Vybrala: VLADIMÍRA ŠVORCOVÁ

V roce 1970 byla už normalizace u nás v plném proudu. Ale když zalistujete zářijovým číslem XXII. ročníku Čtenáře, dýchne na vás doslova kulturní pohlazení. Karel Mlčoch na jeho stránkách rozpráví se scénáristou Otou Hofmanem, literární kritik Milan Jungmann připomíná šedesátku Adolfa Branalda, Vladimír Justl, náš největší znalec díla Vladimíra Holana, básníkových 65 let. Marie Libenská zase připravila rozhovor se spisovatelem Jiřím Muchou. A právě z tohoto textu pocházejí vybrané ukázky.

Spisovatel Jiří Mucha myslí rychle a souvisle. Hlas má tichý.

Srovnával jste někdy změny v charakteru válek a válečné žurnalistiky?

Charakter války se nezměnil, změnila se technika, ale nezměnila se psychologie. Ta vůbec ne. Dnes je voják na frontě samozřejmě méně ve styku s nepřítelem, je to takové neosobnější, je to snad i hrůznější, ovšem já nevím, na mne by určitě působilo daleko hůř, kdyby se na mne hnal někdo s kopím a já na něho měl jenom kožený štít, než když prostě okolo mne něco hvízdá a nevím, kdy mě to trefí.

Co může dělat jednotlivec proti válce?

…Ale že by jednotlivec něco zmohl proti válce – o tom mám své pochybnosti. Je mnoho příkladů od starověku, byli lidé s ohromným vlivem jako Kristus nebo Buddha, a přesto válkám nemohli zabránit. Ba právě naopak.

Rozumí vždycky čtenář správně tomu, co autor napíše?

Měl by. Nerozumí-li, je to často chyba autora, nebo také bývá čtenář předpojatý, zafixovaný na vlastní představu, které se nedovede zbavit. Řekněme na představu způsobu života. Pak prostě nedovede pochopit, o čem autor mluví.

LIBENSKÁ, M.: Rozhovor s Jiřím Muchou. Čtenář, 1970, roč. 22, č. 9, s. 300–301.