JIŘÍ TRÁVNÍČEK travnicek@ucl.cas.cz

Čím jsme si coby čtenářská populace prošli za posledních 50–70 let? Co nás charakterizuje? A vyznačujeme se něčím specifickým? V letech 2009–2015 jsme nahrávali po celé České republice anonymní čtenářské životopisy, a to nikoli těch, kdo jsou primárně spojeni s knihou a čtením, ale běžných lidí všech generací a nejrozmanitějších profesí. To vše hlavně proto, aby posléze na jejich základě vznikl obraz současného českého čtenářství. Některé kapitoly z připravované knihy byly již loni publikované ve Čtenáři (č. 6, 7–8, 9 a 10).

Ve výsledku jsme se dopracovali k souhrnu 138 čtenářských biografií ze všech 14 krajů (celkem 76 míst). Ve chvíli vydání knihy Česká čtenářská republika (generace – fenomény – životopisy) na jaře 2017 bude na veřejném místě celý přepsaný korpus digitálně přístupný. Sešlo se v něm i několik svědectví, jež se dotýkají události knižní a čtenářské kultury, konkrétně jejich dějin od doby meziválečné až po normalizaci. Bylo by škoda se o ně nepodělit.

Doba meziválečná

V Křenovicích se v té době začínala dělat knihovna. V hospodě byl Dělnický podporovací spolek, který měl Svátkovy a Jiráskovy knížky. A hasiči měli něco podobného. V třiadvacátém roce byl starosta řídícím učitelem, ale knihovna se začala dělat z těchto spolků už ve dvacátém roce.¹ Toto svědectví nás situuje do počátku dvacátých let minulého století. Po vyhlášení zákona o veřejných knihovnách obecních (1919) docházelo k tomu, že v jednotlivých obcích (zde jde o Křenovice u Slavkova) vznikaly nové obecní knihovny, a to tím, že se slučovaly knihovny jednotlivých spolků. Náš narátor tento proces zažil jako dvanáctiletý (narodil se v roce 1908). Své knížky čerpal hlavně z knihovny Podporovacího dělnického spolku, později pracoval i v tělovýchově (Dělnické tělovýchovné jednotě), do Komunistické strany Československa vstoupil v roce 1926, tedy ve svých osmnácti letech.

Padesátá léta

Jednomu z našich narátorů se v této době podařilo být svědkem dvou klíčových událostí: Přišel únor 1948 a zase docházelo k vyřazování knížek, ale u nás v technické knihovně ne. Knížky, které se vyřazovaly, jsme se snažili někdy zachránit. Věděli jsme, kam je dávají, to nám vedoucí knihovny nebo půjčovatelka řekli, tak jsme tam šli a ty knížky jsme si schovávali. Ale někdy se o tom někdo zmínil a pak začali chodit i po bytech, policie.²

V roce 1947 nastoupil v Děčíně do Podmokelské strojírny, a protože měl o knihy velký zájem, stal se knihovníkem závodní technické knihovny. Cenné je dané svědectví především tím, že ukazuje střet systému (vyřazování knih) s těmi, kdo se mu snaží postavit.³ Okolnosti následně způsobily, že náš narátor byl – jako osoba politicky nespolehlivá – odvelen k pomocným technickým praporům, takzvaným „černým baronům“:

V roce 1951 nás naložili do dobytčáku a odvezli na Ostravu. Byli jsme jmenovitě v Karviné, posádku jsme měli na Sovinci. Tam byla vojenská knihovna, za Němců to byly lágry. A z kuchyňských zbytků tam chovali prasata, přesně jako u Švandrlíka v Černých baronech. No, a když vyřazovali knížky, tak je naházeli do toho vepřína. A v tom vepříně jsem objevil knížky, asi dvě nebo tři. Vzal jsem si je na světnici, ale při šťáře na to přišli – a pryč.

Jde o jeden z nejčernějších projevů české čtenářské kultury všech dob: vyřazování knih ze zámeckých a klášterních knihoven a jejich fyzickou likvidaci. Sám narátor zde vzpomíná i na literární souvislost se Švandrlíkovou knihou, ale stejně tak by mohl být vzpomenut i Hrabal a jeho Příliš hlučná samota. V ní je Haňťa, který pracuje ve sběrných surovinách, svědkem toho, jak u něj končí mnoho vzácných knih z výše zmíněných fondů. K tomu i další zážitek jiného narátora z jiné části země: Z padesátých let si pamatuji zážitek z jednoho domu na dolní straně třebíčského náměstí, nevím, jaké organizaci ta budova či knihovna patřila, jak se tam vyřazovaly knihy, byly naházené na hromadě a moje známá, kterou jsem tam potkala, mi říkala, že to jde všechno do stoupy, a dovolila si nějakou knihu vzít, vzala jsem si cestopis o Tibetu.⁴ To, že se lidé všelijakými cestičkami dostávali k vyřazeným knihám, bylo velmi obvyklé. Jeden způsob najdeme ostatně i v Hrabalově Příliš hlučné samotě – za Haňťou si chodí z vyřazených knih vybírat jeho přátelé a známí. Jsou i svědectví, že lidé si tajně odnášeli knihy i z klášterů už poté, co se vědělo, že knihy mají být odvezeny a zničeny.⁵

A ještě svědectví o vězeních té doby, konkrétně jak to v nich bylo s knihami a čtením:

Byla jsem souzená v tom jednapadesátém na tři a půl roku a dva roky jsem seděla. A teprve teď jsem se dozvěděla, že to byly takzvané státní soudy a byly strašně přísné. Taky se pamatuji, že jsme vyplňovali, kdo měl od jednapadesátého do třiapadesátého roku soud, takže to bylo nějaké takové ostré. No, a to jsme se vlastně u soudu dozvěděli, že když oni utekli, oba dva ti kluci, když odletěli do západního Německa, tak tam jim dali dvě možnosti, buď to, aby se odstěhovali do Austrálie, nebo chodili přes hranice – byli v Německu a chodili přes hranice jako „Síajsáci“ …A ten starší, ten odletěl do té Austrálie, tam se usadil, žil tam, a tenhleten hoch druhý, ten začal chodit přes hranice, a pak oni ho chytili na hranicích a postřelili. A to jsme vyrozuměli, že ten před smrtí, co nevěděl, tak nepověděl. Na čtení tam nebylo vůbec pomyšlení, číst to bylo přísně zakázané, každá literatura, vůbec všecko. A co se nám podařilo, potom na těch pracovních útvarech, kde to bylo volnější, ruční práce dělat, a to se muselo schovávat. Čtení, jakákoliv literatura, to bylo přísně zakázané.⁶

Normalizace

Poslední svědectví, jež se nám podařilo zaznamenat, je z časů sedmdesátých a osmdesátých let, konkrétně od ženy, jež tehdy byla knihovnicí:

Musím taky vzpomenout, že do knihovny v té době (po osmašedesátém roce) chodili někteří čtenáři a chtěli, aby se vyřadila ta a ta knížka, vzpomínám si, že v jednom případě šlo o detektivku. Pamatuju si asi na tři takové čtenáře. A že jestli to neuděláme, tak si půjdou stěžovat výš. Taky jsme kromě toho museli z fondu vyřadit knihy podle seznamů, které jsme dostávali. Všechno se muselo vázat do balíku, přesně spočítáno; nikdo si nesměl nic vzít, to vůbec nešlo. Přes to šla ještě nějaká kontrola. Jestli to někdo počítal, to nevím, takže kdyby se tam podstrčila nějaká jiná knížka, možná by to nerozbalovali. Mysleli jsme, že je to jen na určitou dobu, že se ty knížky zase vrátí zpátky. Odvezlo se to do zvláštního skladu.⁷

Jsme tu svědky ideologické bdělosti vykonávané zdola, ze strany čtenářů. Shora ji realizovala pomocí několika nařízení oficiální moc na počátku sedmdesátých let další vlnou vyřazování knih z fondů veřejných knihoven a jejich umístěním do OZF (oddělení zvláštních fondů). I ona je zde vzpomenuta.⁸

Čas po roce 1989 v našich svědectvích chybí, ale i on přinesl nejedno knižní barbarství: rušení desítek knihoven různých institucí, přeagilní vyřazování knih ruských či sovětských autorů z veřejných knihoven, event. autorů ze socialistických zemí, a to jen kvůli původu těchto autorů. Mnoho knih bylo odvezeno do sběru „na kila“, v lepších případech aspoň bezplatně nabídnuto veřejnosti. Ani tato doba se tedy nevyhnula kulturnímu robespierrismu. Do toho přišly ještě dvě velké povodně (1997 a 2002), jež v mnoha knihovnách zničily značnou část jejich fondu. Druhá z nich zaplavila více než 40 knihoven a zničila 800 000 svazků.⁹

Cenná na těchto svědectvích je jejich určitost, tedy to, jak jsou v nich jevy „velkých“ dějin zachyceny „zdola“, očima účastníků; jak tu historie vstupuje do jednotlivých čtenářských životopisů. A z odvrácené strany: jak čtenářské životopisy konkrétních narátorů zachycují historii ve chvíli, kdy ona takříkajíc koná své dílo; pouze v prvním případě kulturně pozitivní. Nadosobní narativ historie („velké“ dějiny) v konfrontaci s ryze osobními narativy čtenářských životopisů („malé“ dějiny).

1 Důchodce, dříve navíječ motorových strojů, dílenský mistr, 101 let.

2 Důchodce, dříve technik, projektant, 81 let.

3 Viz Michael WÖGERBAUER, Petr PÍŠA, Petr ŠÁMAL, Pavel JANÁČEK  a kol. V obecném zájmu: cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749–2014. Praha: Academia, 2015. Svazek II/1938–2014, zejm. s. 1130–1135. Petr ŠÁMAL. Soustružníci lidských duší: lidové knihovny a jejich cenzura na počátku padesátých let 20. století (s edicí seznamu zakázaných knih). Praha: Academia, 2009, zejm. s. 57.

4 Důchodkyně, dříve sekretářka a úřednice, 74 let.

5 Viz např. WINTEROVÁ, Miriam Therese. Z hlubin bezedných: příběh Ludmily Javorové vysvěcené na římskokatolického kněze. Přel. Magdalena Karelová. Brno: Cesta, 2003 [2001], s. 52–53.

6 Důchodkyně, dříve učitelka hudby a zpěvu, 82 let.

7 Důchodkyně, dříve knihovnice, strážná atd., 67 let.

8 Viz Michael WÖGERBAUER, Petr PÍŠA, Petr ŠÁMAL, Pavel JANÁČEK a kol. V obecném zájmu, cit. dílo, s. 1309–1319.

9 Viz např. VRBENSKÁ, Františka a Jiří POLIŠENSKÝ. Knihovny a povodně [on-line]. [cit. 2016-04-26]. Dostupné z: www.lib.cas.cz/caslin-2006/download/Polisensky_Knihovny_a_povodne2.ppt.