Main content
Turecká literatura – známá neznámá
Stručný průvodce po historii turecké literatury
PETRA SEDMÍKOVÁ sedmikova.petra@gmail.com
Moderní turecká literatura bývá považována za tzv. literaturu třetího světa nebo literaturu orientální, tedy stojící mimo vývoj západních (evropských nebo amerických) literatur. Nicméně v poslední době se již objevují hlasy, že by toto označení mělo být přehodnoceno. Než bude řeč o literatuře současného Turecka, je jistě vhodné nastínit situaci předchozího vývoje.
Již v době před vznikem Turecké republiky existovala na území Osmanské říše literatura osmanská, která se vyvíjela ve dvou liniích. Byla to jednak psaná literatura, na druhé straně se vyskytovala poměrně rozsáhlá lidová tvorba, která ovšem nebyla písemně zaznamenávána a přenášela se ústně. V psané literatuře byla dominantním žánrem poezie, která byla postavena především na přebírání arabských a perských vzorů. Podobně na tom byl i jazyk této lyrické poezie, plný arabských a perských slov, která lépe vyhovovala i převzatému metru, pro nějž se turecký mluvený jazyk vůbec nehodil. Výsledkem toho vznikala díla, která byla běžnému člověku zcela nesrozumitelná.
Vedle poezie existovala i próza, kde převládala historiografická díla, cestopisy, biografie, práce z vědních oborů, jako jsou matematika, astronomie nebo medicína. Próza tedy neměla podobu takovou, jak ji vnímáme dnes, nicméně v lidové formě se určité formy podobné těm dnešním vyskytovaly. Tato forma osmanské literatury převládala do 19. století.
Osmanská říše byla již od svého vrcholu v 16. století postupně upadající mnohonárodnostní říší, kterou bylo nutné reformovat. Mluvíme o tzv. období Tanzimatu, období reforem v soudnictví, hospodářství, ale také ve školství, období reforem, které měly rozkládající se říši opět postavit na nohy. Během 19. století docházelo také stále více k pronikání vlivů ze západní Evropy, které lze v literatuře vysledovat na rostoucím množství překladů ze západních jazyků, především z francouzštiny. Tanzimatské reformy s sebou v literatuře přinesly změny v jazyce i postupné pronikání nových žánrů. Prvním literárním hnutím v tomto směru bylo Edebiyat-i Cedide (Nová literatura), jehož představitelé se shromáždili kolem časopisu Servet-i Fünun (první číslo vyšlo v roce 1891). Hnutí hlásalo pokrok v duchu západních norem, v poezii byl patrný vliv francouzské dekadence a v próze převládaly prvky realismu. Časopis Servet-i Fünun byl sultánem Abdülhamidem II. a jeho cenzory v roce 1901 zrušen.
Dalším mezníkem ve vývoji nejen literárním byla Mladoturecká revoluce v roce 1908, která s sebou již podruhé v osmanské historii přinesla ústavní režim (poprvé v roce 1876). Začal být kladen důraz na tureckou identitu, která nahradila osmanismus mnohonárodnostní říše. I v jazyce byly již patrné usilovné snahy oprostit turečtinu od arabských a perských vlivů. Pro toto období se vžilo označení Milli edebiyat (Národní literatura). Hlavní představitelé, kteří se shlukli kolem časopisu Genç kalemler (Mladá pera), zastávali myšlenku, že je potřeba najít novou cestu pro další vývoj turecké literatury. Pokud osmanská literatura viděla své vzory v dílech perských a arabských a (Nová) literatura konce 19. století hledala inspiraci na Západě starého kontinentu, hlavním cílem tohoto hnutí byla snaha udat literatuře výhradně turecký směr.
Základy moderní turecké literatury
Předrepublikové období v mnohém položilo základy pro moderní tureckou literaturu. Založení republiky Mustafou Kemalem v roce 1923 přineslo řadu revolučních změn. Zcela zásadní reformou nejen pro literaturu byl pak přechod od arabského písma k latinskému v roce 1928. Kromě písma se Atatürkovy reformy dotkly i systému vzdělání a přinesly postupně se zvyšující gramotnost obyvatelstva a s ní i rozšiřující se čtenářskou obec. Literaturu v tomto raně republikovém období lze charakterizovat jako plně podřízenou národním cílům rodícího se Turecka. Jednalo se o literaturu angažovanou, která měla přinášet poselství v tureckém duchu, pedagogicky působit a vzdělávat obyvatelstvo. Hlavní otázkou zůstávala modernizace, resp. evropeizace turecké společnosti. Autoři většinou pocházeli z vyšších společenských vrstev a mnohdy byli aktivní v politickém dění mladého státu.
