Mezi regály nahoru a dolů

MANGUEL, Alberto. Knihovna v noci. Brno, Host: 2010. 360 s.

ANTONÍN K. K. KUDLÁČ > Antonin.Kudlac@seznam.cz

Alberto Manguel už v českých knihkupectvích (a jistě i knihovnách) zdomácněl. Z jeho bohaté tvorby u nás zatím vyšly tři tituly, po Dějinách čtení a Čtení obrazůnejnověji Knihovna v noci. Asi nebude překvapením, o čem že tato kniha vyprá­ví…

Podobně jako u předchozích knih téhož autora je i tato postavena na velmi subjektivním přístupu. Hned v úvodu první kapitoly hovoří Manguel, vzděla­ný a kultivovaný kosmopolita, o tom, jak budoval v jižní Francii svou osobní bibliotéku na základech zbořené středověké budovy. Zmínky o vlastní knihov­ně se pak objevují průběžně v celé knize a tvoří jakousi nit, více či méně zřetelnou, procházející celým dílem.

Jak je jeho zvykem, pracuje především s výraznými obrazy, symboly a znaky, na které „zavěšuje“ trsy dalších významů a souvislostí. V kapitole Knihovna jako mýtusukazuje Babylonskou věž a Alexandrijskou knihovnu jako zobrazení určitých pravzorů, které sice už dávno fyzicky zanikly, ale jejichž duch žije v biblio­tékách dodnes. A opět také tyto „matrice“ tušíme v pozadí veškerých autorových úvah na stránkách této knihy.

V zásadě lze obsah rozdělit do tří tematických okruhů, kte­ré se místy v některých kapitolách pro­tí­nají. Objevujeme tady témata vysloveně „knihovnic­ká“, tedy taková, která přímo souvisí s pra­xí a provozem knihoven. Manguel se zabývá různými způsoby třídění knih, jak se vyvíjely v průběhu staletí, a samozřejmě také v tomto případě předkládá čtenáři své představy o uspořádání vlastní knihovny (kapitola Knihovna jako řád). V kapitole Knihovna jako tvarspisovatel dokládá na řadě ukázek, že architektura budov knihoven má silný vliv nejen na uložené svaz­ky, ale i na čtenáře. S tímto tématem souvisí také otáz­ka alespoň teoretické možnosti definitivní úpl­nos­ti knihovny a výhod a nevýhod digitalizace (kap. Knihovna jako prostor). Jinde se Manguel zamýšlí nad funkcí tzv. národních knihoven, jejich významem pro společnost v době, kdy světu vlád­nou čím dál více nadnárodní struktury (kap. Knihovna jako identita).

Další aktuální téma, jakým je vztah knih a internetu, rozebírá mimo jiné v kapitole Knihovna jako ostrov. Ve virtuálním vesmíru „světové sítě“ panuje neustálá přítomnost, elektronické dokumenty jako by neměly žádnou historii. V autorské tvorbě mizí náčrt­ky, zůstávají jen hotové texty. Manguel konstatuje, že internet je povrchní, protože takové jsou i potřeby jeho uživatelů; je to jen nástroj, který není ani dobrý ani zlý.

Druhá skupina témat se vztahuje k dějinám, a to nejen kulturním a literárním, ale především politickým a sociálním. Dozvídáme se leccos o moc­ných mužích jakožto zakladatelích veřejných knihoven, jako exemplární příklad je zde použita osobnost amerického velkopodnikatele Andrewa Carnegieho (kap. Knihovna jako moc). Velmi zajímavý je přehled dějin cenzury a likvidace knih z ideologických důvodů, Manguel zvláště upozorňuje na možnosti (opět) internetu jako svobodného, jen těžko cenzurovatelného prostoru (kap. Knihovna jako stín). Mráz běhá po zádech při četbě kapitoly Knihovna jako přežití, v níž autor hovoří o přežívání knihoven (a knihovníků) v takových extrémních podmínkách, jaké panovaly např. v kon­centračních táborech. (Zde jen drobná poznámka: poučné by jistě bylo ukázat totéž v případě komunistických lágrů, k čemuž ovšem autor buďto nenašel zdroje, nebo důvod.)

Konečně třetí okruh lze pojmenovat jako „privátní“ nebo „intimní“. Manguel provádí čtenáře po osobních knihovnách spisovatelů, které slouží zároveň jako jejich pracovny (kap. Knihovna jako dílna), dokumentuje utváření soukromé knižní kolekce coby odrazu osobnosti svého tvůrce, k čemuž mu poslouží pozo­ru­hod­ná postava Aby Warburga (kap. Knihovna jako mysl), a po vzoru svého učitele Borgese se toulá lesem imaginárních, fiktivních knih a knihoven (kap. Knihovna jako imaginace).

Manguelův styl se zkrátka nemění, opět „po borgesovsku“ skládá mozaiku historek, střípků příběhů z rozličných dob a míst. Knihovna v noci tak vlastně sama na svých stránkách napodobuje knihovnu, v níž se autor pohybuje raději v noci, kdy „jedna kniha nečekaně volá na druhou“ a „zjevně se těší z radostného zmatku, jaký ve světě v základě panuje“. Po desetiletích využívání mi ovšem tento narativní model připadá již poněkud vyčpělý. Většina inteligentních čtenářů se sice pobaví, ale v zásadě nejde o nic jiného než o komentované výpisky z četby. Takovéto „vlakové čtivo pro knihomily“ už popravdě řečeno trochu nudí.