JANA POLAČKOVÁ polackova@svkkl.cz

Příspěvek, na základě stejnojmenné bakalářské práce, v několika částech mapuje proměnu chápání profese knihovníka – jak jeho roli nahlíží společnost a také knihovníci sami. Předkládá, jak se změnily nároky na výkon knihovnického povolání a přináší ucelený pohled na knihovnictví jako profesi.

Pojem profese

Podle autorů Velkého sociologického slovníku obecně pojmem profese rozumíme „nejen povolání samotné, ale také odbornost, odbornou přípravou podložené povolání. Pojem se vztahuje k pracovním rolím a k procesu profesionalizace. Během něho určitá zaměstnání či pracovní role, jež až dosud nebyly zatím profesí, se touto stávaj퓹. „Nejen u knihovnických profesí chápeme profesní orientaci jako výsledek vzájemné souhry subjektivních a objektivních činitelů v procesu volby, přípravy a výkonu povolání. Za klíčové v tomto procesu považujeme: výchozí zájmovou orientaci jako motivační činitele osobnosti, které vedou jedince předběžně k volbě knihovnického povolání formou volby studia knihovnictví na střední nebo vysoké škole; profesní přípravu, kterou je především absolvování studia knihovnictví; vlastní profesní praxi, v níž je zájmová orientace modifikovaná v průběhu přípravy na povolání posilována.“²

Proměna knihovnické praxe v odborné povolání

„Zdar knihovny jest závislý na zdatnosti zaměstnanců knihovny. Zaměstnanci ti nejsou všichni knihovníky. Tento název náleží jen těm silám v knihovně, které odborně v ní pracují. Vedle knihovníků v knihovně bývají i zaměstnanci jiní, aktuárské, kancelářské síly, zřízenci atd. V naší republice název knihovníka náleží v knihovnách vědeckých a administrativních silám, majícím vysokoškolské vzdělání, v knihovnách veřejných pak jen těm zaměstnancům, kteří prokázali zkouškami znalost písemnictví a knihovnické správy. Knihovníky má nejen nová doba, nýbrž měly je i doby dřívější, sta­rověk a středověk. Víme, že v starém Egyptě, v čele alexandrijské knihovny, stáli jako knihovníci znamenití učenci své doby. Uchovávali pečlivě materiál knihovnický, registrovali jej a po pěti letech vždy rejstříky obnovovali, překládali a ukládali svitky akt.“³

Profesor Cejpek ve své publikaci Informace, komunikace a myšlení uvádí, že „v historii bylo dlouhou dobu knihovnictví oborem, kterým se zabývali především učenci. Už v Římské říši se setkáváme jednak s prokurátory (zpravidla učenci a básníky, kteří byli pověřeni vedením knihovny) a librarii (propuštěnci či otroky, kte­ří se starali o ochranu knih a pořádek v knihovně a přepisovali rukopisy)“⁴. Ve středověku vznikaly knihovny především při klášterech a kostelech. Z. V. Tobolka v publikaci Československé knihovnictví uvádí, že „v středověku knihovníci téměř vymizeli, a pokud byli, byli málo významní. Jen větší kláštery měly své knihovníky“⁵. „Rolí knihovníka byli proto pověřováni především kněží nebo mniši. Jejich úkolem bylo především chránit, střežit knihy. Dokazují to i četná označení středověkých knihovníků: custos (strážce, dozorce) provisor či curator (pověřený obstaráváním knih či pečovatel o kni­hy), repositur (strážce pokladu); později bibliothecarius (knihovník) či praefectus bib­liothecae (vedoucí knihovny), také librarius (z lat. liber – kniha) nebo armarius (z lat. armarium – skříň). V období renesance a baroka funkci knihovníků soukromých šlechtických knihoven vykonávali vzdělanci a učenci, často sami literárně činní.“⁶

