JAN KAMENICKÝ Jan.Kamenicky@ff.cuni.cz

Teprve v roce 2013 vyšla kniha historika architektury Jamese Campbella a fotografa Willa Pryce The Library: A World History¹, která se komplexně zabývá architekturou knihoven a jejími proměnami od počátků písemnictví až do současnosti, od starověké Mezopotámie po moderní Japonsko. A protože podobu knihoven ovlivňují různé její funkce, věnuje se dílo i historii knihy jako takové, neboť s jejími proměnami souvisely i nároky na skladování knih, jejich studium, činnosti knihovníka, a to vše by ve výsledku měla zohledňovat i architektura knihovny. Článek z ní vychází především v části věnované historii. Dílčí poznatky čerpám také z blogu dánského knihovníka Christiana Lauersena.² Důkladné zpracování této látky na svého autora teprve čeká.

Knihovny do Gutenberga

Dějiny knihoven začínají už ve starověku, protože ty první vznikaly v Mezopotámii, Egyptě, Řecku a Římě. Vůbec nejstarší knihovny známe z archeologických vykopávek v Mezopotámii ve městech Ebla a Ninive a dochovaly se i první dokumenty psané na hliněných destičkách, většina z nich jen díky tomu, že prošla požárem, který je zakonzervoval. Uskladnění hliněných destiček v knihovnách připomínalo nejspíše dnešní lístkový katalog. Archeologové potvrzují existenci knihoven i ve starověkém Egyptě a antickém Řecku a Římě. Dokumenty byly psány nejčastěji na papyrových svitcích, které bohužel neměly dlouhou trvanlivost, jejich největším nepřítelem byly vlhkost a oheň. Delší text zabíral několik svitků, které se zřejmě kvůli vlhkosti skladovaly v dřevem obložených výklencích ve stěnách. Že byly určeny k uskladnění svitků, se usuzuje podle jejich hloubky. Architektura římských knihoven pak plnila především reprezentativní funkci a zřejmě zde probíhaly i veřejné přednášky.

Nejvěhlasnější antickou knihovnou se stala knihovna Alexandrijská, která se zřejmě jako první pokusila shromáždit veškeré dostupné vědění světa pod jednou střechou. O jejím zániku se traduje, že ji buď nešťastnou náhodou vypálil Julius Caesar, anebo Arabové proto, že byla v rozporu s Koránem. Pokud by obsahovala cokoli, co je v rozporu s Koránem, byla by nebezpečná a musela by se zničit, pokud obsahovala totéž, co Korán, pak byla zbytečná a matoucí a měla by se rovněž zničit. Nejpravděpodobnější je ale to, že s postupujícím úpadkem Říma neměla knihovna dostatek zdrojů na to, aby pravidelně pořizovala opisy papyrových svitků, které rychle podléhaly zkáze, a s úpadkem říše se prostě pomalu rozpadly i všechny dokumenty v Alexandrijské knihovně uchovávané.

Ve středověku vznikaly klášterní a univerzitní knihovny s cennými rukopisy, které se ještě neukládaly na policích, jak jsme na to zvyklí dnes, ale naležato v dřevěných truhlách nebo skříních. Před vynálezem knihtisku bylo knih jen poměrně málo; klášterní středověké knihovny mívaly od 50 do 500 svazků. Jedna z největších tehdejších knihoven, knihovna univerzity v Sorbonně, jich měla ve 14. století okolo 2000. Takže knihovníci ještě neznali problém s nedostatkem prostoru a řešili spíš ochranu knih před vlhkostí nebo před zloději, protože knihy byly v té době nesmírně cenné. A kvůli zlodějům se ve studovnách skladovaly připoutané řetězem k čtenářským pultíkům, kde jedině mohly být studovány. Kvůli upevnění řetězu byly postavené nebo častěji položené obvykle hřbetem dovnitř police. Knihovna tak připomínala pevnost a knihovník byl především strážcem cenného vědění uloženého v knihách.

