LADISLAV KURKA > kurkal@mlp.cz  

Potřeby společnosti posouvají její vývoj. Bylo tomu tak i v případech, které charakterizujeme jako informační exploze.

Před třemi tisíci lety začíná vývoj knihoven. Ale předpoklady k tomu musíme hledat ještě asi o dva tisíce let dříve, kdy vznikalo písmo. Vznik písma je možné označit jako první informační explozi. Explozí tu není míněn okamžik začátku, ale postupné dalekosáhlé následky.

Z hlediska vývoje architektury knihoven je tedy možné formulovat tři takové exploze:

• vznik písma, jehož zachycování postupně přivodilo vznik knihoven;
• objev knihtisku, který znamenal zmnohonásobení počtů exemplářů jednotlivých titulů a jejich zlevnění, a vytvořil tak podmínky pro rozšíření fenoménu knihovna;
• vynález informačních technologií, kde je možné konstatovat, že tento proces ještě zdaleka neskončil a pronikavě mění vzhled knihoven a jejich služby.

I když jde jen o tři mezníky, složitý a přepestrý vývoj architektury knihoven se ani sem nedá jednoznačně zařadit. Exteriéry a interiéry knihoven se různě proměňují nejen v závislosti na informačních explozích. Ale pokusy členit vývoj architektury podle jiných jevů dopadají stejně. Dříve oblíbené dělení na starověk, středověk a novověk by skončilo obdobně a asi ještě hůře. Bližší by bylo použití klasifikace podle stavebních slohů (románský, gotický atd.), ale i zde pokusy o kategorizaci přinášejí komplikace (zejména starověk a 19. a 20. století).

Nejjednodušší proto bude použít co nejméně mezníků, zvláště když do nabízeného členění vývoje architektury knihoven - podle tří informačních explozí - je možné implantovat snad všechny závažné vývojové posuny.

Ještě zbývá definovat architekturu. Jednoduše řečeno, architektura je stavitelské umění a architektura knihoven se tedy zabývá stavitelstvím knihoven.

První informační exploze: VZNIK PÍSMA

Spouštěcím mechanismem vzniku písma byla potřeba zachovávat nejrůznější údaje a akta - příjmy a výdaje, rozhodnutí panovníka, poplatky, daně, dluhy, stavby domů atd. Tato potřeba zesílila po polovině 4. tisíciletí př. n. l. natolik, že se ve vyspělých společnostech začaly objevovat pokusy, jak srozumitelně a přijatelně tyto údaje zaznamenávat. Srozumitelně znamená co nejjednodušší symbolikou, přijatelně znamená na obecně přístupné materiály.

Těmto pokusům předcházely nejrůznější primitivní prostředky, jak si něco připomenout či zachovat. Takovým prostředkem byly např. vrubované hůlky užívané k evidenci zapůjčených věcí. Na hůlku se vyřezal příslušný počet vroubků a poté se hůlka po délce rozštípla na dvě půlky a oba - věřitel i dlužník - dostali každý jednu polovinu se souhlasnými vroubky. Dodnes se u nás říká pro obrazné vyjádření nějakého spíše symbolického dluhu „ten má u mne vroubek“.

Národy na celém světě používaly další a další způsoby zaznamenávání a sdělování, ale jednoznačným a srozumitelným se stalo teprve písmo.

Vyspělé společnosti vznikaly v povodí velkých řek, které vytvářely dobré podmínky pro život, hlavně pro obživu díky zemědělství závislému na vodě, a umožňovaly budovat velká města. Vznikala zde intenzivní potřeba sdělování, zejména rozhodnutí panovníka týkajících se všech obyvatel, obchodních závazků atd. A které to byly společnosti? Sumerové v Mezopotámii v povodí Eufratu a Tigridu na území dnešního Iráku, Egypťané v povodí Nilu, protoindická civilizace Harappa v povodí Indu a dnes vyschlé řeky Sarasvatí, později i Číňané v povodí Žluté řeky. Seřazeno podle odhadovaného vzniku písma Egypťané, Sumerové a Harappa mezi roky 3500-3000 př. n. l. a Číňané asi 1400 př. n. l. (Jedna poznámka k Harappě: nedávno tři američtí badatelé, kteří se marně snažili rozluštit tabulky zde nalezené, vyslovili názor, že jde jen o určité symboly, a nikoli písmo.)

