„Teď se jedná o to, jak to bude dál…“

V květnových dnech, kdy se v médiích objevil spor českých spisovatelů s občanským sdružením DILIA, jsme se vypravili za jejím ředitelem doc. JUDr. Jiřím Srstkou. Připraveny jsme však měli otázky týkající se chystané novely autorského zákona a zabrousili jsme také do oblasti elektronických knih, což jsou ovšem témata značně široká. Hned zkraje nás Dr. Srstka uvítal slovy, která tomu odpovídala: „Mohu se dohadovat, jaké máte dotazy, ale i když nebudu nic zbytečně dělat složitějším, než to je, tak autorsko-právních otázek týkajících se knihoven je tolik, že nevím, jestli se to dá obsáhnout do jednoho rozhovoru…“

LŠ: Máme připraveny asi tak čtyři oblasti, tak já zkusím začít a uvidíme… Slyšela jsem vaši prezentaci na dubnovém semináři o au­tor­ském právu v Národní technické knihovně, a tak mě napadlo, že by na začátek bylo vhodn­é představit DILIA s ohledem na kolektivní správu, povinnou i dobrovolnou, a pak na její agenturní činnost. 

JS: Pokusím se DILIA stručně definovat, respektive popsat. Začněme agenturou, což je jednodušší záležitost. Agentura zastupuje autory na základě smluv o zastupování, koneckonců takto mohou působit i jiné agentury, a také působí. Agenturní smlouvy pak obsahují to, že DILIA zastupuje autora a jedná jeho jménem při uzavírání licenčních smluv nebo smluv o vytvoření díla, chcete-li. Když se přidržíme literatury, tak to v praxi vypadá tak, že my zastupujeme třeba Václava Havla, a když chtějí například v Čechách nebo v Americe vydat jeho knihu, tak za něj vyjednáme licenční smlouvu, dohodneme licenční podmínky včetně odměny, a potom za něj smlouvu podepíšeme a tu odměnu zinkasujeme.

Při práci agentury, která je oddělená v tom smyslu, že do ní nezasahuje kolektivní správa - což je věcně něco jiného, ale existují i styčné body v tom smyslu, že některé druhy užití děl jsou licencovatelné i v rámci kolektivní správy, spíše však jde o výjimky. Jako občanské sdružení máme na agenturní činnost živnostenské oprávnění, provozujeme ji jako vedlejší činnost, což vhodně doplňuje kolektivní správu. Neboť ve sférách činnosti, kde se DILIA pohybuje - divadlo, audiovize, literatura - převládá systém velkých práv (na rozdíl například od OSA - Ochranný svaz autorský). „Velká práva“ je výraz, který se používá (byť není obsažen v autorském zákoně) v celé Evropě. U tzv. „velkých práv“ mají autoři výlučné právo dávat svolení k užití svých děl bez kolektivní správy, tedy přímo. To znamená, že systém kolektivní správy není v těchto případech použitelný - jde o díla „velká“, proto „velká práva“. Když se například vydá kniha, tak je to z hlediska šíře užití a velikosti díla více, než když se jedna písnička odvysílá v rádiích. Odpusťte mi prosím ten hmotnostní přístup. Tak to je činnost agentury.

Pak následuje kolektivní správa, která obsahuje úsek, jenž je pro veřejnost nejméně pochopitelný, což je povinná kolektivní správa, kde se vybírají tzv. náhradní odměny. Ty se vybírají nejrůznějším způsobem. Důvodem pro jejich výběr je to, že autorský zákon (AZ) v určitém okruhu vyvlastňuje práva autorů, v některých případech bez nároku na odměnu za toto vyvlastnění, jinde s nárokem, tedy s právem na náhradní odměnu. V náhradních odměnách dominuje především kopírování děl pro osobní potřebu nebo půjčování děl v knihovnách. Vychází z předpokladu, že když si lidé půjčují ve veřejných knihovnách knihy, tak si je nekupují. Za to by měl dostat autor náhradu, což je mimochodem stanoveno ve směrnici EU a výši odměny určuje AZ. Za veřejné knihovny tuto odměnu platí stát, protože má zájem na tom, aby občané měli přístup ke knihám...

