Zaznamenala OLGA VAŠKOVÁ

Setkání s člověkem, který prožil velkou životní tragédii, bývá pro většinu z nás složité. Nevíme jak projevit soucit, abychom nejitřili bolest a tvářit se nezúčastněně může zas vypadat jako lhostejnost. Takové pocity jsem měla před setkáním s autorkou knihy Bez slitování (podtitul Drama rodinné msty) Libou Švrčinovou-Cunnings, která přijela z kanadského Calgary, aby ji představila českým čtenářům. Stalo se tak v sobotu 16. května na letošním knižním veletrhu Svět knihy Praha.

Před publikum, které zaplnilo Komorní sál v pravém křídle Průmyslového paláce, usedla příjemná, vyrovnaným dojmem působící žena, jejíž nervozitu prozrazovaly pouze ruce obracející stránky s poznámkami.

„Vidím tady přátelské tváře,“ začala hovořit pevným hlasem, „a tak vás všechny vespolek vítám. Hned na začátku chci říct to podstatné: můj bývalý manžel Alois Dolejš zavraždil naše dvě děti, dvanáctiletého syna a desetiletou dceru. Čin samotný se vymyká představivosti normálního soudného člověka. O okolnostech se nebudu příliš zmiňovat, můžete se o nich dočíst v knize. Ale o čem bych se ráda zmínila, je důvod, proč byla kniha vlastně napsána.

Alois Dolejš byl v květnu 1987 za vraždy odsouzen na doživotí, ale po dvaceti pěti letech by měl možnost požádat o slyšení a komise by rozhodla, jestli ho propustí na svobodu. Po jedenácti letech jeho věznění jsem úplnou náhodou zjistila, že v kanadských zákonech existujetzv. klauzule slabé naděje. Ta říká, že za vzorné chování si zločinec může požádat o propuštění po pouhých patnácti letech. A propouštěli tenkrát až 80 procent žadatelů. Byla to pro mě velká rána, hlavou se mi honily různé představy, jedna horší než druhá.“

Je známé, že oběti, které přežijí podobnou tragédii, reagují většinou pudem sebezáchovy, obrazně řečeno zalezou do doupěte a lížou si rány, snaží se vzpamatovat. Tento proces trvá mnoho let. Pak ale stejně musí zvolit, jestli se budou i nadále chovat jako oběť, nebo vyjdou ven a začnou bojovat o svůj život. „Věděla jsem,“ pokračovala dále, „že jestli neudělám nic, propustí Dolejše za tzv. ‚vzorné chování’ na svobodu. Ale co mám podniknout?“ 

Otázkou, za níž následovala malá pauza, se Liba Cunnings neobracela k nám přítomným, ale k sobě a k událostem, které si tímto vyprávěním zpřítomňovala a nikdo z nás nepochyboval o tom, že to i po tolika letech není pro ni bezbolestné vzpomínání.

„A pak se to najednou stalo. Buddhisté mají rčení, že když se člověk rozhodne hledat učitele, učitel se objeví.Tak se objevila Kirstie McLellan, velmi zkušená kanadská publicistka, autorka několika knih dokumentárního charakteru, a přišla s návrhem, že spolu napíšeme knihu. Věděla jsem, že to je přesně to, co musím udělat, že kniha bude legální zbraň, kterou budu potřebovat. Nebylo to však jednoduché rozhodnutí, protože jsem po jedenácti letech musela vyjít z anonymity, opět se veřejně vystavit médiím a znovu odkrýt všechnu bolest a zoufalství, s nimiž jsem žila. Současně s tím, že jsem vystoupila na veřejnost, vyskytl se další problém. Nemohla jsem si dovolit, aby mě podle toho, co řeknu nebo napíšu, bylo možné najít, nemohla jsem ohrozit vlastní bezpečnost. Proto se nikde nesmělo psát o mém novém zaměstnání, o sportech, které provozuji, nezmiňovalo se moje nové jméno… Toto nebezpečí mi dnes nehrozí, proto je české vydání knihy otevřenější, můžu v něm hovořit i o věcech, které v kanadské verzi nemohly vyjít.“ 

