Nebýt vévodkyně Zaháňské, nebyla by česká spisovatelka Božena Němcová…

V prosinci loňského roku vydalo nakladatelství ARSCI výbor z doposud nepublikovaných milostných listů Kateřiny Vilemíny vévodkyně Zaháňské, kterou znají čtenáři Babičky Boženy Němcové jako ratibořickou „paní kněžnu“. Dopisy uspořádané pod názvem Má drahá, hříšná lásko. Dopisy Kateřiny Vilemíny vévodkyně Zaháňské lordu Frederiku Lambovi 1814-1815 doplňují životopisné příběhy obou protagonistů. Jedinečný počin, a tím i čtivé a v mnohém objevné dílo vzniklo zásluhou kvalitní ediční práce Děvany Pavlíkové z Britské knihovny. Výbor vyšel v komentovaném českém překladu i v anglickém a francouzském originále, je doprovázen zevrubným poznámkovým aparátem a bohatým ilustračním materiálem. Další zajímavé poznatky a zákulisí vzniku knihy nám Děvana Pavlíková prozradila v následujícím rozhovoru.

Čtenáři časopisu Čtenář, knihovníci mnoha českých knihoven, vás znají především jako kurátorku české a slovenské sbírky v Britské knihovně v Londýně, mnozí se s vámi v knihovně setkali. Co bylo popudem k napsání knihy o Kateřině Zaháňské? Máte osobní vztah ke „kraji Babičky Boženy Němcové“?

Od konce osmdesátých let jsem se zájmem sledovala objevné práce dr. Heleny Sobkové, která přišla s novou teorií o původu Boženy Němcové. Při četbě o jejím bádání v autentických dokumentech mne napadlo udělat sondu do rukopisných fondů Britské knihovny. K mému velkému překvapení jsem pod heslem „Sagan“ v množství irelevantních materiálů našla dva konvoluty dopisů psaných Kateřinou Vilemínou vévodkyní Zaháňskou v letech 1814-1815. Jejich adresátem byl anglický diplomat Frederik Lamb, v jehož pozůstalosti se tyto dopisy nacházely. Vévodkyni Zaháňskou tyto hluboce intimní zpovědi ukazovaly v úplně jiném světle, než jak ji známe z jejích pečlivě konstruovaných dopisů Klemensi Metternichovi. Přišlo mi líto, že by se o dopisech nemělo dozvědět více lidí, a tak jsem napsala článek upozorňující na jejich existenci a obsah. Ohlasy na tuto studii daly podnět k další práci. Rozhodla jsem se pak větší část anglicky psaných listů transkribovat, přeložit do češtiny a napsat doplňující kapitoly o životě obou hlavních protagonistů.

Babičku Boženy Němcové jsem milovala od dětství a postava enigmatické „paní kněžny“ mně vždy imponovala. Její romantický zámeček jsem poprvé navštívila, jako mnoho dalších lidí mé generace, se školním výletem. Dnes mi dělá dvojnásobnou radost, když vím, že ratibořické údolí je vlastně anglický krajinářský park založený Kateřinou Zaháňskou jako jeden z prvních tohoto typu v Čechách a jediný vytvořený zde ženou. K oběma zemím mám úzký vztah, a tak mne těší, že jsou propojeny právě na území mého oblíbeného kraje, který sama vévodkyně nazývala líbezným. BabičkaBoženy Němcové učinila z Ratibořic nejznámější zeměpisný pojem české literatury. Byly domovem a romantickou „arkádií“ dvou vynikajících, i když rozdílných žen, jejichž osudy právě zde pojila jemná pavučinka.

Jak jste zjistila, že dopisy jsou uloženy ve fondu Britské knihovny?

Tak to bylo velmi jednoduché. Není nutné si představovat, že jsem je náhodou objevila v zaprášeném svazku někde hluboko ve skříni. Pozůstalost Frederika Lamba (později barona Beauvale a třetího a posledního lorda Melbourne) byla sice v Britské knihovně na přání dědiců a dárců do roku 1980 uzavřená, ale její jednotlivé složky jsou obsaženy v počítačově zpracovaném katalogu oddělení rukopisů i s potřebnými odkazy. Korespondenci je tedy možné nalézt jak pod jménem pisatele, tak adresáta. Jediné slovo „Sagan“ tedy vyhledalo (i když v množství dalšího irelevantního materiálu), jak jsem zmínila, dva konvoluty listů vévodkyně Zaháňské (Herzogin von Sagan, anglicky Duchess of Sagan).

Kateřina Zaháňská je v knize vystižena velmi plasticky. Její doslova diplomatická činnost je zasazena do dějinných událostí té doby, jichž byla nejen svědkem, ale mnohdy aktérem. Při práci na rukopisu jste musela prostudovat mnoho materiálů, nejen dosud vydanou literaturu o Kateřině Zaháňské. Můžete o tom něco sdělit našim čtenářům?

Ano, literatury bylo nutné prostudovat dost, podstatně víc než uvádím v pramenech, protože člověk musí vždy projít také řadu materiálů, ve kterých nakonec nic podstatného nenajde. Navíc je třeba se ujistit o řadě vedlejších věcí, událostí a drobností, o nichž jsem nevěděla buď nic, nebo jen málo, nejsem historik. A nešlo jen o vévodkyni, ale i o detaily týkající se dalších osob. Za nejzajímavější a nejuspokojivější ale považuji bádání v archivních fondech. Při takovém někdy až detektivním hledání je vždy možnost, že člověk přijde na neznámý, zajímavý fakt, což činí tuto činnost vzrušující.