Středověké knihy se psaly na pergamen a na jeden pergamenový list se spotřebovala kůže z jedné ovce. Pokud jste někdy viděli rukopisný středověký kodex, pak víte, že nebývaly zrovna útlé… Přeložený pergamenový list vytvoří čtyři knižní stránky, tudíž na knihu o tisíci stranách bylo třeba 250 ovcí. Z kůží se musel pergamen vyrobit, pak se text knihy ručně opisoval a nakonec se kniha svázala. Výroba jediné knihy tak mohla trvat měsíce až roky.

O architektuře středověkých knihoven toho víme jen poměrně málo, protože se nedochovaly v původní podobě, nicméně knihovně z románu Jméno růže Umberta Eca se zřejmě nepodobaly ani vzdáleně. Tvořil je zřejmě sál s čtenářskými pultíky a velkými okny. Dostatek denního světla byl pro knihovnu klíčový, protože oheň by ji mohl zničit. Podobně vypadá i nejstarší dochovaná evropská knihovna Biblioteca Malatestiana v italské Ceseně z roku 1452 (viz foto), ale to už jsme se dostali do období renezance… Renezanční knihovny se v duchu všeobecného kulturního rozkvětu staví podstatně větší než středověké a ty v Benátkách a Florencii se stávají přímo architektonickými uměleckými díly; na jejich výzdobě se osobně podíleli Tizian, Veronese nebo Michelangelo. Za tou úplně nejstarší dochovanou knihovnou bychom se museli vypravit až do buddhistického kláštera Heinsa v korejských horách, který v dodnes nezměněné podobě uchovává sadu více než 80 tisíc dřevěných tiskařských desek s buddhistickými texty zvanou Tripitaka Koreana a vytvořenou v roce 1251 (viz foto). Desky s texty nebyly určeny ke čtení, ale pouze k tisku. Buddhistické texty se z destiček dodnes tisknou rychlostí několika stran denně a vytištění celého souboru tak trvá několik desítek let.

Proměny s vynálezem knihtisku

Přibližně sto let po vynálezu knihtisku se výrazněji mění knižní kultura a také architektura knihoven. Knih je najednou víc, jsou podstatně menší, levnější a dostupnější, a proto se mění i způsob jejich skladování. Výhradně v Anglii se koncem 16. století v univerzitních knihovnách v Oxfordu nebo Cambridgi zvyšují čtenářské pultíky a stávají se z nich policové regály (z anglického pojmenování stall system), které člení původní jedinou velkou studovnu na jakési dílčí knihovny, kóje nebo kotce (viz foto). Regály jsou otevřené, volně přístupné a knihy jsou v policích poprvé vystavené výhradně nastojato a hřbetem ven, jak jsme na to dnes zvyklí. Tištěné knihy se začínají půjčovat i domů a knihovny se pomalu otevírají veřejnosti.

Ve zbytku Evropy se ovšem regály staví podél stěn. Důvodem k tomu byla zřejmě lepší dostupnost knih a jejich větší množství. Knihy vyrovnané po celém obvodu knihovny se poprvé stávají součástí dekorace interiéru a knihovna spíše než studovnu připomíná muzeum. Může být jednopatrová (např. Teologický sál knihovny Strahovského kláštera) nebo mohou regály s knihami sahat do výše několika metrů, pak jsou přístupné obvykle z jakési galerie nebo ochozu (Filosofický sál tamtéž). Pro zvýšení kapacity se po obvodu knihoven začaly objevovat pravidelné výklenky, v nichž je čtenář ze tří stran obklopen knihami a může nerušeně studovat. Počátkem 18. století se tato tendence rozvinula v první projekty knihoven kruhového tvaru.

Barokní knihovny v portugalských městech Coimbra a Mafra od 18. století dodnes využívají netopýry jako nejúčinnější ochranu knih před hmyzem. Netopýři knihám nijak neškodí, ale v hubení hmyzu jsou bezkonkurenční. Jedinou nevýhodou je, že se před jejich trusem musí každý večer zakrývat židle a stoly a každé ráno důkladně uklidit.

