Irena Koźmińska, Elżbieta Olszewska

Sedmá kapitola z knihy Wychowanie przes czytanie (Výchova prostřednictvím čtení). Warszawa: Świat Książki, 2011.

Na tuto otázku v průběhu pátého finále kampaně Celé Polsko čte dětem náš čestný host Kazimierz Michał Ujazdowski, tehdejší ministr kultury a národního dědictví, v žertu odpověděl, že tehdy, když dosáhnou výšky 140 centimetrů. Většina rodičů bohužel čte „o několik desítek centimetrů kratčeji“.

Zkusme však otázku obrátit jiným směrem. Tehdy, když jsou děti zralé natolik, že nepotřebují náš čas a vedení? Nebo tehdy, když mají sedm let a ve škole se naučí písmenka? Nebo když je jim deset let, končí s učením v kolektivu s jinými a vstupují do daleko dospělejšího světa školy – se samostatnými předměty a mnoha novými učiteli? Nebo když nastoupí na gymnázium? Nebo až tehdy, když ho skončí?

Část rodičů s předčítáním končí, když jejich dítě nastoupí do školy. Dítě – onen ideální čtenář, jak ho nazývá ve své nádherné knize Jako román (Comme un roman, 1992, česky 2004) Daniel Pennac –, které po několik let vychovávali v blízkosti a srdečnosti, krmíce ho každý den pohádkami a vyprávěními, zůstává náhle odříznuto od přítomnosti rodičů, jakož i od duševní stravy, na kterou bylo zvyklé. Privilegium být s knížkou se ve škole mění na povinnost být s knížkou – čtenou o samotě a často i příliš náročnou, než aby jí bylo možné samostatně rozumět, často nezajímavou, naježenou písmenky, které si ještě nestačilo osvojit. Dřívější radost čtení se mění v mučení, a to pouze proto, že chceme pro sebe ušetřit 20 minut.

Špunt, který miloval, když se mu čtou příbě­hy, nyní, když musí číst sám, bez pomoci a bez přítomnosti průvodce, často není s to si poradit s čtením, které – jak víme – se neomezuje jen na poznávání písmenek. V takovéto situaci se cítí jakoby v pasti a rychle je znechucen. Klidně může knihy odvrhnout, pokud se mu nedostane stálé pomoci a objasnění těžkých slov a témat, stejně jako podpory, nadšení, toho, že se s ním dělíme o emoce, jakož i stálého, každodenního čtení mimo školu, které obohacuje a brousí je­ho jazyk, rozšiřuje jeho vědomosti a zesiluje postoj k psanému slovu. Takto na počátku školy přicházíme o velkou část potenciálních, zanícených a nadějně se tvořících čtenářů pouze pro­to, že my, dospělí, nejsme ochotni jim nadále pomáhat. V tomto okamžiku začínáme mít na dítě nároky, přičemž neuplyne mnoho času a hněváme se, když nečte a špatně se učí. A protože veškeré další vzdělávání je založeno na dovednosti číst, dítě, které zanecháme při čtení bez pomoci, s ním bude mít potíže. To je více než jisté. Není asi žádným tajemstvím, že většina dětí, které se výborně učí, jsou doma trvale a moudře podporovány.

Další skupina čtoucích rodičů končí s předčítáním tehdy, když vidí, že dítě si jakž takž dovede poradit s tištěným slovem. Obvykle je motivace podobná – konečně jsme získali čas pro sebe. Otázka: stojí to za to? Jak tvrdí Jim Trelease, nezpochybnitelná autorita v oblasti hlasitého čtení, úroveň jazyka, který je dětem srozumitelný, když jim čteme, předstihuje o dva až tři roky úroveň jazyka, kterému jsou s to rozumět, pokud čtou samy. Teprve až kolem třináctého roku života se obě úrovně srovnávají. Pokud tedy dítěti čteme pořád, dostává od nás bonus v podobě nových a složitějších slov a pojmů stejně jako komplexnějších a těžších témat. Toto vše by bez  naší pomoci nebylo schopno prozkoumat. Pokud však dítě necháváme s knihou o samotě, okamžitě tuto úroveň snižujeme. Dítě je neustále čtenářem značně nejistým, proto bychom je měli podporovat a podněcovat. A především je citlivým a vnímavým člověkem. Odebírajíce mu 20 minut každodenního čtení, odebíráme mu především sami sebe. Jistota, že rodič je mu každý den výlučně k dispozici, že se vždy dostaví, přečte a popovídá si s ním, že je možné se ho zeptat nebo se mu svěřit, vytváří v dítěti pocit bezpečí a pocit vlastní hodnoty. Samozřejmě nastanou situace, kdy už se dítě cítí být ve čtení velmi samostatné a nechce, aby se mu dále četlo. Když nejstarší syn naší kolegyně z nadace dosáhl dvanácti let, oznámil mámě, že už nebude poslouchat, jak se mu předčítá, protože je na to už příliš velký. Matka přijala jeho rozhodnutí s klidem a pokra­čovala ve čtení dvěma mladším synům. Ani ne za dva týdny však Krysztof přišel na to, že takováto cena za dospělost je přece jen vysoká, a vrátil se ke společnému poslouchání knížek.

