LENKA ŠIMKOVÁ avokmis@seznam.cz

POSPÍŠILOVÁ, Zuzana: Knihovnické pohádky. Vyd. 1. Praha: Grada, 2016. 104 s. ISBN 978-80-271-0050-7

Kdysi dávno si lidé mezi sebou předávali informace jen ústně, začíná první z dvaceti Knihovnických pohádek, které pod značkou bambook vydalo v roce 2016 nakladatelství Grada Publishing. Autorkou pohádek je Zuzana Pospíšilová, která pro stejného vydavatele napsala například také Hasičské pohádky, Záchranářské pohádky či Policejní pohádky.

Název úvodní citované pohádky zní Jak vznikala kniha a už po jejím přečtení začne být jasné – zejména dospělému čtenáři –, že spíše než o knihovnické pohádky se jedná o příběhy, ve kterých jde o knihu jako takovou. Knihovnice a knihovníci, kteří po knížce nejspíš dychtivě sáhnou jako první, aby ji zprostředkovali malým čtenářům, tak budou pravděpodobně více či méně zklamáni. I když se knihovna jako místo děje v pohádkách několikrát objevuje, autorka této skutečnosti nevyužívá k tomu, aby děti lépe seznámila s jejím prostředím či s knihovnickou prací jako takovou.

Do názvu publikace se proto raději mělo dostat slovíčko „knižní“, „knihy“, „o knihách“ apod. Ostatně v názvech jednotlivých pohádek k tomu několikrát došlo. A tak si můžeme číst o vykrmené knize, o knihách na útěku, o kuchařské knize, utopené knížce, knížce pro vodníka…

Když už je pak vykresleno samotné prostředí knihovny nebo povaha knihovníka, narazíme bohužel na klišé a stereotypy, které se snaží současní knihovníci spíše odbourat, aby dětské čtenáře do knihoven co nejvíce nalákali. Dočteme se totiž, že děti před nocováním v knihovně pečlivě uklidily, aby nikde nezůstalo ani smítko, a že knihovník měl ve své knihovně vždy vzorný pořádek, knihy byly pokaždé pečlivě seřazeny apod. Nechybí ani obligátní postesknutí v duchu děti nečtou, většina z nich knihu skoro neotevře a místo toho jen hrají počítačové hry.

Ošemetné tvrzení, se kterým je potřeba zacházet opatrně a rozhodně nepaušalizovat, řekne vám mnohý knihovník. Knihovnice a knihovníci v dětských odděleních se navíc snaží nalákat děti do knihovny i na jiné záliby, než je četba, a patří mezi ně právě i mnohdy zatracované PC hry a další s nimi spojené aktivity (zejména v případě mládeže). Snaží se vytvářet knihovnu jako otevřený prostor, kde se nemusí jen šeptat a tiše listovat knihami. Knihovnu, kde sice platí pravidla a knihovní řád, ale je tu prostor pro hru, setkávání, trávení volného času – i za cenu nějakého toho drobku či hluku. I to je cesta, na jejímž konci může být probuzený čtenářský zájem. Z knížky bohužel taková atmosféra nedýchá.

V Knihovnických pohádkách nechybějí nadpřirozené bytosti. Setkáme se s čerty, s čarodějem či vodníkem, knížky ožívají, promlouvají a jejich hrdinové se prohánějí mezi regály. Některé z pohádek jsou nápadité, nechybějí zajímavé pointy, vtipné situace. Přesto se po přečtení celého souboru nelze ubránit dojmu, že místo souboje dobra se zlem, napětí a fantazie se častěji setkáváme s „výchovou k práci s knihou“.

Jen namátkou některá ponaučení, která se zde (i opakovaně) objevují: při čtení se nejí, nečtěte za chůze, na knížky se má sahat jen čistýma rukama, knížky se nemají brát do vany, knihám se nemají dělat „oslí uši“, z knížek se nevystřihuje… Primárně proti tomu nelze samozřejmě nic namítat – pohádkám náleží určitě i výchovná funkce, morální aspekt, je jen škoda, že zde převažuje nad samotnými příběhy.

Zasazení pohádek do určitého prostředí (oboru či profese) vyžaduje jeho hlubší prozkoumání a poznání. Přímo vybízí k předání alespoň některých nových znalostí a vědomostí – v tomto případě přizpůsobených menším i větším zvídavým dětem. Pohádka o nocování v knihovně by tak jistě mohla zmínit populární Noc s Andersenem, dále by se děti mohly více dozvědět o práci knihovníka či třídění knížek. Domnívám se, že právě v nevyužití tohoto potenciálu spočívá největší slabina Knihovnických pohádek.

Co bych naopak ráda vyzdvihla, jsou jednoduché, a přesto nápadité a působivé ilustrace Michala Sušiny a grafická úprava knížky. Poradí si s ní opravdu i ti nejmenší čtenáři.