BOHUMÍRA JOZÍFKOVÁ > info@dema-praha.cz  

KNIHOVNA A RODINA

Rodinné prostředí a knihy

Rodinné prostředí, kde se v domácí knihovně nachází spousta knih, a hlavně, kde je zvykem knihy také číst, velmi podporuje pozitivní vztah dětí k četbě - to je jeden ze závěrů sociologického šetření Četba a čtenáři v ČR, podpořený konkrétními daty. Rozsáhlý výzkum pro Ústav pro českou literaturu AV, v. v. i. ve spolupráci s Národní knihovnou prováděla agentura Dema, a. s. v minulém roce. 

Šetření také zjistilo, že naprostá většina občanů České republiky (83 %) starších 15 let se řadí mezi čtenáře. Knihy se stávají jejich společníky hlavně proto, že je četba baví a chtějí se dovědět něco zajímavého. Získávají je nejčastěji koupí v knihkupectví, darem či vypůjčením od přátel a známých nebo ve veřejných knihovnách.

Veřejné knihovny

Průzkum v části, která se týkala veřejných knihoven, naznačil velký potenciál těchto institucí nejen ohledně jejich hlavního poslání (tj. půjčování knih a služeb s tím spojených), ale i pro roli, kterou jsou schopny sehrávat jako informačně osvětová centra ve městě/v obci. Proto se veřejné knihovny staly předmětem výzkumného zájmu rovněž v rámci projektu iniciativy EQUAL Modelový program podpory slaďování profesního a rodinného života (MOPPS). Jeho cílem je v praxi ověřit možnost podmínek pro harmonizaci zájmů zaměstnání a rodiny. Pilotní realizace projektu probíhá v kraji Vysočina (více informací o projektu viz www.rovnesance.cz a www.dema-praha.cz, rubrika Region Vysočina).

Rozhovory uskutečněné prostřednictvím tazatelů ukázaly, že obrátit se na veřejné knihovny bylo správné, neboť mají k tematice prorodinné politiky rozhodně co říci.

Typ průzkumu

Z metodického hlediska byl zvolen kvalitativní typ průzkumu a forma hloubkových individuálních rozhovorů, které svým charakterem nabízejí dostatečný prostor pro diskusi nad zvoleným tématem. Umožňují získat detailní pohled na specifické otázky a tímto způsobem přispívají k vytipování pozitivních a negativních aspektů, které mohou podmiňovat vytváření programů a aktivit určených pro rodiny a pro formování prorodinné politiky v obci/ městě.

Oslovení knihoven

Při výběru dotazovaných osob bylo uplatněno vertikální hledisko, a to z důvodu potřeby zachytit názorové spektrum pracovníků knihoven na různých úrovních (od Národní knihovny přes knihovnu krajskou, okresní až po knihovny větších i menších obcí).

Vlastní rozhovory byly prováděny s knihovnicemi, které byly díky svému funkčnímu postavení nejen dostatečně kompetentní z hlediska znalosti chodu knihovny, ale jejich předností bylo i to, že se v lokalitě, ve které se nachází jejich knihovna, pohybují a žijí. Mohly tudíž nahlížet na její působení z širšího, nejen profesního úhlu.

Respondentky přistupovaly k rozhovorům odpovědně a velmi ochotně, i když se u některých otázek ukázalo, že se jedná o téma, které nejsou zvyklé s jinými subjekty než s těmi, které pocházejí z knihovnického prostředí, projednávat. Nemohou totiž prozatím ve větší míře čerpat z programů určených speciálně rodinám s dětmi ve věku do 15 let (na což je dominantně zaměřen projekt EQUAL/MOPPS). To byl jeden z důvodů, proč se snažily stáčet téma rozhovorů tam, kde jsou si jistější (např. půjčování dětských knih, výstavy, programy pro seniory nebo počítačové kurzy). To sice s prorodinnou tematikou nepopiratelně souvisí, avšak pouze do určité míry, neboť se tyto aktivity obvykle soustřeďují jen na určité příslušníky rodiny (z hlediska věku, ekonomické aktivity apod.). Protože cílem průzkumu bylo odhalit prorodinné aspekty činnosti knihoven, byl scénář rozhovoru zpracován tak, aby taková odbočení eliminoval.

