MARTINA VYŠOHLÍDOVÁ martina.kvapilova@gmail.com

„Nevím, kolik uplyne let, než v Kaperně rozkvete jedna pohádka, kterou si lidé nadlouho zapamatují. Ty už budeš velká, Assol. Jednou zrána se daleko na moři zatřpytí ve slunci nachové plachty. Obrovské zářící nachové plachty nad bílou lodí poletí k tobě po vlnách. Ta nádherná loď popluje tiše, bez pokřiku a kanonády. Na břehu se shromáždí spousty lidí a všichni budou vzdychat údivem. Ty mezi nimi budeš také. Za zvuků nádherné hudby loď vznešeně dopluje až ke břehu. Odrazí od ní přepychový rychlý člun, vyzdobený koberci, zlatem a květinami. Proč jste přijeli? Koho hledáte? Zeptají se lidé na břehu. A ty spatříš krásného prince. Vztáhne k tobě ruce a řekne: Zdravím tě, Assol! Daleko předaleko odsud jsem tě uzřel ve snu a teď jsem přijel, abych si tě navždy odvezl do svého království.“

(proroctví „kouzelníka“ Egla malé Assol)

Nachové plachty, novela Alexandra Grina vydaná nakladatelstvím Academia v roce 2001. Tak tuhle knihu, kdybych na ni narazila před 12 lety v obchodě, bych pravděpodobně přešla bez povšimnutí. Tehdy jsem se k ruským autorům ještě nepročetla. Jenže teď, když se mi skutečně „dostala pod ruku“,  mám již její příběh „odžitý“, takže jsem po ní skočila téměř střemhlavě a bez záchranného kruhu. Má cesta k této knize byla dlouhá, letitá a na jejím konci na mne čekal nádherný literárně-divadelně-výtvarný zážitek.

První zmínku o příběhu Assol a kapitána Greye jsem vyslechla u „táborového“ ohně poslední den  soustředění, kdy nám divadelní poradkyně vyprávěla o úžasném představení bratrů Formanů na divadelní lodi Tajemství. O tom, jak byly nádherně udělané kulisy a kostýmy a jak Formani celý den vařili v obrovském kotli polévku pro diváky, jak večer všichni odrazili od břehu a pluli s Nachovými plachtami a jak to všechno bylo dobrodružné. Oči se mi rozšířily, srdce se rozbušilo. Kdo by to nechtěl vidět a zažít, že? Jenže, už se to nehrálo a mně zůstal pocit, že jsem propásla cosi zajímavého.

Ale pak, po několika letech, si loď Tajemství přijela i pro mne. Přesněji řečeno, zakotvila v přístavu v Mělníku a já se nalodila. Seděla jsem u stolu „Ztroskotanci“ a těšila se na pohádkový romantický příběh. Divadelní remorkér jemně odrazil od břehu, pohupoval se na vlnách a příběh si  klidně plynul. Malá Assol a její otec Longren žijící kdesi v chatrči u moře. Prostý a jednotvárný život rybářské vesnice. Tajemná předpověď o lodi s nachovými plachtami, které dětská mysl bez okolků uvěří. A roky čekání a doufání. Na druhé straně neklidný a dobrodružný život kapitána Greye, který od 18 let brázdí moře. Náhodné setkání – nesetkání Assol a Greye, láska na první pohled a rozhodnutí vzít osud do vlastních rukou. A pak se nám nad hlavami rozvinuly nachové plachty. Předpověď se vyplnila.

Zážitek to byl téměř nepopsatelný. Musím se přiznat, že tehdy ve mně více převážilo výtvarno nad samotným příběhem. A proto jsem byla velmi zvědavá na knihu. Byla jsem zvědavá, co autory divadelního představení inspirovalo natolik, že tomuto příběhu dedikovali celý projekt i divadelní  život, neboť Tajemství se jmenuje nejen divadelní loď Formanů, ale také loď kapitána Greye.

