Text a foto DAGMAR PETIŠKOVÁ > Dagmar.Petiskova@nkp.cz

V centrální části starobylého komplexu Kyjevskopečerské lávry z 12. století se nachází budova bývalé klášterní tiskárny. Dnes se v prostorách tiskárny, která zahájila svoji činnost roku 1615 (podle jiných pramenů o rok později), nachází Muzeum ukrajinské knihy a knihtisku. Stálá expozice je rozmístěna ve dvou podlažích, přízemí je věnováno rukopisům a prvotiskům a dále pak tiskům zahrnujícím období do konce 19. století. V prvním patře je výstava tištěných knih a časopisů 20. století.

Výstavu otevírají faksimile nejvýznačnějších rukopisů se zásadním významem pro dějiny ukrajinské, ruské a běloruské, ale i pro dějiny dalších slovanských národů, v neposlední řadě pro dějiny české.

Prvním vystaveným faksimile jsou Kyjevské hlaholské listy z 10. století psané hlaholicí nejstaršího typu a odkazující svým původem k území Velké Moravy. Jedná se o doplňující modlitební formule k římským liturgickým textům sepsané na sedmi pergamenových listech, které jsou i cenným dokladem o způsobu velkomoravského bohoslužebného ritu. Listy se přes Jeruzalém dostaly do knihovny Kyjevské duchovní akademie, zde byly objevené roku 1874 a dostaly jméno podle místa svého uložení (dnes patří Kyjevské hlaholské listy do rukopisné sbírky ukrajinské Akademie věd v Kyjevě).

Rovněž další vystavené faksimile Remešské evan­gelium, považované za nejstarší dochovanou literární památku vzniklou přímo v Kyjevské Rusi, se dotýká českých dějin. Zvláštní osud této památky začíná v polovině 11. století, kdy se dcera kyjevského knížete Jaroslava Moudrého Anna stá­vá manželkou Jindřicha I. Francouzského. Anna si s se­bou vzala do Francie několik knih z otcovy knihov­ny, mezi nimi i umělecky skvostně zpracovaný evangeliář. O dalším osudu tohoto cenného iluminovaného rukopisu existují jen dohady, ve 14. století se ale jako dar Karla IV. dostává do pražských Emauz. Zde byla k stávajícímu cyrilskému textu evangeliáře (jehož větší část byla již ztracena, dochovalo se jen 16 listů) dodána další část - 31 listů evangelijních čtení psaných hlaholicí pro potřeby slovanských bohoslužeb emauzského kláštera; obě části zdejší mniši svázali a opatřili skvostnou vazbou zdobenou zlatem a drahokamy. Evangeliář poslali husité při jednáních o možné církevní unii s řeckou pravoslavnou církví jako dar cařihradskému carovi, odtud ho přivezl lotrinský kardinál Karel do Remeše. Zde se cyrilsko-hlaholský evangeliář stal součástí pokladu remešského katedrálního chrámu a před svou korunovací na něj přísahali francouzští králové. V průběhu francouzské revoluce se rukopisná památka ztratila a dlouho se mělo za to, že ztráta je trvalá. V polovině 19. století se v Remeši evangeliář opět objevil, jeho vazba však již byla bez zlata a drahokamů a nebylo jisté, zda se jedná o originál. V roce 1975 se v Moskvě konala výstava k 50. výročí diplomatických vztahů mezi Francií a Sovětským svazem a k překvapení ruských slavistů byl jeden z francouzských přivezených exponátů identifikován jako originál Remešského evangelia. Zásluhou kanadské nadace Encyklopedie Ukrajiny vydalo v minulém roce lvovské nakladatelství Medycyna svitu faksimile jeho první, tzn. cyrilské části, přivezené v 11. století princez­nou Annou Jaroslavnou do Francie (dostupné i v elektronické verzi na http://msvitu.com/pages/medical-books/yaroslavna/#).