Přibližně od 50. let dvacátého století lze vystopovat změnu a odklon autorů od problematiky evropeizace (modernizace) či rozporu Východ––Západ a je patrné jejich směřování k tematice sociální. Důvodem bylo postupné zhoršování se situace v zemi během období po druhé světové válce, které přineslo mechanizaci v zemědělství, přerozdělování půdy, vzrůstající nezaměstnanost, migraci nespokojeného venkovského obyvatelstva do velkých měst a další problémy. Ústředním tématem literatury se tak až do 70. let stává venkov a pro díla tohoto období se vžil termín vesnický, případně anatolský román, kde se hrdiny stávají nižší vrstvy obyvatelstva. Autoři svými díly kritizovali systém a poukazovali na sociální nespravedlnost. Míra kritiky se u jednotlivých spisovatelů lišila, společnou formou jim byl realismus, jehož podoba klouzala od poetického přes kritický až po socialistický. V roce 1940 byly zřízeny tzv. köy enstitüleri (vesnické instituty), jejichž úkolem bylo vzdělávat vybrané jedince, aby ti poté mohli přinášet na venkov nové poznatky a osvětu. Mnozí spisovatelé působící v následujícím období vzešli právě z těchto misijních institucí a svým venkovským původem i příslušností k nižším sociálním vrstvám se tak lišili od generace autorů předválečných.
Během 70. let se začínají objevovat nové formy, které stojí v protikladu k formám předchozího období. Autoři kritizují angažovanost starších děl, nebojí se začít experimentovat, ale každý si vytváří svůj styl a nelze tak mluvit o jednotném hnutí nebo směru. Bezpochyby významnými momenty ve vývoji Turecka v této době jsou vojenské puče v letech 1971 a 1980. Zvláště rok 1980 s sebou přinesl velké změny, jako např. zákaz politických stran, ohrožení svobody tisku. Po puči došlo k masovému zatýkání a věznění levicově zaměřených tureckých intelektuálů a většina autorů se uzavírá do sebe. Mizí společensky kritická témata a nastupuje tzv. turecká postmoderna, kdy přestává být zájem o znázorňování společnosti a autoři se obracejí k individuu, jeho myšlenkovým a citovým pochodům. Dalším útočištěm se stává návrat k historii, objevuje se historický román, kde se opět dostává do popředí vztah Východu a Západu.
Nobelova cena přitáhla pozornost k turecké literatuře
V souvislosti s tureckou literaturou je nutné zmínit dvě nedávné události, které ji dostaly do širšího evropského i světového povědomí. Jednou z nich je udělení Nobelovy ceny za literaturu v roce 2006 tureckému romanopisci Orhanu Pamukovi. Byť se ozývají hlasy, že důvody pro to byly především politické, Pamukovi nelze upřít literární kvality a stále se zvyšující počet čtenářů po celém světě. Druhou zásadní událostí bylo uvedení Turecka jako čestného hosta na knižním veletrhu ve Frankfurtu v roce 2008.
Český čtenář neměl doposud příliš velkou možnost seznámit se s tureckou literaturou. Překladů existuje poměrně málo, teprve v posledních letech se situace pomalu obrací k lepšímu. Současný nedostatek překladatelů z turečtiny úzce souvisí s vývojem oboru turkologie u nás.
Jako obor se turkologie institucionalizovala na počátku 20. století na Univerzitě Karlově za přispění českých orientalistů, jakými byli Rudolf Dvořák nebo Jan Rypka, který patřil také mezi první překladatele z turecké literatury. Po druhé světové válce obor existoval jak na univerzitní úrovni, tak se etabloval i v Akademii věd. V té době publikovali čeští turkologové knižní překlady z turecké literatury, většinou však vycházely kratší útvary především v časopise Nový orient nebo Světová literatura. V 70. letech dvacátého století došlo z politických důvodů ke zrušení turkologie na FF UK a obor byl otevřen až těsně před rokem 1989, což způsobilo velkou trhlinu v kontinuitě jeho vývoje. Do současnosti obor absolvovalo již několik generací studentů, z nichž někteří se překladům beletrie začali věnovat. Na pultech knihkupectví či v knihovnách lze v současné době najít šest knih Orhana Pamuka a sedmá se k vydání připravuje. Kromě jeho děl se objevily překlady Zülfü Livaneliho nebo Nedima Gürsela (Alláhovy dcerya Dobyvatel). Můžeme tedy doufat, že se čtenáři toužícímu proniknout do tajů turecké literatury blýská na lepší časy.
