OLGA VAŠKOVÁ vaskova@volny.cz 

Nástup do Čtenáře: 1. 12. 1998

Ukončení pracovního poměru: 31. 12. 2014

Pracovní zařazení: redaktorka

Zakazuji si být sentimentální a nostalgická, i když každé vzpomínání k tomu svádí. Kdyby to přece jen o tuto strunu zavadilo, omluvte mě. V redakci Čtenáře jsem prožila závěrečnou pracovní etapu svého života a můžu bez nadsázky říci, že byla nejhezčí. Předtím jsem asi deset let pracovala v časopise Nové knihy, které se zvláštním řízením dostaly do rukou soukromých podnikatelů, které je zdárně přivedly ke krachu. O mezilidských vztazích, které tam panovaly, raději pomlčím…

Nabídka pracovat ve Čtenáři přišla od paní ředitelky Kádnerové v pravou chvíli a já ani minutu nezaváhala. Příchod do knihovnického oboru, o kterém jsem sice nic moc do té doby nevěděla, jsem považovala za velkou odměnu po minulých zážitcích. A navíc – mezi knihovníky jsem poznala řadu vynikajících odborníků, získala jsem o oboru alespoň matnou představu, ale hlavně, našla jsem v něm přátele, s nimiž se dodnes setkávám. Co víc si člověk může přát!

Seznamování s knihovnickým oborem prostřednictvím Čtenáře bylo pro mne zajímavé z mnoha důvodů. Na jeho obsahu se velmi přesně odrážela doba, v níž vznikal, a jistým způsobem mapoval společenskou atmosféru, ve které jsme žili. Především 50. léta minulého století s různými návody, jak například doporučit čtenářům ty správné knihy od těch nejsprávnějších autorů, jak je naučit správně chápat přečtené nebo jak „vyčistit“ knižní fond od nevhodné literatury, působí dnes až hrozivě. Když si však člověk odmyslel tento politický balast, jemuž se říkalo „úlitba bohům“, prosvítalo z mnoha článků, že knihovníci o svém oboru celou dobu přemýšleli a v rámci možností se ho snažili zbavovat vnucených deformací. A tu a tam nechyběl ani humor, sesbíraný u výpůjčních pultů nebo při návštěvách malých vesnických či městských knihoven. Stačí zalistovat starými ročníky a nestačíte žasnout! Proto Čtenáře považuji za encyklopedii vývoje oboru, který jenom za mého působení v redakci prošel neuvěřitelnou proměnou. Připomenu jenom nesmělé seznamování s počítači, s přenosem dat na velkých a malých disketách, s vývojem knihovnických systémů...

Se sedmdesátkou mám své osobní zkušenosti, plíživě a neodvratně se ke mně nastěhovala. Většinou dává pokoj, jenom občas připomene, čím vším dokáže vládnout. Věřím, že Čtenář takové starosti řešit nemusí a ani nebude. Je stále v dobrých rukou, dokonce se zdá, jako by omládl. Chci tedy všem, kteří se na jeho přípravě podílejí, popřát dobré nápady, energii a také štědrou ruku vydavatele. Věřím, že časopis tohoto typu je pro knihovnický obor nezbytný a že za další desetiletí bude ve stejně dobré kondici.