„V XVIII. věku správu vědeckých knihoven, zvláště universitních, vedli profesoři, kteří věnovali část svého času knihovně a užívali přitom pomoci skromně za to odměňovaných studentů, nebo učenci a spisovatelé, kteří chtěli bohatství knihovny jim svěřené využíti pro své badatelské a literární cíle, nebo milovníci knih, kteří z lásky ke knize vzali si za úkol spravovati knihovnu nebo lépe řečeno ji netknutou uchovávati. Doba osvícenská se svými ideály vzdělanostními do tohoto stavu učinila průlom.“⁷

Knihovny se stávají veřejně přístupnými, dochází k proměně významu knihovníka, klade se důraz na jeho osobní i profesní vlastnosti. „Knihovník přestal býti jen strážcem knihovny, kustodem, úkol jeho již nevyčerpával se jen tím, že byl osobou hodnou důvěry, aby se mu svě­řovaly cenné knižní poklady.“⁸ Ve společnosti dochází k prudkému rozvoji věd a s tím spo­jené­mu výraznému nárůstu knižní produkce. „Knihov­ník mezi své úkoly musil přijati úkol připraviti a zpracovati knižní materiál pro badatele. Knihovník v knihovnách vědeckých a administrativních stal se vedle kustoda vědeckým pomocníkem a literárním rádcem četných uživatelů knihovny.“⁹ „V 19. století dochází k rozvoji lidových knihoven a v knihovnách se jako dobrovolní knihovníci uplatňují kněží, učitelé, příslušníci měšťanstva a později i vzdělaní dělníci. Práce v knihovně i samotné její vedení však stále častěji vyžaduje hlubší znalosti. Začínají tak vznikat příručky, tedy zevšeobecnění praktických zkušeností z knihovnické činnosti.“¹⁰

Počátky profesionalizace knihovnictví v naší zemi

Také v českých zemích probíhal vývoj podobným způsobem. V nově vzniklé samostatné republice již existovala poměrně široká síť knihoven, především v Čechách. Slovensko a Podkarpatská Rus byly v nesrovnatelně horší situaci. Jak uvádí prof. Jiří Cejpek, „zatímco v Čechách v roce 1910 bylo 4451 všeobecně přístupných lidových knihoven ve 3243 obcích, tj. ve 42,4 % (z toho bylo 3883 knihoven českých a podle neúplných údajů 566 knihoven německých), na Moravě a ve Slezsku v roce 1919 bylo 2155 veřejných knihoven, na Slovensku bylo na počátku nového československého státu pouze asi 100 spolkových knihoven a Podkarpatská Rus měla téměř 50 % obyvatelstva zcela negramotných. Velmi rozšířeným typem knihoven, zejména v Čechách, byly knihovny spolkové – sokolské, hasičské, knihov­ny dělnických spolků apod.“¹¹

Po vzniku samostatného státu zesílily snahy o uzákonění postavení knihoven ve společnosti. Výsledkem těchto snah bylo schválení Zákona o veřejných knihovnách obecních č. 430/1919 Sb., z 22. července 1919. Následoval rychlý rozvoj veřejných knihoven v nově vzniklé republice. „Kromě povinnosti zřizovat veřejné knihovny ve všech politických obcích stanovil také povinnost zakládat samostatné menšinové knihovny nebo zvláštní menšinová oddělení všude tam, kde žilo jinonárodní obyvatelstvo. Podle zákona měla mít dobudovaná knihovna půjčovnu, čítárnu a příruční knihovnu.“¹² Jiří Cejpek dále uvádí, že „lhůta pro zřízení knihoven byla 1–2 roky. Na výkon svých funkcí dostávaly knihovny od obcí příspěvek podle počtu obyvatel v obci. V mnoha obcích se již existující spolkové knihovny staly knihovnami veřejnými. V souladu se zákonem byly vytvořeny knihovní rady jednotlivých knihoven. Tyto měly značné pravomoci – mj. rozhodovaly o jmeno­vá­­ní knihovníků, doplňování fondů a také schvalovaly výpůjční řády. Knihovníci měli v těchto radách pouze hlas poradní. Dále bylo v souladu se zákonem stanoveno, že knihovny v obcích nad 10 000 obyvatel má vést knihovník z povolán퓹³.