Současná turecká literatura promlouvá ženským hlasem
Text a foto HANA MOUALLA
Turecká literatura prochází několika vlnami vývoje – od evropeizace přes existencialismus po postmodernismus. Šedesátá léta jsou ve znamení budování nového života s důrazem na kulturu. Podíváme-li se na českou kinematografii stejně jako na tureckou literaturu, objevíme skutečné perly, jako např. Legendu o lásce Nâzima Hikmeta (zfilmováno v roce 1956), dílo Ahmeta Hamdi Tanpınara – známého duchovní hloubkou svých románů nebo knihy pro děti Saita Faika. V 70. letech se klade důraz na život člověka, jeho společenské zařazení a uplatnění. Ke slovu se dostává řada zajímavých autorů jako Aziz Nesin, Orhan Kemal, Yaşar Kemal, Ahmet Oktay aj.
Autoři se nebojí kritizovat politiku a sociální poměry, a tak řada z nich zažívá perné chvilky ve věznicích, někteří žijí v exilu. Turecko je kulturně bohaté, mísí se zde západní a orientální vlivy, národnosti i jazyky, ale také určité nešvary (míra svobody slova je diskutabilní). Turecko samotné se kloní k nahlížení na svoji kulturu jako na most mezi Východem a Západem a tavící kotlík vlivů a možností. Zajímavě o Turecku píše např. autorka Ece Temelkuran, která svoji zemi miluje, a přesto (nebo právě proto) se pouští do její kritiky.
Jaký je současný konzument literatury, moderní turecký čtenář? Oproti roku 1960, kdy byla třetina lidí zcela negramotných, se situace zlepšila (např. statistika uvádí, že v roce 1975 byla míra gramotnosti mezi ženami 68,25 %, v roce 2009 pak 96,57 %). Čtenářem v současném Turecku může být člověk ze zemědělské oblasti, který sleduje politiku v televizi a čte noviny, stejně jako akademik v Istanbulu vzhlížející k zemi proužků a hvězd. Někde mezitím se nacházejí vášniví čtenáři, kteří svoje úlovky objevují v antikvariátech, pouličních bazarech nebo prodejnách typu Remzi a D&R a se slzou v oku hledají nostalgickou atmosféru dřívějších let. Neexistuje žádné klišé. Knihy Ayşe Kulinnebo Elif Şafak čtou všichni, stejně jako je většina lidí zaujata sledováním dění v celém regionu na některém z desítek televizních kanálů.
Knihy se vydávají v nižších nákladech, než je tomu u nás, zato opakovaně (ve větší oblibě je měkká vazba). A zisky spisovatelů šplhají do stovek tisíc dolarů. Mluvíme-li o tureckém bestselleru, pak například 600 000 výtisků knihy Iskender Elif Şafak, prodaných během několika týdnů, mluví za vše. Autorka se nebála knihu vystavit i v supermarketech, což jsem, jezdíc s nákupním vozíkem okolo melounů a sýrů, tiše obdivovala…
Knihy v Turecku jsou – stejně jako u nás – hlasem života a dekorací domů. Přesto si troufnu říci, že turečtí milovníci knih se ubírají více cestou spirituality a práva na sebeurčení, než je tomu u našich čtenářů. Detektivky, horory a upíří příběhy se zde zdaleka takové oblibě netěší.
Ayşe Kulin, Nermin Bezmen, Nazlı Eray, Erendiz Atasü, Buket Uzuner, Tahsin Yücel, Ahmet Ümit, Pınar Kür, Inci Aral a samozřejmě Orhan Pamuk, Elif Şafak, Serdar Özkan nebo Zülfü Livaneli jsou velmi úspěšnými autory současné turecké literatury. Osobně bych ráda v češtině četla překlady knih spisovatelek, např. Duygu Aseny, Ece Temelkuran nebo už zmíněné Elif Şafak, resp. Alevy Croutier (narozená v Izmiru). Ostatně tyto knihy by mohly přinést českému čtenáři hned dva překvapivé momenty: legitimitu ženských tureckých autorek a zajímavý pohled na moderní tureckou společnost.