Zlatý hřeb – barokní knihovny

Zlatým věkem evropské knihovní architektury se stalo období baroka, rokoka a osvícenství. Barokní knihovny bývají pojímány jako Gesamtkunstwerk, tedy jako komplexní umělecké dílo. Při jejich navrhování se dbá na každý detail a zároveň mají symbolizovat chrám vědění, protože v této době se rodí moderní věda. Osvícenské panovnické rody spolu doslova soutěžily v tom, kdo dá okázaleji najevo svou pokrokovost. Zvítězil Jan V. Portugalský a jeho Biblioteca Joanina v Coimbře nebo jeho švagr Karel VI. s vídeňskou Hofbibliothek? Mezi nejkrásnější barokní knihovny patří ty v klášterech, a to zejména na území Svaté říše římské, kde byly kláštery obzvlášť bohaté a mocné. Honosné sály obvykle nesloužily ke studiu knih samotných, ale jen k jejich vystavení a uskladnění. Namísto tematické klasifikace knižního fondu se používaly busty učenců nebo světců, alegorické fresky či barokní andělíčci personifikující různé oblasti lidského poznání. Naposledy v dějinách lidstva se veškeré lidské vědění zapsané v knihách ještě vměstnalo do jediné místnosti a člověk ho dokázal obsáhnout jediným pohledem.

Zlato, kterým se financovaly portugalské barokní knihovny, pocházelo z Jižní Ameriky a evropští dobyvatelé kvůli němu dokázali bez milosti zničit knihovny předkolumbovských civilizací. Nájezd Evropanů přežily jen tři mayské a čtrnáct aztéckých kodexů; piktografické dějiny Inků zachycené na zlatých deskách v chrámu Slunce byly pravděpodobně roztaveny na zlato…

Proměny 19. století

K další revoluci dochází v knihovnách v 19. století, kdy se ve větší míře začínají otevírat veřejnosti. Dosud měla do knihoven přístup jen velmi úzká skupina bohatých, univerzitních vzdělanců a představitelů církve, teď je to ale poprvé v dějinách také široká veřejnost. Velká francouzská revoluce znárodnila veškerý majetek církve včetně knihoven, v USA zase začínají fungovat knihovny financované z prostředků místních komunit. Takový rozvoj zpočátku ale umožnili hlavně bohatí jednotlivci, kteří začali zpřístupňovat své soukromé sbírky knih, nebo mecenáši jako Andrew Carnegie, který věnoval na rozvoj veřejných knihoven obrovské jmění. Jejich podstatnou rolí se poprvé v dějinách stává zajišťování volného a rovného přístupu k informacím každému. Knihovník se stává nepostradatelným prostředníkem mezi knihou a uživatelem, rozvíjí se metody katalogizace a klasifikace dokumentů. Melvil Dewey vytvořil desetinný klasifikační systém, méně známo je také to, že provozoval i velkoobchod s knihovnickým vybavením – od nábytku, lístkových katalogů až po katalogizační lístky a razítka. Dobrá knihovna by měla být dílnou stejně tak jako archivem. Měla by vyučovat metodám důkladného výzkumu a kultivovat v čtenářích touhu hledat původní prameny znalostí³, uvedl Justin Winsor (1831–1897), knihovník Bostonské Veřejné knihovny, Harvardovy univerzity a první prezident Asociace amerických knihoven (ALA).