Dopisy Kateřiny Zaháňské jsou psány anglicky a francouzsky, v obou případech je to jazyk užívaný zhruba před 200 lety. Jak složitá byla práce na překladech?

Francouzské dopisy jsem nepřekládala já. Co se týče anglických, byla jsem celkem překvapena, jak poměrně snadno se mi vévodkynina angličtina překládala. Dlužno přiznat, že pro ni to byla řeč naučená, ne mateřská. Přesto, že její angličtina je dokonalá po stránce gramatické, stylistické a i idiomatické, vyznačuje se určitou jednoduchostí ve srovnání s jazykem rodilého Angličana té doby. Mám-li její angličtinu srovnat s tou, kterou užívá například Frederik Lamb v dopisech se svými sourozenci, působí její jazyk moderněji. Jeho výrazy jsou archaičtější - to by byla práce těžší, pokud by se jeho dopisy vévodkyni dochovaly. Zde je ale na místě zdůraznit, jak skvěle si vévodkyně s touto cizí řečí poradila. Velká většina jejích listů je navíc psána ve stresu a ve stavu únavy, jak sama vysvětluje. Píše je na konci rušných dní, před spánkem a nejčastěji až po půlnoci.

Můžete nám podrobněji popsat, jak jste sbírala atraktivní obrazový materiál ke své knize?

To byla čistá radost. Při hledání ilustrací jsem se od původních obav, že nebude dost zajímavého materiálu, dostala k tomu, že ho bylo až moc a musela jsem vyřazovat. Ale ne vždy je pracné a dlouhé hledání korunováno úspěchem, i přes ochotnou pomoc kolegů knihovníků, s jakou jsem se setkala. Je to ale práce dost náročná časově. Nejen materiál nalézt, ale korespondence ohledně získání povolení k reprodukci zabere dost času, i když v poslední době je vše značně zjednodušeno a urychleno užíváním Internetu a e-mailu. Stále více institucí má své obrazové fondy počítačově zpracované a je s podivem, co vše se dá najít, často úplně nečekaně. K tomu bych uvedla jeden svůj zajímavý úlovek v databázi oddělení grafiky Britského muzea. Hledala jsem obrázek Schönbrunnu, o kterém se vévodkyně zmiňuje v jednom z dopisů jako o místě, které má ráda. Objevila se mi rytina velblouda ze schönbrunnské zoologické zahrady datovaná rokem 1819. Jen čtyři roky poté, co o tomto velbloudovi Kateřina Zaháňská v jednom z dopisů píše, jak ji položil hlavu na rameno. Koho by napadlo hledat přímo obrázek velblouda… Takové nečekané drobné radosti ovšem nevykompenzují to, že v Zaháni a okolních zámcích, které do roku 1945 obsahovaly portréty a další materiál spojený s vévodkyní Zaháňskou a její rodinou, po válce nic nezbylo. A jako knihovnice se musím zmínit o tom, jak velká škoda mi připadá to, že pro empírové regály (přemístěné do Náchoda) z ratibořické knihovny vévodkyně Zaháňské se nenajde místo v ratibořickém zámku, kam původně patřily. Uspořádání její knihovny by byl také námět na zajímavý projekt. Ale to už ze mne mluví dlouholetý vliv Anglie, kde se vždy najde pár nadšenců, kteří podobné akce dovedou prosadit.

Myslíte, že 200 let staré dopisy mají ještě co říci dnešnímu čtenáři?

Lidská povaha a láska jsou neměnné pojmy. Tyto dopisy byly psány v pohnuté době a soukromé obavy o bezpečí milované osoby cestující Evropou v době Napoleonova znovuvyzbrojování po útěku z Elby nejsou daleko od obav dnešních matek, manželek a přítelkyň vojáků nasazených v Afganistánu, kdy prakticky není dne, abychom ve zprávách neslyšeli o dalších mrtvých. A ti, koho zajímá historie a zvlášť vévodkyně Zaháňská, se dozví spoustu zajímavých detailů: jak se plavilo přes La Manche v poštovní lodi; jak byli pozdrženi celníky do té doby, než vévodkyně, která jediná si na ně se svou angličtinou troufla, šla udělat pořádek; jaké vysvědčení měly schovanky; co vévodkyně ráda četla; že také sama vařila; co si oblékla na rozloučení s ruskou carevnou; jak vypadal její typický den; čteme o jejích jízdách na koni i to, že jezdecký klobouk, ve kterém ji v Babičcenesmrtelně vystihl Adolf Kašpar, byl z Anglie od Frederika Lamba atd. A to vše z jejího vlastního pera.

Pro nás Čechy jsou nové poznatky o Kateřině Vilemíně Zaháňské, ne-li přímo důležité, tak tedy alespoň zajímavé, protože doplňují představu o její osobnosti. Jednou mi kdosi řekl, že nebýt Boženy Němcové, vévodkyně Zaháňská by dnes nikoho nezajímala. K tomu podotýkám, že nebýt vévodkyně Zaháňské, nebyla by česká spisovatelka Božena Němcová. Byla to Kateřina Zaháňská, kdo umístil rodinu Panklovu na svém panství v Ratibořicích, a na základě tohoto rozhodnutí vyrostla Božena Němcová na české půdě. Kdyby vyrůstala ve Vídni a stala se spisovatelkou, nebyla by spisovatelkou českou. Kateřina Zaháňská nebyla matkou Boženy Němcové, ale stanula u kolébky moderní české literatury.

Za odpovědi děkuje redakce Čtenáře

Děvana Pavlíková. Má drahá, hříšná lásko. Dopisy Kateřiny Vilemíny vévodkyně Zaháňské lordu Frederiku Lambovi 1814-1815, Arsci, Praha 2010, 240 s.