Národní technická knihovna - inteligentní budova pro 21. století

V pondělí 19. března 2001 se v Galerii Jaroslava Fragnera na Betlémském náměstí v Praze konala tisková konference a po ní následovala vernisáž výstavy soutěžních návrhů na urbanistické, architektonické a projektové řešení Národní technické knihovny. Byl to jeden z prvních kroků na osmileté cestě, která bude zakončena 9. 9. 2009 slavnostním otevřením největší nově postavené knihovny v České republice, která vyrostla v pražských Dejvicích uprostřed areálu vysokých škol.

Postavou, která dostala tento náročný úkol na starost, je Ing. MARTIN SVOBODA, ředitel Státní technické knihovny. Najít si v nabitém programu čas na setkání nebylo pro něj jednoduché, proto jsme s kolegou dr. L. Kurkou (LK) zvolili při přípravě rozhovoru pro Bulletin SKIP a měsíčník Čtenář společný postup. 

Otevření Národní technické knihovny (NTK) se kvapem blíží. Co vám teď, kdy spolu hovoříme (2. června - pozn. red.), dělá největší starosti, nebo z čeho naopak máte radost?

Naši webmasteři nám udělali ošklivou věc. Na stránky STK dali počítadlo - odpočet do dne otevření. Dnes se na něm objevilo číslo 98. To je ta největší starost…Na druhé straně - už se nedá nic dělat, všechno je rozjeté, všechno jsme se snažili připravit tak dobře, jak dovedeme. Před lety jsem si myslel, že budeme otvírat dokonalou, vyšperkovanou knihovnu. Tuto krásnou myšlenku jsem už dávno opustil, protože je mi jasné, že minimálně první rok (a pak už napořád) budeme vylepšovat, dodělávat, předělávat, přestože si myslím, že ta knihovna je navržená dobře. Je to dáno i tím, že to je první knihovna tohoto druhu u nás, že má převahu volného veřejného prostoru, volného výběru podstatné části fondu - prakticky všechno, co se za poslední roky půjčilo, je volně dostupné.

Upřímně řečeno, starosti mi trochu působí stav doplňování výpočetní techniky, na kterou jsme dostali dodatečné peníze se zpožděním, ale věřím, že všechno stihneme tak, abychom byli schopni aspoň otevřít a do konce roku vše i vylepšit.

LK: Stěhování do nové budovy v Praze-Dejvicích je dosud druhou největší stěhovací akcí v českém knihovnictví. Nabralo zpoždění, mělo se začít 1. dubna. V jaké fázi se momentálně nachází a kdy skončí?

Začalo se 19. května, zpoždění bylo způsobeno prodloužením soutěže na stěhovací firmu. Několik neúspěšných účastníků podalo námitky, ale my jsme neměli obavu, že bychom pochybili při vypisování soutěže. Vyhrála firma Stahl, což jsem rád, protože má se stěhováním takového objemu velké zkušenosti. První týden přestěhovali 70 000 knihovních jednotek a pak navrhli, že lépe využijí techniku, když budou stěhovat i o sobotách a nedělích, čemuž my - zaměstnanci STK - asistujeme. Zdá se tedy, že je reálné, abychom přestěhování do konce července stihli. 

Největší zádrhel vidím v tom, že se stěhováním tak obrovského fondu nemá v Česku vůbec nikdo zkušenost. Nejenže přestěhujeme 1,2 milionu svazků ze dvou míst - z Klementina a ze Lhoty u Dolních Břežan, ale z nich vybereme 350 000, které jsou opatřeny RFID čipy a kódy LCC (Library of Congress Classification), a ty musíme postavit do regálů úplně jinak, než jak stojí teď ve skladu. Tam jsou uloženy tak, jak přicházejí, jen podle formátu, trochu podle druhu dokumentu, ale vůbec ne podle obsahu. Takže v červenci propukne takové „hromádkování“: knihy budeme vybírat a stěhovat je do pater, tam nastane další třídění a stěhování do sektorů a až po dalším třídění je uložíme do regálů. Takže každou knížku otočí lidská ruka několikrát za sebou.

Jak je to tedy se spuštěním „poloprovozu“ od června, o němž jste své uživatele předběžně informovali?

