, protože kniha má pomoci k relaxaci a ne vyvolávat smutek; proto se nedoporučuje např. Příliš hlučná samota). Role knihovníka je zde orientována na správnou volbu čili správný výběr knihy pro pacienta. Na rozdíl od výběru knihy bude mít knihovník více práce při výběru alternativních materiálů (např. vzdělávacího filmu), podávajících informace o nemoci pacienta. Tady je nutná konzultace knihovníka s lékařem, který zná zdravotní stav pacienta a dokáže odhadnout, nakolik je vhodné informovat pacienta o postupech v léčení a o dalších detailech jeho nemoci. Konzultace knihovníka s lékařem má ještě větší opodstatnění vzhledem ke klientům, kteří jsou nemocní chronicky, nevyléčitelně či smrtelně. Samozřejmě, že každý má právo znát svůj zdravotní stav a nesmíme jej před pacientem zatajovat. Ale velmi záleží na formě, jakou předáváme informaci, která je pro klienta důležitá. Proto knihovník-biblioterapeut musí mít vysoký stupeň empatie. Bez ní nelze tuto práci vykonávat.

Od teorie k praxi

Jak už autor upozornil na začátku příspěvku, klinickou biblioterapií se nebudeme zabývat, protože nám chybí podpora psychiatrů. Ačkoliv i zde je zaznamenán vliv a použití literárního textu, které je postaveno na metodách typických pro vývojovou biblioterapii.

Je potřebné si uvědomit, k jakým mechanismům dochází v nitru klienta. Charakteristické prvky chování psychicky nemocných představila už v roce 1949 Caroline Shrodes v nepublikované disertační práci obhájené na Univerzitě v Kalifornii v Berkeley.

Jsou to tyto fáze:

a) identifikace,

b) katarze (očištění),

c) náhled,

d) přijetí (užití).¹⁰

Ad a) Náš klient prochází fází identifikace s fiktivním hrdinou. Díky tomu se nemusí „obnažovat“ před terapeutem, protože svoje emoce, poznatky nebo myšlenky sděluje prostřednictvím hrdiny. A proto prožitek nebude tolik bolestivý.¹¹ Postupně se přechází do stadia projekce, ve kterém již klient zjišťuje (nejprve nevědomky a později pod vlivem působení profesionála vědomě), že pociťuje to, co fiktivní hrdina.

Ad b) Očištění přichází tehdy, když klient odblokuje v sobě nahromaděné emoce, dá průchod zlobě. Projevy zlosti jsou nevyhnutelné, protože v počáteční fázi si klient uvědomuje právě jen negativní pocity. Terapeut si musí toho být vědom, aby mohl adekvátně reagovat.

Ad c) Díky nahlédnutí do sebe sama klient dokáže lépe pochopit sebe i okolí. Literatura jej emocionálně obohacuje čili nabízí nové poznání.¹²

Ad d) Přijmutí nového poznání je nejefektivnější fází z výše jmenovaných. Klient přijímá nový způsob myšlení a chování. Má nové poznatky, které se liší od těch, jež znal před biblioterapeutickým programem.

Přijetí a uplatnění je základním prvkem vývojové biblioterapie. Dobrým příkladem mohou být lekce s mládeží ve škole např. na téma tolerance. Její nedostatek se projevuje ve vztahu k osobám z etnických menšin např. k Romům, osobám s jinou sexuální orientací nebo osobám mentálně retardovaným. Vybraný a nabízený literární text má způsobit změnu názorů na tyto lidi, skupiny a potvrdit, že všichni se nějak od sebe lišíme, ale to neznamená, že se dělíme na lepší a horší. Jak toho dosáhnout?