Odpovědi respondentek potvrdily správnost výzkumného záměru. Týkaly se skutečně rodiny a toho, jak s ní spolupracovat a vtáhnout ji prostřednictvím knihovny do obecného dění.

Náhled knihoven na rodinu

Rozhovory s knihovnicemi potvrdily, že je problematika týkající se rodiny opravdu a nefalšovaně zajímá. Dokázaly skloubit obecné a konkrétní informace a zasadit je do potřebného kontextu. Zřetelně se ukazovalo, že se mají ve svých názorech a deklarovaných postojích o co opřít. Mohou totiž vycházet z dlouhodobé praxe a reality běžného dne a dění, a také ze zkušeností s komunikací s dětskými i dospělými klienty nejrůznějšího věku, sociálního zázemí a povahových vlastností.

Stejně jako jiné cílové skupiny (zaměstnavatelé, starostové obcí, poskytovatelé služeb…) vidí rodinu jako základní stavební kámen společnosti. Na rozdíl od nich jsou však schopny mnohem detailněji popsat a zachytit to, jak silně se na člověku podepisuje rodinné prostředí, chování a vzájemné vztahy jednotlivých členů, tedy zázemí nejen materiální, ale především duchovní.

Jaké postavení by měla mít rodina

Dotazované zástupkyně knihoven se zcela shodují v přesvědčení, že rodina tvoří nejdůležitější článek státu a ze společenského hlediska by měla zaujímat prioritní postavení.

Podle diskutujících lze rodinu nepopiratelně považovat za základní stavební kámen společnosti. Tvůrce, nositele a budovatele jejích hodnot. Garanta vývoje dalších generací. Měla by být tmelícím prvkem, synonymem lásky, harmonie a zázemím pro každého jednotlivce (děti i dospělé). Institucí, na kterou se mohou spolehnout a která je s nimi v každé situaci (reálně i podvědomě).

Z tohoto titulu by se měla těšit pozornosti a podpory státu i všech nestátních zařízení. Její nezastupitelnost by se měla promítat v rovině vizí, zákonů, konkrétních opatření i při vytváření příznivých podmínek pro všechny subjekty, které s rodinou spolupracují a pomáhají jí překonávat běžné i nestandardní překážky.

Jaké postavení má rodina ve skutečnosti 

Názorová shoda je opět zřetelná. Převažuje mínění, že ve skutečnosti, i když to někdy není na první pohled patrné, je postavení rodin v naší společnosti horší, než by mělo být.

Respondentky podotýkají, že rodina stále není opravdovou prioritou. Její postavení je minimálně druhořadé. Stát ji bere jako přítěžek, který ho stojí spoustu peněz. O podpoře se více mluví, než koná. Rodinám (hlavně těm s malými dětmi, s více dětmi, s pečovatelskou povinností k osobám handicapovaným, k seniorům ap.) chybí pocit, že jejich role je uznávaná a vyjadřovaná jasnou, adresnou a účinnou podporou, včas a koncepčně, nikoliv až poté, co spadnou do sociální sítě. 

V rámci rozhovoru bylo poukazováno na dva aspekty. První se týká určité odlišnosti náhledu na fungování rodiny u venkovských obyvatel (kde se více uznává a praktikuje tradiční pojetí rodiny) a ve velkých městech (jejichž obyvatelé mohou daleko častěji než v malých sídlech existovat pod rouškou určité anonymity - to je také jeden z důvodů, proč někteří lidé odcházejí do města právě tehdy, když se jejich osobní život rozkládá).

Druhý aspekt odráží hodnotové preference. I když je dnešní svět poznamenán konzumním životem, respondentky na základě svých zkušeností s různými skupinami čtenářů a uživatelů služeb knihoven připomínají, že také existuje určitá vrstva mladých lidí, kteří nejsou primárně materiálně orientováni, kladou důraz na prostředí, ve kterém žijí, na mezilidské vztahy, tradice, pracovitost apod. V tomto duchu se snaží vychovávat i své děti.

