VERONIKA VALIŠOVÁ

Mám na vás jednoduchou otázku: Vzpomenete si, co jste dělali, když vám bylo šestnáct let? Já to náhodou vím přesně! V roce 2012 jsem nastoupila do Místní knihovny Černotín.

K této pozici jsem přišla jako slepý k houslím a neměla jsem o ní žádné představy ani očekávání. Při předávání knihovny mi bývalá knihovnice řekla větu, na kterou nikdy nezapomenu: Stačí, když si tady sedneš, a nemusíš NIC dělat, klidně se tu můžeš učit a psát si úkoly. Co vám mám povídat. Myslíte si, že jsem se řídila její „radou“? Ovšemže ne!

Generální úklid

Co jsem udělala jako první, to byl generální úklid. Zažili jste někdy pocit, že se vám z nepořádku chce až plakat? Přejeli jste někdy rukou po hřbetě knihy a měli ji celou černou? Představte si kouty, kam se člověk nepodíval třeba deset let, nebo knihy, které nebyly seřazeny podle žánru, natož podle abecedy. Poměrně žalostný pohled. Ale nejsem typ, co se jen tak vzdává, a tak jsem na to naběhla i s mojí maminkou v plné polní. V témže roce nás napadlo pozvat do knihovny žáky místní školy a zároveň uspořádat pilotní tvořivé dílny. Tyto akce odstartovaly naprosto vše, co se v knihovně doposud událo. Avšak v tuto chvíli jsem ještě netušila, že knihovna se pro mne stane obrovským koníčkem, zájmem, který mne naprosto naplňuje, a de facto drogou, bez které nemohu být. Následující změny sice přicházely pomalu, ale byly, a to je hlavní. V roce 2012 jsme uspořádali ještě několik tvořivých dílen, které měly velký ohlas převážně u dětí.

Kritika, co pomohla

Musím vyzdvihnout podporu vedení obce – spolupráci s ním, především s naší paní účetní, ale i se starostou, kterému se pomalu v hlavě začala rýsovat myšlenka rekonstrukce. Avšak nepředbíhejme! V následujícím roce jsme opět uspořádali zejména tvůrčí akce a nově i soutěž. Středobodem roku bylo přihlášení obce do soutěže Vesnice roku 2013. A jak to tak bývá, porota se byla podívat i do naší knihovny. Myslíte si, že na nás pěla ódy? Nikoliv, spíše naopak. Dozvěděla jsem se, co bych měla, co nesmím a naopak co musím. Ale jak mohla komise hodnotit něco, když nevěděla, jak to v knihovně vypadalo dříve? Po této zkušenosti jsem byla značně demotivována a měla chuť se vším praštit. Jak jinak reagovat, když vám někdo zcela zkritizuje dosavadní práci? Je zde ještě druhá možnost, a tou jsem se vydala já – jednoduše skousnout a zatnout zuby.

Roky změn

Rok 2014 byl pro knihovnu plný změn, především se knihovna přestěhovala do zcela zrekonstruované místnosti, avšak stále v budově obecního úřadu na návsi, tedy v centru všeho dění. Nechyběly nové regály, nové stoly a židle, dokonce byla knihovna vybavena i gaučem a také otočným regálem, který nyní využíváme na novinky knižního fondu.

V tomto roce jsme pořádně šlápli do pedálů a rozběhli několik zcela nových akcí: Čarodějnický rej, Pasování prvňáčků na čtenáře, Turnaj ve hře člověče, nezlob se! aj. Uspořádali jsme první výstavu a zájezd, vyhlásili jsme nejpilnější čtenáře a uskutečnili další tvořivé dílny. Proběhlo také další kolo Vesnice roku 2014. Hodnocení jsem už brala s rezervou, protože se stále někdo snažil hledat chyby. Byla jsem si však jistá, že máme dobře našlápnuto! Ale za vesnici roku jsem byla ráda, protože jsem se poprvé osobně setkala se svou metodičkou z pověřené knihovny (Městská knihovna Hranice), která mi např. vysvětlila, jak na přebalování knih, takže zároveň začal nikdy nekončící maraton. Do hloubky jsme také rozebraly metodiku knihovny.

Následující rok 2015 byl doslova protkaný úspěšně realizovanými akcemi. U dětí se setkalo s největším úspěchem zapojení do Noci s Andersenem, ale také Pexesiáda či Ježíškování, kdy jsme vyslali dopisy směrem Boží Dar. U dospělých jsme zaujali Randem naslepo, roznáškou knížek seniorům nebo Guerilla Poetring aneb (bá)sněním v ulicích. Samozřejmostí bylo opakování osvědčených akcí (např. další série tvořivých dílen, soutěže, turnaje), ale i organizace besed pro školu, se kterou (a nejenom s ní) velice dobře spolupracujeme. Snažíme se vycházet vstříc zvláště obci, aktivně se zapojujeme do akcí, které pořádá, píšeme kroniku vítání občánků a mnoho jiného. To vše samozřejmě ovlivnilo i úspěch obce v soutěži Vesnice roku 2015, kdy jsme získali Zlatou stuhu a v celostátním kole jsme se umístili na 3. místě. Tento rok byl pro knihovnu průlomový i v tom, že jsme poprvé mohli nakoupit knížky přímo z rozpočtu obce, ty rozšířily výměnný fond, který pro nás zajišťuje pověřená knihovna v Hranicích.

