Main content
KNIHOVNY A WEB 2.0: Znalostní prostředí na Síti
JAN RYLICH > jrylich@gmail.com
Internet je pozoruhodné nové médium. A ačkoliv to není pro knihovny a další znalostní instituce příjemná zpráva, stává se pro uživatele primárním zdrojem informací. Je to ale nutně špatná věc? Může internet ohrozit samotnou existenci knihoven? Mají knihovny s tímto trendem bojovat, nebo by naopak se Sítí měly spojit své síly a vzájemně spolupracovat?
Již Aristoteles říkal, že „celek je více než jen pouhý součet jeho částí“. U internetu to platí dvojnásob. Není to jen množina služeb a aplikací od e-mailu po blogy a není to ani digitální knihovna. Internet je nové informační, komunikační a znalostní prostředí. Je to globální dynamicky se rozvíjející síť, která má své vlastní zákonitosti a specifika.
V dnešním článku se na toto prostředí podíváme podrobněji. Ať už totiž máme na internet jakýkoliv názor, jedná se o důležitý zdroj informací, který tvoří základ nejen tzv. „Knihovnictví 2.0“, ale i celé naší současné společnosti.
Znalostní prostředí a internet
Jak již název napovídá, znalostní prostředí (neboli „knowledge environment“) označuje určitý pomyslný prostor, ve kterém vznikají a proudí informace, na jejichž základě může následně vznikat nějaká znalost. Typickým příkladem znalostního prostředí jsou pochopitelně knihovny, které se pořádání a vyhledávání informací věnují již odpradávna. Ovšem do tohoto prostředí patří také každý učitel, autor odborného článku, moderátor v televizi nebo třeba správce databáze. Protože, ať už lidé informace vytvářejí, šíří, katalogizují nebo přímo „konzumují“, jsou součástí tohoto procesu.
Aby měly informace význam (a tedy i informační hodnotu), musejí být samozřejmě sdíleny, přenášeny a využívány. Čili čím větší je komunita uživatelů, tím je významnější i znalostní prostředí. Můžeme si to představit třeba tak, že v budově Národní knihovny je koncentrace informací mnohem vyšší než třeba v první třídě základní školy.
V současné době je největším a nejvýznamnějším znalostním prostředím právě internet. Tato celosvětová informační a komunikační platforma obsahuje takové množství informací, že tomu nemohou konkurovat ani ty největší knihovny a archivy. Jen si představme ty miliony propojených počítačů, mezi kterými kyberprostorem neustále proudí data přinášející svým uživatelům e-maily, webové stránky, videa, články z Wikipedie nebo třeba novinky po RSS.
Obrovskou výhodou internetu je především rychlost vzniku a sdílení těchto informací a znalostí. Stisknutím tlačítka je možné publikovat články, novinky či třeba fotogalerie, které jsou okamžitě přístupné z celého světa. Problémem je naopak pořádání a vyhledávání informací, které jsou uložené kdesi ve virtuální Síti, a nelze zde hledat klasickou analogii k regálům a katalogům. Mezi internetem a knihovnami jsou tedy velké rozdíly a není divu, že zde občas panuje i určitá nedůvěra či vzájemná nevraživost.
Od chaosu k fenoménu
Internet byl od svého počátku poměrně chaotický a z pohledu uživatele neměl pevně danou strukturu a řád. Z tohoto důvodu ho mnoho knihovníků nebralo ani příliš vážně. Legendární je kupříkladu úvodní slovo K. W. Smithe a D. J. Muccina ve výroční zprávě OCLC za rok 1994: „Někteří předvídali, že nástup Internetu způsobí konec knihoven. Nic nemůže být dále od pravdy: síť není knihovna. Divoké hranice Internetu zůstanou asi navždy divokými, ale nedaleko od nich bude existovat nepostradatelné umění informačního managementu knihovníků, knihoven a knihovnických systémů. O tom není pochyb.“1
Sebevědomí knihoven ale nebylo na místě. Ano, internet je opravdu na první pohled divoký a neuspořádaný, ale internetovým vyhledávačům se přesto daří to nejdůležitější: vyhledávat informace. A to i bez Mezinárodního desetinného třídění či katalogizování ve formátu MARC 21. Situace se tedy poměrně brzy obrátila a knihovny najednou začaly ztrácet pozici, kterou si budovaly celá staletí. V současné době už je totiž jasné, že právě internet se stal informačním zdrojem číslo jedna.