V 19. století vznikají rovněž první národní knihovny. Zadavateli nových knihoven už nejsou jen jednotlivci, ale stále častěji instituce, města nebo státy, a stoupá prestiž knihovníka jako profesionála. Dosud ve vedení knihoven stáli fakticky vzdělanci nebo veřejní činitelé a knihovníci měli na starost pouze uskladnění knih, jejich zpřístupňování a katalogizaci. Nově se knihovník stává faktickým vedoucím nebo ředitelem knihovny, a podílí se tak i na jejím rozvoji a výstavbě. Na architekturu knihoven mají bezprostřední vliv projevy technologického pokroku, jako jsou plynové osvětlení a zavádění elektřiny, nebo nové stavební materiály jako beton a ocel. Knih se tiskne stále víc a jsou obvykle určeny jen k prezenčnímu studiu, proto se dále zvětšují i studovny. Typické jsou velké kruhové studovny navržené tak, aby měl knihovník z jediného místa přehled o dění v celé studovně. Objevuje se právo povinného výtisku, a je třeba čím dál víc skladových prostor, které jsou dostupné pouze knihovnímu personálu.

Modernismus 20. století

V první polovině 20. století se knihovny zaměřují především na technické zkvalitňování svých prostor (elektrifikace, nové regály, nábytek) a zefektivňování uskladnění, vyhledání a zpřístupnění stále rostoucího množství knih. Společenský význam jejich budov ale poněkud upadá. Architektonický modernismus se knihovnám až na výjimky (architekti Gunnar Asplund, Jože Plečnik nebo Alvar Aalto) nevěnuje a chloubou měst se pomalu stávají jiné budovy. Ve 30. a 40. letech se poměrně nadlouho ustavuje typ knihovny s volným výběrem obsahujícím nejnovější a nejčtenější dokumenty, čítárnou i kolekcí pro dětské čtenáře. Později přibývají nové druhy médií, zejména hudební a audiovizuální nosiče, souběžně vznikají poslechová či audiovizuální studia, výrazněji se však uspořádání knihovny nemění.

Ve větší míře se znovu začínají budovat až po válce v 60. a 70. letech, nejčastěji to bývají budovy převážně z betonu a skla s velkými nediferencovanými studovnami, které reflektují momentální potřeby knihoven. Brzy se však ukáže, že tyto budovy jsou velmi náročné na údržbu, jejich provoz je drahý, denně řeší problémy s vytápěním, klimatizací či hlukem. Do budoucna nejsou dostatečně flexibilní, a přestože mnohé z nich fungují dodnes, neodpovídají už dnešním potřebám, zejména ze strany uživatelů. Na konci 20. století už se situace mění tak překotně rychle, že třeba Filologická knihovna Svobodné univerzity v Berlíně v době mezi vypracováním projektu a vlastním otevřením zastarala.

Rozkvět počátkem 21. století

Nový rozkvět knihoven přichází poněkud nečekaně začátkem 21. století. Digitální revoluce znovu zcela změnila situaci: tištěné knihy už nejsou jediným médiem pro uchovávání a šíření informací, vznikají první zcela virtuální digitální knihovny. Knihovna, jejímž primárním zájmem jsou tištěné dokumenty, se stává nadbytečnou. A města už nejsou ochotná ji finančně podporovat, protože taková investice se prostě nevyplatí. Ve zřejmě nejtěžší situaci, jaké kdy tyto kulturní instituce musely čelit, si ovšem dokázaly své místo na slunci najít. Uvědomily si, že přednější než knihy jsou pro ně lidé. Člověk může sedět doma u počítače a přesto mít otevřený přístup do celého světa, ale je zrovna tohle, co opravdu chce? Lidé se chtějí setkávat, diskutovat, učit, spolupracovat, stejně tak děti, studenti, pracující, mladí, staří, místní i cizinci. A prostor k tomu jim může poskytnout právě knihovna! Bezplatně, aniž by za to cokoli vyžadovala na oplátku, a s garancí velmi vysoké kvality.

Knihovny dnes pořádají různé kurzy a výuku v oblastech, v nichž jsou samy profesionály, ale zároveň poskytují své prostory a vybavení ostatním – pro přednášky, debaty, setkávání či tematické kluby. Proto se místo čistě nových budov knihoven začínají stavět centra studijních a informačních služeb, centra celoživotního vzdělávání a další instituce s krkolomnými názvy, které se snaží postihnout jejich novou náplň činnosti. Knihovny 21. století se postupně stávají kulturními a komunitními centry, jsou nástrojem společenské integrace s rovným přístupem ke každému návštěvníkovi. A jako takové tvoří vzácné ostrůvky, které úspěšně fungují v moři dnešní komercionalizované společnosti.