Při vzniku písma každá civilizace řešila prostou otázku: na co psát. Logicky vítězil materiál, kterého bylo v zemi dostatek. V Mezopotámii a Harappě to byla hlína, v Egyptě papyrus a v Číně bambus, později i hedvábí a vydělávané kůže. Materiál také rozhodoval o formě nejvhodnější pro zaznamenávání písma: v Mezopotámii a Harappě to byly hliněné destičky, v Egyptě papyrusové svitky, v Číně bambusové destičky a zmiňované hedvábí a vydělané kůže. V omezené míře se používaly i jiné dostupné materiály.

Bylo jen otázkou času, kdy se lidé začnou zabývat způsoby uchovávání písemných dokladů. Vývoj logicky spěl k vytváření určitých souborů papyrusových svitků nebo kamenných a hliněných destiček či vydělaných kůží nebo hedvábných svitků. A od těchto souborů chyběl už jen krůček k vzniku knihoven.

Archeologické objevy

Datování začátku existence knihoven je pro nás odvislé od toho, co zjistili, zjišťují a ještě zjistí archeologové. Byla už nalezena nejstarší knihovna? Je to onen soubor asi sta tisíc hliněných destiček v nippurském klášteře v Babylonu? Podle badatelů to byl archiv. Nebo je nejstarší knihovnou (jak badatelé označují) tisíce hliněných destiček nalezených v troskách tzv. Lvího pokoje Ašurbanipalova paláce v Ninivé, zničeného v roce 610 př. n. l. při rozboření asyrské říše? Ašurbanipal byl sice poslední (668-631 př. n. l.) velký vládce Asýrie, ale také první král, který uměl číst. V jeho době to byli stále jen jednotlivci, kteří si osvojili písmo. Ovšem ani v případě Lvího pokoje nejsou všichni vědci zajedno, zda to byla opravdu knihovna.

Ale všichni se shodují, že tou nejvýznamnější knihovnou starověku, a pro mnohé nejstarší knihovnou na světě vůbec, je Alexandrijská knihovna.

Nese jméno po významné postavě starověkých dějin. Roku 331 př. n. l. založil Alexandr Veliký na břehu Středozemního moře město a přístav Alexandrii. V něm později jeden z Alexandrových vojevůdců Ptolemaios I. Sotér asi těsně po roce 300 př. n. l. založil nejen knihovnu, ale také Museion. A tyto dvě instituce vytvořily naprosto moderní podmínky pro bádání. Učenci zde mohli žít a pracovat zcela zaopatřeni libovolně dlouho. Byli mezi nimi např. matematici Euklides a Archimedes, básník a gramatik Kalimachos a plejáda dalších. Prvním knihovníkem se stal Zenodotos z Efesu a je to i první jméno knihovníka, které známe. Další pozoruhodná přednost (nebo jen legenda?) je způsob získávání všeho, co bylo ve světě písemně zaznamenáno. Kapitáni lodí, které zakotvily v alexandrijském přístavu, měli povinnost zapůjčit k opsání rukopisy ze svých lodí. Nákupčí knihovny se vydávali „do světa“ a hledali svitky, které ještě knihovna neměla. Moderně řečeno: získávání titulů pro alexandrijskou knihovnu se blížilo „celosvětovému povinnému výtisku“. A tak někdy na přelomu věků, ale spíše později, měla knihovna na 700 tisíc papyrusových svitků, představujících valnou většinu toho, co bylo do té doby ve světě zapsáno.

Asi o sto let později než vznikla alexandrijská knihovna, založil král Eumenés II. (197-159 př. n. l.) knihovnu v Pergamonu, řeckém městě ležícím na území Mýsie (dnes Bergama v Turecku), kterou vzhledem k jejímu růstu a zvyšujícímu se věhlasu začalo považovat vedení Alexandrijské knihovny za nepříjemnou konkurenci. Proto - a teď přicházejí dohady - zakázalo pro Pergamon papyrus vyvážet (základní surovinou pro jeho výrobu byla stébla šáchoru papírodárného, který rostl jen v Egyptě). Ale jak to tak bývá, zákaz to byl kontraproduktivní. V Pergamonském království našli řešení, které dostalo příznačný název pergamen. (Je to nevydělaná při napětí sušená a hlazená oslí, vepřová, kozí, ovčí nebo telecí kůže.) Pergamonská knihovna měla v době zmíněného zákazu obsahovat asi 200 tisíc papyrusových svitků. Její konec je nejasný, legenda říká, že fond knihovny odvezl Marcus Antonius do Alexandrie a věnoval ho královně Kleopatře jako svatební dar.