Ve velké oblibě u českých čtenářů jsou překlady knih držitele Nobelovy ceny za literaturu Orhana Pamuka. Jeho nostalgicko-depresivní hüzün (melancholie života v Istanbulu) a náročný jazyk ale překračují možnosti a hlavně trpělivost běžného čtenáře (v češtině vyšly knihy Nový život, Černá kniha, Bílá pevnost, Sníh, Jmenuji se Červená, Istanbul: Vzpomínky na město). Přesto otevřením Pamukova Muzea nevinnosti (Museum of Innocence) dostává jeho dílo zajímavější příchuť. V muzeu můžeme sledovat běžné předměty vyskytující se v našich životech a reprezentující jednotlivé kapitoly Pamukovy stejnojmenné knihy (Çukurcuma, Istanbul). Český čtenář také pravděpodobně četl knihu Ztracená růže Serdara Özkana nebo román Štěstí od účastníka loňského pražského festivalu Prague Writers Festival Zülfü Livaneliho.
Pro účely tohoto článku jsem vytvořila on-line dotazník a umístila ho na fórum pro cizince do sociální sítě Facebook. Zajímala jsem se o to, které autory cizinci žijící v Istanbulu nejčastěji čtou. Výsledek nepřekvapil: Pamuk, Şafak, Özkan, Hikmet a Livaneli. Pravděpodobně stejné odpovědi bychom získali i od českých čtenářů. Bylo by tedy přínosem, kdyby čeští vydavatelé uměli otočit pozornost českého čtenáře směrem k turecké poezii a k spisovatelkám současnosti. A to už ani nemluvím o tom, že bychom v osnovách dějepisu a dějin umění neměli ignorovat Rúmího, Çelebiho nebo perské a arabské vlivy na tureckou literaturu, což je základ pro pochopení současné turecké literatury.
Elif Şafak – mystika Východu snoubící se s pragmatičností Západu
Orient mne fascinuje už léta. Nejprve ožíval jen prostřednictvím knih, poté se zhmotnil a všechny barvy a chutě dostaly nový háv. Snad proto jsem objevila v Istanbulu kouzelné knihy Elif Şafak (též jako Shafak). Elif Şafak je jednou z nejúspěšnějších tureckých autorek současnosti, s oblibou používá prvky mystična a nebojí se ani společensky kontroverzních témat… Její knihy se skvěle prodávají v angličtině, turečtině a dalších skoro třech desítkách jazyků. Doposud napsala 12 knih, z toho osm románů. Jak se stala tato žena jednou z nejoblíbenějších spisovatelek v Turecku a uznávanou autorkou v zahraničí? A proč si turisté odvážejí její knihy z Istanbulu jako suvenýr?
Náměty příběhů Elif Şafak jsou jedinečné – jako ona
Elif Şafak se narodila v roce 1971 ve Francii. Jejími rodiči jsou Nuri Bilgin (psycholog a akademický pracovník) a Şafak Atayman. Matka, která pracovala v diplomatických službách, vychovávala Elif od jejího jednoho roku sama. Elif nevyrostla v typické patriarchální rodině, nýbrž v rodině, kde matka reprezentovala moderní, pragmatický svět a babička spirituálno a tradici. Možná zde pramení autorčin zájem o mystiku, súfismus apod. Spisovatelka žila v Madridu, Ammánu, Bostonu, Michiganu, Arizoně, Istanbulu a v Londýně. Je vdaná, manžel Eyüp Can je novinář, mají dvě děti. S rodinou žije mezi Istanbulem a Londýnem.
Spisovatelka získala magisterský titul v oboru Gender and Women’s Studies a doktorát z politických věd na Middle East Technical University. Její magisterská práce na téma Islám, ženy a mystika byla oceněna ústavem sociálních věd (Social Scientists Institute). Prodeje jejích knih se pohybují v řádech stovek tisíc. Magazín Forbes Turkey ji podle výše výdělku zařadil za rok 2011 jako druhou nejlépe vydělávající spisovatelku v Turecku (první je Ayşe Kulin). Za literaturu získala řadu ocenění. Elif také příležitostně píše pro The Guardian, Le Monde, Berliner Zeitung, Dutch Handelsbladt, The New York Times, Wall Street Journal, The Washington Post a magazín Time.
