ALICE KOŠKOVÁ, MARCELA PETROVIČOVÁ

Vzpomínka na Janu Klimešovou

Jana Klimešová zemřela poslední listopadový den loňského roku ve věku 57 let. Stále si nemůžeme zvyknout na skutečnost, že už ji nikdy nepotkáme na chodbě knihovny, že neuslyšíme žádnou její trefnou a vtipnou poznámku.

Jana se narodila v Praze, kde vystudovala humanitní gymnázium a následně učitelství českého jazyka a občanské nauky. Po ukončení studia na Pedagogické fakultě UK učila krátký čas český jazyk v Praze, na sídlištní základní škole. Láska k českému jazyku a k literatuře ji provázela po celý život.

Po návratu z druhé mateřské dovolené zakotvila v Pedagogické knihovně J. A. Komenského, kde strávila prakticky celý svůj profesní život. Do oddělení bibliografie a dokumentace nastoupila v roce 1988 a postupně se vypracovala na vedoucí tohoto oddělení; v letech 2011–2014 působila na pozici vedoucí Pedagogické knihovny.

Ve své dlouholeté práci v oddělení bibliografie a dokumentace uplatnila jak vystudovaný obor, tak cit pro jazyk. Působila zde nejen jako zpracovatelka bibliografických záznamů a soupisů, ale také jako supervizorka záznamů zpracovávaných do Pedagogické bibliografické databáze. Ochotně vždy korigovala články nebo příspěvky na webové stránky knihovny, které jí kolegyně či kolegové přinášeli k jazykové kontrole, a podílela se na organizaci literárních soutěží pořádaných Pedagogickou knihovnou pro studenty středních škol a na posuzování zaslaných soutěžních prací.

Jana nám bude chybět nejen pracovně, ale i lidsky. Dokázala vždy řešit problémy s nadhledem a šířila kolem sebe dobrou náladu.

S pomocí Hany Pessrové, Jany Hakenové a dalších zavzpomínal HANUŠ HEMOLA

Dáma českého knihovnictví odešla

„Ahoj, možná už k Tobě dorazila smutná zpráva, že 24. srpna umřela Věra Kubíková. Pohřeb má ve středu v 10 hodin v Pelhřimově. D.“

PhDr. Věra Kubíková (1947–2016), významná osobnost českého knihovnictví, byla celoživotně spojena s oblastí metodiky a koordinace odborných a vysokoškolských knihoven. Výraznou stopu zanechala jak v Akademii věd ČR, tak zejména v oblasti podpory výzkumu a vývoje na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT). Již od 80. let se významně podílela na přípravě řady koncepčních materiálů. Bylo její zásluhou, že se MŠMT jako jedinému z oborových ministerstev podařilo prosadit metodické vedení sítě knihoven v resortu. To mělo příznivý vliv na jejich příští financování a spolupůsobilo jako podpora výzkumných programů na MŠMT pro danou oblast. Věra Kubíková byla členkou či předsedkyní řady oponentních rad a také spolehlivým odborným konzultantem. S jejím jménem jsou spojeny programy s více než čtyřmiliardovou finanční podporou odborných činností (např. INFRA I, TEN-34, Rozvoj informační infrastruktury VaV, Informační zdroje pro výzkum a vývoj, Informační infrastruktura výzkumu, Informační zdroje pro výzkum, Informace – základ výzkumu aj.). Od roku 1990 byla členkou SKIP a v letech 1997–2006 působila ve výboru pražské organizace. Vedle profesní kariéry byla i veřejně činná (v období 1991–1994 působila v Zastupitelstvu městské části Praha 5). Za významný přínos pro rozvoj českého knihovnictví jí byla v roce 2004 udělena pamětní medaile Z. V. Tobolky.

Dvě strohá sdělení. Vzpomínka na Věru Kubíkovou však nemůže být úplná bez osobních vzpomínek. Pro někoho paní doktorka, pro jiného milá kolegyně, Věra i Věrka. Pro všechny však opravdová dáma českého knihovnictví. Dmul jsem se pýchou, když mi nabídla tykání. S radostí jsem přijímal její noblesní peskování, když mi něco „ujelo“ při řešení projektů v „jejích“ programech – a že jich bylo. Ostatně tak to umí jen maminky a pravé dámy a pro Věru bylo toto spojení zcela a jednoznačně charakteristické. Rád jsem ji pracovně navštěvoval na ministerstvu. Nejraději jsem však měl čas vánoční, protože Věra byla zprostředkovatelem dodávky výborných moravských vín na předvánoční pražská skipová posezení a já zase nosičem vína mezi ministerstvem a Klementinem. Věra byla velmi vzácná a velmi silná, charakterní a v pravém slova smyslu slušná osobnost, která dokázala být za všech okolností objektivní, spravedlivá a přitom velmi citlivá k druhým. Disponovala úžasným darem pojmenovat vše pravým jménem a zvolit ta správná, byť i tvrdá slova. Nikdy však jimi druhému neublížila a neranila, ale naopak byla pohlazením po duši, povzbuzením a impulsem k zamyšlení nebo často i cestou či klíčem k řešení… Svůj čas, vlídné slovo i osobní sílu obětavě věnovala druhým, často asi i na úkor sebe samé… Takovou jsme Věru znali, a proto nám bude chybět.