Ze všeho nejdřív si musíme ujasnit způsob, jakým nabídneme didaktický, výchovný nebo terapeutický text. Můžeme to udělat třemi způsoby:

1) nabídnout knihu (povídku), která prohloubí již probíhající terapii,

2) pojmout text jako úvod do diskuse a analýzy terapeutického sezení,

3) zadat klientovi domácí úkol - přečíst si text.¹³

V našem případě bude nejvhodnější uplatnit druhý způsob, protože otázky týkající se např. tolerance jsou vhodným tématem pro skupinovou práci. Účastníky této lekce mohou být žáci jedné třídy. Pokud má skupina víc než 18-20 osob, bylo by dobré ji rozdělit na dvě menší. Tím získáme lepší kontakt se všemi účastníky a snáz povedeme diskusi. Je nutné si uvědomit, že čím citlivější a více osobní je problém, tím menší tvoříme skupiny nebo dokonce pracujeme individuálně, např. v případě témat, která se týkají obětí násilí.

Skupině přečteme text, který nesmí být nudný a odtržený od reality. Je na naší volbě, zda nabídneme materiál vyvolávající silné emoce nebo je chceme vyvolat později. Můžeme si např. připravit scénku, kde vybraní žáci budou v roli osob diskriminovaných. Scénku si nahrajeme a v průběhu lekce promítneme. Otevírá to cestu k živější diskusi, protože žáci poznají vlastní emoce, které byly vyvolány sehráním těžké role. Vedoucí skupiny vyzývá k diskusi a bedlivě střeží, aby žáci neodbočovali od tématu a také aby jim automaticky nepředal veškeré informace o toleranci. Žáci musí sami popsat toleranci a hledat společné prvky. Bylo by dobré, kdyby nebylo vše dopovězeno. Cílem je, aby žáci odcházeli s pocitem „otevřeného problému“. Jestli o něm budou dále přemýšlet, pak jsme se úspěšně zhostili úkolu a lekce byla na profesionální úrovni.

Kromě klasických dramatických scének můžeme využít i jiných prostředků při zpracování biblioterapeutického scénáře. Jsou zde však určité činitele, které musíme akceptovat: věk a počet účastníků, sociální zázemí, místo realizace sezení, téma a cíl lekce. Jinou strategii volíme, pokud máme stejnou věkovou skupinu, ale z různého prostředí - např. středoškolská mládež a jejich vrstevníci umístění v nápravných zařízeních, a rozhodneme se realizovat téma agrese mezi náctiletými.

Biblioterapii můžeme obohacovat stimulováním klientů k vlastní tvorbě prostřednictvím založení školního časopisu, literárního kroužku, ve kterém by vznikaly vlastní básně nebo krátké epické formy. Narozdíl od klasických literárních kroužků nás nebude zajímat úroveň literárního díla, ale angažovanost a stupeň vyvolaných emocí pod vlivem úvodního textu. Nemusí to poté být jen literární dílo, ale třeba i dopis pro hrdinu. Tady mohou účastníci sezení nabídnout řešení problému, které by bylo nejlepší; vžít se do postavy. Alternativou psaní je i obrázek nebo jiné výtvarné techniky. Tato technika je nejefektivnější u dětí do 10 let a u seniorů. Tady biblioterapie vychází z metodik arteterapie nebo terapie cvičení, což svědčí o tom, že všechny metody a techniky pracují s netradičními materiály. Pro tradiční psychoterapii by měly být využívány souhrnně a jejich výběr je na kreativitě profesionála, v našem případě ambiciózního a moderního knihovníka.

Na konec ještě několik slov k biblioterapii pro nejmladší - pohádkoterapii, která získala velkou popularitu v Polsku na přelomu tisíciletí. Terapeutické pohádky (podle psychologického směru) pomáhají dětem především ve věku od 4 do 9 let zbavit se strachu, redukovat emocionální problémy, zklidnit se. S přihlédnutím k cílům této biblioterapie máme na výběr 3 typy terapeutických pohádek - psychoterapeutické, výchovně psychologické a relaxační.¹⁴ Tato terapie je v mnohém shodná se třemi druhy biblioterapií popsanými výše. Hlavní rozdíl mezi klasickou biblioterapií a pohádkoterapií je postaven na samotném textu pohádky, který je napsán profesionálem-knihovníkem. Fabule musí být pro dítě jasná a zároveň musí obsahovat podobný problém, se kterým se náš klient potýká, např. pocit samoty a závisti, když se narodí sestřička nebo bratříček.