Výchova k rodičovství

Když se debata stočila do oblasti výchovy, většina respondentek se svými slovy vracela na začátek rozhovoru, respektive umocňovala tematiku společenského postavení rodiny a konstatování, že rodina je základem státu. Od jejího postavení, soudržnosti a fungování se odvíjí obrovské množství věcí následných. Co se děti naučí v rodině, nesou si s sebou dál. Výchova je tudíž zásadní věc, slovy knihovnic: „to nejzákladnější, co by měl každý člověk dostat do vínku“.

Úloha vzdělání a informací 

V otázce úlohy vzdělání a informací v kontextu s prorodinnou tematikou, měly všechny diskutující zcela jasno. Tyto aspekty podle nich zásadně podmiňují tvorbu hodnotového žebříčku, schopnosti a možnosti volby. Poskytují přehled o světě, umožňují vystoupení z izolace, samostatnost, lepší uplatnění ve společnosti i na trhu práce, vyšší sebevědomí, orientaci v různé problematice.

Všeobecnou shodu doplňuje každá druhá diskutující poznámkou, jejíž jádro inklinuje do oblasti, kterou se profesně zabývají. Konstatují, že vzdělávání nemusí mít pouze institucionální podobu (tj. školu, kurs). Lze využít nejen obrovské nabídky knižního fondu veřejných knihoven (což jedna respondentka konstatovala slovy „každá přečtená kniha rozšiřuje obzory”), ale i široké palety ostatních knihovnických služeb.

Ne každý si však umí nebo chce informaci najít. Proto by se měla, podle knihovnic, pozornost ve větší míře upírat k výchovně osvětovým programům, které by nenásilnou cestou (dle jejich návrhů „formou diskuse, interaktivních programů, akcí pro rodiny, děti různého věku, vícegenerační rodiny ap.“) podporovaly pozitivní výchovně osvětové prvky, ukazovaly na různé stránky rodičovské výchovy a mezilidských vztahů a také na změny, ke kterým dochází a je třeba na ně reagovat.

Poté, co bylo nahlíženo na rodinu z obecnějšího hlediska, se rozhovor se zástupkyněmi knihoven stočil k tomu, co pro rodinu dělá nebo by mohla dělat veřejná knihovna, čím již přispívá nebo by chtěla přispět, jaké programy vytváří a na čem záleží jejich realizace.

Role knihoven

Téměř všechny diskutující (až na jednu) jsou přesvědčeny, že knihovny hrají při vytváření prorodinného klimatu důležitou roli, což opodstatňují tím, že fungují jako místa, kam se chodí nejen pro informace, ale která plní i sociální funkci, neboť se zde potkávají lidé různého věku, vzdělání i sociálního postavení. Bezbariérově se tu setkávají generace i skupiny, které by se běžně nesešly („z tohoto důvodu je také žádoucí vytvářet v knihovnách neseparovaná oddělení s možnostmi vzájemných kontaktů”).

Jde o místo nabízející společné trávení (rodinného) času, který není orientován materiálně. Knihovnu a její aktivity lze tedy nabídnout jako alternativu k rodinným víkendovým návštěvám nákupních center i některých (pseudo)zábavních podniků. Společná aktivita v kultivovaném prostředí ovšem klade na knihovnu určité nároky. Respondentky, vycházející z bohatých pracovních zkušeností, podotýkají, že „musí jít o atraktivní aktivity nebo jejich prezentace předkládané uživatelům ve vhodném čase - např. o sobotách, nedělích, prázdninách ap.”

