OLGA VAŠKOVÁ  vaskova@volny.cz

JAROSLAV CÍSAŘ  ctenar@svkkl.cz​ 

Když se řekne čtenář, navozuje to představu někoho, kdo pořád čte. U časopisu se stejnojmenným názvem by se tedy dalo předpokládat, že půjde o tiskovinu, která buď popisuje čtenáře a čtenářství jako takové, nebo radí, co stojí z literatury za pozornost.

Měsíčník Čtenář sice splňoval a částečně naplňuje zmiňovanou představu, ale jeho obsahová náplň se postupně přikláněla k odborné knihovnické problematice tak, jak je znám dnes. Přispívá k výměně zkušeností knihoven v rámci České republiky. Propojení s knihovnickou problematikou upřesňuje jeho podtitul – měsíčník pro knihovny, který se poprvé objevil v roce 1999. Podtitul časopisu se v průběhu desetiletí proměňoval – od měsíčníku pro práci se čtenářem/čtenáři přes práci vesnických knihoven, od roku 1961 jen pro práci knihoven až pro práci s knihou. Už z tohoto výčtu podtitulů je možné usuzovat, že hledání obsahové náplně, ale především zaměření časopisu, nebylo vůbec jednoduché.

Vznik

Když jsme před deseti lety s tehdejší šéfredaktorkou Lenkou Šimkovou při šedesátiletém výročí pátraly po „rodném listu“ Čtenáře, musely jsme se obrátit na časopisecký archiv Národní knihovny ČR a také pečlivě projít jednotlivá čísla a ročníky, které se v redakci téměř v úplnosti zachovaly. Zjistily jsme, že to s jeho vznikem a názvem nebylo tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát.

O vydávání celostátního knihovnického časopisu se rozhodlo na 1. sjezdu českých a slovenských knihovníků v květnu 1948 v Brně. Na přelomu ledna a února následujícího roku pak vyšlo první dvojčíslo časopisu Čtenář s podtitulem měsíčník pro práci se čtenářem. Konkrétně se tak stalo 15. února 1949. Jeho vydavatelem byl nakrátko Masarykův lidovýchovný ústav v Praze. V úvodním textu tohoto čísla, který je ovšem uvedený až na poslední stránce (!), je zmínka: Dostává se Vám do rukou prvé číslo Čtenáře, který vychází místo časopisů Lidová knihovna a Čtenář (vydávaného Ústřední knihovnou hl. m. Prahy). Nově vzniklý časopis je zaměřen především na práci se čtenářem. Bude přinášet materiál pro čtenářské kluby a kroužky i pro stěngazety, pokyny pro knihovníky i zprávy z knihoven.

První číslo

Bylo – jak jinak v té době – poplatné tehdejší ideologii. Svědčí o tom příspěvky jako Dar knihoven k IX. sjezdu KSČ, Kniha vítězného února či Knihy o budovatelské práci a pokroku v zemědělství. Korunu tomu všemu ovšem nasadil úvodní příspěvek katana českých knihovníků Jaroslava Lipovského z Ministerstva informací a osvěty, tehdejšího ministerstva kultury, Knihovny – ohniska výchovy mas v duchu marxismu-leninismu. Přednesl ho ve svém projevu v diskusi na poradě školských a osvětových referentů tehdejších krajských národních výborů. Jeho výzvy k odstraňování literárního braku, zastaralé a politicky závadné četby z knihoven, aby se získal papír na masové vydání klasiků, aby knihy napomohly ke splnění pětiletého plánu či co nejrychlejšímu přetvoření knihoven na aktivní činitele politické výchovy mas, což vetkl i do názvu svého vystoupení, jsou vskutku výživné.

Vedle toho ale první číslo Čtenáře představuje i novou pojízdnou knihovnu Městské knihovny v Praze (tehdy Ústřední knihovny hl. m. Prahy), informaci o zakládání klubů čtenářů, zkušenosti s volným výběrem knih nebo nabídku knižních novinek našich vydavatelství.

Jak Čtenář k názvu přišel

Aby to nebylo zase tak jednoduché, k 20. výročí Čtenáře v roce 1968 bývalý ředitel Městské knihovny v Praze a první redaktor čtrnáctideníku Čtenář Rudolf Málek popsal jeho regionální „prehistorii,“ a kromě velmi podrobných informací uvedl: Ačkoliv Čtenář začíná svůj 20. ročník a vychází od roku 1949, není to tak přesně pravda. Navázal bezprostředně na čtrnáctideník Knihy a čtenáři, který uprostřed roku 1948 změnil svůj tradiční název, aby více zdůraznil orientaci na službu čtenářům Městské knihovny v Praze… Prvé číslo pražského Čtenáře vyšlo 1. září 1948 a poslední 8. číslo, 15. prosince téhož roku… František Křesťan vydával od roku 1930 ve své knihovně v Třebíči měsíčník Čtenář… Městská knihovna v Praze si název (se svolením majitele) vypůjčila roku 1948, když chtěla překřtít své Knihy a čtenáři.

Za zmínku určitě také stojí, že u zrodu časopisu Čtenář, který teď vstupuje do osmé dekády své existence, stál knihovník, odborný učitel, ředitel Státní knihovny ČSR Josef Vinárek, který redakci vedl až do roku 1951.