Nakonec obě soupeřící knihovny dopadly stejně - byly zničeny. Ale pergamen vytvořil první předpoklad pro pozdější druhou informační explozi. Umožnil totiž skládáním pergamenových listů vznik kodexu. O tom však později.

Architektura starověkých knihoven

Nicméně zejména Alexandrijská knihovna přitahuje dodnes pozornost, a tak máme obrazovou vizi jejího zániku, ale i toho, jak zde byly ukládány papyrusové svitky. Vznikají dokonce romány, které jsou věnovány této knihovně.

Knihovna byla zničena tak důkladně, že se dodnes neví, kde stála. Jak poznamenal nedávno zemřelý architekt Martin Roubík, který pracoval v norském ateliéru Snohetta v době, kdy tento ateliér zvítězil se svým projektem v mezinárodní soutěži na vybudování nové alexandrijské knihovny, že si vlastně v ateliéru přáli, aby se při stavbě nové knihovny náhodou nenašla ta stará, protože to by samozřejmě její realizaci nesmírně zkomplikovalo. Na rozdíl od alexandrijské knihovny ta pergamonská byla v rámci archeologických výzkumů objevena a její trosky vykopány.

Jak už bylo zmíněno, stará Alexandrijská knihovna žije v románových fikcích. Jednou z nich je kniha Barbary Woodové s názvem Hvězda Babylonu. Román začíná roku 332 př. n. l. požárem a zničením knihovny a vznikem jakéhosi bratrstva, které pečuje v průběhu staletí až do současnosti o rukopisy, které byly zachráněny. Krimizápletky kolem boje o tyto rukopisy dokumentují, jakým dějinným fenoménem se tato knihovna stala.

Z období řecké a římské kultury nám zůstalo mnoho viditelných pozůstatků knihoven, podle nichž můžeme usuzovat o jejich architektuře, protože to nejsou zbytky ledajaké.

Především zmiňme trosky římské knihovny na Forum Traianum. Toto forum - náměstí s areálem významných staveb - dal vystavět císař Traianus v letech 109-113 n. l. Forum tvořil v jeho středu stojící Traianův sloup, který se zachoval (symbolizoval papyrusový svitek), před ním Ulpiův chrám a hned na začátku areálu - po obou stranách dvě budovy knihovny (známé jako Ulpia Bibliotheca). Forum bylo vydlážděné mramorem a ze tří stran obklopeno sloupořadím plným soch. Vše je v ruinách. Podle prof. J. Cejpka zde stála a vlastně ještě stojí nejdůstojnější pocta instituci knihovna v celém starověku.

Další knihovna je jistě známější. Tiberius Julius Celsus Polemanus ji postavil v Efesu roku 135 n. l. i jako svoji hrobku (!) a nechal se zde v sarkofágu pohřbít. V té době bohaté řecké město Efes mělo amfiteátr pro 25 tisíc lidí a nacházel se zde Artemidin chrám, jeden z původních sedmi divů světa. Knihovna, známá jako Celsova, měla bohatou sochařskou výzdobu včetně sarkofágu a ležela v troskách až do roku 1977, kdy Turci (Efes dnes leží v Turecku) posbírali ruiny kolem zbytků stavby, kterými ji doplnili. Ovšem stavba přesto zůstala ruinou. Ze zachovalého půdorysu o rozměrech 17x11 metrů (na čtyřúhelníkovém půdorysu) bylo možné stavbu částečně zrekonstruovat: původně měla tři podlaží a podél zdí byly ve výklencích umístěny regály. Odborníci dokonce vypočítali jejich rozměry: výška 2,8 m, šířka 1 m a hloubka 50 cm. Možná jsou to první rozměry regálů, které známe. Všimněte si jejich šířky - ta zůstala zachována mnohdy až dodnes. Efeské regály tenkrát uchovávaly 12 tisíc papyrusových svitků.

Z doby po první informační explozi, zejména z období přelomu věků, je známa a vykopávkami doložitelná poměrně velká řada knihoven z území Malé Asie, Egypta, Řecka a Říma, nejen panovnických, ale dokonce i soukromých.

