ZUZANA ONDRÁŠOVÁ > knihovna@napajedla.cz

Knihovna v Napajedlích od doby svého vzniku několikrát změnila název. Původní čtenářský spolek, který se zrodil v roce 1869, ještě žádný název nenesl a o šest let později zanikl. V roce 1882 však z iniciativy dobrovolníků vznikl spolek nový, a tentokrát si říkal Čtenářsko-zábavní. O rok později jeho členové zřídili Veřejnou knihovnu pro lid, která ve svých počátcích disponovala 316 svazky. Později je název změněn na Městskou knihovnu Napajedla, a v roce 2002, kdy se zřizovatelem stává město, se jméno mění na Knihovnu Napajedla. Tento název si ponechává devět let, až do roku 2011. V tomto roce nastávají pro knihovnu velké změny. Město přemýšlí, jak využít bývalý klášter s obrovskými prostory, a rozhoduje se v něm zbudovat nové kulturní centrum.

A začíná se knihovnou. Ze svých původních prostor na náměstí se stěhuje blíže ke kostelu, hned vedle obou napajedelských základních škol. Větší nově zrekonstruované prostory uvítaly nejen knihov­nice, ale i čtenáři, kteří se v prvním měsíci po otevření dostavili ve velmi hojném počtu. K poslednímu dni roku 2010 měla knihovna v Napajedlích 1265 čtenářů, kteří si v současné době mohou vybírat z 26 763 knih. Přestěhováním knihovny však práce na klášteře nekončí. Do budoucna se plánuje přestěhování celého klubu kultury i muzea.

Spolu s přestěhováním knihovny se kromě adre­sy změnilo i její jméno. Od 1. března 2011 nese z popudu starostky města Ireny Brabcové název Knihovna Boženy Benešové Napajedla.

Jméno slavné české spisovatelky nebylo zvoleno náhodou. Božena Benešová, rozená Zapletalová (*30. 11. 1873) v Napajedlích prožila kus svého života. Její otec Roman Zapletal se do Napajedel přestěhoval s celou rodinou krátce po jejím narození, koupil zde dům, na kterém je nyní umístěna pamětní deska, a otevřel advokátní kancelář. Měla deset sourozenců, z nich však čtyři zemřeli v dětském věku, což v citlivé Boženě zanechalo hlubokou stopu.

V Napajedlích Božena vychodila šest tříd obecné školy, a protože byla vynikající žákyně, jednu třídu dokonce přeskočila. Další vzdělání zí­skala na německé měšťance v Olomouci. Když se ve čtrnácti letech vrátila zpět do Napajedel, chtěla pokračovat ve studiu na Minervě v Praze, která byla založena roku 1890. Rodiče však její, ostatně dosti laxní, přání stát se učitelkou nepodpořili. A tak začala Božena navštěvovat napajedelský klášter (ten klášter, kde je nyní knihovna nesoucí její jméno) a u sestry Bernardetty brala hodiny francouzštiny. Na rodičích si vybojovala útulek ve světnici na půdě, zaházené harampádím, kde si mohla v klidu číst, studovat a kde také podnikala své první literární pokusy. Naučila se výborně německy a francouzsky, a z obou jazyků později i překládala.

Musíme si uvědomit, že v tehdejší době bylo na ženy pohlíženo jinak než dnes. Čekalo se od ní, že se bude věnovat vyšívání, společensky reprezentovat a připravovat se na výhodný sňatek. Božena však dělala všechno pro to, aby unikla společenským konvencím a maloměstským normám. Byla na svou dobu neženská. Čas trávila nad knihami a vzdalovala se tak obrazu dívky z dobré rodiny. Dnes si jen těžko dokážeme představit, kolik svobodomyslnosti v jejích rodičích bylo, když jí takové chování tolerovali. Avšak i přesto vznikaly mezi nimi konflikty. Matka své dceři nerozuměla. Hleda­la pro ni štěstí, jaké sama v životě nalezla, chtěla z ní vychovat především dobrou manželku, a to se zdálo mladé dívce, snící o velkých činech, málo. I vztah s otcem, ačkoliv byl plný lásky, poznamenaly konflikty. Božena byla jen dcera, navíc obtížná dcera, která si přinesla na svět dar mimořádného nadání, jež v očích otce bylo pro dívku spíš neštěstím než darem. Dcera naopak velice toužila překonat otcovu nedůvěru, získat jeho pochopení, a k bolestem jejího mládí patřilo, že se jí to nikdy nepodařilo. Často se cítila osamělá, ačkoliv kolem sebe měla rušný dům plný sourozenců, přátele a kamarády. Přesto byla sama, protože pro svůj duchovní růst neměla partnery.

Dne 13. dubna roku 1896 se třiadvacetiletá Božena vdává za svého dlouholetého ctitele Josefa Beneše. Ženichova rodina byla v Napajedlích vážená. Všichni zasvěcení se shodují v názoru, že Josef Beneš byl inteligentní, vzdělaný mladý muž, jakých bylo v té době v Boženině okolí málo. Navíc to byl člověk s velkým osobním kouzlem, laskavý, dobrosrdečný, se svérázným humorem. Doufala, že s Josefem Benešem vstoupí do kruhu jeho pražských známých, mezi něž počítal i básníka jí v té době nad jiné drahého Josefa Svatopluka Macha­ra, avšak Josef vzal svou úlohu manžela vážně, plánoval se usadit, a totéž očekával i od Boženy, které se to pranic nelíbilo.