Praktici nacházejí mnoho kladů takovéto terapie:

• oživení imunologického systému, a tím zaktivizování samoléčby,

• posílení radosti ze života,

• vytvoření si odstupu od vlastních problémů,

• pomoc při zbavování se strachu a úzkosti,

• zmobilizování aktivity a odvahy,

• podpora vnitřní spokojenosti a pohody,

• posílení víry ve vlastní sílu.¹⁵

Tyto výsledky může přinést dobře vedená biblioterapie samozřejmě i v jiných skupinách klientů. Je proto dobré se zabývat touto metodou, tím spíše, že knihovníci jsou svou profesí k tomu předurčeni. Nemusí dlouho hledat nové prostředky k uskutečnění nové profesní výzvy. Postačí jen vstát od stolu a přijít k regálu s knihami. Nejdůležitější je vytáhnout ruku.

Přeložila BARBORA KONESZOVÁ

ODKAZY:

1 BORECKÁ, I. Biblioterapia. Teoria i praktyka. Poradnik.Warszawa, 2001,s. 9.

2 Více Woźniczka-Paruzel, B. Biblioterapia w Polsce i jej przemiany na tle rozwoju teoretycznych koncepcji światowych.In Biblioterapia i czytelnictwo w środowiskach osób niepełnosprawnych. Zbiór studiów, red. B. Woźniczka-Paruzel, Toruń, 2001, s. 13-28.

3 Více Černá, M. - Křivá, E. Četba v léčebném procesu. Výzkum čtenářských aktivit handicapovaných pacientů. Čtenář. 1994, č. 7/8, s. 230-231; Knotková, P. Brána ke zdraví. Léčení nové generace. Brno, 1992; Rosová, M. Několik poznámek o biblioterapii. Ladění. 1999, č. 4, s. 9-11.

4 Barker, R. The social work dictionary. Silver Springs 1987, p. 15; J. Pardeck, J. Pardeck. Bibliotherapy: A clinical approach for helping children. Yverdon, Switzerland: Gordon and Breach Science Publisher, 1993, p. 1.

5 Více Andrzejewska, J. Edukacja czytelnicza i medialna. Poradnik metodyczno-programowy dla wszystkich typów szkół i bibliotek. Warszawa, 2003.

6 Více o vztazích mezi biblioterapií a čtenářstvím Kruszewski, T. Biblioterapia w działaniach placówek opiekuńczo-wychowawczych. Toruń, 2006, s. 51-52; Tomasik, E. Czytelnictwo i biblioterapia w pedagogice specjalnej. Warszawa, 1994, s. 11-13.

7 Rubin, R. Using bibliotherapy. A guide to theory and practice, London, 1978, p. 3-5, 7; také Howie, M. Reading therapy and the social worker, In Reading therapy, red. J. Clarke, E. Bostle, London, 1988, p. 18-20.

8 Lejeune, A. Bibliocounseling as a guidance technique. In Bibliotherapy sourcebook, red. R. Rubin, London 1978, p. 201.

9 Celý soubor byl přeložen do polského jazyka a několikrát vydán vydavatelstvím Media Rodzina v letech 1992-2006.

10 Shrodes, C. Bibliotherapy. A theoretical and clinical-experimental study[dissertation]. Berkeley (CA): University of California, 1950. Hebert, T. P. - NeumeisterSpeirs, K. L. Guided viewing of film. A strategy for counseling gifted teenagers. Journal of Secondary Gifted Education 2001, nr 4. EBSCO Host Research Databases (2006). [online]. EBSCO Publishing, [cit. 06-01-24]. Dostupný na www http://weblinks2.epnet.com

11 Shrodes, C. Application of dynamic personality theory to the aesthetic experience.In Bibliotherapy sourcebook, p. 103.

12 Více Tomasik, E., op. cit., s. 18.

13 Stanley, J. Reading to heal. How use bibliotherapy to improve your life. Boston-Shaftesbury-Melbourne,1999, p. 5.

14 Molicka, M. Bajkoterapia. O lękach dzieci i nowej metodzie terapii. Poznań, 2002,s. 153.

15 Více Fuhrmann-Wönkhaus, E. Spacer po tęczy. Odprężające opowiadania dla chorych dzieci. Kielce, 2003, s. 9.