Knihovna také poskytuje možnosti budování vztahu dětí/mládeže ke třetí generaci; pro ilustraci lze jmenovat např. „obousměrné předčítání nebo výuku v kurzech, kdy počítače učí mladí, jiné dovednosti senioři” a k lidem zdravotně handicapovaným, „kteří zde využívají běžné služby nebo navštěvují speciální, pro ně připravované programy”. Význam uvedených aspektů spočívá v tom, že v atmosféře knihovny si dítě utváří svoji osobnost. Přichází sem za nějakým účelem, musí se tu o sebe 
postarat a určitým způsobem se i chovat. Je vedeno k samostatnosti, nikoliv však k bezradnosti. V případě potřeby se může poradit buď s někým z ostatních dětských či dospělých klientů, nebo se obrátit s požadavkem na odbornou pomoc - na personál knihovny.

Knihovna však na sociálním poli může nabídnout mnohem více. Jde o neutrální půdu, prostředí, které může fungovat jako smírčí území. Diskutující připomínají, že knihovna nenahrazuje, nýbrž doplňuje výchovný proces, který musí mít základ v rodině a nadstavbu ve škole. Děti směruje pouze obecně a nevidí do jejich vnitřních osudů. Některé problémy, s nimiž se děti musejí vyrovnávat, lze však definovat (nejen negativní jako šikana, rasismus, rozvodovost, drogy, alkohol, ale i tolerance k druhým, k seniorům, rodičům, sourozencům, životnímu prostředí apod.)

Třetina diskutujících říká, že by bylo možné pořádat tematické besedy, třeba s příkladem z knih pro děti, tak „aby si to děti samy v sobě srovnaly a mohly vyjadřovat názory, aniž by byly kontrolovány dospělými - rodiči, učiteli, vychovateli”. Na informace z ukázkové knihy lze navázat další, podobně zaměřenou literaturou. Děti jsou zvídavé, mají zájem si knihy samy přečíst. Nutno poznamenat, že takovýto program na diskusní platformě by bylo optimální provázat se školou, s tím, co děti probírají, o čem se učí. Podle respondentek však „školy spíše berou, co je jim nabízeno, než aby samy přicházely s vlastními nápady a knihovnu využívaly jako mimoškolní, volnočasové, neutrální území, kde se snoubí zájmové a informační aktivity”.

Za zmínku stojí ještě názor jedné respondentky, podle níž by knihovny mohly být daleko významnější, než si ve většině případů uvědomují - „možností je mnoho, vyžadují však vždy vnitřní změnu chápání vlastního poslání ze strany knihoven - jako institucí vzdělávacích, kulturních, informačních, komunitních atd.”

Další pozitiva

Při hledání dalších pozitiv, kromě výše uvedeného působení knihoven na společenské prorodinné klima, se respondentky vskutku květnatě rozhovořily, a jak jedna poznamenala „dalo by se vyjmenovat téměř vše”. Souhrnně lze konstatovat, že podle sdělených názorů knihovny:

• nabízejí pozitivní trávení volného času,

• poskytují zdroj informací pro všechny: vzdělávání, informovanost, internet,

• dá se v nich spřátelit, posedět, popovídat,

• hledat kořeny k lokalitě, regionu, kde žijí,

• učit se slušnému chování, toleranci k „jinakosti”,

• pomáhají rozvíjet estetické vnímání, kreativitu,

• podílejí se na výchově (interkulturní, environmentální, občanské ap.).

Dítě je zde schopno se osamostatnit, prohloubit dosavadní a navázat nová přátelství, seznámit se s internetem, naučit se orientaci a samozřejmě i vzdělávat se v mnoha oborech. Četba knih u dětí rozvíjí představivost, obrazotvornost, zlepšuje vyjadřovací schopnosti, zvyšuje povědomí o mnoha věcech, prohlubuje znalost jazyka (i cizího). Podle zkušeností knihovnic se stává, že dítě navštěvující knihovnu vzbudí zájem u dospělých, ovlivní jejich chování a přivede je do knihovny („což by patrně sami od sebe neudělali”).

Speciální akce pro rodiny

I když knihovny nabízejí celou řadu aktivit, zvláštní programové řady, cílené přímo pro rodiny s dětmi ve věku do 15 let, prozatím nevytvářejí. Ani se zatím běžně nesetkávají s iniciativou, která by v tomto duchu vzešla od jiných subjektů, např. od klubů maminek, obce, neziskových organizací ap., avšak „pokud by se tak stalo, určitě bychom se spolupráci nebránili”.