To se nám nepodařilo, byla to naše trochu naivní a příliš optimistická snaha. Chtěli jsme zkrátit na minimum dobu, kdy nebudou fondy STK uživatelům fyzicky přístupné. Budovu v Klementinu jsme zavřeli v únoru 2009, od té doby všichni, kteří mají ruce, intenzivně pracují. Dalším důvodem, proč nebyl červnový termín reálný, je posunutí stěhování. V srpnu bychom mohli totiž půjčovat jenom historické věci. A to asi není to podstatné.

LK: V květnu měla být Státní technická knihovna transformována na Národní technickou knihovnu. Proč k tomu zatím nedošlo?

Zavinilo to drobné administrativní nedopatření - pozemky, přes které je vedena parovodní přípojka k novostavbě NTK, mají ve vlastnictví čtyři subjekty: České vysoké učení technické (ČVUT), město, Technická správa komunikací a STK. Dokud nebude toto věcné břemeno zapsáno na všechny čtyři pozemky, nemůže STK se svojí „nudličkou“ nakládat.

NTK bude mít novou zřizovací listinu a statut, kde by měl být uveden majetek. Abychom tento proces urychlili, vyřešili jsme to tak, že zřizovací listina bude podepsaná bez majetku, a do konce roku mám uloženo tuto záležitost vyřídit. V nejbližších dnech by paní ministryně dr. Miroslava Kopicová mohla zřizovací listinu podepsat. (Stalo se 8. června - pozn. red.) Máme tedy měsíc zpoždění proti předpokladu.

LK: Fond NTK měl zahrnout i fondy knihovny Českého vysokého učení technického a knihovny Vysoké školy chemicko-technologické. Toto sdružování má dlouhou a složitou historii. Jak se situace vyřešila a co to uživatelům přinese?

Toto spojení je už v základu projektu, který v roce 2000 schválila vláda ČR svým usnesením č. 699. V něm byla Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) uložena transformace STK na veřejnoprávní instituci, protože jen jako taková může založit novou společnou právnickou osobu. Společnou knihovnu. To se ovšem nestalo. My jsme se měli transformovat v souvislosti s vytvořením zákona o veřejných výzkumných institucích. Výzkum sice děláme, ale není ho tolik, abychom z něj mohli financovat nákup knih. Jenom na dokreslení: STK využije téměř 40 procent rozpočtu na nákup fondu, čímž se dost lišíme od řady českých a zahraničních knihoven. S tím se MŠMT nevyrovnalo, nemáme tu výhodu jako Akademie věd, která přibližně stejně situovanou knihovnu, v níž výdaje na výzkum rovněž představují proti výdajům na fondy pouhý zlomek, financuje z peněz určených na výzkum, protože to umožňuje zákon o Akademii věd. Takový zákon my nemáme, takže se do kategorie veřejná výzkumná instituce nedostaneme. A tohle je vážná a do značné míry pochopitelná překážka pro vysoké školy, které, mají-li dávat do něčeho svoje lidi a peníze a ovlivňovat chod instituce, chtějí znát jasnou vlastnickou a řídící strukturu. Za takovou považují právnickou osobu. O nalezení východiska jsme se snažili řadu let, uspořádali jsme mnoho sbližovacích seminářů, kde jsme si všechno vysvětlili. Nakonec je to tak, že se Ústřední knihovna ČVUT, která vznikla letos k 1. lednu jako samostatná součást školy na úrovni ústavu, přemístí do nové budovy, kde bude sídlit v samostatných prostorách.

A jak to bude s financováním - budou se knihovny podílet na nákladech spojených s provozem?

Ano, podle počtu zaměstnanců a objemu fondu budou přispívat na náklady budovy poměrným dílem. Co se týče nákladů na provoz svých knihoven, ty si financují samostatně. Jediné, co se - aspoň z pohledu návštěvníků - propojí a bude společné, je fond časopisů.

Nemůže se stát, že se při doplňování fondu budou nové tituly zbytečně nakupovat dvakrát?

Máme zkušenost už z doby asi před pěti šesti lety, kdy STK provozovala sdílenou katalogizaci s knihovnami ČVUT, že to překrytí fondu je zhruba 15 procent. Stát se to tedy může, nicméně pravděpodobnost není vysoká, a samozřejmě se o tom budeme domlouvat. Nejpozději v příštím roce vytvoříme společnou akviziční komisi a tohle se určitě zlepší. U časopisů ostatně tato domluva už nastartovala.