V Athénách se například dochovaly zbytky knihovny, kterou zde postavil za své vlády v letech 117-138 římský císař Hadrianus. Stavba to byla nákladná, protože na místě musely být nejdříve vykoupeny a zbourány soukromé domy. (Budiž to jedním z prvních důkazů o významu lokalizace knihovny.) Stavba se podle výsledků archeologických vykopávek rozkládala na půdorysu 120x87 m a měla několik podlaží. Všichni, kdo o této knihovně píší, zdůrazňují, že zde bylo napočítáno na sto mramorových sloupů, z nichž mnohé pomáhaly překlenout plochu stavby na velký knihovní sál s výklenky pro ukládání papyrusových svitků a na řadu menších prostor. Je nepochybné, že část budovy sloužila jako knihovna, ale další interpretace uvádějí i helenistickou akademii, palestru (zápasiště) nebo dokonce lázně.

Jak vypadala starověká knihovna?

Byla to palácová obdélníková stavba, umístěná většinou v centru města. Dominoval jí sloupový sál, většinou s bohatou sochařskou výzdobou, sloužící i jako čítárna, k čemuž byly v prostoru rozloženy stoly a židle.

Okna byla na východní straně, protože Římané četli rádi dopoledne. Ale mělo to ještě jeden důvod: kamenné stavby byly málo odolné vůči vlhkosti, kterou přinášely deště přicházející většinou z jihu nebo západu. V některých knihovnách byly olejové lampy, umožňující číst i mimo denní dobu.

Konec západořímské říše v 5. stol. n. l. znamená i téměř naprostý konec knihoven. Ale už tehdy začínají vznikat kláštery, nová střediska vzdělanosti, kde si liturgické potřeby vynutily existenci nejdříve malých svitkových nebo kodexových souborů. Přesnější údaje o klášterech a jejich sbírkových souborech jsou jen sporadické. Ale přece jen: snad nejstarší doložená klášterní knihovna ze 6. století byla v italském klášteře Vivarium a je znám dokonce její zakladatel, jímž byl Flavius Magnus Aurelius Cassiodorus.

Na začátku druhého tisíciletí, a také v souvislosti se vzrůstajícím počtem klášterů, začíná klášterních textových souborů přibývat. K jejich uložení přestává stačit truhla či skříňka. Nejde už jen o rukopisy liturgické povahy, ale i o filozofické traktáty, spisy o matematice, astronomii a geografii a také praktické texty, jako např. o pěstování bylinek. Přesto až do 12. století nepřesáhly fondy tisíc svazků. Až poté začínají potřebovat soubory kodexů a svitků samostatnou místnost.

A to už v Itálii vznikají školy, které se postupně vyvíjejí v univerzity, kde tematika výuky a tím i skladba vznikajících knihovních (kodexových a rukopisných) fondů byla ještě pestřejší. Rukopisů přibývá tolik, že znovu můžeme mluvit o knihovnách. A začínají se prvně proměňovat i jejich služby. Asi nejzajímavější je zpráva o dvou knihovnách - větší a menší - na pařížské Sorbonně, z nichž ta menší roku 1289 začala půjčovat ze svého fondu mimo svůj prostor - tedy absenčně.

Knihovny první poloviny druhého tisíciletí

Protože sloužily zpočátku pouze liturgickým účelům, převzaly logicky strukturu osvědčenou v kostelech. Knihy byly ukládány v pultech nejčastěji s jednou policí (někdy byly v pultu až tři police) a před nimi byla plocha pro knihu, někdy toto místo doplňovala lavice k sezení. Knihy nebo kodexy - jak chcete - byly velmi vzácné a byly tedy často k pultům přikovávány řetězy, a tak bráněny proti zcizení. Jde o tzv. libri catenati (známé dnes ještě u telefonních seznamů v telefonních budkách). Vždyť rukopisná kniha, většinou bohatě iluminovaná, měla cenu mnoha kusů dobytka. (Dnešní knihovníky může utěšovat, že knihy se kradly - jak vidno - asi odjakživa.)

Pulty daly i název tomuto typu knihovny - říká se jí pultová knihovna. Řeč je ovšem o mikroarchitektuře knihoven, tedy o interiéru, protože knih zatím nebylo zdaleka tolik, aby vyžadovaly kromě samostatné místnosti samostatnou budovu. Tak tomu bylo v době románské i gotické. Teprve v renesanci se staví první budovy pro knihovny - a to v Itálii. Jsou to reprezentační budovy palácového typu, opět na obdélníkovém půdorysu, které se tak stávají oslavou knihy. Interiér se však příliš nemění - zůstává pultový.

Pokračování příště

Foto archiv autora