Když však starší dítě trvá na svém rozhodnutí, že nebude již dále poslouchat, jak se mu předčítá, je docela dobré občas si společně přečíst nějaký zajímavý článek nebo ho dítěti podstrčit. Lze mu též podsouvat dobré knížky nebo se zmiňovat o zajímavých titulech. Je též dobré s dítětem o knihách rozmlouvat, vyměňovat si s ním názory, dozvídat se, co čte a zda se mu to líbí.

Na tomto místě snad už nemusíme dodávat, že pokud chceme být dítěti v takovýchto rozmluvách kompetentním průvodcem (a později partnerem), je třeba, abychom si sami četli. Měj­me na paměti také to, abychom současně s tím, jak přestaneme s pravidelným čtením nahlas, nezanechali  každodenních setkání a rozmluv s dítětem – o knížkách, o životě, o věcech, které ho zajímají. Odebírajíce mu totiž 20 minut této blízkosti, odebíráme i sobě příležitost prožít každodenně onen nezastupitelný kontakt s dítětem; ztrácíme možnost ho pozorovat v jedinečném procesu duševního i duchovního růstu, stejně jako ztrácíme příležitost vcítit se do jeho nálady, tj. privilegium poznávat jeho zájmy, sny a problémy. Pokud máme s vlastním dítětem každodenní a vřelý kontakt, jsme scho­p­ni mu poradit, potěšit ho nebo podpořit. Když  se čtením končíme, ztrácíme – občas nenávrat­ně – šanci na intimní kontakt s nejbližší osobou, tj. svazek, který dítěti dává možnost, aby upřímně mluvilo o sobě a svém světě, což se pro nás může ukázat jako velmi důležité poznání, zejména v období, kdy se z něho stává člověk -náctiletý.

Současně bychom měli starší děti vést k samostatnému čtení, přitom však musíme pamatovat na to, abychom je povzbuzovali, nikoli jim přikazovali, nutili je, posílali je s knihou do pokoje za trest. Mějte též na paměti, že při vytváření čtenářských návyků dítěti pomáhají nebo naopak škodí věci zcela přízemní čili podmínky na čtení. Některé děti jednoduše nemohou doma číst, protože nemají tiché místo, do něhož by se mohly s knížkou pohodlně uchýlit. Neustále zapnutý televizor nebo jiné zvuky ruší klid pro čtení tak potřebný; chybí křeslo, kanape nebo stůl, u kterého se dá usednout a počíst si; a nakonec – není co číst. Dbejme proto na to, abychom doma měli co nejvíce knížek, časopisů a jiných tištěných materiálů. Snaž­me se, aby dítě mělo během dne své stálé, pohodlné a tiché místo na čtení, dále lampičku u postele, když si čte před spaním. Dovolme mu, aby večer šlo spát trochu později, a to s pod­mínkou, že „později“ znamená číst si v posteli, nikoli zahrát si delší počítačovou hru. Dělejme vše pro to, aby se z dítěte stával samostatný čtenář, ale ještě dlouho, co nejdéle, nejméně do dvanácti let, možná však o dva tři roky déle, mu čtěme nahlas. Když totiž se čtením přestaneme a zvětšíme tak skupinu velmi zaneprázdněných rodičů, naše dítě zůstane bez opory. Jeho pocit vlastní hodnoty upadá. Snižují se jeho možnos­ti efektivního učení, stejně jako motivace k uče­ní. Stává se jedním z milionů osamocených dě­tí. A v životě osamoceného dítěte, na které ro­diče už nemají čas, se mohou dít různé nedobré vě­ci.