V dalším povídání se L. Cunnings dotkla pro ni velmi citlivé záležitosti, totiž toho, že se mnoho lidí domnívá, že oběť napíše knihu proto, aby vydělala peníze nebo získala slávu. Řekla, že nic není vzdálenější od pravdy, než toto tvrzení. „Téměř vždy jde o akt zoufalství, částečně očisty, také akt z obav, že se na strašný zločin zapomene a nikdo se z něj nepoučí. Pro postiženého člověka je to v podstatě poslední volání o pomoc.“ Dále se zmínila o přetrvávajícím stereotypu, že brutální zločiny páchají pouze negramotní opilci, spodina společnosti.Dolejš pocházel z dobře situované a vzdělané rodiny, on sám byl člověk s výbornými organizačními schopnostmi, navíc ale taky silně egoistický a manipulující, a to ve spojení s výbušnou povahou vytvořilo dohromady velmi nebezpečnou kombinaci. „V době, kdy naše manželství existovalo už jenom na papíře, jsem žila v hrozné situaci. Pokud jsem někomu naznačila, co se u nás děje, nikdo to nechtěl slyšet, nikdo mi nevěřil. Tohle často dělá i nejbližší rodina, a žena tak žije dál v izolaci a bez opory. Jakmile to dojde tak daleko, že se muž uchýlí k výhrůžkám, a jako rukojmí si vezme děti, žena je v podstatě mezi dvěma mlýnskými kameny. Má se obrátit o pomoc, nebo tím přitíží sobě i dětem?“

Upozornila také na to, že málokdo z nás má specifické vzdělání, které by mu umožnilo rozpoznat patologické chování v jeho raných začátcích. Vždy existuje určitá hranice, po jejímž překročení je třeba odejít. A jak sama přiznala, ona ten kritický bod včas nepostřehla, a i proto zaznělo přání, že „kdyby tahle kniha pomohla jen jediné ženě odejít včas, její účel byl splněn.“

Další problém, o kterém L. Cunnings hovořila, a který ji stále tíží, se týkal současných zákonů v Kanadě i u nás. „Kriminálníci mají dnes více lidský práv než oběti. Ty buď nelidsky trpí, anebo jsou mrtvé.Ve většině civilizovaných zemí neplatí oko za oko, zub za zub, za vraždy se nepopravuje. Už tímto prokazujeme zločincům velkou službu. Jestliže jsou odsouzeni na doživotí, mělo by to tak zůstat. Vzorné chování ve vězení je urážkou logiky a citu slušného člověka. Přála bych si ochránit ty ženy a děti, které jsou v nebezpečí. Někdo také musí promluvit za oběti, které zaplatily cenu nejvyšší. Proto je tato kniha věnována mým dětem - Pavlovi a Elunce.“

Na otázku, jestli tento případ a jeho zveřejnění ovlivnilo kanadské zákony, Liba Cunnings odpověděla: „Ano, to se doopravdy stalo. V Kanadě platil do té doby zákon, že se nezvěstné osoby hledaly až po 48 hodinách. Po této události jsem docílila, že zákon změnili a jestliže se jedná o pohřešované děti, začínají je hledat okamžitě.“

A jak se vyvíjel její další život? „Časem člověk najde lidi, kteří mají schopnost pomoci. Musím říct, že běžná psychoterapie nepomáhá. Musela jsem hledat jiné cesty. Také jsem musela změnit zaměstnání, prodala jsem dům, zbavila jsem se téměř všeho, co mi připomínalo předcházející život. Původním povoláním jsem strojař, kreslila jsem v konstrukci, v zeměměřičství. Celý život jsem sportovala a přes tento zájem jsem si doplnila vzdělání a dnes dělám sportovní rehabilitace a sportovní masáže. Hodně mi to pomohlo, tato práce mi umožnila, že můžu být užitečná, můžu někomu pomoci. A také hodně cestuji, absolvovala jsem šest cest do Nepálu, teď tam pojedu posedmé. Takže nakonec z toho vidíte, že i po takové tragédii se dá život znovu vybudovat. Můj otec, který to neměl v životě lehké, vždy zastával názor, že člověk by se měl snažit udělat to nejlepší s tím, co má. Tak jsem se o to snažila.“

Na dokreslení tohoto případu je třeba dodat, že Alois Dolejš v roce 2005 ve vězení zemřel a o propuštění na svobodu i díky této knize nepožádal. Pro české čtenáře knihu vydalo Nakladatelství Epocha v edici VICTIMA (oběť), do češtiny ji přeložila sama autorka a redakčně upravila Marie Bělíková.

E-mailová zpráva z 20. 6. 2009 od L. Cunnings:

Kanadský parlament se začal zabývat návrhem na zrušení klauzele „slabé naděje“. Před pěti lety se mi sice také podařilo podobný návrh dostat na program parlamentu, ovšem bezúspěšně. Doufám, že tentokrát vláda i poslanci vyslyší lidi, kteří prožili podobné hrůzy jako já a změní tuto neuvěřitelnou zákonnou normu.