„V bývalém Rakousku-Uhersku nikdy nebyla předepsána pro vědecké knihovny státní odborná zkouška, ačkoliv se na její zavedení pomýšlelo hned roku 1862. Stav ten přijal, pokud se týče těchto knihoven, náš stát. Neudržitelnost tohoto nedostatku se cítí všeobecně a jeví se oprávněné snahy, aby i u nás úředníky směli býti ustanoveni jen ti, kdo vedle dokonaného studia vysokoškolského a jazykové znalosti zkouškou prokázali odborné znalosti knihov­nické, nutné pro úspěšnou práci ve vědecké knihovně.“¹⁴

V souladu s prováděcím vládním nařízením k zákonu č. 430/1919 Sb. dochází i k vývoji třístupňového vzdělávání knihovníků veřejných knihoven. „Knihovníci působící v obcích nad 10 000 obyvatel museli zpravidla absolvovat Státní knihovnickou školu. Pro knihovníky v obcích od 2000 do 10 000 obyvatel byly určeny státní knihovnické kurzy. K nim později přibyly krátkodobé knihovnické kurzy pro knihovníky v místech, kde žilo méně než 2000 obyvatel.“¹⁵ Jak ale připomíná prof. Cejpek, „až do počátku dvacátých let pracovali v našich knihovnách jako knihovníci z povolání převážně vědci, učitelé, spisovatelé, básníci a jiní příslušníci inteligence bez odborného knihovnického vzdělání. Řada z nich působila v tomto oboru úspěšně jen díky svému knihovnickému sebevzdělávání, k němuž si často museli shánět základní příručky a zkušenosti v zahranič퓹⁶. K těmto příručkám na jiném místě J. Cejpek uvádí, že „pro dobrovolné pracovníky knihoven byla vydána Ministerstvem školství a národní osvěty v roce 1920 Příručka pro veřejné knihov­nya několik příruček dalších (Příručka pro nejmenší knihovny, Knihovníkova praxe, Zakládání a vedení veřejných knihoven)“¹⁷.

Teprve později, v roce 1925, vychází příručka Československé knihovnictví, za jejímž vznikem stojí kolektiv vedený Z. V. Tobolkou. Právě on specifikuje nároky na knihovníka té doby. „V druhé polovici XIX. stol. s postupem demokracie rozvíjí se snaha o povznesení massy, poněvadž za podmínku demokracie pokládá se zvýšení úrovně vrstev lidových. Vedle knihoven vědeckých vznikají i knihovny lidovýchovné. Úkol knihovníkův v nich jest býti lidovýchovným činitelem, vychovatelem čtenáře, vůdcem v doplnění školních vědomostí sebevzděláváním a v ušlechtilé zábavě. Poznalo se hned ku konci XIX. věku, že, ať se jedná o knihovníka ve vědecké knihovně nebo v knihovně lidovýchovné, knihovnictví vyžaduje si celého člověka, že knihovník nové doby jest samostatné povolání, že to nemůže býti jen zaměstnání vedlejší, poněvadž úkol knihovníkův nové doby vyžaduje si schopností, vědeckých, literárních a knihovnicky technických znalostí. Jsou ty tam doby, kdy se myslilo, že knihovníkem může být kdokoliv, že k úřadu knihovníka stačí ochota, dobrá vůle, láska ke knize nebo k literární práci, zásluhy získané na jiném poli apod., knihovnický úřad krok za krokem přestal a přestává býti útočištěm ztroskotaných existencí a sinekurou.“¹⁸