Kronika 70 let knihovnictví

Za sedmdesátileté období se na tvorbě časopisu podílela řada redaktorů a šéfredaktorů. Mezi šéfredaktory jako nejdéle „sloužící a vším proplouvající“ se sluší vzpomenout Jarmilu Houškovou, která v redakci působila od roku 1952 do roku 1988, kdy ji na krátkou dobu vystřídal Vladimír Voznička, aby po něm šéfredaktorské žezlo převzala Hana Jirkalová, jež Čtenáři věnovala celých 28 let své profesní kariéry. A když už zmiňujeme délku šéfredaktorských postů, nemůžeme opomenout ani Lenku Šimkovou, která ve Čtenáři strávila neuvěřitelných 11 let a teď se věnuje neméně odpovědné povinnosti maminky.

Dnes už si málokdo pamatuje, že Čtenář byl od roku 1962 celostátním časopisem (rozumějme v tehdejším Československu), vycházel i ve slovenské mutaci pod názvem Čitateľ, kterou vydávala Matica slovenská. Jeho hlavním úkolem má být pomoc knihovníkům lidových, odborových a školních knihoven při plnění všech současných úkolů. Proto se také rozsah časopisu zvyšuje na 40 stran měsíčně, čteme v úvodníku lednového čísla.

Součástí časopisu byla řada příloh, někdy velice „absurdních“, například Pomoc knihoven komplexně mechanizovaným četám a brigádám v zemědělství nebo Velkovýrobní technologie v chovu skotu…, a tak bychom mohli pokračovat. Mezi těmito pozoruhodnostmi se však objevovaly i zajímavé reprodukce děl výtvarných umělců, ilustrace, litografie, portréty spisovatelů a jejich bibliografie, což knihovnictví víc slušelo a v malých knihovnách se dalo velmi dobře využít.

Jak se časopis více profesionalizoval, začalo se v něm od roku 1962 objevovat ruské a německé resumé, anglické přibylo až roku 1969. A také abecední jmenný a předmětový rejstřík ročníku (od roku 1967), který usnadňoval vyhledávání uveřejněných materiálů.

Rok 1968 přinesl ještě další novinku. Poprvé se sešla redakční rada časopisu, v níž se objevila řada jmen předních knihovníků: Jiří Cejpek, Jarmila Burgetová, Rudolf Málek, Ladislav Kurka…Stačil však jeden jediný rok – zato přelomový – a v redakční radě dalšího ročníku už tato jména nenajdete! Ovšem redakční rada zůstala a po roce 1993 se jejím členem opět stal L. Kurka, který svými příspěvky, kritickými připomínkami a kolegiální pomocí přispíval k úrovni časopisu až do roku 2017.

Ve Čtenáři publikovali přední odborníci z různých typů knihoven, výtvarnou a grafickou podobu mu v letech 1960 až 1996 vtiskl malíř a grafik Miloslav Jágr, moderní a současnou tvář mu dala a dává grafička Kateřina Bobková. Časopis si jako štafetový kolík předávala řada vydavatelů, a to podle toho, jak se měnilo uspořádání ministerstev či politická situace v zemi. Kuriózní je rychlost, s jakou ke změnám docházelo. Například v dubnu 1951 časopis vydávalo Ministerstvo informací a osvěty v nakladatelství Osvěta, o dva roky později to už bylo Ministerstvo školství a osvěty v nakladatelství Orbis, aby v průběhu několika měsíců roku 1953 přešel pod Ministerstvo kultury v nakladatelství Orbis. Do roku 1993 se na vydávání Čtenáře podílelo v různých názvových variantách čtrnáct vydavatelů, což bylo samo o sobě na pováženou.

Ostatně rok 1993 byl pro existenci titulu přelomový. S časopisem to nevypadalo vůbec dobře a jeho konec se zdál velmi reálný. Ale prozíravost a snaha především tehdejší šéfredaktorky Hany Jirkalové hledat nového vydavatele má dobrý konec (pozn. red.: blíže viz příspěvek na s. 6–7). Vydavatel, jímž se stala Středočeská (tehdy Státní) vědecká knihovna v Kladně, vytvořil a vytváří dobré podmínky, aby Čtenář mohl – dnes i v elektronické podobě – vycházet další roky. Jsou tak dány předpoklady, aby i pro příští generace zaznamenával vše, čím knihovnictví u nás i v zahraničí prochází, s čím se pere, co ho proměňuje a kam se ubírá. Přejme mu, aby se mu tento úkol dařilo plnit i s pomocí co nejširší knihovnické obce.

A na závěr uveďme pro zajímavost ještě několik statistických údajů: za 70 let vyšlo 773 čísel časopisu. Kdybychom počítali v průměru 32 stran na jedno vydání (a to se od roku 2009 jeho rozsah ustálil na 40 stranách), dospějeme k neuvěřitelným téměř 25 000 časopiseckých stránek! Na kolik knih s knihovnickou problematikou by to vydalo, ponecháme na propočítání vám, milí čtenáři.Vlevo:

Titulní strana prvního čísla Čtenáře vás nenechá na pochybách, ve které době vyšlo…

První číslo představilo i nový bibliobus dnešní MKP, který začal fungovat 8. 1. 1949; tehdejší ministr kultury Václav Kopecký to zhodnotil, jak bylo pro něj obvyklé, opravdu „fundovaně“, že „je to počátek v celém tom plánu motorizace našeho knihovnictví“