Momentálně se nacházím v takovém rozpoložení, že bych „byla schopná se pro knihovnu i rozkrájet“. Snažím se neustále něco vylepšovat. Byla jsem dokonce i na „obhlídce“ v jiných vesnických knihovnách, kde jsem se s jednou mladou, ale nadějnou knihovnicí domluvila na spolupráci. Vymýšlím nové projekty, aktivity a akce, až mne někdy mamka musí brzdit. Je pro mne takovou mojí cenzorkou, která vždy řekne včas: Dost, teď je na řadě škola! Své studium jsem totiž schopná klidně odsunout na vedlejší kolej.

Hledání finančních zdrojů

V roce 2016 jsem se také začala poohlížet po možnostech získání nových finančních zdrojů. Navázala jsem několik kontaktů s cílem vyhledat sponzora, popř. navázat s ním spolupráci – a překvapivě se mi to podařilo. Např. pro soutěž Kniha cestuje mi CK BonTon věnovala poznávací zájezd, získala jsem deskové hry, objednala nové časopisy, zajistila první cenu do vánoční soutěže. No zkrátka, kdo nic nezkusí, nic nezíská. Zároveň plánujeme podat žádost o dotaci také na Ministerstvo kultury, a kdo ví, co k nám ještě vítr nápadů zavane.

„Umět se prodat“

Naše knihovna si za cíl stanovila i to, aby lidé nejen věděli, že existuje, ale aby to zažili i na vlastní kůži. Zkrátka otázka „umět se prodat“ je pro nás důležitá. Zajišťujeme to svépomocí, a to především na webových stránkách obce i knihovny, kde pravidelně zveřejňujeme články a pozvánky na pořádané akce. Facebook knihovny nám slouží především pro mladé uživatele, ale také jako fotogalerie. Pravidelně přispívám do místního zpravodaje i do regionálního deníku. Plakáty, které vyrábíme vlastními silami, umisťujeme do vývěsné tabule před obecním úřadem. Největší úspěch jsme slavili, když jsme knihovnu dostali i do veřejného prostoru, ať už v podobě knihobudky, nebo v megalomanské akci Skořápkovník. Takový ohlas, jaký měly čtyři námi nazdobené stromy na návsi, jsem na žádné akci pořádanou pod hlavičkou knihovny dosud nezažila. Na Vánoce plánujeme podobný projekt – Kapři k Vánocům patří. Pojali jsme ho jako soutěž, kdy výsledkem bude vyzdobení celého obecního úřadu, ale zároveň podpora ryze českých Vánoc a českého Ježíška.

Práce, která má smysl

Člověk nemůže být úspěšně kreativní bez lidí kolem sebe. V mém případě sem patří pan starosta, který mi nikdy neřekl ne a se kterým jsme vždy našli rozumnou řeč, nebo paní účetní, která najde v rozpočtu vždy nějakou korunku a tvoří spolu s dalšími tzv. zdravé jádro návštěvníků, kteří nechybějí na žádné akci. Mám také velkou podporu ve své rodině. Maminka mi na všech akcích asistuje a pomáhá mi koordinovat jejich hladký průběh. Tatínek, kterého vždy „zlanařím“, aby mi vyrobil něco speciálního pro knihovnu – např. regál ve tvaru velryby do dětského koutku (viz foto na s. 25). I sestra mé obsese tiše trpí a podporuje. Ale největším hnacím motorem jsou pro mne lidé, kteří se do knihovny pravidelně vracejí, dychtivě čekají, co je u nás za novinky, netrpělivě vyhlížejí každou další akci. Děti, které se naučily do knihovny chodit třeba i jen tak, zahrát si společenské hry, ale také senioři, ke kterým jezdím na dvou kolech. To vše vás dokáže totálně nabít energií. Hlavní ale je, když vidíte, že vaše práce má smysl.

Neustále se snažíme hledat projekty, kterých bychom se mohli jako knihovna zúčastnit. Aktivně vymýšlíme nové akce, kterými bychom mohli zaujmout, a přilákat tak další potenciální čtenáře. Vždyť už nyní máme nahrubo naplánovaný celý rok 2017. Když se někdy zamýšlím nad situací knihovny, která panovala v roce 2012, napadá mě otázka, kde náš pan starosta sebral odvahu pověřit vedením knihovny šestnáctiletou holku? Nemohl tušit, že knihovna bude jako fénix a z ničeho se vybuduje něco. Věřím, že se mně a mojí mamince podařilo změnit vnímání knihovny, že se zapadlý „kutloch a skladiště zapomenutých knih“ přeměnily na místo, které není jen pro knihy, ale především pro lidi. Být toho součástí a podílet se na tomto rozvoji je k nezaplacení. Jsme malá knihovna v malé vesnici, ale mé velikášství mi říká, že máme potenciál udělat díru do světa!