Do popředí zájmu tak vstupují vedle osobních vlastností knihovníka především jeho všeobecné znalosti a odborné vzdělání. Prvním nutným předpokladem k úspěšnému výkonu knihovnické praxe se jeví láska k tomuto povolání. „Nestojí za mnoho zaměstnanci, které nutno k práci stále nutit a kteří ji nekonají pro­to, že je těší. Každý, kdo je knihovníkem, měl by býti vzorem pořádku, dochvilnosti a přesnosti, poněvadž neúprosný pořádek, dochvilnost a přes­nost jsou základy každé dobře fungující knihovny.“¹⁹ Těmito slovy brilantně vystihl Z. V. Tobolka již v roce 1925 základní osobní vlastnosti knihovníka.

Domnívám se, že navzdory dnešní uspěcha­né době tyto neztratily na významu – ba naopak. Dobrý knihovník nemusí podle Tobolky „být sám badatelem či literátem, ale musí umět poradit, připravit materiál a doporučit vhodnou četbu“²⁰. „Knihovnické povolání vyžaduje si dnes velké píle, veliké vytrvalosti a trpě­livosti, znalost duše toho, jenž četbu hledá, a vlastnosti pravého pedagoga, který ochotou, laskavostí, kritickým rozhledem, úslužností dovede čtenářovy dotazy zodpovědět, studium mu usnadnit a k četbě získat.“²¹ Z. V. Tobolka pokračuje dlouhým výčtem fyzických i psychických vlastností, nutných k úspěšnému vykonávání povolání knihovníka: pracovník musí být „hbitý, čiperný, obratný, zdvořilý, svědomitý, přesný, energický, činorodý, dobré paměti, výborné soudnosti, praktického rozhodování, jež se řídí vždy důvody věcnými, ne pohnutkami osobními. Musí umět hospodařit prací i časem a býti dobrým organisátorem. Musí milovati sbírání věc퓲².

Stejně pečlivě popsal Tobolka v publikaci Československé knihovnictví i ty vlastnosti, kterých by se měl dobrý knihovník ochránit. „Nejsou dobrými knihovníky, kdo utkvívají při vedlejších otázkách a mrhají při nich časem i námahou, kterých by měli užíti na věci důležitější. Není dobrým knihovníkem také badatel či literát, který nechce se dáti vyrušovat návštěvníky knihovny ve svých badatelských a literárních pracích a kdo nechce učiniti přístupným materiál, jen aby jiní ho nepoužili a v bá­dá­ní knihovníka nepředešli. Moderní knihovník mu­sí míti snahu materiál své knihovny učiniti čtenářstvu co nejvíce přístupný, aby co nejvíce prospěl badatelům a stal se šiřitelem kultury, musí své jednání zaříditi podle naléhavých příkazů demokratických tendencí naší doby.“²³

Troufám si tvrdit, že většina z výše uvedené­ho platí také pro knihovníky dnešní doby. Bo­hu­­žel, ne vždy jsou Tobolkovy představy o kladných vlastnostech knihovníka v praxi naplňo­vá­ny. Také následující větu by bylo vhod­né častěji knihovníkům připomenout: „Knihov­ník i knihov­na jsou určeny čtenářům a ne naopak.“²⁴ I dnes se totiž setkáváme v praxi se stavem, kdy je čtenář pro knihovníka v knihov­ně přítěží.