Zajímavostí je, že některá díla Elif Şafak vznikla nejprve v angličtině, poté je autorka přepracovávala podle svého citu do turečtiny. Elif uvádí, že ironie a nadsázka se jí popisuje lépe v angličtině a stavy smutku a melancholie v mateřské řeči. Ať je to jakkoli, je zřejmé, že tato spisovatelka umí problematická témata zpracovat poutavě a neotřele.
Čím oslovuje tisíce čtenářů? Jaký vliv má tato úspěšná spisovatelka na společnost? A jaké jsou vlastně její knihy?
Emoce a lidství mísící se s ošklivostí, to je koktejl Elif Şafak
Pokud netušíte vůbec nic o súfismu, Rúmím nebo islámské milostné poezii, pak je kniha The Forty Rules of Love (Aşk/ Čtyřicet pravidel lásky) ideálním úvodem do světa tajemných dervišů (vydáno v roce 2009; anglicky 2010). Na pozadí příběhu Elly Rubinstein, příležitostné redaktorky a ženy v domácnosti, dokládá Elif právo na lásku, které ale vychází z předpokladu, že lásku sami umíme dávat. Elle chybí v manželství romantika i vášeň. Začíná si dopisovat se spisovatelem Azizem Z. Zaharou a postupně odkrývá chybějící část svého intimního života. Děj kombinuje dvě časové roviny – současnost Elly a 13. století, kdy Shams of Tabríz zasáhl do života Rúmího. Čtyřicet pravidel lásky, která jsou zde uvedena, má univerzální platnost pro všechny lidi a poukazuje na základní princip, podle kterého se všichni můžeme rozvinout v úplné bytosti tím, že otevřeme svoje srdce bezpodmínečné lásce a laskavosti. Putujícím dervišem může být každý z nás. Knihy se prodalo asi 600 000 výtisků, rekordní prodeje zaznamenala v Turecku, Itálii, Francii a Bulharsku. A vím proč. Je to skvělá kniha!
The Flea Palace (Bit Palais / Palác blech) je dalším z bestsellerů a sondou do tureckých domácností (vydáno v roce 2002; anglicky 2004). Hlavní postava – deratizátor podivného vzrůstu vstupuje do zablešeného domu, aby zde vyčistil jednotlivé byty od blech. Každý byt skrývá svoje temné tajemství. Boj proti blechám je tak spíše obraznou formou boje s lidskými nešvary.
Kontroverzním a excelentně napsaným titulem je The Bastard of Istanbul (Baba ve Piç / Bastard z Istanbulu). Autorka kvůli této knize zažila v roce 2006 perné chvilky u soudu za hanobení „tureckých hodnot“ podle ústavního článku 301. Výsledek stání je poměrně nečitelný. Autorka se totiž pustila do tématu, o kterém se v Turecku nerado hovoří, a tím je arménská genocida. Elif Şafak nikomu nestraní. Hlavními postavami jsou členové arménské a turecké rodiny, jejichž historie a osudy se propojí příjezdem arménské dívky Armanoush do Istanbulu. Armanoush a Asya spolu tráví čas toulkami po městě a navzájem zkoumají svá rodinná prokletí a postoje. Armanoush Tchakhmakhchian se utápí v obviňování „nechápavých“ Turků, po kterých žádá omluvy a Asya Kazancı pátrá po temném tajemství týkajícím se neexistujícího otce a nechápe věčné stesky svojí kamarádky. Obě jsou svým způsobem paralyzovány svými rodinami, minulost neexistuje. Celý problém je vyřešen otrávenou miskou aşure (ovoce vařené s rýží). Turecká rodina řeší melodramaticky incest starý dvě desítky let.
Pojednání o ošklivosti, tak bychom mohli hovořit o knize The Gaze (Mahrem / Pohled). Většina lidí si myslí, že jde o příběh trpaslíka a bláznivé ženy. Autorka ale nepřímo kritizuje lidskou touhu po pozorování, těšení se z neúspěchu druhých, abychom tak zapomněli na vlastní prohry. Vynáší na světlo ošklivost, vnitřní strachy a bezcitnost, které jsou součástí nás všech. Klíčovou dírkou sledujeme otylou ženu, která je v očích společnosti jen další groteskní figurkou. Džinové, o kterých se v knize píše, nepůsobí zdaleka tak odpudivě jako některé další postavy (vydáno v roce 2002; v angličtině 2005).
