JAROMÍR KUBÍČEK  kubicek.jaromir@gmail.com

Kdybychom neznali rozvoj knihovnictví v českých zemích za Rakouska, mohli bychom se podivit, že tak brzy po vzniku Republiky československé přijalo Národní shromáždění zákon o veřejných knihovnách obecních (v červenci 1919). Osvětou k svobodě bylo heslo národního obrození, v jeho duchu ovšem organizovaně pokračovaly snahy o zřizování knihoven v národních jednotách a organizacích Sokola, zvláště v poslední třetině 19. století. Sokol a národní jednoty vytvářely spolupracující sítě spolkových knihoven, přičemž snahou Sokola bylo spojovat spolkové knihovny v obci a prosazovat zřizování knihoven pod správou obecního zastupitelstva – to bylo ve většině větších měst počátkem 20. století již skutečností. Když se v roce 1919 formuloval knihovnický zákon, šlo o to, zda se má týkat všech typů knihoven, nebo jen knihoven obecních.

Tradiční i nově zřizované vědecké a odborné knihovny sloužily konkrétním potřebám vědeckých pracovníků a studentů, lidové knihovny měly jiné poslání. Rozdílnost mezi lidovými a vědeckými knihovnami se udržovala také dvěma odděleními (pro vědecké a lidové knihovny) na Ministerstvu školství a národní osvěty, prohloubilo ji rovněž knihovnické vzdělávání. Nejen že knihovnický zákon ukládal profesionálním knihovníkům velkých obecních knihoven absolvovat Státní knihovnickou školu, zatímco na knihovníky vědeckých knihoven se taková povinnost nevztahovala, ale pro vědecké knihovny byly zřízeny čtyřsemestrové kurzy na Filozofické fakultě UK. Vzdělávání knihovníků pro oba typy knihoven bylo diferencované. Tato situace se promítla do činnosti knihoven a byla příčinou hluboké propasti mezi knihovnami lidovými a knihovnami vědeckými, která trvala po celé meziválečné období.

V roce 1920 fungovalo v českých zemích 3343 veřejných knihoven obecních českých a německých s 1 644 558 svazky a 310 880 čtenáři. Po deseti letech účinnosti knihovnického zákona zachytilo statistické zjištění za rok 1929 v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 8966 českých, 3266 německých a 74 polských veřejných obecních knihoven, ve kterých bylo na šest miliónů knih a přes 700 tisíc čtenářů uskutečnilo téměř 15 miliónů výpůjček. Města i venkovské obce dosahovaly sedmiprocentního podílu čtenářů (jeden čtenář ovšem zastupoval celou rodinu!) z celkového počtu obyvatel. O dobré výsledky se starali knihovníci, kterými byli v českých knihovnách ze dvou pětin učitelé, stejný počet byl rolníků a dělníků. Průzkumy také potvrdily, že veřejných knihoven používaly velkou většinou nemajetné vrstvy obyvatelstva, téměř polovina byla z řad učňů a dělníků. Veřejné knihovny se staly nejlepším propagátorem knihy. Nejenže každoročně zaručovaly knižnímu trhu pevný odběr v ceně více než 10 miliónů korun, ale inspirovaly své čtenáře také k soukromému nákupu knih.

