Main content
Moderní švédská literatura na českém knižním trhu po roce 1990 (výběr) – 1
ANEŽKA KUZMIČOVÁ
V roce 1990 u nás vyšly dva nanejvýš pozoruhodné švédské romány, oba z první poloviny 80. let 20. století. V jednom z nich stojí psáno: „Vidíš, jak krásně slunce svítí na tamhlety domy na druhé straně? Ale kdybychom tam byli, jenom bychom měli zlost, že nám slunce svítí do očí. Lepší je, když se na to díváš z dálky.“ Ve druhém pak říká jedna z postav: „Až ji [tu knihu] rozřežeš, protože to se udělat musí, prožije jednu z mála šťastných chvil svého života - a ty zjistíš, že pod jeho topoly se uhnízdilo stádo řeckých bohů. Víc učenosti než života.“ Tyto dva romány a tyto dvě repliky přiléhavě vystihují dva ústřední literární proudy, do nichž si nyní pro přehlednost rozdělíme onen zlomek z kvalitní švédské beletrie, který nám čeští nakladatelé během posledních dvou dekád zprostředkovali.
První ukázka pochází z románu Strindberg - život světoznámého spisovatele Pera Olova Enquista a nehovoří v ní nikdo menší než August Strindberg, proslulý švédský dramatik, romanopisec, publicista a všeuměl. Druhý úryvek je vyňat z knihy Vánoční oratorium (1983, č. 1990) méně známého, avšak o nic méně vynikajícího romanopisce Görana Tunströma. Tunströmovými „ústy“ zde shodou okolností promlouvá druhý ze dvou pilířů moderní švédské literatury: prozaička, vypravěčka a nositelka Nobelovy ceny Selma Lagerlöfová. Strindberg a Lagerlöfová byli nesmiřitelnými rivaly. Jak částečně dosvědčují i naše ukázky, představovali dva rozdílné pohledy na svět: Strindbergův skeptický racionalismus se neslučoval s celoživotním úžasem nad světem a laskavou ironií Selmy Lagerlöfové. Oba, Strindberg i Lagerlöfová, nicméně zaujímají ještě dnes, cca 150 let po narození, přední postavení ve skandinávském kulturním kánonu. S trochou nadsázky lze také říct, že se každý z nich stal zakladatelem určité svébytné literární tradice, kterou můžeme ve švédské literatuře vypozorovat dodnes. Strindbergova tradice je analytická a veskrze realistická: snaží se svět prozkoumat, přijít mu na kloub, dobrat se pravdy. Jedním z jejích nejvýraznějších současných představitelů je právě Per Olov Enquist. Lagerlöfová naopak iniciovala tradici syntetickou, magickou: ta se světem nechává okouzlovat, líčí ho jako paradox a zázrak. Jedním z nejdůstojnějších pokračovatelů této linie byl donedávna právě Göran Tunström.
1. August Strindberg a jeho pomyslné dědictví
August Strindberg (1849 až 1912) představuje onen typ autorské osobnosti, na niž má každý svůj vyhraněný názor. Strindbergovské bádání je ve Švédsku i ve skandinavistických kruzích jinde po světě dodnes živé, zanícené a plné rozbrojů. Kvalita Strindbergovy poezie je vesměs dosti pochybná. S prózou měl větší štěstí, avšak nestálé, jak o tom také svědčí - v kontextu jeho ostatního díla spíše okrajové - novely a povídky, které u nás v poslední době vyšly: Glajcha. Obětní kozel (1906-1907, č. 1994), Mistrovské povídky (výbor z více titulů, č. 2001), Čandala (1888, č. 2003), Romantický sakristián na Rånö (1902, č. 2006).
Zcela nesporným faktem však zůstává, že Strindberg, enfant terrible švédské společnosti 2. poloviny 19. století a přední švédský klasik, výrazně napomohl reformovat evropské drama, a to hned několikrát. Český čtenář si může pronikavost a dynamický vývoj jeho dramatického génia ověřit v objemném dvousvazkovém výboru z jeho her: Hry I (různé tituly, č. 2000) a Hry II (různé tituly, č. 2004). První svazek představuje jednak některé Strindbergovy historické hry, jednak ukázku z jeho průkopnické tvorby naturalistické. Setkáme se zde například se světoznámými dramaty Kristina či Slečna Julie, která se dodnes hrají na českých jevištích, ale i s díly ve světě již zapomenutými. Druhý svazek nabízí výběr z tzv. komorního cyklu a - především - pohled do autorovy tvorby expresionistické, která mohutně ovlivnila evropské avantgardní drama 20. století. Za vrchol této Strindbergovy tendence se právem označuje inscenačně mimořádně náročná Hra snů.
