Vybrala: VLADIMÍRA ŠVORCOVÁ

Listujeme-li XX. ročníkem Čtenáře, dočteme se, že vedle tzv. Pražského jara v roce 1968 měli tehdy i knihovníci své jaro: …jarní vítr zavál otevřenými okny i do knihoven a rozvířil tam letitý prach, který se taky začal uklízet, aby bylo čisto, psal v článku Knihovnické jaro v pátém čísle Karel Bezděk. Autor informoval o konferenci zástupců všech typů pražských i mimopražských knihoven konané 21. března v Městské knihovně v Praze. Na pořadu jednání byly palčivé otázky tehdejšího knihovnictví, především dosavadního jeho povrchního, subjektivního a deklarativního řízení ze strany ministerstva kultury a informací. Závěrem příspěvku je připojena rezoluce pražských knihovníků, bibliografů a vědecko-informačních pracovníků, která byla spolu s dopisy zaslána Alexandru Dubčekovi, Čestmíru Císařovi, několika ministrům a pražskému primátorovi.

Kritická slova zazněla již v dubnovém čísle 4, v němž byla pod názvem Jsou naše knihovny na úrovni současných dnů? zveřejněna diskusní tribuna před připravovaným III. sjezdem československých knihovníků. Účastnili se jí tehdejší členové redakční rady Čtenáře, mimo jiné Helena Bolková, Jarmila Burgetová, Ivo Domanský, Jiří Cejpek, Ladislav Kurka, Rudolf Málek a další. Součástí demokratizačního procesu konce 60. let byla i příprava ustavení organizace SKIP. Prohlášení přípravného výboru vyšlo v č. 6, jako příloha č. 11 pak byly otištěny Materiály k ustavujícímu sjezdu Svazu českých knihovníků a informačních pracovníků. Vidíme, že i tehdejší měsíčník pro práci s knihou Čtenář reagoval na zjitřenou dobu. Ve třetím čísle najdeme kupříkladu rozhovor s  předsedou Svazu československých spisovatelů Eduardem Goldstückerem Spisovatelé nejsou v opozici. Letní číslo 8 otisklo neautorizovaný příspěvek podepsaný Ústavem dějin KSČ Prohibitní literatura o podílu této instituce na stahování literatury z fondů knihoven v letech 1952 až 1953 a současně o „opatřeních“, která ústav podnikl po roce 1956 pro odstranění tohoto nekulturního zásahu.

Přišel však 21. srpen s „bratrskou pomocí“ armád pěti států Varšavské smlouvy. V bezútěšné atmosféře vyšel v devátém čísle Čtenáře dopis v rubrice Po uzávěrce, v němž redakce mimo jiné přála svým čtenářům víru, naději i dobré nervy do budoucna. V témže čísle pak následoval článek Jiřího Cejpka Úvahy nad proměnami půlstoletí a Josefa Vinaře věnovaný osobnosti T. G. Masaryka, z něhož vybíráme naši ukázku: …Jak zvážit význam osobnosti? Kde najít skalpel kriticismu, který by přesně oddělil ono, co s osobností odešlo, od onoho, co má schopnost regenerace? Úsilí o zvážení osobnosti a díla TGM, toť zvláštní část našich moderních dějin. Již sama tato skutečnost vyjadřuje velkou míru působnosti Masarykovy na naši minulost i současnost… Masarykova ideální východiska připomínají nám, dětem uspěchané a krizí trpící druhé půle XX. století, že jsou nepřekročitelné meze lidské společnosti, které nerespektovat znamená stupňovat krizi k bezvýchodnosti. Tento více mudřec než filosof zdůrazňuje prosťoučkou pravdu, která jako by se vytratila z našich úvah – smyslem veškeré lidské činnosti je člověk.

VINAŘ, Josef: T. G. Masaryk. Čtenář, 1968, roč. 20, č. 9, s. 284–287.