Takže, držím v ruce knihu, otevírám a nořím se do příběhu. Před očima mi chtě nechtě zno­vu ožívají barvité divadelní scény. Jenže v knize je kromě samotného děje příběhu ještě cosi navíc. Bonus, 20 % zdarma. „Už mu šlo na dvanáctý rok, když se všechna tušení jeho nitra, nejrozličnější rysy jeho duše a náznaky skrytých tužeb spojily v jediný silný impuls – tím, že dostaly zjevný výraz, staly se nepotlačitelnou touhou. Až dosud jako by pouze nacházel jednot­livé části své zahrady – světlo, stín, květinu, temný a nádherný kmen – ve spoustě zahrad jiných, ale náhle to všechno spatřil zcela jasně, v nádherném, omračujícím souladu.“Vysvětlení, podrobnosti a popisy, příhody, okolnosti, pocity, které hlavní dějovou zápletku osvětlují, dokreslují, dodávají další dimenzi. Příběh už skoro vrcholí, čte se hladce. Ale pořád u mě trochu převažuje to divadelno, jsem spíše vizuální typ. Jsem ráda, že mne divadlo dovedlo k takovému literárnímu pokladu, ale říkám si, že zážitek, kdy se nade mnou skutečně rozvinuly nachové plachty, asi jen tak něco nepřekoná.

„Majitel obchodu radostně pobíhal, rozkládal po pultě látky, které už dlouho nešly na odbyt, ale Grey byl vážný jako anatom. Trpělivě rozvinoval štůčky látek, odkládal je, zvedal, rozhrnoval a prohlížel si na denním světle takovou spoustu nachových pruhů, že pult hořel jako plameny. Na špičku Greyovy boty dopadla purpurová vlna. Na rukou a na obličeji mu hrál růžový odlesk. Přehraboval se v hedvábí, které kladlo lehký odpor jeho prstům, a rozlišoval jednotlivé odstíny: bledě červenou, růžovou a tmavě růžovou. Syté plameny višňových, oranžových i pochmurně ryšavých tónů. Byly zde valéry veškeré intenzity a důrazu, odlišné i při své pochybné příbuznosti – tak je tomu i se slovy kouzelný, nádherný, velkolepý, dokonalý. V záhybech se tajily narážky, jež jsou cizí mluvě zraku, ale skutečná nachová barva se dlouho skrývala před kapitánovýma očima. Všechno, co obchodník snášel, bylo pěkné, ale nepřinutilo Greye k jasnému a pevnému souhlasu. Konečně ho upoutala jedna barva – usedl do křesla u okna, vytáhl dlouhý kus šustícího hedvábí, přehodil si ho přes kolena a s dýmkou v ústech pozorně strnul.

Z té nachové barvy, čisté jako proud jitřní vody, tryskalo ušlechtilé veselí – byla vznešená a pyšná a byla to právě ta barva, kterou hledal. Nesplývaly v ní odstíny plamenů nebo makových plátků, nebyla to ani hra fialových či bleděmodrých odstínů. Nebyla v ní ani modř, ani stíny, nic, co probouzí pochybnosti. Rděla se jako úsměv nad půvabem duchovního odrazu.“

Tedy. Jak čtu, nevidím už písmena, slova, věty, ale tanec barev. A od teď vím přesně, jak má nachová barva vypadat, až si ji budu vybírat na šaty, nenechám se ošálit.

A co bylo lepší? Divadlo, nebo kniha? Ani jedno ani druhé. Ten příběh se mi rozložil a zase zpět složil dohromady jako mozaika. Teď již přesně nedokáži rozlišit, co jsem vlastně jen četla, nebo jen viděla. Jedno a druhé se krásně prolnulo a doplnilo. Navždy si už budu při čtení některých pasáží „promítat“ divadelní scény a některé momenty z divadla se staly po přečtení knihy ještě intenzivnějšími. Literárně-divadelně-výtvarný zážitek.

Jsem ráda, že loď nakonec pro Assol připlula, některé sny je prostě hřích nesplnit. Je také dobré osudu občas napomoci.