DILIA poté vybrané náhradní odměny, které jsou logicky trnem v oku společnosti (často je kupříkladu zaměňuje za daně), rozděluje podle klíčů obsažených v rozúčtovacím řádu. Ten si odsouhlasují sami autoři a najdete ho na webové stránce DILIA. To je povinná kolektivní správa. Ti, kteří mají platit, pak adresují náhradním odměnám nejvíce kritiky. K té přispívá také zákonný monopol, což znamená, že tuto činnost pro určitý druh děl může vykonávat jenom jeden kolektivní správce na základě oprávnění, které mu udělí MK ČR.

A nakonec přichází ten nejsložitější segment, jenž se pohybuje mezi agenturním zastupováním a kolektivní správou ve smyslu inkasa a výplaty náhradních odměn, a to je licencování (nikoli výběr náhradních odměn!) v rámci dobrovolné kolektivní správy. To jsou případy, kdy se v rámci kolektivní správy licencuje konkrétní užití děl podobným způsobem, jako to činí OSA. DILIA však v rámci kolektivní správy licencuje poměrně úzký rozsah druhů děl. Jde například o užití slovesných děl při rozhlasovém vysílání. A jediná rozhlasová stanice, která vysílá slovesná díla ve velkém objemu, je Český rozhlas. S Českým rozhlasem máme uzavřenu hromadnou smlouvu a na jejím základě licencuje-me užití vysílaných slovesných děl. Přílohou této smlou­vy je sazebník, podle kterého ČRo platí, a my potom peníze adresně posíláme autorům.

Snad ještě dodám, byť jsem se toho již dotkl na začátku, že DILIA je občanské sdružení, není to žádná státní, ani polostátní či komerční organiza­ce. Je to občanské sdružení založené pouze autory - to podtrhuji, protože ostatní kolektivní správci, především OSA a Integram, mají i jiné zakladatele než autory.

OV: Pro Hospodářské noviny jste se údajně vyjádřil, že část kolektivní správy není úplně v pořádku. Jak jste to myslel? 

JS: Jde především o kolektivní správu náhradních odměn. Dá se do úmoru diskutovat, jestli je v pořádku, nebo není, jestli má smysl, či nemá a jakým způsobem se bude tato oblast rozvíjet v budoucnosti. Když se podíváte na vývoj technologií, který nevídanou měrou rozšiřuje prostor pro kopírování, jde vlastně v případě náhradních odměn o vyvlastnění práv k dílu za náhradu. Tedy vy­vlast­nění „ukusuje“ finanční prostředky z příjmů autorů za „oficiální užití“ děl, která jsou licencována. I já jako technický antitalent si dokážu stáhnout z internetu audiovizuální dílo! Jde tedy o to, jak v budoucnu koncepčně pokračovat. V každé zemi EU je odpor proti systému náhradních odměn, což pochopitelně vlády a parlamenty reflektují, a poplatky se nezvyšují, byť by vzhledem k výše uvedenému měly. Dochází tedy k tomu, že na jedné straně máte inkaso náhradních odměn, na druhé straně autory, a rozdělujete podle rozúčtovacího řádu stále méně peněz, což najednou může začít postrádat reálný smysl. To vše s tím, že „oficiální příjmy“ autorů z licencování klesají, jak je podotknuto výše.

Vezměme pro ilustraci segment reprografie, kde jsou dnes tři zdroje neadresných odměn - za provoz kopírovacích zařízení, kde se kopíruje za úpla­tu, za dovoz kopírovacích zařízení a potom padesát haléřů za půjčování. Za minulý rok jsme inkasovali za tyto oblasti 40 milionů korun českých. K tomu přičtěme to, že není politická vůle k tomu, aby se náhradní odměny zvyšovaly. Aby to nebyl padesátník, ale třeba sedmdesátník, nebo aby kopírovací služby byly zatíženy vyšší sazbou. Na jed­né straně máte stejný zdroj - spíše klesající (ekonomická krize u dovozců), na druhé zvyšující se počet autorů. Když se podíváte, kdo všechno si může zaevidovat svá díla, tak je to každý autor nebo dědic autora, u kterého ještě neuplynula doba trvání majetkových práv ze zákona, tedy 70 let od jeho smrti. Velmi jednoduše si lze představit, jaké množství děl to je. A autoři se buď ohlašují, protože se o svá práva zajímají, nebo ne. My opravdu nemůžeme v tomto ohromném objemu všechny oslovovat, protože bychom nedělali nic jiného a ani nevím, jak bychom se dostali ke všem údajům. A teď se ozve 24 autorů, kteří jsou dotčeni, že nebyli osloveni… Přitom těch asi 3500 autorů nemělo pro­blém se přihlásit bez zvláštního oslovení.