V této době začíná poprvé publikovat, nejdříve v regionálních časopisech, avšak několikrát jsou jí povídky vráceny. Zlom způsobí až návštěva Růženy Svobodové, která se rozhodne udělat vše pro to, aby Boženu vytrhla z její melancholie a pomoh­la jí prosadit se jako spisovatelka. Božena konečně potkává někoho, kdo ji oceňuje a rozumí jí. Svobodová ji podporuje nejen morálně, ale i prakticky. Umístila řadu jejích básní v časopisech, propagovala povídky, seznámila ji s Františkem X. Šaldou; pomohla jí vstoupit do vysněného ráje. Benešovi se stěhují do Prahy.

Od roku 1910 vztah Benešové k salónu Růženy Svobodové však poněkud slábne. Božena začíná mít potřebu se osamostatnit. Navazuje živé přátelství s Čapkem Chodem. Je samostatnou a svébytnou osobností, zralou umělkyní. Zároveň je tato doba poznamenána rodinnou krizí. Nerozumí si se svým synem, a i vztah k manželovi dostává trhli­ny. Neurovnané poměry vrcholí roku 1912 rozvodem. Božena se však s Josefem nikdy nerozešla. Žili spolu až do Josefovy smrti 13. října 1933.

Válečná léta strávila Božena Benešová střídavě v Uherském Hradišti u maminky a u sester, a v Pra­ze. Byla to léta intenzivní literární práce: dokončila knihy povídek Myšky (1916) a Kruté mládí (1917), a zejména pracovala na svém dosud největším díle, na románu Člověk (1919, 1920). Celý život žila ve stísněných existenčních podmínkách, ale válečná drahota ji uvrhla přímo do bídy. V této době se znovu upevňuje vztah k Růženě Svobodové. Když Svobodová připravuje časopis Lípu, žádá Benešovou o pomoc. Benešová v té době intenzivně pracuje na románu Člověk, přesto ji Svobodová pře­mluví. Když Svobodová umírá, ujímá se redakce a poslední ročník, věnovaný její památce, sama rediguje. V prvních poválečných letech prodělává Božena Benešová jistou uměleckou krizi. Po úspěchu Člověka, za kterého dostala Státní cenu (1921), vydává knihu povídek Oblouznění (1923), která obsahuje z větší části práce předválečné a válečné. Snaží se řešit svou materiální situaci, začíná psát fejetony a črty a publikuje je, kde se dá.

Roku 1926 se uchytila v YWCA, kde několik let pracovala jako tajemnice německého kroužku, knihov­nice, vedoucí letního tábora apod. Zaměstnání v YWCA se stalo pro Boženu Benešovou velice šťastným. Dostala se do styku s prostými dívkami, prodavačkami, úřednicemi, které přicházely do klubovny strávit svou polední přestávku, podebatovat o svých problémech, vypovídat se z trampot. Božena Benešová dovedla znamenitě poslouchat a dívky ji měly rády.

Samotářská Božena se stala na sklonku života středem kroužku mladých žen. Přicházely k ní spisovatelky Marie Pujmannová, Marie Majerová, Sofie Dostálová a Helena Dvořáková. Nejhlubší přátelství ji v té době však pojilo s jen o několik málo dnů starší Annou Marií Tilschovou, s Marií Stivínovou a s kritičkou Pavlou Buzkovou, která se stala po její smrti první editorkou spisů. Poválečná léta nebyla pro ni nijak šťastná: roku 1924 jí umřel bratr, o několik let později sestra Berta a maminka. V říjnu roku 1933 ovdověla.

Od roku 1926 si Benešová stěžuje na nemocné srdce. Existenční starosti vyřešila až tehdy, když začala v Melantrichu vydávat své sebrané spisy. Dostalo se jí uznání, za Úder (1926) dostala Státní cenu a za ostatní dva díly trilogie Podzemní plameny (1929) a Tragická duha (1933) cenu Melantricha a cenu země Moravskoslezské, byla zvolena do IV. třídy České akademie věd a umění, zasedala v řadě porot. Byla členkou přípravného výboru Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s novým Ruskem.

Její zdravotní stav se rychle zhoršil a ona jako by neměla chuť se postupující nemoci bránit. Doslova několik dní před smrtí dodiktovala svým dívkám poslední pokračování Dona Pabla, dona Pedra a Věry Lukášové (1936). Zemřela tiše ve svém dejvickém bytě v Srbské ulici 8. dubna 1936 kolem třetí hodiny odpoledne. Pohřbena byla na bubenečském hřbitově do prostého hrobu po boku manžela.

Celý život se cítila osamělá, zemřela ale v kruhu přátel, kteří v ní ctili a milovali nejen velikou umělkyni, ale především dobrého a moudrého člověka, jehož lidská účast jim pomáhala žít. Byla mimořádnou ženou, kterou vlastní nepodařený osobní život neuzavřel světu, ale naučil ji chápat trápení druhých, být jim oporou.

Foto archiv knihovny

POUŽITÁ LITERATURA:

• MOLDANOVÁ, D. Odkazy pokrokových osobností naší doby: Božena Benešová. Praha: Melantrich, 1976.