JAN SUK > jan_suk@centrum.cz  

Pavel Janoušek a kolektiv

Dějiny české literatury 1945-1989

Academia, 2007

Přiznám se, že když jsem obdržel k recenzi konvolut dějin české literatury, úctyhodný už rozsahem dvou tisíc stran, zvědavost se u mne střídala s určitými pochybnostmi o tak širokodechém projektu. Janouškovy Dějiny české literatury jsou dílem početného kolektivu, složeného ovšem téměř vý­hrad­ně z badatelů z Ústavu pro českou literaturu v Praze a z jeho brněnské pobočky. Hlavními editory byli Petr Čornej (literární život), Blahoslav Dokoupil (próza), Pavel Janáček (populární literatura a literatura v médiích), Vladimír Křivánek (poezie), Jiřina Táborská (myšlení o literatuře, kritika). Vedoucí tvůrčího kolektivu Pavel Janoušek, mající na starost také oblast tvorby dramatické, hned v úvodu připomíná, že zásadním impulsem k této obsáhlé literárněhistorické práci byly popřevratové události, kdy bylo možné hned na počátku devadesátých let uvažovat o souborném dějepise českého písemnictví bez jakýchkoli ideových bariér a cenzury, která s výjimkou krátkého údobí meziválečného zasahovala vždy do obdobných pokusů zmapovat celek „národní literatury“.

Když jsem na začátku 90. let koncipoval strukturalistickou edici, v níž by konečně mohla vyjít díla Jakobsonova, Mukařovského, Vodičky, Grebeníčkové, Hamana a dalších, poradcem mi byl Vladimír Macura. Ten byl vůči mému záměru, který měl být poctou českému strukturalismu a Pražskému lingvistickému kroužku, velmi obezřetný. Zdůraz­ňoval, že takzvaný strukturalistický přístup k li­te­rárnímu dílu je již dávno překonán. Stejně tak byl Macura skeptický k jakýmkoli pozitivistickým a rá­doby objektivizujícím koncepcím, ale také relativizoval význam kupř. Soustavného přehledu obecných dějin literatury Václava Černého, jenž jsem tehdy připravoval k vydání. Patrně už tenkrát v souvislosti s orientací na evropské a americké literárněhistorické tendence krystalizovalo pojetí dějin české literatury jako narativní a s dávkou subjektivity literárních historiků konstruovaný „příběh“. Ten by sice měl být dramaticky strhující (jako každý dobrý příběh), ale za předpokladu, že bude limitován osobitým výběrem a koloritem kapitol či částí celku pojednávajících o jednotlivých údobích a osobnostech.

Stanovit při tak rozsáhlé práci jednoznačná hodnotová kritéria nelze. Každý, kdo se jakkoli zabývá uměleckou tvorbou, zná pravidlo, že úsudek nad konkrétním dílem můžeme vyslovit s velkým časovým odstupem, kde půlstoletí je zřejmě nejkratší periodou opravňující ke skutečně relevantním soudům. O tom, že i do zdánlivě „ustálených“ a „klasických“ dějin literatury lze vnést zmatek a značnou dávku pochybností, podaly v dobrém slova smyslu svědectví např. Wernischovy antologie málo známých či zapomenutých autorů, pohybujících se už za svého života in margine literárního provozu, ale mnohdy překvapivě zářících v novém čtenářském kontextu.

Ovšemže nelze mechanicky srovnávat českou literaturu z let 1945-1989 s literaturou přítomnou, rozprostírající se spíš extenzivně než intenzivně v podmínkách relativně demokratických a necenzurovaných, odhlédneme-li od ekonomického diktátu, který je v mnohém srovnatelný s totalitou ideovou. V této chvíli se v literatuře psané českým jazykem, ohrožovaným globalizačním procesem, pohybují v první linii asi tak dvě či tři stovky autorů, o nichž veřejnost něco ví a kteří mají své čtenáře. Česká literatura a kultura, kdybychom parafrázovali výrok Kafkův, se pohybuje rovněž v mnohonásobném ghettu, které navzdory svobodným podmínkám přetrvává dodnes tak, jak bylo budováno v dlouhodobých totalitních údobích. Pavel Janoušek v předmluvě k Dějinám poukazuje důvodně na složitou diskusi tvůrčího kolektivu, která se rozproudila kolem problému časového ohraničení Dějin. Neměl být výklad českého písemnictví nesvobody ohraničen již rokem 1939, respektive 1938, tedy nástupem nacismu? Nebo snad se měl odvíjet až od roku 1948, kdy exploze komunistického režimu znamenala přetržení kontinuity v české literatuře? A jaké kontinuity? Předválečné, avantgardní, nebo obecně novověké, poobrozenecké? Vždyť romanticky projektované národní obrození se ukázalo už na konci devatenáctého století jako jeden z obludně zavádějících mýtů či jako tragikomická fraška, jak to poznal na vlastní kůži Mácha, básník vybočující ze všech řad. Ano, dějiny národně charakterizovaného písemnictví jsou do jisté míry fikcí, protože je nad nimi nadřazen prostor, místo, genius loci, koncentrovanost umění do rukou několika málo géniů, kteří žádné limes neznají a nerespektují.

