MANGUEL, Alberto. Dějiny čtení. Brno: Host, 2007. 480 s.  

ANTONÍN K. K. KUDLÁČ > Antonin.Kudlac@seznam.cz

„De Bury bohudíky nebyl učenec, prostě si jen četl, co se mu líbilo“ (s. 390). Tato věta z knihy argentinského spisovatele, esejisty a překladatele Alberta Manguela by mohla sloužit jako výstižné motto jeho neakademického a velmi „osobního“ přístupu, který ho přivádí do blízkosti například některých knih Jorge Luise Borgese nebo třeba českého Deníku šíleného čtenáře (Dokořán, 2007) od Pavla Housera. 

Autor svou knihu otevírá reflexí vlastních individuálních „dějin čtení“ s důrazem na iniciační zážitek v podobě předčítání slepému J. L. Borgesovi, v té době již slavnému spisovateli a mimochodem též řediteli Národní knihovny v Buenos Aires. Tato aktivita zřejmě zrodila nápad na sepsání historie četby a čtenářství, která má ovšem naštěstí daleko do strohého positivismu tradiční historiografie. Manguel svůj soubor úvah o knihách a jejich čtenářích rozdělil do dvou velkých oddílů: v prvním se zaměřuje na téma „zevnitř“ a v druhém „zvenku“, nebo jinými slovy, jednou nahlíží čtenářství jako záležitost jednotlivce a podruhé zkoumá jeho společenské kontexty.

Čtenářova cesta částí nazvanou Akty čtení začíná u starých teorií vnímání písma jako fyziologického procesu a pokračuje postupným vývojem od hlasitého čtení k tichému, memorováním kanonických textů jako základů „pravé vzdělanosti“, učením se čtení (v éře humanismu postupně dochází k přesunu od akcentu na osvojení si formy k chápání smyslu čteného) a využitím vizuality jakožto brány k obsahu textu (středověká „biblia pauperum“). Samostatné kapitoly se zde dočkalo předčítání jako specifická forma vnímání textu, 
objevuje se rozprava o změnách tvaru knihy i o čtení v soukromí a nejvhodnějších místech k tomuto účelu (se zvláštním důrazem na postel). Oddíl je zakončen pohledem na čtení jako metaforu života a světa, jak se objevuje třeba v tvorbě Walta Whitmana.

V části Síly čtenáře se autor soustředil na počátky psaní, a tedy zároveň čtení, kladené do starověké Mezopotámie, na uspořádání knihoven, jehož základní model odvozuje od Alexandrijské knihovny, jakož i na takové pozoruhodnosti, jakým bylo věštění z knih nebo symbolika knihy v náboženském výtvarném umění. Zajímá ho ovšem také třeba četba historicky marginalizovaných sociálních skupin (ženy, homosexuálové), krádeže knih, cenzura jako „fanatické čtenářství“ nebo dokonce zobrazení brýlí coby znaku „falešné učenosti“.

„Borgesovským duchem“ je silně ovlivněna závěrečná kapitola, v níž Manguel s neobyčejným zaujetím a do detailů popisuje fiktivní, jím samým nikdy nenapsané Dějiny čtení, jakýsi katalog témat, mnohdy značně kuriózních, která se k problematice vztahují, a konstatuje, že taková kniha „naštěstí nemá konec“ (s. 399).

Manguelův text stojí mimo běžné literární trendy. Vyprávění (protože o vyprávění tady jde především) se lehce a bez zábran pohybuje mezi příjemně plynoucí esejistikou, exaktními údaji sycenou odbornou literaturou a svébytnou autobiografií, aniž by působilo dojmem únavného eintopfu. Velmi podstatné je zakotvení předkládaných informací v běžné lidské zkušenosti, veškeré jevy jsou ihned dokumentovány příběhy konkrétních lidí. Když autor píše o kradení knih, jako příklad mu dobře poslouží osudy hraběte Libriho (nomen omen!), „jednoho z největších zlodějů knih všech dob“ (s. 308), dnes prakticky neznámého. Podobně je například kapitola o cenzuře postavena na neméně zapomenuté osobě Anthonyho Comstocka, zakladatele americké Společnosti pro potírání neřesti.

Musím pochválit překlad Olgy Trávníčkové, přesný a zároveň v místech, kde je to třeba, dostatečně flexibilní. Literární teoretik Jiří Trávníček, který se u nás problematikou čtenářství dlouhodobě zabývá, přispěl odborně spolehlivým (a poměrně krátkým, takže odlehčený ráz knihy zůstal zachován) doslovem k vývoji recepce literatury od antiky po dnešek. Soupis sekundární literatury svým převážně cizojazyčným obsahem dokazuje, že toto téma stále nepatří v českém prostředí k nejfrekventovanějším.

Souhrnně řečeno, Manguelovy Dějiny čtení  jsou podle mého zatím jeden z nejlepších svazků edice Teoretická knihovna.

A jakému typu čtenáře je vlastně takovéto dílo určeno? Představuji si ho jako vzdělaného člověka s možná trochu snobskou zálibou v literatuře jako takové, tedy bez ohledu na autory, proudy a školy, s lehkým sklonem ke sběratelství a oblibě kuriozit, který se chce při čtení pobavit a zároveň poučit. Existuje u nás vůbec? Rád bych věřil, že ano…