Velmi důležité je pro výkon profese knihovníka vzdělání – a to nejenom všeobecné, ale především vzdělání odborné. J. V. Tobolka o všeobecném vzdělání knihovníka soudí, že „knihovník by měl mít encyklopedické vzdělání a znát dobře vlastivědu a písemnictví svého národa i důležité literární zjevy národů druhých. Neznamená to, že vše musí sám číst, nýbrž studiem literárních dějin a studiem dějin věd měl by si o nich udělat náležitý obraz. Dobrým knihovníkem není ten, kdo své znalosti omezuje pouze na úzkou oblast knihovnické nauky či dokonce jen na její určitou část. Samozřejmostí pro knihovníka má být dokonalá znalost mateřského jazyka a také alespoň literární znalost řečí jiných. Lidovýchovný knihovník by měl znát alespoň literárně ještě jeden jazyk hlavní menšiny či menšin v Československé republice. Vedle jazyka státního by knihovník měl dokonale znát ještě alespoň dvě řeči – vedle němčiny tedy angličtinu, francouzštinu či ruštinu nebo některý z jihoslovanských jazyků. Literárně by měl znát i řeči jiné. Knihovník vědecké knihovny by měl ovládat také jazyky klasické, tj. latinu a řečtinu. Alespoň někteří knihovníci vědeckých knihoven by měli umět dokonale polsky, rusínsky, rusky a maďarsky“²⁵.

V souladu s nároky na všeobecné vzdělání knihovníků narůstala i potřeba odborného knihovnického vzdělání. O existenci prvních kurzů pro knihovníky se zasloužilo Ministerstvo školství a národní osvěty (MŠANO) a také Svaz osvětový. „V roce 1905 byl z podnětu tehdejší Národní rady české ustaven s podporou českých politických stran Svaz osvětový, sdružující nejvýznamnější české svazy, jednoty, matice, sdružení a spolky, které vykonávaly různými způsoby a v různých oborech osvětovou, kulturní a výchovnou činnost. Úkolem Svazu osvětového bylo zejména koordinovat činnost organizací ve svazu sdružených, pomáhat jim organizačně, později i studijní a metodickou činnos­tí.“²⁶ Působení Svazu osvětového v oblasti knihovnictví nastiňuje v Dějinách knihoven v českých zemích K. Šindelář: „K dalšímu vývoji veřejných lidových, zejména obecních knihoven pozitivně přispěl nově založený knihovní odbor Svazu osvětového, který vznikl v roce 1906. Tím bylo vytvořeno vlastně první metodické ústředí rozvoje veřejných lidových knihoven.

Knihovní odbor měl v úmyslu pečovat o knihovny a čítárny všech typů, založit v Praze po odborné stránce vzorovou knihovnu, při níž by probíhala knihovnická školení, zpracovat publikaci o správě knihoven a sestavit seznamy knih vhodných do jejich fondů. Mezi jeho předem stanovené úkoly patřilo také vytvoření jednotných instrukcí pro činnost knihoven, svolá­ní sjezdu knihovníků, připravení adresáře čes­kých knihoven a knihovníků v nich působících. Tento program odboru byl otištěn v roce 1906 v časopise Česká osvěta, který jako tiskový orgán Svazu osvětového významně přispíval svými články a zprávami i k rozvoji knihovnické práce.“²⁷

O pořádání knihovnických kurzů se zasloužil významný představitel Svazu osvětového Ladislav Jan Živný. „Na počátku našeho století začali přední čeští knihovníci stupňovat své úsilí o založení knihovnické školy. Organizační základnou tohoto úsilí byl Svaz osvětový. Teprve v prosinci 1918 byly pod vedením L. J. Živného uspořádány Svazem osvětovým první tříneděl­ní kursy pro knihovníky. V dubnu 1919, a to již za podpory MŠANO, se konaly knihovnické kursy již téměř dvouměsíční. V obou typech kursů se přednášely základní knihovnické di­s­ciplíny: bibliografie, dějiny knihy, dějiny knihoven, ka­ta­logizace, klasifikace a správa knihoven. Pro knihovníky administrativních knihoven byl v prv­ních měsících roku 1919 uspořádán knihovnický kurs při Knihovně Národního shromáždění.“²⁸