Historie Státní technické knihovny sahá k roku 1718, což ji řadí k nejstarším technickým knihovnám na světě. Do východního křídla Klementina se přestěhovala v roce 1935 jako Knihovna vysokých škol technických v Praze. Pokusů o výstavbu nové budovy bylo od té doby několik, až to nakonec vyšlo. Nemýlím-li se, tak jste u projektu výstavby NTK byl od prvopočátku?

Ne tak úplně. Když jsem se v roce 1997 hlásil do výběrového řízení na místo ředitele STK, netušil jsem, že by to měla být moje hlavní zábava. A když mě náměstek MŠMT pro vědu a vysoké školství prof. Emanuel Ondráček přijímal, sdělil mi, že mám za úkol postavit knihovnu. A bylo to. Ale i kdybych to byl věděl dopředu, asi bych do toho šel.

Měl jsem velké štěstí, že se kolem projektu vždycky objevili lidé, kteří mu pomohli. V roce 1998 byla hotová první skica stavebního programu, který pak jako součást projektu NTK o rok později schválila vláda. Velkou zásluhu na tom měla moje předchůdkyně dr. Miloslava Rupešová, která z podstatné části projekt skvěle zpracovala. Se stavebním programem nám velmi pomohl Ing. arch. Josef Liška; pak náměstek MŠMT pro vědu a vysoké školství doc. Josef Průša uvolnil z portfolia vysokých škol peníze na architektonickou soutěž, jejíž výsledky jsme vyhlásili v lednu 2001. A pak se nic nedělo. První vláda sociálních demokratů nenašla odvahu projekt financovat. Druhá vláda s ministryní Petrou Buzkovou se k němu sice postavila velmi vstřícně, ovšem mělo to háček: 14. srpna 2002, kdy jsem měl domluvenou s paní ministryní schůzku, abych ji o projektu informoval, Vltava v Praze kulminovala. Přes Karlův ani přes jiný most se nadalo přejít, zavřená byla jak STK, tak ministerstvo v Karmelitské ulici. Povodně udělaly díru do rozpočtu, takže se opět projekt odsunul. To se nicméně změnilo a v roce 2003 jsme předkládali jeho aktualizovanou verzi a hlavně nový investiční záměr, který nakonec vláda v únoru 2004 svým usnesením č. 169 schválila. No a pak už to jelo… 

V létě 2004 jsme měli vybraného projektanta a rozběhli první stupeň soutěže na zhotovitele. Projektant musel řešit autorskoprávní záležitosti s architekty, takže na podzim 2004 se začalo projektovat a na jaře 2006 jsme měli jak územní rozhodnutí, tak stavební povolení a zadávací dokumentaci. Mohla tedy doběhnout soutěž na zhotovitele, který měl kromě toho, že dům postaví, zajistit na stavbu peníze. Vítězem dvoustupňové obchodní veřejné soutěže se stalo sdružení společností Sekyra Group, SG Projekt Management a SG Public Private. Vláda teď tuto investici splácí ve splátkách 300 milionů korun ročně.

LK: Všechno postupovalo tak, jak bylo naplánováno. Já žádnou stavbu, kde by vše probíhalo tak hladce, neznám a myslím si, že se podobná situace dlouho nebude opakovat.

Ano, je to pravda, všechno jsme zvládli za peníze a v termínech, které byly naplánovány. Sekyra Group měla za úkol postavit dům za 28 měsíců a na konci posledního měsíce jsme skutečně stavbu přebírali. Peníze, které byly alokovány na začátku, stačily na postavení budovy tak, jak byla vyprojektována. Avšak za ty čtyři roky, které uběhly od projektu do jeho realizace, prošly výpočetní technologie velkým vývojem. Museli jsme proto vedle samotného rozšíření ještě zlepšit chlazení, výkon trafostanice, záložního dieselagregátu atd. Dohodli jsme se také na některých úpravách, například na umístění pobočky pražské Městské knihovny v nové budově, takže tyto změny způsobily nárůst výdajů o necelých 90 milionů. Zdůrazňuji však, že se samotnou stavbou tyto náklady nesouvisejí.

LK: Stavět rozsáhlé dílo vyžaduje určitou přípravu. Kam jste šli „na zkušenou“?