Výstava faksimilií rukopisné knihy pokračuje Ostromirovým evangeliem, jenž je prvním dochovaným rukopisem Kyjevské Rusi s přesně uvedenou datací svého vzniku (1056-1057), Izbornikem Svjatoslava (1073) - sborníkem literárních děl převážně religiózního charakteru, Slovem o zákonu a milosti(1037-1050) z pera literárně talentovaného kyjevského metropolity Ilariona a dále pak poetickým a co se týče původu (uváděno 12. století) stále záhadným Slovem o pluku Igorově. Letopisec Nestor, mnich Kyjevskopečerského kláštera, se ve svém letopise Pověst dávných let (počátek 12. století) inspiruje i velkomoravskými Panonskými legendami o životě svatého Cyrila a Metoděje. Nejstarší verze Kyjevopečerského pateriku, souboru vyprávění o založení Kyjevskopečerské lávry a jejích prvotních obyvatelích, pochází ze 13. století. Oddíl rukopisné knihy uzavírá faksimile Peresopnického evangelia (1556-1561), vysoce hodnoceného jak z hlediska jazykového, tak výtvarného.

Následuje oddíl dějin tištěné knihy. Prvopočátek dějin ukrajinského i celého východoslovanského knihtisku začíná koncem 15. století v Krakově v tiskárně Schweipolta Fiola. Ukrajina byla v té době součástí polsko-litevského soustátí, v Krakově žila početná ukrajinsko-běloruská skupina a pravděpodobně na její objednávku vyšel ve Fio­lově tiskařské dílně roku 1491 Osmoglasnika další tři liturgické příručky. Jednalo se o první knižní vydání tištěná cyrilicí a psaná církevní slovanštinou. První východoslovanské tisky vyšly v Krakově tedy nedlouho poté, co se objevila první tištěná díla v Čechách, latinsky psaná Statuta synodalia arcibiskupa Arnošta z Pardubic (Plzeň 1476) a české překlady Nového zákonaa Kroniky trojánské (po roce 1476).

Několik panelů je na výstavě věnováno dalšímu vydavateli církevněslovanských textů Francysku Skorynovi, jehož působení je spojeno s Prahou. Tento vzdělaný Bělorus, který získal v roce 1512 doktorát medicíny na padovské univerzitě, počal pod vlivem evropských humanistických a reformačních idejí překládat Bibli do jazyka srozumitelného lidovým vrstvám slovanského (tj. běloruského a ukrajinského) obyvatelstva Litevského knížectví. V letech 1517-1519 vydal v pražské tiskárně církevněslovanský překlad žaltáře a poté vlastní překlad dvaadvaceti knih Starého zákona. Jazyk Skorynových překladů představuje spojnici mezi církevní slovanštinou a pozdější běloruštinou; byl to ve své době ojedinělý průkopnický čin, jelikož ve východoslovanském prostředí se po dlouhou dobu pro překlady Bible i další díla náboženské povahy používal jazyk „vysokého stylu“, tj. církevní slovanština. Při svém překladu biblických knih se Skoryna opíral o jazyk Bible české, vydané v Benátkách roku 1506. Ve vydavatelské činnosti pokračoval po opuštění Prahy ve Vilniusu. Je zajímavé, že se Skoryna do Prahy ještě na několik let vrací v roce 1535, kdy si ho Ferdinand I. vybral, aby pečoval o jeho nově založené a exotickými rostlinami osázené královské zahrady na Pražském hradě.

Po Krakově a Praze pokračují dějiny ukrajinského knihtisku již přímo na ukrajinské půdě. Z Moskvy přijíždí do Lvova a později do Ostrohu slavný tiskař Ivan Fedorov, jehož nejvýznačnějším počinem byl tisk Ostrožské bible (1581), prvního kompletního vydání všech biblických knih církevněslovanským jazykem.