Děti, jimž nikdo nečte ani jim ve čtení nepomáhá a které kvůli tomu mají se čtením potíže, vůbec netouží po tom, aby se naučily lépe číst. Touží po tom, aby jim dospělí dali se čtením svatý klid. Odplouvají do oblastí mělčích a snadnějších. Z některých se stávají náruživí televizní diváci, jiní svou energii směřují do skupin stejně starých kamarádů, v nichž často vládne právo divočiny; další se stávají závislí na počítači a v síti vyhledávají vzrušující témata nebo osoby, které s nimi vstupují v kontakt a blízkost. Občas navazují přes internet i nebezpečné známosti.

Čím je dítě starší, tím je rozmluva s ním důležitější; kniha bývá občas pouze záminkou, ale i mostem k této rozmluvě. Čtení se stává formou společenství, jak pěkně píše Pennac.

Postulát, aby se četlo -náctiletým, však u rodičů vzbuzuje nedůvěru i odpor. Ale proč nečíst? Náctiletí jsou skutečně větší než děti do deseti let, ale často jsou v životě neohrabanější, nejistí si sami sebou, nesmělí a ztracenější než rozhodní špunti. Výzkumy mozku ukazují, že dítě ve věku dvanácti třinácti let může mít tak ohraničenou schopnost racionálního myšlení, že si s ním umí poradit hůře než třeťák. Tak funguje chemie v období dospívání. Blízký kontakt s rodiči a moudrost dospělých jsou tedy -náctiletým potřebné přinejmenším tak jako malým dětem, protože pastí k ohrožení jejich bezpečí – jak fyzického, tak emocionálního – existuje více, přičemž mnoho z nich si vytvářejí oni sami.

Nejvíc ohrožené jsou děti, jejichž rodiče na ně nemají čas a špatně se k nim chovají, když se to hned odrazí na pocitu jejich vlastní hodnoty nebo na jejich společenských kompetencích. Za každou cenu se takovéto děti chtějí vyrovnat stejně starým dětem, které jsou si samy sebou jisté (jejichž smělost je ovšem často maskou strachu a bezradnosti), chtějí být ve skupině akceptované, získat elektronické „hračky“, kte­ré mají jejich bohatší kamarádi, neboť právě ony jsou mírou popularity a stanovují ve skupině status. Tyto děti, které jejich rodiče opustili, se stávají snadnou kořistí bezohledných a cynických dospělých. […]

Děti, které cítí, že jsou pro rodiče na obtíž, že jim překážejí, ztrácejí motivaci k vlastnímu rozvoji, k tomu, aby měly radost ze života. Jsou zlé, cynické nebo zarmoucené. Mladé dívky jsou stále agresivnější, protože takový vzorec chování propagují média. Jsou také stále „odvázanější“, čili stále méně se stydí, prodávají svá těla, zdraví a vlastní čest například za nabití telefonu. […] Mladí lidé často nevidí ve svém životě žádný smysl a možná proto současná kultura, přesycena tématy násilí, sexu, nihilismu a smrti, u nich nachází takovou rezonanci. V americké psychologii se už vytvořil pro tento jev termín – kultura smrti. Bohužel v sobě obsahuje samo se vyplňující proroctví. Mnoho dětí si tak zvyklo na zabíjení, smrt, zkázu, že je možnost smrtonosných scénářů, které se stávají skutkem, už nešokuje; jak to udělali mladiství, kteří zorganizovali přestřelky ve školách, jak to udělal hoch, který požádal známé, aby si zapnu­li počítač a v přímém přenosu sledovali jeho sebevraždu. Pouze dospělí mohou tento začarovaný kruh přetrhnout. Děti se pouze při­způsobily takovému světu, jaký jsme jim stvořili.

Jak to souvisí se čtením? Především tak, že pokud čteme, jsme s dítětem, dáváme mu sebe jako zdroj podpory a životní síly a zároveň zdroj intelektuální a duchovní, které je vedou k moudřejšímu a lepšímu životu. Dáváme mu silný základ. Takovéto dítě si pro sebe vybírá moudřejší scénář života, než jak činí děti zbavené průvodcovství. Takovéto dítě si najde moudře­j­ší a lepší přátele a v budoucnosti si zcela jistě najde moudřejšího partnera a vybuduje lepší vlastní domov.