Pro mne byl největší inspirací zájezd, který jsem v roce 1992 absolvoval ještě jako pracovník Národní knihovny. Financovala ho Mellonova nadace a za tři týdny jsme projeli řadu univerzit a asi 25 knihoven na východním pobřeží USA. Potom, když na stavbu NTK stále nebyly peníze, jsem byl na několika konferencích a obyčejně při té příležitosti jsem stihl navštívit i zajímavé knihovny, například ve Finsku nebo v Norsku. Od začátku 90. let jsem jezdil na konferenci evropských automatizátorů knihoven ELAG, která se vždycky koná v nějaké evropské knihovně. Viděl jsem tedy celou řádku knihoven a mnohé z nich byly inspirativní. Ale abych to nevztahoval jenom na sebe - všechny kolegyně a kolegové jezdili také po světě a každý z nich přišel s něčím zajímavým. Nešli jsme tedy do stavby jako úplní neználkové.

LK: O nové NTK se hovoří, že „spojuje moderní architekturu a nová technická řešení jak ve stavební oblasti, tak v efektivním provozu budovy“. Lze tedy říct, že je inteligentní budovou?

Nevím úplně přesně, co pojem inteligentní budova obsahuje, ale rozhodně moje velké přání bylo, aby ta knihovna byla na jedné straně na špičkové úrovni současných technologií, na druhé straně aby ty technologie neužívala marnotratně, ale inteligentně.

Měli jsme opět štěstí, že se projektu energetické náročnosti budovy a řešení větrání, vytápění a klimatizace ujal Ing. Jan Žemlička. Takže „díky“ němu si například nebudou návštěvníci knihovny na toaletách mýt ruce teplou vodou, protože na to stačí studená. Až na dvě výjimky není v budově klimatizace: jednou z nich je strojovna výpočetní techniky a druhou trezor historického fondu. Jinak je všude pouze přitápění, větrání. Topení a chlazení domu je skryto v podlahách, resp. ve stropech, v nichž jsou vedeny plastové trubky, do kterých se v létě pumpuje studená a v zimě teplá voda. Dům má velkou tepelnou setrvačnost; teď ho vlastně rok budeme ladit, není to vůbec jednoduché.

LK: Bude tedy NTK na úrovni nízkoenergetického domu? 

Teď budeme zpracovávat tzv. energetický štítek budovy a věřím, že se dostaneme do třídy A, do té nejlepší kategorie. Napomáhá tomu například dvojitá fasáda, která v létě funguje jako tepelný komín, v zimě izoluje. Oproti původním plánům se změnil poměr skla a pevné hmoty v obvodovém plášti, jsou tam silně izolované parapety. Střecha je taky hodně silná, s vegetací, která by měla přežít nepřízeň počasí. To všechno jsou věci, které mají přispět k tomu, aby ten dům byl energeticky co nejméně náročný.

LK: Co nového a v jakých oblastech přinese NTK do českého knihovnictví?

STK se vždycky pyšnila tím, že jejím mètier jsou služby, nikoli jen pěstování krásných fondů. O to jsme vždy usilovali, do jisté míry až do sebezničení.

Myslím si, že nová knihovna je postavená tak, aby byla součástí dejvického vysokoškolského komplexu ve všech směrech. Je v ní konferenční sál, výstavní sál, kavárna, zmíněná pobočka Městské knihovny, knihkupectví - zdá se, že to bude spojené knihkupectví ČVUT a VŠCHT, dále prodejna počítačových doplňků a opravna počítačů. Má tedy velmi silnou sociální roli, věřím, že se stane místem setkávání. Téměř jedna třetina všech míst k sezení je určena k relaxaci, asi 1300 míst je ve studovnách nejrůznějších typů. Tohle je tedy jeden přínos, druhou oblastí, v níž bychom také byli rádi „za hvězdy“, by měly být možnosti individuálních služeb.

LK: Když mě na chvíli uděláš svým mluvčím, tak řeknu, co je tady poprvé: Poprvé je v knihovně místnost první pomoci, která nikde jinde v knihovnách není, jsou tam čajové kuchyňky pro čtenáře, na toaletách přebalovací stoly pro miminka, z techniky je tam prvně třídička…

Děkuji, na to bych zapomněl. Jak jsem už zmínil, všechen fond ve volném výběru je vybaven RFID čipy, které mají dvě důležité funkce - zaprvé samoobslužné půjčování a vracení dokumentů, což už v Česku je, ale myslím, že jako první máme třídičku, která ty vrácené publikace bez doteku ruky knihovníka roztřídí do sektorů. Právě v masivním nasazení technologie RFID přinášíme do českého knihovnictví něco nového.