Zatímco v Čechách se v 16. století používala v náboženských tiscích běžně čeština, v zemích dnešní Ukrajiny se živý jazyk dostával do děl s náboženskou tematikou jen okrajově. Jinak tomu bylo v literárních památkách nereligiózních, především právních listinách a úředních dokumentech, kde se tzv. prostý jazyk užíval, a to i pod přímým vlivem češtiny.

Od konce 16. století začínají hrát důležitou úlohu v celé ukrajinské kultuře bratrstva se svou pevnou organizační strukturou převzatou ze západoevropských vzorů včetně českých, snahami o „pravoslavnou“ náboženskou reformaci i bojem za národnostní práva. Tak jako i jinde v Evropě, při ukrajinských bratrstvech byly zakládány školy, knihovny a tiskárny. Významnou úlohu hrálo lvovské Uspenské bratrstvo, z jehož tiskárny vzešly cenné tisky náboženské, ale i filozofické a jazykovědné.

Lvovská vydání 17. století reprezentují na výstavě i precizní a z výtvarného hlediska vysoce ceněné tisky z dílny Mychajla Sljozky. Sljozka získal od lvovského arcibiskupa privilegium na tisk jednak katolických spisů v jazyce polském a latinském, posléze ale získal oprávnění vydávat i knihy pravoslavné psané církevní slovanštinou; z jeho tiskařské dílny vycházela však také díla psaná „prostým“ ukrajinským jazykem.

Roku 1615 byla při Kyjevském bratrstvu a jeho škole založena tiskárna, která se posléze stala vedoucí tiskárnou v ukrajinských zemích, čemuž odpovídá prezentace vystavených faksimile. Prvním tiskařským počinem kyjevské klášterní tiskárny byla Kniha hodinek neboli Časoslov (1616). Největšího rozkvětu dosáhla tiskárna v době působení vzdělaného a ambiciózního archimandrity kláštera, později i kyjevského metropolity Petra Mohyly. Kyjevská klášterní tiskárna pracovala více než tři sta let, ve druhé polovině 17. století, kdy je Ukrajina rozdělena na pravobřežní část s vládou polskou a levobřežní část s vládou ruskou, počíná její sláva upadat.

Postupující restrikce ze strany jak ruské, tak polské vlády týkající se celé ukrajinské společnosti a její kultury, měly v následujících staletích negativní dopad i na rozvoj národního knižního tisku.

Viděno z českého pohledu zasluhují na kyjevské výstavě knihtisku a knihy v oddíle 19. a 20. století pozornost dvě mimořádné události, kdy se české prostředí zapsalo výrazně do dějin ukrajinské kniž­ní kultury. První takovou událostí bylo první ne­cen­zurované vydání Ševčenkova Kobzara v Praze v roce 1876, kdy náklad tohoto vydání finančně zajišťovala kyjevská Stará hromada, společnost vzdělanců-ukrajinofilů bránících nejprve v domácím prostředí, potom nuceně již jen v exilu právo Ukrajinců na vlastní jazyk a kulturu.

V období mezi světovými válkami to pak byla všestranná podpora československé vlády ukrajinských emigrantů po porážce Ukrajinské revoluce (1917-1920). V Praze rozvíjela svou činnost Ukrajinská svobodná univerzita, v Poděbradech Ukrajinská hospodářská akademie a co se vydavatelské činnosti týče, „v Československu byl založen Ukrajinský společenský vydavatelský fond, jenž vydával vědecké práce, učebnice i vědecko--populární literaturu“ - jak se uvádí na výstavním panelu věnovaném ukrajinské meziválečné emigra­ci.

V posledních panelech jsou k zhlédnutí i vydání-samizdaty z dob komunistického režimu, českému návštěvníkovi připomínající analogické tisky českého protikomunistického hnutí. Výstavu ukrajinského knihtisku zakončují reprezentativní a oceněná vydání 21. století, vztahující se k ukrajinské historii i počátkům místního knihařského umění - mezi jinými překlad slavné Ostrožské bible z církevní slovanštiny do ukrajinštiny z roku 2007.