Jak napovídá samotná forma edičního projektu, neexistuje pouze „jeden“ Strindberg, jehož divadelní tvorbu by bylo možno uspokojivě vystihnout v několika větách. Všeobecně se rozlišuje přinejmenším Strindberg dvojí - Strindberg „před“ a Strindberg „po“ tzv. infernální krizi - a tomuto dělení odpovídají i dva svazky české antologie. Odpovídají mu ovšem i dva paralelní proudy „strindbergovské“ linie švédské literatury. Strindbergovo pomyslné dědictví se tedy dále štěpí. Řekli jsme si, že Strindbergův intelekt je převážně skeptické a analytické povahy: Ano, avšak zatímco v první fázi tvorby se jeho sklon ke skepsi a analýze projevuje zájmem o problémy celospolečenského měřítka, ve fázi druhé už Strindberg svou pozornost zaměřuje spíše do lidského nitra, na psychiku izolovaného jednotlivce. Obě tyto polohy si v pozdější švédské literatuře pochopitelně našly své uplatnění. Nazvěme je pro názornost polohou „společensky orientovanou“ a polohou „psychologicky orientovanou“.
1.1 Společensky orientovaná literatura
Tato linie má v dějinách švédské literatury 20. století, především jeho 2. poloviny, jednoznačnou početní převahu. Kromě již zmíněné tendence k všeobecné analýze - tj. více či méně realistickému popisu aktuálního světa, jeho ohledávání prostřednictvím rozumu - se z většiny vyznačuje silně historizujícím či politizujícím pohledem na věc, někdy dokonce (to platí především o literatuře 70. let) otevřeně politicky agituje.
Ruku v ruce s těmito tvůrčími záměry ve Švédsku již tradičně chodívá reportážní styl. Jeho mistrem je už po několik desetiletí nestor současné švédské literatury, zmiňovaný Per Olov Enquist (1934). Enquist debutoval jako romanopisec v 60. letech a později se prosadil i v dalších odvětvích slovesného umění: píše divadelní hry, filmové a televizní scénáře, v poslední době též knížky pro děti. Výše citované dílo Strindberg - život (1984, č. 1990) je knižní adaptací scénáře k televiznímu seriálu, velmi dobře však ilustruje charakter ostatní Enquistovy knižní tvorby: jazyk je tu převážně strohý až novinářský, jen místy znenadání - o to však efektněji - přechází do obraznějších poloh. Jedná se, podobně jako u většiny Enquistových románů, vlastně o fiktivní dokument: za téma si autor jako obvykle zvolil život jedné z legend evropských kulturních dějin, který se snaží ukázat v podstatně složitějším, a tudíž přirozenějším, světle, než jsme zvyklí z učebnic a encyklopedií. Podobným způsobem už Enquist zbeletrizoval například historická fakta o Selmě Lagerlöfové (drama Obrázkáři, 1998, č. 1998), Johannu Friedrichovi Struensee (román Návštěva osobního lékaře, 1999, č. 2002), Knutu Hamsunovi (román Hamsun, 1996, č. 2003) či Marii Curie-Sklodowské (román Kniha o Blanche a Marii, 2004, č. 2007).
K žurnalistické próze mají místy blízko i romány Majgull Axelssonové (1947), která k psaní beletrie přešla právě z novinářské profese. Axelssonová si pro své knihy vybírá ožehavá společenská a politická témata a nezdráhá se zobrazovat ty stránky moderní civilizace, před nimiž většina lidí zavírá oči. Někdy se jedná o otázky globálního formátu (dětská prostituce), jindy zpracovává spíše specificky domácí témata (problémy švédského sociálního systému). Drsná fakta většinou umně kloubí s fabulací a dosahuje tak vzácné kombinace čtivosti a společenské závažnosti. V češtině vyšly zatím dva její romány, Dubnová čarodějka (1997, č. 2002) a Ta, kterou jsem se nestala (2004, č. 2006).