Ale to je o něčem jiném. Teď si představte, kdy­by se hypoteticky přihlásili skutečně všichni autoři a jejich dědicové, jaká bude ona náhradní odměna za jedno dílo? Koruna, desetník? Má to potom smysl? To si autoři, kteří své dílo nahlásí a dostanou za něj „pět šedesát“, řeknou, k čemu to je?

A to je diskuse, kterou jsem chtěl rozvinout, ale protože jsme v Čechách, tak se to ubírá úplně jiným směrem, naprosto nesmyslným. Je tedy pro mne otázkou, zdali změnit autorský zákon a v tomto případě stanovit (myslím, že to dělají ve Francii), že se náhradní odměny budou dále vybírat, ale že se s nimi naloží jinak. Třeba ve zmíněné Francii se vytvářejí z části náhradních odměn různé fondy, na jedné straně pro autory-seniory, na druhé straně fondy stipendijní povahy pro začínající tvůrce. Tak takovouto diskusi jsem chtěl zahájit, ale to se asi v této republice nepodaří.

Co je dalším trnem v oku společnosti, je otázka zmiňovaného monopolu. Já osobně jsem proti jakémukoli monopolu, a myslím si, že v důsledku nejrůznějších událostí v rámci EU a jednoho soudního řízení, které probíhá tady v ČR, jednou k jeho zrušení dojde. DILIA se tomu nebrání, ale bude to další kamínek do mozaiky, která by mohla vést k zániku kolektivní správy a k úplnému vyvlastnění autorských práv, a tím i k jejich zániku.

A jak to může vypadat, když bude zrušen monopol kolektivní správy? Představte si to třeba na příkladu OSA, který licencuje celkově jakékoli rozhlasové vysílání, protože má smlouvy se všemi monopolními kolektivními správci v oblasti hudby po celém světě. Vysílatel tedy nemá, v uvozovkách řečeno, žádné starosti. Každý vysílá, co chce, odevzdá playlist toho, co odehrál, a OSA ho podle sazebníku, který má s ním dohodnutý, zinkasuje. V případě, že padne monopol kolektivní správy v oblasti licencování, tak se prostě bude muset licencovat dopředu a diverzifikovaně. Stane se, že třeba český repertoár bude licencovat OSA a vedle toho vznikne ještě jiný kolektivní správce. Bude jich třeba i několik… a najednou vznikne praxe: pozor, Mládka zastupuje „XY“, OSA zastupuje tyhle a tyhle… atd. Anglosaská oblast je - a k tomu to směřuje i u nás - rozdělena podle hudebních nakladatelů. Bude-li chtít rozhlas vysílat například Beatles, bude si muset zjistit jejich vydavatele a odlicencovat vysílání dopředu a tak dále. Potom nastane to, že si všichni řeknou, to snad není pravda, my nemůžeme vysílat, musíme všechno licencovat předem. Je jasné, jakou složitou situaci to vytvoří. My musíme vymýšlet složité systémy, které se potom změní v absurditu, jak už to u složitých systémů velice často bývá. Tak by tedy mohla vypadat budoucnost v případě, že dojde k demonopolizaci v oblasti licencování.

Další věc, která se diskutuje, je počet kolektivních správců. Dnes máme tři hlavní - nejstarší je OSA, ten vznikl v roce 1920, DILIA v roce 1948 a Intergram v 90. letech. Dále je tu ještě OOA-S (Ochranná organizace autorská - sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl), OAZA (Ochranná asociace zvukařů - autorů) a Gestor. Už tak je toho na českou společnost moc. A teď si představte, až jich bude patnáct, dvacet!