Janouškův kolektiv si ovšem taková rozhraní musel určit, takže z výkladu dějin české literatury byly eliminovány např. ty osobnosti, které - ač v Čechách nebo na Moravě žily - nepsaly česky, a tudíž jakoby nebyly s naší kulturou spojovány, což je poněkud zavádějící nejen u frekventovaných Kafky, Broda, Werfla (tvorbou ovšem do pojednávaného období nenáležejících), ale rovněž u emigrantů, kteří u nás našli azyl v období Hitlerovy Třetí říše nebo ruského stalinismu (Mann, Cvetajevová, Nikolaj Terlecký a desítky dalších, jak např. o těch ruských píše Martin C. Putna ve studii Rusko mimo Rusko). O tom, že čtenář nenajde v žádném ze čtyř svazků Dějinpojednání o Lence Reinerové, jejíž dílo je vázáno především k fenoménu Prahy, nemluvě…

Dalším neuralgickým bodem Janouškových Dějin je striktní dělení literárního korpusu na žánry, přičemž se málokterý tvůrce ocitá ve výkladu pojednán souvisle a bez odkazu na další kapitolu. Ku­příkladu Františka Hrubína si čtenář Dějinmusí vyhledat jak v kapitole zabývající se poezií, tak v próze a stejně tak v části mapující tvorbu divadelní. Zde funguje onen příběhově-dramatický prin­cip, v němž se jednotlivé postavy literátů vynořují a zas skrývají, přičemž pojednávaná časová perioda je tak úzká, že ani přirozený odchod z tohoto světa, natož pak nedobrovolný únik do emigrace či samizdatových vod, nemohou těmto literárním hercům na scéně poskytnout chvíli odpočinku v zákulisí.

Pokud jsem na začátku recenze vyslovil potěšení, že text není zatížen strukturalisticko-pozi­tivistickými meandry, jež se ukazují jako slepá cesta, pak ovšem poněkud akademicky chladné členění dramatu Dějin literatury sehrálo roli například v tom, jak stereotypně a obligátně je dodržována vytčená struktura třeba u poválečné české poezie. Jiří Kuběna kdysi prohlásil - tuším, že v knize svých memoárů - že jeho básnická generace je generací udržovatelů velké kontinuity české lyriky, krystalizující již v dekadenci a v meziválečném avantgardním údobí získávající až jakýsi mezinárodní či světoobčanský akcent. Janouškovy dějiny ovšem někdy na můj vkus až příliš důsledně dodržují formálně ideovou, filosofickou nebo morální spjatost autorů s duchem uměleckých hnutí, směrů a skupin, který výrazně poznamenal silné údobí českého umění mezi válkami a přetrval až do šedesátých let, jež poprvé znamenala nástup literárních solitérů.

Tady se „příběh“ pojednou komponuje a la the­se, když se hovoří např. o katolicky nebo spirituál­ně orientovaných tvůrcích žijících v semknuté enklávě a kontrastujících třeba s novodobým surrealistickým odvarem, který se sice postupně vět­vil a také se tříštil, avšak je v těchto Dějinách stále interpretován jako téměř nedílný celek. Když jsem před Zdeňkem Lorencem nebo Ludvíkem Kunderou hovořil o surrealismu a neobratně aplikoval jeho kritéria na skupinu Ra, oba pánové se pohrdavě odmlčeli, a tím mi naznačili, že „raisté“ přece nebyli surrealisty (tuto jemnou nuanci Janouškovy Dějiny rovněž nereflektují).

Každá násilně uplatňovaná a předem stanovená metoda „příběh“ zraňuje. Avšak může být i ku prospěchu, např. v koncentraci výkladu na okrajová literární teritoria, která mohou být pro někoho epicentry. Mám na mysli výmluvná fakta samotného „literárního provozu“, který byl institucionálně mnohem provázanější s totalitním režimem než vlastní tvorba a jemuž je v každé časové hemisféře tohoto „příběhu“ věnováno náležité místo plné překvapivých objevů. Pro čtenáře nebo spíš studenta, který naráz nemůže vstřebat celý výklad tisícistránkových Dějin, je jistě usnadňující a metaforicky až mrazivě přínosné, když si poslechne zvukové přílohy na kompaktních discích, které text Dějin doplňují. Kolik hadí úlisnosti je v hlasu Zdeň­ka Nejedlého, když bájí o Libuši jako prarodičce veškerého umění této malé středoevropské země. A v kontrastu jak dojemně strhující a zároveň melancholický je rozhovor s Jaroslavem Sei­fertem coby čerstvým laureátem Nobelovy ceny.

Tak v Janouškových Dějinách vedlejší figury (teď nemám na mysli konkrétní literáty, ale spíš „po­stavy a situace“ jako hybatele děje) někdy přehlu­šu­jí výřečnost i mlčenlivost protagonistů české literatury, kteří jsou ovšem vždy ve sledovaném údobí nějak postiženi, pronásledováni, perzekuo­váni nebo naopak režimem vynášeni… do zapo­menutí. Na všechny se však vztahuje to, co v hlu­bokých totalitních letech padesátých i nor­malizačních sedmdesátých a osmdesátých existovalo pouze jako latentní varování, totiž fakt, že umění, literát, tvůrce pozbývají svého hlasu či echa a vytrácejí se do onoho výše nastíněného ghetta duší spřízněných, okupujících jen velmi malý a vlastně hermetický kruh. Z tohoto hlediska jsou národní literární dějiny spíš příběhem pro domo nebo komorně konverzačním dramatem. Ale proč ne?

Přes dílčí výhrady jsou Dějiny české literatury obdivuhodnou syntézou nikoli ve smyslu dobové fresky nebo „muchovské“ epopeje, ale především kvůli zdařile nasvíceným fasetám, detailům, souvislostem a spojnicím, jež vyniknou právě v takto odvážně i nezbytně koncipovaném literárněhistorickém díle.