Potřeba odborného vzdělání knihovníků vyústila posléze v založení první knihovnické ško­ly v Čechách. „Předpoklady k dalšímu rozvoji knihovnického vzdělání přinesl zákon o veřejných knihovnách obecních, jenž na knihovnících v obcích s více než 10 000 obyvateli požadoval státní zkoušku, kterou by složili po jednoročním odborném studiu. Aby se tento požadavek splnil, byla v roce 1920 založena Státní knihovnická škola.“²⁹ Tato vznikla jako jednoletá a byla podřízena Ministerstvu školství a národní osvěty. Jejím prvním ředitelem byl Z. V. Tobolka. „Na tuto školu byli přijímáni studenti jak s ukončeným středoškolským vzděláním, tak i bez maturity. Všichni uchazeči se však museli podrobit přijímací zkoušce z české a slovenské literatury a prokázat znalost hlavních děl světové literatury z hlediska potřeb knihoven. Uchazeči bez maturity se museli podrobit zvláštní zkoušce, kterou měli prokázat znalosti obdobné středoškolským a potřebné pro knihovnickou praxi. Ve výuce se státní knihovnická škola zaměřila na dějiny a součas­ný stav knihoven u nás a v zahraničí, na právní úpravu knihovnictví, na správu knihoven, katalogizaci a dějiny knihy a tisku. Na škole přednášela řada českých knihovnických odborníků. Zpočátku trpěla nedostatkem vhod­ných učebních textů, který se pak postupně zmírnil vydáváním řady nových publikací.“³⁰

Knihovnická škola měla tedy zajistit patřičné odborné vzdělání knihovníků, neboť jak píše Z. V. Tobolka: „Bylo by si přáti, aby u nás budoucně nebylo obsazeno ani jediné místo knihovnické v knihovnách z veřejných pro­střed­ků vydržovaných, zvláště vědeckých, sila­mi odborně nevyučenými a nevyzkoušený­mi.“³¹ Jiří Cejpek v Dějinách knihoven a knihovnictví připomíná, že „jednoletá škola měla charakter spíše nástavbových kurzů, nebyla zahrnuta do soustavy odborných škol a učitelé byli učitelé externí. V první etapě vývoje této školy byla tendence společně vzdělávat knihovníky veřejných i vědeckých knihoven – škola tak připravovala knihovníky pro oba typy knihoven. Již tehdy se ale projevila rozdílnost: uchazeči o místo v knihovnách veřejných absolvovali 5 zkoušek, uchazeči o práci ve vědeckých knihovnách navíc měli ještě 4 další zkoušky. Jako vyučující na této škole působili knihovníci z vědeckých knihoven. Škola tak sloužila především pro potřeby těchto knihoven“³².

„Protože v Československu žila velmi početná německá menšina, byla v r. 1921 zřízena v Ústí nad Labem jednoletá německá Státní knihovnická škola. V jejím čele stanul zakladatel a správce ústecké veřejné knihovny Josef Martin. Učební osnovy byly obdobné osnovám české školy, avšak na rozdíl od ní byli její absolventi určeni výhradně pro práci ve veřejných knihovnách.“³³ „Mimo tyto školy pořádalo Ministerstvo školství a národní osvěty v dalších letech každoročně třínedělní prázdninové kursy pro knihovníky v obcích nad 2000 do 10 000 obyvatel a kratší kursy včetně šestihodinových pro knihovníky v nejmenších obcích.“³⁴