OV: Pokud vím, ministerstvo kultury nemá zájem o zrušení kolektivní správy… 

JS: Ministerstvo kultury kolektivní správu zrušit nemůže jednak v rámci EU, ale ani podle ústavy. Je to stejné jako u hmotného vlastnictví. Tam se také vyvlastňuje. Když se má například postavit dálnice, tak se pozemky vyvlastňují, to je úplně totéž z hlediska autorských práv.

OV: Druhá věc je, že se k tomu hlásí nakladatelé a chtějí taky svou částku…

JS: To je velice podobné, ale myslím si, že nakladatelé vědí jen do určité míry, co chtějí. Oni mají nárok na náhradní odměnu z reprografie (vyjma půjčování v knihovnách), dostávají 40 % z výběru těchto odměn a ohlašují díla, jež vydali. Obecně jsou do kolektivní správy totiž zahrnuti nejenom autoři, ale i výkonní umělci a další osoby, které mají nějaká majetková práva ve smyslu ochrany jejich investic. Typickým příkladem je nakladatel, který vydá napříkladBiomanželku od Viewegha. Když si lidé půjčují tuto knihu v knihovně, tak si ji nekoupí, protože je to pro ně třeba drahá, a tak uchází odměna nejen autorovi, ale i nakladateli. Proto má nárok na těch 40 %, ale ne z půjčování…

LŠ: Což je teprve v návrhu novely autorského zákona…

JS: Ano, v novele to je, protože směrnice EU umožňuje, aby náhrady z půjčování dostávali i nakladatelé. V návrhu se částka navyšuje na korunu, dělit by se mělo poměrem 60 : 40 (autoři : nakladatelé).

LŠ: Když jsme u poplatků za půjčování, tak máme praktickou otázku: v jaké fázi je spolupráce s Národní knihovnou ČR, která by měla k rozúčtování předávat statistiky vypůjčených knih?

JS: Na dobré cestě to je, ale je to trochu složité… Já nechci pronášet filozofické sentence, ale když je někdo spravedlivý a chce být ještě spravedlivější…, a když to rozdělování má být co nejspravedlivější vůči autorům a koneckonců i vůči knihovnám, může se z toho někdy stát až parodie sebe sama, ne? To je taková zákonitost, která funguje pochopitelně i v jiných oblastech.

My dnes odměny za půjčování rozdělujeme jako ostatní reprografii, to znamená, že slovesná díla zaevidovaná v DILIA (cca 125 000 děl) se bodují podle kritérií, která jsou obsažena v Rozúčtovacím řádu. Uvedu jedno kritérium za všechny - jde o vymezení odlišnosti, která z hlediska pravděpodobnosti kopírování existuje mezi odbornou literaturou a krásnou literaturou. U odborné literatury se předpokládá, že se kopíruje víc - až trojnásobně. Díla jsou tedy obodována, odborná literatura „dostane“ trojnásobný počet bodů, vznikne nějaký počet bodů a potom, když se spojí tři zdroje odměn, o kterých jsem mluvil, tak se peníze určené pro výplatu autorům vydělí počtem bodů, čímž vznikne hodnota bodu a přiřadí se zpátky k jednotlivým dílům. A to se dělá i v případě půjčování.

U odměn za půjčování to tak mimochodem dělají všechny evropské státy, pouze Velká Británie se z důvodů velice praktických pustila první do systému, na který se ptáte - dělení odměn z půjčování podle skutečných výpůjček. To Britové v rámci spravedlivého pohledu na věc udělali také proto, že vědí, že v evropských knihovnách se půjčuje veliké množství anglických titulů, a říkají, jaká je to nespravedlnost, že si ty odměny v jednotlivých státech nechávají… Představte si to u nás - kolik se asi tady půjčí britských autorů a kolik se asi v Británii půjčí českých autorů. Proto tolik tlačí na to, aby se rozúčtovávalo podle nějakých statistik, které dají částečně věrný obraz o tom, jaké tituly byly skutečně půjčeny, a to v rámci celé Evropy. O to tedy jde.

My už máme vše připraveno a budeme takto rozúčtovávat poprvé za rok 2011, a budeme druzí po Británii! Zatím to nikdo jiný nedělá. Proč? Protože je to těžké, složité a pracné. Vždyť si to jen představte: ve veřejných knihovnách se za rok usku­teční 50 milionů výpůjček! Takže první problém spočívá v tom, udělat jejich statistiku.