Čtení může také pomoci znovu vytvořit pou­to s naším starším dítětem. Jistá matka jedné -náctileté dívky nám do naší nadace napsala, že už dlouho spolu neuměly s dcerou mluvit, vyměňovaly si mezi sebou sdělení plná zlosti a příkazů. Když se doslechla o kampani na podporu čtení, navrhla své dceři, že jí bude číst. Napřed pouze četly, potom spolu začaly mluvit – zpočátku o knihách, poté o vlastních těžkých záležitostech. Dcera ocenila, že jí matka každý den věnuje svůj čas. Společně se jim podařilo znovu získat to, co bylo již ztraceno v životě plném spěchu, stresu a nesprávně určených priorit.

Ne každý rodič ví, o čem s dítětem mluvit, přičemž kniha poskytuje připravená témata. Po společném čtení se společná rozmluva vede znač­ně lehčeji; a když se posílí vzájemná vazba, není třeba nervózně hledat témata – najdou se sama.

Čtení nahlas je hodnotou nejenom pro dítě. Pro dospělé jde o skvělou relaxaci po celém dni a vzájemné dobití baterek – láskou, péčí a společnou zábavou. Otázky, které dítě klade – a prcek, kterému pravidelně čteme, pokládá otázky moudré a těžké – nám nedovolují uvíznout na intelektuální mělčině; nutí nás vážně přemýšlet a občas i hledat vědomosti v jiných zdrojích. Dítě ve školním věku nás může překvapit slo­žitými otázkami a vážností témat. Díky čtení drží­me s dítětem krok, víme, co je zajímá, co se učí. A my se taky při této příležitosti učíme. A lépe se vzájemně poznáváme.

Skvělým rodinným rituálem je také společné jídlo, ale bez doprovodu televize a rozhlasu. Oběd nebo večeře, u nichž se u stolu potkávají všichni členové domácnosti, v některých amerických rodinách začíná tím, že se přečte krátký úryvek z Bible nebo nějakého vyprávění. Společné jídlo, kdy každý může říct něco o svém dni, kdy je možno porozmlouvat o přátelích, škole a práci, o čtení, sportu, televizním programu nebo událostech ve světě, neobyčejně sbližuje a rozvíjí. V jedné knize, která se týká čtení, byl uvedený dobrý návod na úspěch dětí. Otec se vždy u stolu každého z nich ptal: „Co ses dnes naučil?“ Děti dělaly všechno možné pro to, aby se každý den něco naučily a mohly se s tím s ostatními u večeře podělit. A i když byl otec obyčejným člověkem, z jeho syna, který tuto rodinnou situaci popsal, se stal profesor. Tak totiž funguje snaha rodičů o rozvoj svých dětí. Výzkumy uskutečněné v USA ukázaly, že děti z rodin, kde se vždy jedlo pospolitě, jsou lepšími studenty. Rodinný stůl – toť miniškola, místo, kde se dítě učí umění naslouchání, mluvení, myšlení, pamatování si, spojování, argumentování, rozšiřování vědomostí o světě, umě­ní úcty k druhým a dobrých mravů. Slušelo by se, abychom v našem roztěkaném životě zavedli aspoň jedno klidné, slavnostní společné jídlo týdně, navíc doplněné rozmluvami a čtením a pojímané jako doplňková šance na obohacení vědomostí a kultury našich dětí, stejně jako rodinný tmel.

Sedmá kapitola z knihy Wychowanie przes czytanie (Výchova prostřednictvím čtení). Warszawa: Świat Książki, 2011.

Přeložil JIŘÍ TRÁVNÍČEK, (mírně zkráceno)

Irena Koźmińska je ředitelkou Nadace ABCXXI – Celé Polsko čte dětem; je iniciátorkou kampaně Celé Polsko čte dětem a programu Škola s cha­rakterem, jehož cílem je učení se hodnotám.

Elżbieta Olszewska je programovou ředitelkou nadace ABCXXI – Celé Polsko čte dětem; věnuje se programům a dílnám v oblasti emocionálního zdraví; se svým manželem založila interaktivní Muzeum perníku v Toruni.