Vyhledávače a Google efekt
Jak jsem již zmínil, internet není knihovna a i práce s informacemi je odlišná. Internet je především nesmírně dynamický. Každou vteřinu zde vznikají nové informace, dokumenty a multimediální obsah. Objem těchto dat je obrovský. Odhaduje se, že každých několik hodin vznikne tolik nového obsahu, jako je ve fondech celé Kongresové knihovny v USA.
Toto obrovské množství dat není možné zpracovat či uspořádat klasickým „knihovnickým“ způsobem, a všechno tedy musí probíhat automaticky. Internetové vyhledávače indexují web pomocí tzv. „spiderů“ (neboli vyhledávacích robotů), kteří neustále hledají nové webové stránky, a následně je zařazují do výsledků vyhledávání. Nejpoužívanějším je Google, a proto se tato „dominance internetu“ jako zdroje informací často označuje jako „Google-efekt“.
Mezi hlavní přednosti internetového vyhledávání patří rychlost a uživatelská přívětivost. Jak už jsme zmiňovali v posledním dílu tohoto seriálu, knihovnické systémy a odborné databáze mají k přístupnosti a použitelnosti často velmi daleko. A pro uživatele je mnohem jednodušší napsat do „gůglu“ pár klíčových slov, než aby osobně navštívili svoji knihovnu a tam si buď nechali vypracovat rešerši, nebo se sami snažili zápasit s mnohdy pomalým a nesympatickým vyhledáváním nějaké odborné báze dat.
Knihovny a kyberprostor
Je důležité, aby se knihovny této nové situaci přizpůsobily. Svět se zkrátka mění - před několika sty lety z knihoven vymizely „libri catenati“ (řetězy připoutané knihy k policím) a nyní pomalu přichází čas, kdy možná začnou mizet i samotné knihy. Zejména v univerzitní a odborné sféře už totiž začínají převládat elektronické zdroje, které bývají už ze svého principu mnohem aktuálnější.
Ovšem informace na Síti mají i své nevýhody. Protože na internet může přispívat každý, získané informace mohou být zavádějící nebo chybné (ať už záměrně či neúmyslně). U vyhledávání může také hrozit i informační přetížení, kdy uživatel ztratí v množství nalezených dokumentů a odkazů přehled. Je také třeba si uvědomit, že ani na internetu není všechno. Zejména odborné informace nejsou často jen tak volně dostupné, ale jsou uložené v komerčních databázích, kam mají přístup naopak právě jen knihovny.
Knihovny by tedy neměly proti internetu ani bojovat, ale ani na něj rezignovat. Měly by si uvědomit, že jejich cílem už není všechno shromáždit, zkatalogizovat a zařadit, ale adaptovat se na aktuální situaci a nabídnout svým uživatelům určitou „přidanou hodnotu“, tedy něco, co na internetu nenajdou. Jedná se například o přístup do neveřejných odborných databází, rešerše vypracované informačními specialisty nebo třeba kurzy internetové gramotnosti pro veřejnost.
Závěrem
Žijeme v éře tzv. informační společnosti a informace jsou pro nás tou nejvýznamnější komoditou. Potřebujeme je jak roztříděné a uspořádané v systémech a databázích, tak aktuální a rychle dostupné uložené ve virtuálních sítích kyberprostoru. Jinými slovy, potřebujeme vyhledávače stejně jako odborné rešerše.
Knihovny a další znalostní instituce by neměly internet vnímat jako svoji konkurenci, ale spíše jako pracovní nástroj, obchodního partnera nebo zdroj inspirace. V prostředí „Library 2.0“ by se měly všechny zdroje informací vzájemně doplňovat a měly by být součástí jednoho globálního univerzálního mezioborového znalostního prostředí.
1 OCLC. Annual Review of OCLC Research [online]. Dublin (OH, USA): OCLC, c1995 [cit. 2005-08-14]. Letter of Introduction. Dostupný na www: http://digitalarchive.oclc.org/da/ViewObject.jsp?objid=0000002650