My jsme se tedy spojili s NK ČR a dalšími knihovnami, vytipovali jsme různé druhy knihoven tak, aby zastupovaly jejich jednotlivé typy v dostačujícím množství a aby byly schopny nám po­skytnout odpovídající údaje. Druhým problémem je promítnout výpůjčky do našeho systému ve vztahu k autorům a ohlášeným dílům, jejichž počet se neustále zvyšuje. Z ISBN nepoznáte autora, musí dojít k propojení s bibliografií Národní knihov­ny. Dále existuje - jak my říkáme - mnoho autorských rolí… Někdo převypráví pohádky Bratří Grim­mů, to je zpracovatel, adaptátor, upravovatel, nemůžeme zapomenout na překladatele. Nebo byla vydána kniha povídek, která má deset českých autorů… a to všechno musíme v těch 50 milio­nech výpůjček rozšifrovat, aby to sedělo, a potom teprve podle těchto údajů rozúčtovat. Nicméně se domníváme, že se nám to příští rok podaří. Poté, už je to v rozúčtovacím řádu, se 80 % odměn z půjčování rozdělí tímto způsobem a 20 % zů­stane v reprografii, protože jde jenom o statistický průměr, který může mít v sobě zabudovanou chybu. Ale hlavně, což je další věc, o které se vůbec nemluví, je velký okruh osvobozených knihoven, za které stát neplatí. Když se podíváte na paragraf 37 AZ, tak zjistíte, že jsou osvobozeny školní knihovny a knihovny vysokých škol, NK ČR, MZK, NTK, NLK, NPKK, Knihovna ústavu zemědělského a další. Tyto široce pojaté výjimky popírají tak trochu právo samé.

Nicméně na systém podle výpůjček najedeme a v dalším roce zkusíme i zahraničí. Dostaneme se tím na křehké pole reciprocity a musíme počítat s tím, že Británie po nás bude chtít okamžitě reciproční smlouvu. Po jejím uzavření zařadíme do odměn i rozúčtování pro anglické autory a pochopitelně na to čeští autoři „doplatí“, protože spousta peněz poteče do Británie, odkud nedostaneme nic, možná jen nějaké drobné.

OV: Tu zmiňovanou výjimku v paragrafu 37 tvoří knihovny, kde se nejvíce půjčuje odborná literatura. To je v autorském zákonu od prvopočátku? 

JS: Ne, ten institut náhradní odměny za půjčování byl přijat novelou v roce 2006. A když se novela schvalovala, tak MK ČR navrhovalo už v základním textu, že budou osvobozeny NK ČR a ně­kolik dalších knihoven, ale pomalu se to nabalovalo, až to skončilo v Poslanecké sněmovně. A všich­ni poslanci, kteří se chtěli zviditelnit a zároveň se zalíbit svým voličům, řekli, ještě tam dejme tuto knihovnu a tamtu knihovnu… Takže to skončilo takhle, což konstatuji pouze jako fakt.

LŠ: Ještě se vraťme k novele AZ, tam jsou v podstatě tři oblasti, které teď nejvíce vyvolávají diskuse. První - evidence děl creative commons (CC) kolektivními správci. V té diskusi se hovořilo o tom, že to jeproti smyslu takových děl, někde je evidovat. Pochází ten­to návrh od vás?

JS: To jsme my nenavrhovali, o CC se diskutovalo, ale z jiného hlediska. My proti systému CC nic nemáme.

Do debaty vstupuje přivolaný Mgr. Jan Barták, vedoucí kolektivní správy

JB: Byla to, domnívám se, Pirátská strana, která tuto problematiku interpretovala přesně naopak, protože všechny úpravy, které se týkají CC, navrhovali zástupci CC. Jde o to zajistit případy, aby se autoři, kteří licencovali prostřednictvím CC, mohli evidovat u kolektivní správy. Aby se zakotvil prin­cip nebo zásady, podle kterých by kolektivní správce měl, nebo neměl CC evidovat a aby se ponechala požadovaná volnost.

JS: Ještěna doplnění: málo se hovoří o tom, že když se autor rozhodne své dílo šířit pod licencí CC, tak už to nikdy nemůže změnit, respektive odvolat.