Veřejné a vědecké knihovny nejen procházely různým historickým vývojem, ale nároky na práci v nich byly zcela rozdílné. „Nespokojenost s organizací, zaměřením a celkovou úrov­ní knihovnického vzdělání, které poskytovala Státní knihovnická škola, přiměla tehdejšího ředitele školy Z. V. Tobolku k pokusu těsněji spojit knihovnické vzdělání s Univerzitou Karlovou.“³⁵ Podle J. Cejpka „došlo proto ke snaze vyčlenit vzdělávání knihovníků pro vědecké a odborné knihovny ze Státní knihovnické školy v Praze a začlenit je do univerzitní výuky. Na československých vysokých školách věnovali pozornost teorii knihovnictví a knihovědě ve svých přednáškách před rokem 1920 profesoři Filozofické fakulty Univerzity Karlovy historik, národopisec a bibliograf Čeněk Zíbrt a historik českých a slovanských literatur Jan Máchal, na Univerzitě Komenského v Bratislavě Jan Emler a na Německé univerzitě v Praze Antonín Moucha přednášel o bibliografii a dějinách knihoven. V roce 1926 byl Josef Volf jmenován na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy lektorem pro správu vědeckých knihoven. Po řadě přípravných jednání byly v roce 1927 při Filozofické fakultě Univer­zity Karlovy zřízeny dvou- až čtyřsemestrové knihovnické kurzy pro vzdělávání v knihovnictví vědeckém a administrativním. Ředitelem kurzů byl Z. V. Tobolka, který se také stal prvním docentem knihovědy u nás. Zaměření kurzů bylo knihovědné a historick铳⁶.

„Mezitím Státní knihovnická škola byla v ro­ce 1927 dočasně uzavřena. Tím byl učiněn další krok k rozkolu mezi veřejnými a vědeckými knihovnami v klíčové otázce přípravy kvalifikovaných pracovníků pro tyto knihovny. V roce 1928 měla nově otevřená a zreorganizovaná Státní knihovnická škola již dvě oddělení, české a německé (německá škola v Ústí n. L. byla zrušena), a charakterem svých osnov, v nichž se kladl hlavní důraz na knihovnickou techniku, se přiblížila praktickému rázu knihovnického vzdělání amerického.“³⁷ Blíže charakterizuje vzdělávání na knihovnických školách Z. V. Tobolka: „Kdybychom probrali methody vyučování knihovnictví na všech učilištích, dospěli bychom k závěru, že knihovnictví nutno vyučovati za jednotného vedení opravdových odborníků a vzhledem k jeho rázu nutno vyučovati jednak teoretickými výklady, jednak praktickými cvičeními, vycházkami a pod. Knihovníci vědeckého i lidovýchovného ústavu mají znáti dle našich potřeb učební předměty: knihovny a čítárny, jejich třídění, dějiny a přítomný stav našeho i cizího knihovnictví, všeobecná katalogizace (mapy a hudebniny v to počítajíc), knihkupecký sortiment; knihovník vědecké knihov­ny mimo to: zákon o tisku, povinné výtisky, specielní katalogizace (rukopisů, listů, ko­res­pon­­dencí, prvotisků, rytin), bibliografie naše i ci­zí, mezinárodní soustavy bibliografické, dějiny tisku a knihy u nás i jinde, knižních vazeb, grafické techniky, konservování a restaurace knih. Každé vyučování knihovnictví, má-li se pokládati za dokonalé, nutno ukončiti zkouš­kou.“³⁸

„Státní knihovnická škola se stala učilištěm pouze pro knihovníky veřejných knihoven. Pří­či­ny dvojkolejnosti knihovnického školství pra­menily z historického vývoje knihovnictví u nás. Rozdíl v pojetí poslání a činnosti vědeckých a veřejných knihoven byl v této době příliš vel­ký, než aby bylo možno najít společný základ pro knihovnické vzdělávání.“³⁹ „Knihovnické kurzy při Filozofické fakultě, státní knihovnic­ké školy a kurzy mimoškolního vzdělávání připravily novou generaci vzdělaných knihovníků a pomohly upevnit knihovnickou profesi v naší zemi. Knihovnictví, až dosud převážně zaměstnání vědců, spisovatelů a umělců, se začínalo přetvářet v odborné povolání. Došlo k postup­né profesionalizaci knihovnictví.“⁴⁰

Pokračování příště

POLÁČKOVÁ, Jana. Knihovnictví jako profese. Plzeň, 2011. bakalářská práce (Bc.). Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta filozofická. Vedoucí práce Dagmar Svatková.

