Main content
Proslov prof. Ivana Hlaváčka při příležitosti převzetí Medaile Z. V. Tobolky
Když jsem se dozvěděl, že mám dostat medaili docenta Tobolky, byl jsem nejen překvapen, ale opravdu dojat. Neboť uznání ze strany knihovníků je pro mne něčím mimořádným. Mohu totiž bez nadsázky říci, že kniha jako taková je pro mne, ne-li smyslem života, tedy zcela určitě jeho profesním naplněním. Tak jako někdo volí život mezi stromy, jiný mezi lidmi či mezi jinými fenomény doprovázejícími naše pozemské bytí, já jsem volil život mezi knihami, aniž bych se ovšem odříkal jiných kontaktů. Knihy mne doprovázely a doprovázejí od mého dětství. Vyrůstal jsem v rodině českého učitele, učitele, který naplňoval ideál tohoto povolání v dobách dnes už takřka legendárních. I když jsem v dětství neznal slavný výrok durhamského biskupa 14. století Richarda z Bury o knize jako příteli nejvěrnějším, který je vždy k dispozici, nepeskuje a je tak kdykoli ochoten dát radu či podat pomocnou ruku, měl jsem ten pocit podvědomě ve svém nitru. A tento pocit mne neopouštěl, naopak sílil a doprovázel a doprovází mne po celý život. Kdybych si měl dát devizu do pomyslného erbu, nepochybně by v něm stálo extra bibliothecam non est vita et si est vita, non est ita.
Cesta mne vedla, je tomu již 62 let, doslova osudově na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. A jestli se mým osudem stalo studium pomocných věd historických, kodikologie a středověká kniha se v něm ukázaly jedním z mých doslova osudových témat. Docenta Tobolku jsem už neměl příležitost v jeho knihovnických kurzech poslouchat – skončily přesně rok předtím, než jsem svá studia započal, ale měl jsem o nich bezprostřední zprávy od svých starších kolegů, kterým se této možnosti dostalo. Ale zejména: už od prvních kroků v pomocněvědném semináři jsem se s Tobolkovým dílem setkával doslova každodenně, tím spíš, že jsem se stal záhy, ještě jako student, správcem seminární a později katedrální knihovny, v níž se tato proměnila. A to trvalo více než padesát let. Moje tituly se měnily, můj vztah ke knihovně se prohluboval, i když jí vyrůstal vážný konkurent v mé vlastní knihovně, která mohla navázat na knihovnu mého otce. Jeho Comeniana a Masarykiana jsou dodnes její důležitou součástí, i když její hlavní směřování je pochopitelně jiné. A rozhlížím-li se doma po řadách knih, o mnohých mohu povědět o jejich cestě do mé knihovny, ať z antikvariátu či z pozůstalostí významných osob, jak se mi jich dostalo koupí či darem. Uvedu jen některá jména. Hlavním „sponzorem“ byl ovšem Václav Vojtíšek, vedle něho ale František Roubík, František M. Bartoš, František Graus, Josef Macek, Jan Kapras, všechno jména první kategorie. Zabloudily tam prostřednictvím antikvariátu i jednotliviny z knihovny Antonína Švehly. Ale nechci unavovat jmény, nicméně jako kuriozitu mohu dodat, že se v ní nalézají i (medievistické) kousky z knihovny ÚV KSČ (!) či Generálního štábu čs. armády. A zřídka, leč přece, i knihy z knihoven cizích badatelů zvučných jmen.
Je ale třeba vrátit se k Tobolkovu dílu knihovnickému a knihovně-historickému, s nímž jsem se nepřestal vyrovnávat dodnes. V první řadě jde o jeho gigantický knihopis českých a slovenských tisků pro léta 1501–1800, o jeho dějiny klementinské knihovny do zrušení jezuitského řádu. Ale jsou to i jiné jeho práce, ať jde o edice k českým pozdně středověkým dějinám, o jím inspirovaný i vydaný sborník Československé knihovnictví z roku 1925 či o pětisvazkovédějiny české politiky v 19. století atd.
Tak jako každá osoba je neopakovatelným jedincem, tak je tomu s každou knihou, a tím spíše ovšem s každou knihovnou. A platí přitom nejen řekni mi, co čteš a já ti povím, kdo jsi, ale také řekni mi, jakou máš knihovnu… Přesto: nikdo se dnes nemůže uzavřít jen do své knihovny, byť by byla sebevětší. Doby knihovny rožmberské, fuggerovské či jiných podobných jsou nenávratně pryč. Každý, kdo s knihou jen trochu pracuje, se musí obracet ke knihovnám veřejným a nalézat tam to, na co nestačí jeho prostředky a ovšem ani prostory. Platí to i o mně. I když mám – přes časté přátelské a chápavé „brblání“ – v rodinném prostředí maximální porozumění, přesto musím často ke křížku, tedy do knihovny veřejné. A tu nacházím, a jistě nejen já, ale i jiní, stůl prostřený k duchovnímu občerstvení (abych parafrázoval úvodní partii zakládací listiny pražské univerzity Karlem IV.). Budiž vám, vašim předchůdcům a doufám i nástupcům za to dík, spojený s přáním, abyste i vy nalézali ve své práci maximální uspokojení a naplnění své profesní dráhy. A abyste vedle všech vymožeností dneška mohli se stále pohybovat mezi knihami v jejich přirozené formě. Mezi knihami, které jsou naší základní spojnicí s minulostí. S minulostí, která není mrtvá, ale ve svém výběru je pevnou součástí našeho dneška.
Nechci déle zdržovat, končím s poděkováním za vaše uznání mé činnosti, která mi byla a je nejen povinností, ale stejně tak i závazkem, životním naplněním i radostí.
Ivan Hlaváček
Pardubice, 11. 9. 2012