Ručně pak mohou knihovníci využívat tzv. knihovního asistenta, kterým poměrně snadno přeskenují publikace na policích. Hned tak zjistí, jestli si lstivý student svou oblíbenou příručku k elektrotechnice nezařadil do oddílu astronomie, aby ji měl na druhý den pohotově při ruce.

Jak jste přistupovali k zařizování interiérů nábytkem a doplňky, tedy tím, co dělá prostředí přívětivým?

Na tuto stránku jsme mysleli od samého začátku a našemu dodavateli jsem s trochou přehánění často říkal: ten dům si postavte, jak chcete, ale musí krásně vypadat a dlouho vydržet. Musí samozřejmě splňovat normy, ale nezáleží mi tolik na tom, jak ta konstrukce bude postavená. Důležité je, aby prostředí uvnitř bylo příjemné, zvoucí, aby bylo vybavené tak, aby se neošoupalo za první týden. Tedy, aby dokázalo rozumně stárnout.

Architekti od začátku spolupracovali s grafiky a designéry mobiliáře, kteří nás někdy tlačili do velmi kvalitního a velmi drahého zařízení. Nakonec jsme nalezli kompromis mezi cenou, kvalitou a funkčností. Bez ústupků v kvalitě a trvanlivosti jsme vybrali do administrativní části zařízení od české firmy, do části veřejné jsme z větší části vybrali zahraniční firmu vitra, která má ve světě řady realizací a nábytek od ní je i po 35 letech stále kvalitní. Tato etapa nebyla vůbec jednoduchá, už nám trochu scházely peníze, které jsme museli různě přesypávat. Bylo to napínavé, ale myslím, že se to většinou povedlo (třikrát zaklepání na stůl).

A jak jste vybrali regály?

To taky byla anabáze, ale nechci to rozebírat, regály jsou regály, slouží, dělají nejen to, co chtějí knihovníci, dokonce i to, co chtěl architekt, tj. aby ty plechové čelní stěny z nelakovaného pozinku odrážely barevnost, kterou do knihovny vnášejí podlahy. Podlahy v této knihovně budou asi světovým unikátem, myslím, že nikde nic tak šíleného není. Jsou totiž učebnicemi inženýrské statiky, ilustrací statického výpočtu.

Cože?

Když dnes statici dělají výpočet, tak si ho na počítači vizualizují, což je barevný obrázek. Červené plochy jsou ty, kde je stropní deska podepřená, a modré jsou ty, kde je deska jakoby prověšená. Podlaha je tedy barevná přesně jako diagram statiky.

Z jakého je materiálu?

Z kaučuku. V nadzemních podlažích od třetího nahoru jsou podlahy zdvojené, v mezeře je uložená ventilace, rozvody jak silové, tak počítačové sítě a rozvody topení. Snad ještě na doplnění: budova je z pohledového betonu, nemá žádné krytí na stěnách, ani pod stropem. Všechno je přiznané, vedou tam křížem krážem přívody k osvětlení, sprinklery a další technologie… Jako první v Česku máme vysokotlaké sprinklery, z nichž netryská voda, ale jen mlha, takže se jimi mohou hasit knihy i elektrické instalace.

Jak se budou lidé dostávat z patra do patra?

Buď pěšky po schodech nebo výtahy, které jsou čtyři, z nich dva jsou určeny pro návštěvníky. Z atria vede centrální schodiště, další tři jsou po obvodě budovy. Atrium je uvnitř otevřené až do stropu, přivádí do nitra budovy denní světlo a vzduch jím může cirkulovat, což zase snižuje energetickou náročnost budovy. Ale o tom jsem se zmiňoval už dřív.

Hodina vyhrazená našemu rozhovoru byla u konce, rozloučili jsme se s přáním, aby nová budova Národní technické knihovny splnila všechna očekávání svých návštěvníků i zaměstnanců.

LADISLAV KURKA - OLGA VAŠKOVÁ