ODKAZY:

1) Srov. MAŘÍKOVÁ, Hana; PETRUSEK, Miloslav; VODÁKOVÁ, Alena. Velký sociologický slovník: 2. svazek, P–Ž. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1996. s. 852–853. ISBN 80-7184-310-5.

2)TYLOVÁ, Eva. Profesní orientace knihovníků. Praha: Státní knihovna ČSR, 1984. s. 8.

3) BRADÁČ, Ludvík, et al. Československé knihovnictví. Redigoval Zdeněk V. Tobolka. Praha: Československý kompas, 1925. s. 407.

4) Srov. CEJPEK, Jiří. Informace, komunikace a myšlení: Úvod do informační vědy. 2. přeprac. vyd. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2005. s. 199. ISBN 80-246-1037-X.

5) Srov. BRADÁČ, Ludvík, et al. Československé knihovnictví. s. 407.

6) CEJPEK, Jiří. Informace, komunikace a myšlení: Úvod do informační vědy. s. 199.

7) BRADÁČ, Ludvík, et al. Československé knihovnictví. s. 407.

8) Tamtéž, s. 408.

9) Tamtéž.

10) CEJPEK, Jiří. Informace, komunikace a myšlení: Úvod do informační vědy. s. 199 s.

11) Srov. CEJPEK, Jiří, et al. Dějiny knihoven a knihovnictví. 2. doplněné vydání. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2002. s. 181. ISBN 80-246-0323-3.

12) Tamtéž, s. 184.

13) Srov. CEJPEK, Jiří, et al. Dějiny knihoven a knihovnictví. s. 187.

14) BRADÁČ, Ludvík, et al. Československé knihovnictví. s. 412.

15) CEJPEK, Jiří. Informace, komunikace a myšlení: Úvod do informační vědy. s. 205.

16) CEJPEK, Jiří, et al. Dějiny knihoven a knihovnictví. s. 191.

17) Tamtéž, s. 187.

18) BRADÁČ, Ludvík, et al. Československé knihovnictví. s. 408.

19) Tamtéž.

20) Tamtéž.

21) Tamtéž.

22) Tamtéž, s. 408–409.

23) Tamtéž, s. 409.

24) Tamtéž.

25) Srov., tamtéž, s. 409.

26) NIPOS: Národní informační a poradenské středisko pro kulturu [online]. 2011 [cit. 2011-04-06]. O NIPOSu.  Dostupné z www: <http://www.nipos-mk.cz/> .

27) ŠINDELÁŘ, Karel. Dějiny knihoven v českých zemích do roku 1918. 1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství,   1989. s. 104.

28) CEJPEK, Jiří, et al. Dějiny knihoven a knihovnictví. s. 191.

29) Tamtéž, s. 191–192.

30) CEJPEK, Jiří. Informace, komunikace a myšlení: Úvod do informační vědy. 2. s. 205–206.

31) BRADÁČ, Ludvík, et al. Československé knihovnictví. s. 413.

32) Srov. CEJPEK, Jiří, et al. Dějiny knihoven a knihovnictví. s. 192.

33) CEJPEK, Jiří. Informace, komunikace a myšlení: Úvod do informační vědy. s. 206.

34) CEJPEK, Jiří, et al. Dějiny knihoven a knihovnictví. s. 192.

35) Tamtéž, s. 203

36) Srov. CEJPEK, Jiří. Informace, komunikace a myšlení: Úvod do informační vědy. s. 206.

37) CEJPEK, Jiří, et al. Dějiny knihoven a knihovnictví. s. 203–204.

38) BRADÁČ, Ludvík, et al. Československé knihovnictví. s. 411–412.

39) CEJPEK, Jiří, et al. Dějiny knihoven a knihovnictví. s. 204.

40) Srov. CEJPEK, Jiří. Informace, komunikace a myšlení: Úvod do informační vědy. s. 206–207.