Nové zaměření činnosti knihoven s sebou přináší i nové požadavky na jejich architekturu. Digitální obsah knihoven začíná být rozsáhlejší než fondy tištěných dokumentů, knihy z volných výběrů ubývají, a naopak sklady se otevírají uživatelům. Knihovník už nemusí jen neustále dohlížet na knihy, které jsou beztak chráněné elektronickými čipy, ale jeho pracovní místo se přesouvá ke vstupu do knihovny, aby návštěvníka nasměroval nebo mu poradil. Nemusí už dohlížet na všechny prostory knihovny. Postačuje, že to za něj dělají kamery, a knihovníkům se tak uvolnily ruce pro jinou práci.

Namísto pasivní správy knižních fondů se do popředí dostávají aktivní činnosti jako vzdělávání, kulturní akce, setkávání a komunikace. Běžnou součástí knihoven se stávají kulturní nebo multifunkční sály. Nábytek i další vybavení bývá mobilní, aby bylo možné prostor měnit podle momentální situace a aby tuto možnost měl i uživatel. Knihovny nabízejí různorodá studijní místa, která vyhovují různým potřebám všech skupin uživatelů. Nechybí samozřejmě tradiční studovna pro nerušené studium, ale přibývají prostory pro individuální a týmovou práci, odpočinkové zóny, místa určená pro setkávání a kavárny. Návštěvník může v knihovně strávit celý den, a proto by v ní měl najít vše, co k tomu potřebuje, když je unavený nebo hladový, chce-li studovat, mluvit nebo telefonovat.

A městům a univerzitám se knihovny zase začínají vyplácet. Dokonce natolik, že neváhají investovat do architektonicky originálních a moderních knihoven, na nichž se podílejí přední světoví architekti. Mezi prvními byly knihovna Technické univerzity v Delftu (1998), Veřejná knihovna v Seattlu (2004) a knihovna Univerzity v Utrechtu (2004). Další reprezentativní knihovny, ať už městské, univerzitní nebo národní otevřeli v Amsterdamu, Pekingu, Berlíně, Chicagu, Stuttgartu, Helsinkách, Vídni, Rize, Aarhusu (viz foto) či Mexico City. Stavby těchto knihoven se znovu stávají chloubou měst.

A přestože se už jejich služby netočí jen kolem knih – v některých může být dokonce problém vůbec na nějakou knihu narazit! –, vracejí se k osvědčené značce: starému dobrému jménu Knihovna, protože ta je bránou ke knize (resp. k jejímu obsahu), která je jedním z nejmocnějších artefaktů v dějinách lidstva. A knihovna odjakživa dělá maximum pro to, aby se její návštěvník dostal k potřebným informacím, ať už jsou uloženy v tištěných nebo jiných informačních zdrojích. Nesnaží se mu prodat nic, co se za dva roky porouchá nebo vyjde z módy. Naopak, snaží se mu být trvalým přínosem. Je otevřena každému. A chodit do knihovny zase pomalu začíná být cool!

 

1  CAMPBELL, James W. P. a Will PRYCE. The Library: A World History. London: Thames & Hudson, 2013. 320 s. ISBN 978-0-500-34288-6.

2  LAUERSEN, Christian. The Library Lab: Libraries, Learning and Lego. [online]. Dostupné z: https://christianlauersen.net.

3  Přeložil Jan Kamenický, citováno podle LIPSCOMB, Carolyn E. The library as laboratory. Bulletin of the Medical Library Association [online]. 2001, 89(1), s. 79–80 [cit. 1. 5. 2018]. Dostupné z: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC31709/#i0025-7338-089-01-0079-b8