O (ne)nudě

To, že se tempo našeho života stále zrychluje, je každému celkem jasné. Do čtyřiadvaceti hodin, které nám každý den náleží, se snažíme někdy vyloženě nacpat stále více (nezbytných?) aktivit. S oblibou říkávám, že jsme generace „řešitelů“.

Nedávno jsem si zkusila ve čtvrtek (o tomto dni jsem kdysi četla, že je nejnáročnější na psychiku, protože od začátku týdne jsme už unavení, a blízkost víkendu pociťujeme až v pátek) od sedmi hodin ráno dělat na papír čárky za každou vyřízenou věc. Šlo o maličkosti, jako třeba zavolat do servisu, o polední pauze zajít do lékárny, vrátit knížky, ale samozřejmě i o důležitější pracovní věci. Když jsem ve dvě hodiny odpoledne měla namalováno okolo dvaceti čárek (spoustu věcí dnes naštěs­tí vyřídíme e-mailem, telefonicky), a ještě půl dne před sebou, říkala jsem si, že to je tedy něco. Mám ráda, když jde práce rychle od ruky, splněné úkoly převažují nad nesplněný­mi a pocit na konci dne, že člověk vše zvládnul. Nicméně se mi ale zdá, že nám tak nějak úplně zmizely dni, kdy vlastně nemusíme „vůbec nic“. Schválně, kdy jste se naposledy třeba nudili? Tedy myslím takovou tu pozitivní nudu, která se prolíná s lenošením, protože jinak na ní není nic dobrého…

Ten čtvrtek se mi poprvé nechtělo po práci do knihovny v naší obci, o kterou se od loňského roku starám. Chtěla jsem zalézt do postele a zkusit se asi po pěti letech (kdy jsem naposledy byla nemocná) nudit. Ale hned první čtenářka, paní již v důchodu, mě z této nálady vyléčila. Nabrala si jako každý týden 6–7 knížek a když jsem si postěžovala, jak jí závidím, že už nemám pomalu ani čas na to čtení, tak mi jen smutně řekla, že předčítá celé dny a někdy i noci manželovi, který už je dlouho nemocný, tak aby mu ten čas alespoň prostřednictvím těch příběhů nějak ubíhal. A tak mě to zase přešlo…

Milé čtenářky, milí čtenáři, bohužel jsem vám nestihla představit únorové číslo, ale věřím, že se u něj nudit rozhodně nebudete, vždyť právě knihovny (knihovníci) jsou proti nudě nejúčinnější zbraní.

P. S. Mimochodem, zaznamenali jste loni zajímavou knihu Malá filosofie nudy?

LENKA ŠIMKOVÁ