Rodiny se nyní mohou účastnit programů určených pro věkové nebo zájmové skupiny z řad jejich příslušníků (dětí i dospělých): „různé besedy, setkání se zajímavými lidmi, povídání o literatuře, cestování, hudbě, poslech hudby, humorné příběhy anebo aktivity spojené s výstavkami nebo oslavami tradičních svátků - Mikuláš, Vánoce, Velikonoce, výročí vzniku obce/ města”.

Sem lze počítat i aktivity s cílem mezigeneračního poznání, spolupráce, tolerance či výuky (např. s internetem), ohlédnutí za minulostí, výstavy (třeba fotografií), ale i spolupráce se školou (což dokumentovala jedna z knihovnic literární soutěží pro žáky základních škol nebo soutěží „Tak ještě mluvila tvoje babička s dědečkem”).

Bez ohledu na velikost obce/města, ve které knihovna působí, se diskutující zmiňovaly (více či méně naléhavě) o problémech s prostory pro konání takových rodinných akcí, a to jak z hlediska velikosti, tak vhodnosti. Obdobné problémy však musí řešit např. i v souvislosti s programy pro školy nebo pro seniory či v případě, že je jejich vybavení doplněno počítači, audiovizuální technikou apod.

Hlídání dětí v průběhu akce

Na výše uvedená vyjádření navazovaly i odpovědi ohledně hlídacích služeb pro malé děti. V případě, že se programu nebo nějaké aktivity pořádané knihovnou účastní rodič (prarodič nebo jiná osoba) s malým dítětem/dětmi, nejsou mu knihovny běžně schopny nabídnout řešení, prostřednictvím kterého by mohlo být o dítě po dobu této akce zodpovědně postaráno (odpovědělo tak šest knihovnic z osmi).

Jako bariéry byly opět zmiňovány na prvním místě prostorové důvody, uspořádání knihovny, její nevybavenost k těmto účelům, ale i vytíženost stávajících pracovníků.

Tam, kde to jde, je buď vybudován dětský koutek a sjednána pomoc stálého člena (kterého lze zajistit po domluvě předem), nebo se to řeší v rámci dětského oddělení tak, že se s takto příchozím dítětem/dětmi čte, maluje, vypráví, hrají hry apod.

Plány

Jmenovité programy určené speciálně pro rodiny s dětmi ve věku do 15 let knihovny neplánují. Nutno dodat, že myšlenka širší spolupráce s rodiči a dětmi respondentky dosti zaujala. Blíže to však rozvádět nechtěly, neboť realizace představ je, v čemž se jednoznačně shodují, závislá na finančních zdrojích, což vyjadřují slovy jako: „jsou to jen takové střípky, ani o tom nechci uvažovat nahlas, opět jde o peníze”. 

Rezervy, překážky

Paleta knihovnických služeb je celkově pestrá, i když ne vždy se daří záměry uskutečnit. Proč tomu tak je a v čem vidí zástupkyně knihoven nejčastěji příčinu nezdaru nebo nedotažení představ až do konce? Diskutující uváděly zhruba tři hlavní důvody:

• První se, jak již bylo zmíněno, týká limitů v podobě peněžních prostředků. Ty jsou obvykle plánovitě rozpočítány na stávající akce a nové aktivity jimi bez dodatečných zdrojů nelze financovat.

• Druhý důvod se týká umístění knihovny, prostorových kapacit, modernizace ap. Ve stísněných nebo knihami a počítači přeplněných místnostech se jen obtížně realizují další aktivity, i když by o ně mezi občany možná byl zájem.

• Třetí důvod opět odráží finanční limity, nyní v jiné podobě - v lidských zdrojích. Více projektů znamená vyšší výdaje, a to si knihovny nemohou dovolit.

Cestou, jak naplnit plány, projekty a realizovat nápady, je spolupráce s jinými subjekty buď z řad knihovnické obce, nebo z jiných oblastí.

Dokončení příště na téma: KNIHOVNA A DĚNÍ V OBCI