Ryze faktografický základ pak mají knihy - u nás poněkud nepřesně označované jako „romány“ - proslulého univerzitního historika-popularizátora Petera Englunda (1957). Englund se systematicky snaží zpřístupňovat světové dějiny širokému čtenářskému publiku. Činí tak formou esejů, životopisů a monografií zaměřených na skryté stránky notoricky známých historických událostí. Zajímají ho drobné lidské osudy a zdánlivě nevýznamná fakta, volně si domýšlí souvislosti mezi nimi a dějinami tzv. velkými. Český čtenář se zatím mohl seznámit se dvěma objemnými tituly s válečnou tematikou: Nepokojná léta (1993, č. 2000) vyprávějí o třicetileté válce, Nepřemožitelný (2000, č. 2004) o první severní válce. Vypravěčem je v obou případech královský rytec Erik Dahlbergh.
1.2 Psychologicky orientovaná literatura
Introspekce a analýza lidské psychiky je do jisté míry oborem téměř každého spisovatele, z celku moderní švédské literatury však lze vydělit skupinu autorů, kteří psychologizující perspektivu přijali - více či méně důsledně - přímo za svůj estetický program. Přirozeným rysem literární tvorby této orientace je zájem o intimitu a partnerské soužití, o mezní životní situace, o stále se prohlubující propast mezi jednotlivci bloudícími v atomizovaném světě. Sníženou schopnost komunikace mezi postavami příběhů nezřídka podtrhuje věcný a úsporný literární jazyk.
Psychologie nefunkční rodiny či partnerství, strach ze smrti a lidská osamělost obecně patřila ke stěžejním tematickým doménám nedávno zesnulého filmového režiséra, dramatika, scénáristy a autora povídek Ingmara Bergmana (1918 až 2007). Jeho pronikavá analýza lidské duše - zejména bývá vyzdvihován jeho mimořádný vhled do ženské psychiky - na sebe místy bere formu nápadně připomínající žargon profesionálního psychologa. Ve své knižní produkci se Bergman ještě intenzivněji než ve filmu soustředil na osobní vzpomínky a zkušenosti: právě knihy si na sklonku profesní i životní dráhy vybral za nejvhodnější prostředek soukromého bilancování. Výrazně autobiografický až zpovědní charakter mají například tituly Laterna magica (1987, č. 1991), Dobrá vůle (1991, č. 1993), Nedělňátka (1993, č. 1995) či Soukromé rozhovory (1996, č. 1997). Jedním z největších bergmanovských překvapení posledních let se stala Nevěra (2000, č. 2004), silné a formálně neotřelé manželské melodrama s podtitulem Partitura pro obrazové médium: stárnoucí spisovatel si zde nechává líčit tragický osud nevěrné ženy a souběžně vypráví, jak se její příběh utváří v jeho mysli. Zatím poslední Bergmanův titul, který u nás vyšel, - Co chvíli křičí na jevišti světa. Sarabanda (1997 a 2003, č. 2005) - sestává ze dvou scénářů vytvořených pro televizi.
Manželské soužití - zejména jeho stinné stránky - se stalo jedním z ústředních témat švédsky píšící finské novinářky a autorky Märty Tikkanenové (1935). Tikkanenová ve své tvorbě čerpá z vlastních zážitků z komplikovaného svazku s všestranným umělcem Henrikem Tikkanenem. Různými literárními prostředky vyjadřuje vesměs stále jednu a tutéž snahu: apelovat na ženy trpící domácím násilím a všeobecným nedostatkem respektu, aby se osvobodily, a vybízet společnost, aby je v tom maximálně podporovala. Do češtiny byl dosud převeden jeden její titul, světově úspěšný román ve verších nesoucí ironický název Příběh lásky století (1978, č. 2000). Formou rozsáhlého lyrického monologu předkládá velice intimní, hrozivou i podmanivou, avšak básnicky nevtíravou osobní zpověď manželky agresivního alkoholika.
S podobnými problémy se hned na sedm různých způsobů vypořádávají i texty v antologii Ve skutečnosti je díra. Povídky současných švédských spisovatelek (různé tituly, č. 2003), která zahrnuje sedm povídek, jež vznikly v rozpětí let 1986 až 1994. Jejich autorky - Marii Hermansonovou, Annu-Karin Palmovou, Margaretu Strömstedtovou, Ninni Holmqvistovou, Inger Edelfeldtovou, Anitu Goldmanovou a Kerstin Thorvallovou - pojí společný zájem o vše ženské a touha nastavit zrcadlo těm, kdo nejsou ochotni ženu tolerovat jako plnohodnotného člověka. I když se jedná o texty otevřeně politické, i zde se setkáváme především se silně introspektivním, psychologizujícím laděním.
Pokračování v příštím čísle