LŠ: Děkuji za vysvětlení, i já jsem se nechala dezinformovat…

JB: Když se podíváte na české stránky CC, je tam odkaz na DILIA (nevím, jestli už přibyl i odkaz na OSA) jako na spolupracujícího kolektivního správce do té míry, která je vůbec možná. Je tam vysvětleno, kde se problematika CC a autorských práv potkává, kde ne, a jak se navzájem ovlivňují. A když některý autor chce další informace, může nás přímo ze stránek CC kontaktovat, nemáme spolu žádný problém.

OV: Je zarážející, že tuto problematiku přebírají od Pirátské strany i velké a seriózní časopisy a deníky…

JS: To je české prostředí. Už mě to nebaví, protože lidé, kteří čtou u nás noviny, jsou informováni skoro vždy nepravdivě. Buď je to z toho důvodu, že novináři vše převezmou od Pirátské strany a vůbec se nezeptají na stanovisko druhé strany. A když napíšete svůj názor, tak vám ho neotisknou. To je první, nejčastější případ. A druhý je ještě horší - obtížný problém se zpracuje na deset řádek. Je pak pochopitelné, že z toho vyjde úplná hloupost.

LŠ: Předpokládám, že další navrhovaná změna AZ, návrh poplatků za reprografické služby, už pochází od vás…

JS: Ano, to je ten paušál, o kterém do úmoru diskutujeme s NK ČR. Teď se platí za každou kopii, a už v tom je skrytý moment nepochopení, který pořád dokola opakujeme nejrůznějším fyzickým osobám: když přijdu a okopíruji si svoje vlastní dílo, proč mám za to platit?

Tento systém náhradní odměny je vystaven způsobem, že platí všichni, málo, ale solidárně. Představa, jak říkají někteří naši odpůrci, že ten, kdo poskytuje kopírovací službu, se vždy podívá a řekne, tohle je autorské dílo, za to zaplatíte, je v praxi naprosto nerealizovatelná.

Důvod požadované změny je ten, aby se vybírání a počítání odměn zjednodušilo. To je náš hlavní přístup a požadovala to - připouštím - hlavně komerční sféra.

Když od knihoven chceme hlášení o počtu kopií, tak nám pošlou 200 Kč. A když nám někdo pošle takovouto sumu, tak je jasné, že je vycucaná z prstu. Těžko by to asi mohlo být rovných 200 Kč, že. Takže ta snaha, abych to zestručnil, byla taková, aby se systém zjednodušil, že se řekne: tady je provozovna a ta má jednu kopírku, dvě, tři… a podle toho, jaký počet kopírek má, bude platit ročně určitou sumu.

JB: Ještě bych to doplnil: ten hlavní důvod je obtížná kontrolovatelnost. Základ je srozumitelný, je tu paušál za kopii a pravděpodobnost, že se kopíruje autorské dílo, ale jsme zpátky u dobré vůle subjektu, že bude povinnost plnit.

JS: Už když jsme tuto úpravu s Asociací provozovatelů kopírovacích zařízení dohadovali, začali jsme jednat s NK ČR, s dr. Vítem Richterem. A NK se začala vzpírat, svůj postoj odůvodňovala problémy malých knihoven, v nichž se udělá jen pár kopií... Chtěli jsme tedy, aby knihovníci přišli se svým návrhem. To se však nestalo a NK stále trvala na sazbě za kopii. My však nemůžeme mít jednu sfé­ru a tu spravovat způsobem, že se bude platit paušál, a druhou, kde se budou počítat kopie.

Chtěli jsme tedy návrh kritérií a sazeb od NK ČR, ale nedostali jsme ho. Pouze vyjádření, že paušálem to nejde. Já si myslím, že to jde, ale nejsem pochopitelně tak obeznámen se situací jako dr. Richter. A protože jsme museli návrh novely odevzdat do 30. dubna letošního roku, a do té doby jsme se nedohodli, tak jsme navrhli systém placení paušálem, ale systém sazeb pro knihovny jsme upravili, návrh sazeb jsme výrazně snížili o 15-70 %.

