BORIS MĚDÍLEK

Tento text zazněl na večeru Vzpomínáme na Josefa Škvoreckého v náchodském Městském divadle čili v Beránku, ve čtvrtek 9. února 2012. Přečetl ho tam místní gymnaziální pedagog Štěpán Macura.

S Pepíkem jsme byli odmalička souběžníci. Jako školáčci jsme se párkrát sešli v neděli odpoledne na dětském filmu v čerstvě dostavěné Sokolov­ně. Právě ji dostavěli naši tátové. Mám je na společné fotce, jeden je s kolečkem, druhý s lopatou. Oba bankovní úředníci, sokolové, ochotníci a štam­gasti Beránku, myslím, že i pan Škvorecký byl ruský bráška–legionář. Lístek jsme nepotřebovali, pan Škvorecký byl toho kina ředitelem. Pepík měl vysezené místo na balkoně, uprostřed v první řadě. Na obecné a na gymplu chodil do třídy přede mnou, na filozofické fakultě se to semestrálně srovnalo, oba jsme promovali týž den, v jednapadesátém. Teprve k stáru jsme se domluvili na holkách, které se nám oběma líbily. Třeba i Járynka Fibírová (Irena) a Ička Sedláčková. Tu jsem já miloval strašně, ale šanci jsem měl jen na jedno rande v Montaci, byla o rok starší, ze Škvordovy třídy.

Jako „kolegové“, jak si tehdá studenti říkali, jsme spolu byli na barrandovských Terasách, a tam mi předložil ten prapůvodní rukopis Zbabělců, ten ještě s pravými jmény Náchoďanů, co nedávno pečlivě vydal Michael Špirit, s kresbami Bohumíra Španiela z naší třídy. Jednou se mi Pepík na refýži před fakultou svěřil, jaké má s Boušou (Rosťa Pitterman) trápení na společném podnájmu. Že si hraje na bohéma, domů chodí v noci namazanej a krká. Bouša to asi po padesáti letech potěšeně a rád přiznal a celý se rozzářil, jaký to tenkrát byly krásný časy. Byl u toho Herta Temlíků, syn redaktora Podkrkonošských rozhle­dů. Taky už blahé paměti.

Pepíkovy přehledy české literární scény na Hlasu Ameriky jsem snad slyšel všecky. Když už jsem mohl do Německa za dcerou, přečetl jsem u ní všecky svazky Škvoreckých torontského nakladatelství. Občas jsem měl příležitost poslat mu pár bibliografických informací. Jednou i pár knížek, jím vyžádaných. Po dceři kolegy z Památníku národního písemnictví Jiřího Žantovského, spolužáka Egona Hostovského. Žanťák maturoval v roce 1927 na náchodském gymnáziu, Hostovský o rok později, opakoval. Žantovského dcera působila v Torontu legálně jako slavistka.

Jsme tedy, jak z tohoto únavného přehledu patrno, s Pepíkem Škvoreckým od malička blízkými souputníky. Pravými a vřelými kamarády, niterně blízkými jsme se stali až při spolupráci na pamětnicko-zbaběleckém sborníku Swing na malém městě. Jako náchodského zprostředkovatele nám místo sebe doporučil Jarka Suchý (tehdy už churavějící) Lydii Bašteckou. Místo „styčného důs­tojníka“, jak jsem už kamsi napsal a rád se opakuju, „jsme získali sličnou důstojnici s generálskými rysy“. Pepíkovi ta knížka udělala velkou radost. „Těším se na ni, jako na každou svou.“

Psali jsme si od té doby nepřetržitým měsíčním kyvadlem. V Pepíkových dopisech bývalo, co je tře­ba zařídit, zprostředkovat. Třeba, že je nutné postarat se o výbor z básní Libora Volného, než nám umře. Svalil jsem to (jako už vícekrát) na bedra Alše Fettersova. Ten básničky vybral z Liborových šuplat, prvotně utřídil a Škvoreckému poslal. Pepík se pak velice hanbil a omlouval, že se na účast Alšovu v tiráži zapomnělo. Paní Zde­na připravila rukopis k tisku, Škvorecký mu dal ná­z­ev Domov na dosah. Stihlo se to. I s finanční pomocí Škvoreckých. Pro kamarády by udělal všec­ko. Patrno i ze vzájemné korespondence, kte­rou vedl s Lubomírem Dorůžkou a s Janem Zábranou.

Obsahem mých dopisů bylo jednak bibliografické informování o zdejších věcech Škvoreckého zájmu, jednak a hlavně sdělování, jak odcházejí, stárnou a vedou si naši kamarádi. Z těch nejbližších jsme už zbyli jen tři. Scházíváme se. Posledně to bylo na památku Pepíkovu. V naší hospodě. Když měla do Prahy služební cesty Lydia Baštecká. Dopraveni svými manželkami byli Jaryk Celba (Harýk) a Láďa Čerych (Šerpoň).

Pepík ve Zbabělcích vyjádřil ducha doby a našich životů v ní mnohem líp, než by se nám mohlo podařit vlastním deníkováním. Když jsem ho někdy upozornil, jak to „opravdu bylo“, tak že jemu ty dva pojmy, Dichtung a Wahrheit, splynuly a on že si to pamatuje tak, jak on to napsal. My tu jeho pravdu, mistrně literární, přijímáme. Je vyšší, pravá.

V posledních dopisech referoval o současném úsilí Zbabělce přece jen natočit. Režisérkou Andreou Sedláčkovou. Hrozně jsem si přál, aby se mu jeho životní touha z největších naplnila. Avšak podle jeho dopisu posledního (29. listopadu) jsem věděl, že se zase nedočká. Téměř shodného sdělení se dostalo i Alši Fettersovi:

Milej Borku, na tvůj poslední dopis ze 4. září jsem ti asi neodpověděl. Sorry, ale moje zdraví se podstatně zhoršilo, tak mě všecko unavuje. Doktoři snad nasadí ještě chemoterapii, ale já od toho moc neočekávám. Jestli budeš mít chuť, napiš mi. Budu rád. A promiň stručnost. Josef

Věděl jsem, že tak musím udělat hnedka. Pepíkův čekaný a vysvobozující konec pociťuju jako přímý zásah rodinný.

PhDr. Boris Mědílek

(*18. 2. 1925 v Náchodě) se do povědomí knihovníků zapsal jako vynikající bibliograf, autor řady stěžejních prací. Například ke 100. výročí narození J. Haška připravil Bibliografii Jaroslava Haška (1983), která je jednou ze tří rozsáhlých personálních bibliografii podchycujících Haškovo dílo a soupis literatury o něm; v roce 1990 vyšla Bibliografie Karla Čapka (1990) a v roce 1997 Bibliografie Karla Poláčka, za níž obdržel cenu Nadace Českého literárního fondu. Ve Čtenáři (roč. 49, 1997) vyšlo v šesti pokračováních Bibliografování v čase i nečase, které přednesl v rámci cyklu Život mezi knihami. V roce 2000 bylo Borisi Mědílkovi uděleno knihovnické ocenění Medaile Z. V. Tobolky.