Jak se vyvíjela osvěta svobodného českého národa po vzniku nového státu? Zatímco za Rakouska zaujímala u Čechů kulturní politika první místo, po válce nabyly většího významu potřeby hospodářské, politické a sociální. To proto, že válka rozvrátila hospodářství i dosavadní společenský pořádek Evropy. Materialismus, tedy způsob života založený na obraně jedněch proti kořistnictví druhých, se v českém prostředí po válce příliš neprosazoval. Uplatňovala se ovšem jeho jemnější forma – positivismus. Převládající duch positivismu odvedl českou inteligenci od kulturní politiky. Politické osobnosti se raději uplatňovaly mimo oblast duchovní kultury. V pozici ministra školství a národní osvěty se za první republiky vystřídalo čtrnáct osob. Těm nelze upřít jejich smysl pro hmotné podmínky duchovní kultury. Staraly se o to, aby školy byly všude tam, kde by měly být, pečovaly o to, aby všude byla kulturní zařízení, jaká tam být měla, a aby na ně byly prostředky. Při takové kulturní politice bylo po převratu zřízeno na území celého státu úžasné množství škol všeho druhu, kulturních ústavů a knihovna byla ze zákona v každé obci. Již za první republiky se Československo stalo nejbohatším státem počtem škol, kulturních institucí, vydávaných knih a časopisů v poměru k počtu obyvatel. Knihovníci veřejných knihoven si dali do programu, aby se knihovny staly podobně jako školy národními institucemi ve státě. Zájem o knihu a knihovny se podařilo prosadit. O to se zasloužili především osobnosti knihovnictví, jejichž významné reprezentanty časopis Čtenář v letošním ročníku v každém čísle připomene.

Ladislav Jan Živný

spoluautor zákona o veřejných knihovnách obecních • autor příruček pro veřejné knihovny • redaktor knihovnických časopisů • pedagog Státní knihovnické školy • bibliograf

Ladislav Jan Živný (3. 1. 1872 Újezd u Nového Bydžova – 17. 3. 1949 Praha), učitel v Novém Bydžově a zakladatel české souběžné bibliografie, byl vydavatelem a redaktorem „listu věnovanému zájmům veřejného knihovnictví a organizaci lidového vzdělání“. S tímto podnázvem začal vycházet v Praze od října 1904 čtvrtletník Česká osvěta. Šlo o jediný odborný ilustrovaný list ve slovanských zemích, který se věnoval drobné osvětové práci a zájmům veřejného knihovnictví. Pro L. J. Živného bylo inspirací britské knihovnictví, se kterým se osobně seznámil při návštěvě svých příbuzných v Liverpoolu v roce 1902 a později i v dalších anglických městech. Živný psal v České osvětě a také v pedagogických časopisech o svých zkušenostech z cest po zahraničních knihovnách, o klasifikaci literatury, desetinném třídění, v roce 1916 o potřebě zřídit Český ústav bibliografický. Živný řídil Českou osvětu po tři ročníky, po převzetí časopisu nově ustaveným Svazem osvětovým v něm ovšem i nadále publikoval a podílel se na organizaci českého knihovnictví.

L. J. Živný se soustavně zabýval otázkou přijetí knihovního zákona. Poprvé to bylo v roce 1904 v časopisu Česká škola, když oponoval návrhu spisovatele Václava Štecha a prosazoval místo pevného příspěvku od obce na činnost knihovny zavedení zvláštní daně; dále požadoval zřizování čítáren a ustavení knihovní komise. Konkrétní představy pak formuloval do vlastního návrhu zákona na zřizování a udržování knihoven v obcích Království českého (Česká osvěta, 1907), v němž vycházel z formulace anglického zákona. Obce rozdělil podle velikosti do tří skupin v souvislosti s výší příspěvku, při obci požadoval zřízení knihovního úřadu, který by schvaloval výběr knih a vydával knihovní řád, pamatoval také na zřízení knihovny pro jazykové menšiny. Živného návrh se stal podkladem k jednání zemského sněmu, který však pro obstrukce ze strany německých poslanců nebyl projednán. Zákonné iniciativy se chopil Jan Auerhan, autor statistického šetření v českých knihovnách z let 1905 a 1910. Řešení viděl v ustavení zemského knihovního úřadu, jenž by inicioval zřizování knihoven a plnil v návrhu zákona uvedené centrální úlohy, tedy podobně jako ve školství by mohly vznikat obecní knihovny pochopením jejich významu pro vzdělání lidu. Ustavení zemského knihovního úřadu považoval za snazší než projednání knihovního zákona v zemském sněmu, které se nedařilo prosadit.