JB: Naším záměrem bylo přimět knihovníky k dialogu. Proběhlo několik jednání a závěr je takový, jak říkal pan ředitel. Je fakt, že v úplně původním návrhu jsme asi příliš vycházeli z aktuálního znění AZ, kde komerční sféra platí z 20 %, knihovny ze 70 %, a prostě jsme to zvýšili podle stejného principu. Po argumentech ohledně malých knihoven atd. jsme paušální systém ponechali, ale sazby jsme podstatně snížili, aby malé knihovny nebyly tolik bity. Ale logicky bude docházet k navýšení poplatků, protože systém je více paušální než ten předchozí. Takže u knihovny, která byla zvyklá platit 50 Kč ročně, z hlediska procentního vyjádření - kterým dr. Richter argumentoval - dojde k 1000% navýšení, což bude ale nominálně znamenat 800 Kč ročně, tzn. částku, která by neměla být pro žádnou z knihoven likvidační. A naopak velká knihovna, která dnes platí v řádu deseti tisíců ročně, by měla zůstat průměrně na stejné sumě, jsem přesvědčen, že u některých velkých knihoven by roční odměna měla být dokonce nižší.

My usilujeme o to, abychom si společně sedli za jednací stůl a nezůstali zakopaní na pozicích - změnit systém, nechat systém -, ale bavili se o nějakém novém systému, který bude z našeho pohledu lépe vykonatelný a z pohledu knihoven přijatelný a spravedlivý.

JS: Ale všechno tohle směřuje k takovému českému řešení: institut bude zachován, protože musí být, je to přece ochrana vlastnictví, ale v reálném výstupu to vůbec nebude fungovat.

LŠ: V NTK jste zmínil problematiku provozovatelů portálů s elektronickými knihami, že nemají k užití děl tímto způsobem příslušná oprávnění. Nás by zajímala vaše představa, jak se bude celkově oblast e-knih vyvíjet dá­le.

JS: Já se vyjádřím k něčemu, k čemuž bych se správně vyjadřovat neměl, protože to nesouvisí s autorskými právy. Myslím si, že kolem elektronických knih je zbytečně veliký humbuk, který je opět zamířený trošku jinam, než by měl být. Domnívám se, že krásná literatura se bude jistě užívat i v podobě digitální, ale že to nebude až v takovém rozsahu. Už proto, že ceny, které jsou dnes v rámci obchodních modelů jednotlivých nakladatelů nastaveny, jsou a zřejmě i budou moc vysoké. Jestliže si můžete koupit v obchodě knihu za 300 Kč a cena stažení v elektronické podobě se pohybuje kolem 150 korun, tak si radši koupíte tištěnou knihu. Tento argument však nakladatelé nechtějí slyšet a provozovatelé portálů jsou při stanovování prodejní ceny závislí právě na nakladatelích. Měli by se ovšem podívat minimálně do dvou „šuplíků“. Třeba audiovizuální dílo je srovnatelné s knihou, investice do něj je však daleko vyšší, ale to není podstatné. Když jdete dnes do kina, tak zaplatíte 250 korun za vstupenku, a když si chcete legálně stáhnout audiovizuální dílo, tak za to nikdo nechce více než 50-60 korun. A vlastně to funguje jako elektronická kniha, je to obdobný způsob užití. To znamená, že ceny za e-knihy jsou vysoké.

Na druhé straně se nakladatelé vůbec nezabývají tím, aby vytvořili nějakou organizaci, právnickou osobu, která by byla funkční při potírání nelegálního šíření obsahu, tak jako existuje IFPI u děl hudebních, která se alespoň o něco snaží. To tady není, zdá se, že nakladatelé se v životě nedohodnou. Spolupracujeme například s Akademií, podáváme trestní oznámení, ale oblast „nelegálů“ je nekonečná, a na to musí být profesionální organismus, který proti nim půjde. Já dost dobře nechápu, proč se o to nesnaží, my bychom do toho společně s nakladateli okamžitě šli.