Další kniha The Saint of Incipient Insanities (Araf) vypráví příběh studentů z mezinárodního prostředí. Zatímco Gail přijíždí do Istanbulu jako cizinka, Cahit a Sibel se vracejí do země, kterou znají. Obě možnosti příjezdu skrývají humorné a bolestné situace současně. Tedy něco, co sama Elif dobře zná. Snad proto žije mezi dvěma městy. Rozháranost přešla i do názvu knihy, proto bych ho volně přeložila jako V zemi nikoho (vyšlo v roce 2004).
V angličtině (pro britský knižní trh) byla letos v dubnu vydána kniha Honour (Iskender / Čest), v turečtině byla hitem už v roce 2011, vydání v USA se chystá na rok 2013. Iskender Toprak je typickým představitelem turecké patriarchální rodiny. A tento model, jak víme, má svoje úskalí… Autorka zpracovává ožehavé téma domácího násilí a postavení mužského potomka v turecké rodině. V Turecku se problém domácího násilí týká poměrně početné skupiny žen a dětí a ani schválení nového zákona (Zákon na ochranu rodiny a prevence násilí na ženách z 8. 3. 2012) nezabránilo násilníkům v páchání krutých činů. Tento titul tedy otevírá další třináctou komnatu, a to nejen pro Turky. Statistiky domácího násilí nejsou lepší ani v Evropě...
Elif Şafak se po narození dcery musela porvat se silnými depresemi. Musela se naučit dělit čas pro psaní a rodinu. Její úvahy o mateřství a psaní vyústily v sepsání působivé studie o ženách. Kniha Black milk (Siyah süt / Černé mléko) může oslovit ženy, které milují svoji profesi, cítí se jí naplněny, ale obávají se pozdějšího dopadu na emoce svých potomků. Studie je propojena s vnitřní rozmluvou autorky a jejího „sboru ženských hlasů“. Každý hlas zastupuje určitou Elifinu vlastnost, rozmluvy se odehrávají v její mysli. Dochází ke konfrontaci mateřského hlasu, hlasu hospodyně, intelektuálky, bohémky a dalších. Má žena obětovat činnost, kterou miluje, nebo riskovat pozdější citový chlad ve vztahu ke svým dětem? Z knihy vyplývá, že všechny ty, které daly přednost psaní, později žily osamoceně… Toto tvrzení dokládá třeba příběh Daphne du Maurier, který napsala její dcera Flavie Leng. (Ten není součástí knihy Black milk).
Jaké východisko pro sebe Elif nalézá? Není to zřejmé. Vše je opět psáno z pohledu neutrálního pozorovatele. Kniha vyšla v roce 2011, a tak si odpovím sama – Elif Şafak nemůže žít ani bez rodiny ani bez psaní…
Elif Şafak je také autorkou knihy The Hapiness of Blond People (Penguin, 2011; Štěstí blond lidí: Osobní meditace o nebezpečích identity) a několika dalších studií, sbírek esejů (pouze v turečtině).
Proč ji číst?
Elif Şafak se nespokojí s psaním příběhů nebo vykreslováním životů „typických Turků“. Autorka jde dál, zkoumá lidské vlastnosti, osudy, tradice a emoce veškerého druhu tak, že když potom smíchá obě části, tedy literární fantazii a rešerše, získá poutavé studie lidských osudů převedené do jazyka, kterému rozumí všichni. Nastavuje tak zrcadlo určitým společenským jevům a vlastně malými krůčky mění okolní svět.
Neexistuje něco jako typický čtenář knih Elif Şafak. Její knihy si kupují intelektuálové, ženy v domácnosti, hospodyně, které je pak dají číst svým mužům. Elif Şafak přemýšlí o věcech v rámci jejich duality, ukazuje obě strany mince a nechává prostor pro vlastní úsudek čtenářů. Upřímně, málokdy mi začne bušit u regálu s novinkami v knihkupectví srdce tak, jako když vidím novou knihu této autorky…
Zatím nevyšel žádný překlad knih Elif Şafak v češtině. Docela se divím, protože její knihy se čtou velmi dobře a zahrnují komplexní pohled na společensky ožehavá témata. Autorka nepopisuje, není subjektivní, je přímá. Možná právě proto budí její romány takový ohlas. (Více na http://www.elifshafak.com/.)
Foto archiv Elif Şafak
HANA MOUALLA www.hanamoualla.cz
literární recenzentka, Istanbul