L. J. Živný takový způsob také pokládal za oprávněný již proto, že žádný z tehdejších angloamerických knihovních zákonů nebyl nařizovací normou. Zapochyboval však, že by kulturní poměry v Čechách byly na takové úrovni, aby zřízení ústředního knihovního úřadu vyřešilo potřebu rozvoje českého knihovnictví. Své představy o podobě knihovního zákona zformuloval v roce 1912 do programu Masarykovy České strany pokrokové, která je prosazovala. Zamýšlel se nad složením zemského knihovního úřadu, požadavky na jeho profesionalizaci, finančním zabezpečením včetně subvence knihovnám i nutností zřízení české zemské knihovny, neboť Veřejná a universitní knihovna v Praze i Knihovna Zemského musea v Praze byly jako vědecké pro venkov prakticky nedostupné. Knihovnické ústředí by mělo podle něj vydávat vzorové seznamy knih, zpracovávat příručky pro správu knihoven, získávat celou knižní a časopiseckou produkci z českých zemí a usilovat o zavedení jednotné klasifikace a katalogizace knihovních fondů. Takto si L. J. Živný připravoval podklady pro zřízení bibliografického ústavu, který ve válečných letech prosadil.

Za války nastala celková stagnace v činnosti knihoven a v mnoha případech i úpadek. Některé knihy byly ztraceny či zničeny a nebylo je možné nahradit jak pro nedostatek prostředků, tak pro nedostatek knih vůbec. Knihovní odbor Svazu osvětového byl ovšem aktivní i ve válečných letech. Na jeho jednáních v roce 1918 stanovil Živný zásady pro zpracování knihovního zákona. Ten se měl podle něj vztahovat jen na veřejné obecní knihovny a zajistit jim – jako všeobecně přístupným vzdělávacím institucím – povinnost financování z veřejných rozpočtů. Nad knihovnami měl působit dohlížející (dohlédací) úřad a poprvé byl také vysloven požadavek na vzdělání profesionálních knihovníků absolvováním knihovnické školy nebo kurzu. Knihovny se měly zřizovat fakultativně, tedy jen v těch obcích, ve kterých by o tom rozhodla nadpoloviční většina občanů.

Návrh knihovního zákona připravili L. J. Živný a Jan Auerhan. Projednával se v listopadu 1918 na schůzi knihovního odboru Svazu osvětového. Po ustavení Ministerstva školství a národní osvěty byl při něm pro knihovny zřízen poradní sbor, ve kterém se diskutovalo zejména o vztahu lidových knihoven k vědeckým. Živný dokazoval, že není mezi nimi velkého rozdílu, a měly by tedy být všechny zapojeny do jednotného systému. Naproti tomu Zdeněk Václav Tobolka, historik, politik a ředitel knihovny Národního shromáždění, zastával opačný názor. Odmítal jednotný systém pro celé knihovnictví a stanovisko vědeckých knihoven zvítězilo. Soustavná snaha L. J. Živného o přijetí knihovního zákona nakonec vedla k úspěchu a umožnila, že parlament v novém státě návrh projednal jen s podstatnou změnou, totiž že schválená podoba zákona o veřejných knihovnách obecních ze dne 22. července 1919 nařídila zřizovat knihovnu v každé obci.

Na vydání knihovního zákona o veřejných knihovnách obecních reagovaly nejen osvětové časopisy, ale představitelé knihovnictví založili v Praze samostatné knihovnické časopisy. Prvním z nich byla „revue pro knihovnictví a bibliografii“, což byl podnázev časopisu Kniha. Redaktorem byl L. J. Živný a časopis vycházel měsíčně od října 1919 v nakladatelství Stanislava Minaříka v Praze. V revui Živný komentoval nový český knihovnický zákon a porovnával jej se starším anglickým. Seznamoval také s mezinárodním desetinným tříděním a prezentoval je na praktické ukázce třídění záznamů o událostech světové války. Rozsáhlejší studií o veřejných půjčovnách knih v Čechách do roku 1848 přispěl do každého čísla Josef Volf, o knihovně českých spisů pro mládež psal Václav František Suk, první statistiku lidových knihoven na Moravě a ve Slezsku zde publikoval Robert Balaš. Obsah časopisu dále vyplňovaly zprávy o veřejných knihovnách nebo o ustavení a činnosti Spolku československých knihovníků a jejich přátel. Součástí každého čísla byla bibliografická hlídka s výběrem nových knih vhodných pro veřejné knihovny. Časopis Kniha však zanikl již v prvním ročníku a to dvojčíslem 9/10 ze dne 20. září 1920, když nezískal dostatečný odbyt.