A to poslední - z hlediska obecného pohledu - je malá zaostřenost na odbornou literaturu. Jestli se něco skenuje a nelegálně uveřejňuje, tak je to odborná literatura, o kterou je největší zájem ze strany studentů. A je to celkem pochopitelné, například učebnice z právního oboru stojí i několik tisíc korun. Vynikající komentář k autorskému zákonu stojí 3000 Kč, a na to student nemá. A i kdyby měl, stejně si to nekoupí, raději se někdo obětuje, v knihovně knihu ofotí a umístí na nelegální portál. A pak už to krásně najdete na vyhledávači v pdf…

JB: Jestli můžu ještě doplnit: nebezpečí je, že se stane to, co v hudebním průmyslu, že se rozevřou nůžky mezi legálním obsahem, který bude nepřiměřeně drahý, a tím nelegálním, jehož nabídka se bude stále rozšiřovat. U knih - řekl bych - je ještě čas to nějakým způsobem minimálně přibrzdit, protože těch titulů v nelegální „nabídce“ ještě není tolik a celkově není internetové sdílení tak snadné jako u hudby.

JS: To je obecný pohled. Ale hlavně by mělo plynout poučení z jiných branží, protože například v hudbě je to už všechno ztracené. Hudební nakladatelé a kolektivní správci se stále snaží o to, aby zavedli nějaké systémy, šli s cenami dolů - za 100 Kč si dnes už můžete měsíc legálně stahovat hudbu jak chcete…

A potom je zde autorsko-právní aspekt, který je vlastně jednoduchý: jakým způsobem se dostane licence od autora k provozovateli internetového portálu? Může to být přes nakladatele, nebo přímo, dále přes agenturu, nebo v rámci kolektivní správy, což ale zatím nejde. A na to licencování se tak trošku kašle. Nakladatelé mají většinou v licenčních smlouvách, které mají uzavřeny v minulosti (licenční doba u knih je 5, 8, výjimečně až 10 let), oprávnění nabyté od autorů pouze na užití ve smyslu vydání tištěné knihy - rozmnožování, rozšiřování. Což ale nestačí, protože sdělování na internetu je jiný druh užití stanovený v paragrafu 18, odst. 2 AZ. Někteří nakladatelé se domnívají, že když mají právo rozmnožování a rozšiřování, tak to stačí, a že mohou dílo na internetu vystavit za účelem jeho stažení.

Když tedy bude licenci zprostředkovávat nakladatel, tak se to může stát jedině tak, že poskytne provozovateli portálu podlicenci. To znamená, že autor musí nakladateli dát právo k užití svého díla na internetu a oprávnění poskytovat podlicenci jiným osobám. K tomu se pochopitelně váže odměna, která by se měla pro autora zvyšovat, protože základní investice do tištěné knihy už byla provedena, autor se na ní nepřímo podílí a teď už se s dílem dál obchoduje jinými způsoby. Odměna se v tomto případě v EU počítá procenty z konečné ceny a pohybuje se mezi 30-50 %.

Autoři, kteří v naprosté většině uzavírají smlouvy s nakladateli přímo (jde o velká práva!), jsou většinou dáni všanc nakladatelům, kteří za poslední léta dokázali odměny sešroubovat neuvěřitelně nízko. Jistě ne všichni. Nakladatelé tak autorům řeknou: ty už jsi dostal své peníze, a digitální užití je něco navíc, tak já se mohu konečně dostat do minimálního zisku, a proto dostaneš míň. O překladatelích ani nemluvím, tam je to rovnou nula.

Teď se jedná o to, jak to bude dál. Jak se nakladatelé na to budou dívat a jak se autoři budou chovat, zdali strpí, aby jejich dílo bylo v digitální podobě užíváno za takových podmínek. Přičemž některým je to úplně jedno, a jsou rádi, že je jejich kniha dostupná. Zásadní ovšem je, znovu opakuji, jakým způsobem se právoplatně dostane licence k provozovatelům portálů s e-knihami.

OV: Další otázka je, co se bude dít v knihovnách, protože nakladatelé se nechávají slyšet, že jim e-knihy v žádném případě ne­hodlají prodávat. Naše knihovny se už na půjčování připravují, zkoumají, jak na to…

LŠ: … a například v Německu to už běží, tam to probíhá jako klasická výpůjčka, knížku si stáhnete a za 14 dní je už nepoužitelná a vrátí se jakoby na regál…

JB: Nedivte se nakladatelům. Oni váhají i nad vstupem na „digitální, internetový trh“. Ale v momentě, kdy by se kdokoli snadno dostal zadarmo k digitálním podobám knih, kdo je potom bude vydávat?