HANA JIRKALOVÁ hana.jirkalova@gmail.com

Sedmdesátiny Čtenáře se v jubilejním roce budou propírat ze všech stran. Pamětníci si možná připomenou, kolik knihovnických periodik mezitím zaniklo (nebo vzniklo a zaniklo). Jeho kontinuita je vzácná, nikoli samozřejmá věc. Od devadesátých let se několikrát  pohyboval na hranici mezi bytím a nebytím… a zatím vždy obstál. Pojďme si připomenout některé z kritických momentů.

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let vydávalo Čtenáře spolu s několika dalšími časopisy Ministerstvo kultury ČR v nakladatelství Panorama. Začátkem roku 1993 ministerstvo rozhodlo, že napříště nebude vykonávat vydavatelskou funkci a časopisy si musí najít jiného vydavatele. Tehdejší šéf Odboru literatury, knižní kultury a knihoven (a dnešní šéfredaktor Čtenáře) Jaroslav Císař navrhl, aby vydavatelská funkce byla i s finančním krytím převedena na Státní (dnes Středočeskou) vědeckou knihovnu v Kladně. Tím, že tehdejší ředitelka Jiřina Kádnerová souhlasila, získal časopis pevnou půdu pod nohama. Vydavatelské know-how a roli zaměstnavatele mělo i nadále poskytovat nakladatelství Panorama. To však dlouho nevydrželo a jako mnohé další nakladatelské domy zaniklo.

Já jsem jako tehdejší šéfredaktorka Čtenáře sepsala, jak to s časopisem je, co od nakladatele potřebuje a že na to má vlastní peníze, a jala se s nabídkou obíhat a obesílat pražská nakladatelství. Uspěla jsem v Academii, a tak na začátku roku 1994 přesídlil časopis tam. V příštích několika letech se neustále dolaďoval vztah mezi knihovnou a Academií. Nejprve se navazovaly ekonomické, výrobní a odbytové nitky, když se to dovedlo do vyhovující podoby, muselo se postupně zase vše změnit. Jednou – a pak ještě několikrát – nevyhovovala tiskárna, pak zanikla distribuční firma, která drží víceméně každého vydavatele pod krkem, neboť vlastní tzv. odběratelský kmen, který musíte odkoupit a svěřit do jiných rukou. Nakonec se změnil i zaměstnavatel. Z nakladatelství přešly redaktorky do knihovny a Academia poskytovala vedle prostorů už jen minimum služeb.

Poslední ranou byl – paradoxně – vznik krajů a převedení státních knihoven na krajské. V téhle reformě se totiž rozplynul finanční příspěvek na vydávání Čtenáře a v jednu chvíli docela citelně chyběl. Čtenář nějaký čas vycházel jako dvouměsíčník. Poprvé a pevně věřím, že naposledy, ve své historii. Po roce 2000 se situace postupně stabilizovala, změny v podobě blesku z čistého nebe ustaly a na ty běžné se bylo možno předem připravit, případně je ovlivňovat či dokonce řídit žádoucím směrem.

K tomu všemu musím přidat ještě pár vět o personální stránce tohoto turbulentního období. Z redakce postupně odešlo několik pracovníků, více než rok jsem byla ve Čtenáři sama. A tehdy jsem si navykla mít v deskách ještě jedno, tzv. posmrtné číslo, které mělo zachránit pravidelné vydávání v době mého eventuálního výpadku. Na uvolněné místo druhé redaktorky nakonec přišla má poslední a nejlepší kolegyně ve Čtenáři Olga Vašková (pozn. red.: blíže viz její reflexe práce v redakci na s. 8). Jako zkušená redaktorka suverénně převzala svůj díl práce a později po mém odchodu byla zárukou kontinuity redakční práce. 

Všechny popsané změny byly víceméně spojeny s poměrně obsáhlou administrativní prací, která ležela na bedrech ředitelky knihovny Jiřiny Kádnerové, neboť ona byla statutární zástupkyní, a tudíž oprávněná uzavírat a podepisovat smlouvy, jednat s partnery apod. Jestli ji při tom někdy napadlo, že jí byl Čtenáře „čert dlužen“, tak to nikdy nedala najevo. Jak knihovna postupně přebírala různé agendy (honoráře, distribuci apod.), zapojovali se do vydávání časopisu i další pracovníci knihovny. A právě tihle všichni mají zásluhu na tom, že Čtenář může slavit sedmdesátiny, a je třeba jim poděkovat. A také všem spolupracovníkům redakce a odběratelům, kterých by pravda mohlo být mnohem víc.

Období devadesátých let se všemi turbulencemi, v nichž mizelo staré uspořádání věcí a klopotně vznikalo nové, byť za cenu mnoha klopýtnutí a slepých uliček, se jen tak opakovat nebude. Ale právě proto by to stálo za důkladné zamyšlení nad věcmi, které přetrvaly. Já bych řekla, že je to všechno v lidech.