Vedle vzdělávací funkce knihoven viděl Živný také jejich informační význam. Již v roce 1915 připravil metodickou příručku Rady a pokyny pro knihovny a čítárny, v níž požadoval sjednocení knihovnické správy a užívání desetinného Deweyho třídění při stavění knih a při budování věcných katalogů. Poprvé se tak do lidových knihoven prosazovala jednotná katalogizační pravidla. Živný byl přesvědčen, že jednotná klasifikace věd, užívaná již v zahraničí, usnadní práci knihoven i knihkupců a není bez významu ani pro čtenáře.

Svaz osvětový svolal na 6. ledna 1917 hojně vědeckými pracovišti zastoupenou poradu do Staroměstské radnice v Praze, na které L. J. Živný poukázal na význam moderní bibliografie pro vědeckou práci a uvedl, jak jednotlivé státy zpracovávají národní bibliografii, zatímco v Čechách byla tato činnost dosud nesoustavná. V roce 1910 se Živný účastnil mezinárodního sjezdu knihovníků v Bruselu. Tam se seznámil s Mezinárodním bibliografickým ústavem a usiloval o zřízení podobné instituce i pro české země. V době válečné byl jeho podnět k ustavení národního bibliografického ústavu přijímán s obavou, přesto se zdařil. Měl totiž značný ohlas u odborné veřejnosti, a protože ani Veřejná a univerzitní knihovna nebo Zemské muzeum neměly na takovou práci kapacity, zřídil Svaz osvětový nově knihopisný odbor, Živného uvolnil z učitelské služby v Novém Bydžově a jmenoval ho tajemníkem bibliografické kanceláře v Praze. Ta našla velmi skrovné umístění ve Veřejné obecní knihovně pražské a ujala se přípravných prací k sestavování české registrující bibliografie. V září 1919 byl bibliografický ústav zestátněn a stal se součástí Veřejné a univerzitní knihovny v Praze, která měla právo na povinný výtisk z Čech.

Od ledna 1918 začal L. J. Živný vydávat Český katalog bibliografický (nejprve v lístkové, od roku 1922 v týdenní sešitové podobě, od roku 1929 formou ročenky), a stal se tak zakladatelem souběžné registrující bibliografie české knižní produkce. Od roku 1928 publikoval každoročně v Časopise českých knihovníků svou Bibliografii československé knihovědy.

L. J. Živný patří svou organizační prací mezi nejvýznamnější představitele českého knihovnictví a bibliografie první poloviny 20. století. Při svém působení v menším východočeském městě si uvědomoval obtížný přístup odborníka k informačním zdrojům, který mohly vyřešit dobře vedené a organizované veřejné knihovny. Příkladem byly pro něj veřejné knihovny v anglosaských zemích, kde se staly prostředkem k ozdravění rozvrácených hospodářských a politických poměrů způsobených světovou válkou. Když se podařilo prosadit v roce 1919 zákon o veřejných knihovnách obecních, přenesl své pracovní úsilí na pole bibliografie a stál u zrodu české souběžné národní i oborové bibliografie. Své poznatky formuloval v knize Nové poslání knihoven a ústavy informační (Praha, 1923), která byla podle Jiřího Mahena z jeho prací pro veřejné knihovníky nejdůležitější.

Obr.: archiv autora

Příště: Zdeněk Václav Tobolka