LENKA MÜLLEROVÁ mullerova.len@gmail.com

Autor má v procesu literární komunikace nezastupitelnou roli, neboť je jeho klíčovým subjektem. Významnou úlohu má nejen ve fázi zrodu primárního textu, kdy je nezbytnou podmínkou vzniku díla, ale i ve fázi recepce, neboť sděluje příjemci textu prostřednictvím díla svoje názory a pocity. Navíc zájem čtenáře o autorův život, ať již soukromý či veřejný, je znám již mnohá desetiletí.

Kdo se vlastně skrývá pod paratextem jméno autora? Člověk, spisovatel, čtenářova představa o tvůrci nebo někdo zcela jiný? Odpověď není tak jednoduchá, neboť problematika tvůrce díla je poměrně komplikovaná. Podívejme se na zjednodušený komunikační model:

Současná literární věda rozlišuje tři typy autorů – reálného (skutečného, historického, biografického, biologického), implicitního (modelového) a recepčního.

Reálný autor je základním pragmatickým předpokladem tvorby, geneze textu a komunikace. Je to skutečně žijící člověk, tvůrce konkrétního díla, jehož vlastní prožitky a zkušenosti mohou být čtenářům sdělovány se značnou otevřeností (příkladem může být spisovatel Michal Viewegh, který umožňuje širokému pub­liku získat prostřednictvím rozhovorů a dalších mediálních aktivit mnoho informací o své rodině, vlastních názorech a dalších aspektech soukromého života), či naopak je tvůrce znám svou snahou uzavřít nebo alespoň co nejvíce utajit soukromý život (zde zmiňme například Milana Kunderu, jenž se širší veřejné publicitě brání po mnohá desetiletí). Ve většině případů čtenář reálného autora nezná.

Recepční autor je chápán jako komunikační konstrukt, který vzniká v procesu recepce díla. Během četby textu si recipient utváří vlastní představu o autorovi, a to nejen na základě nejrůznějších informací a signálů obsažených v textu, ale také prostřednictvím svých životních i literárních znalostí a zkušeností. Recepční autor je tedy příjemcem konstruován jako určitý dvojník reálného autora a za jistých okolností se s ním může i překrývat.

Implicitní autor je konstruktem tvůrcova druhého já, které vytváří sám reálný autor. Jde o aplikaci individualizované sady norem (autorův styl či výběr informací) i prezentaci myšlenek, názorů a idejí do literárního díla, s nimiž reálný autor ve skutečnosti vůbec nemusí souhlasit. Implikovaný autor není totožný s reálným či recepčním autorem, rovněž není identický s vypravěčem nebo postavami díla (byť se do nich určitou mírou může promítat).

V souvislosti s výše uvedeným naratologickým konceptem autora se nabízí celá řada otázek. Kdo je tedy označován v knize zmíněným paratextem? Koho vlastně nakladatel propaguje ve svých edičních plánech či na svém webu? O kom si čtenáři sdílejí svoji literární zkušenost? Celou situaci ukážeme na příkladu Egona Bondyho a jeho knihy Sklepní práce z přelomu let 1973/1974, která byla poprvé vydána v roce 1988 v exilovém nakladatelství Sixty-Eight Publisher.

Reálným autorem knihy je člověk, bohém a filozof Zbyněk Fišer, implicitním autorem je tvůrce píšící pod pseudonymem Egon Bondy. Právě použití pseudonymu je jedním ze základních prvků tvůrcovy automystifikace. Jeho umělecké jméno vzniklo v okamžiku, kdy Zbyněk Fišer spolu s Janou Krejcarovou sestavovali v roce 1949 surrealistický sborník Židovská jména. Tehdy jako symbol vyjádření protestu proti veřejnému antisemitismu si všichni přispívající autoři zvolili židovsky znějící přezdív­ky. Sám Fišer o tom v rozhovoru z roku 1990 pro Svobodné slovo říká: „Já si vzal Egona Bondyho, představoval jsem si ho jako cukrovarníka. Už mi zůstal.“ Používání pseudonymu mělo pro autora i další výhody: občanskou anonymitu v období totalitního režimu či význam ryze osobní – oddělení civilisty a filozofa Zbyň­ka Fišera (reálného autora) od komplikované osobnosti básníka Egona Bondyho (implicitního autora). Pozorný čtenář článku pak snad­no doplní, že recepční autor se jmenuje Egon Bondy.

Pozastavme se ještě u postavy vypravěče knihy. Tím je protagonista Egon Bondy (jméno je shodné s implicitním autorem), který se prochází po Malé Straně a tamních hospůdkách a zamýšlí se nad otázkami společenského a ontologického charakteru (nabízí se paralela s filozofem Fišerem).

Protagonista, pohybující se ve fikčním světě, však disponuje zjevně jinými vlastnostmi než spisovatel Egon Bondy či reálný autor Zbyněk Fišer.

Už jen na okraj připomeňme skutečnost, že Fišerova hra s výše popsanými autorskými subjekty a vypravěčem mu umožňuje mystifikační přístup překračující hranici literární tvorby. Bohumil Hrabal o něm v románu Něžný barbar píše: „Jednou Egon Bondy se uvolil, že nám přečte něco ze svých próz. Koupil si k tomu účelu krásně červeně puntíkovanou kravatu a potom se uvolil, že dojde s Vladimírem pro dva kbelíky piva, aby se před čtením uklidnil. Tak nejdřív přinesli dva kbelíky piva od Lišků, potom dva kbelíky piva ze Staré pošty. A nakonec se Bondy uvolil, že dojdou pro dva kbelíky piva k Hausmanům, že pořád ještě není schopen s důrazem přečíst svoji prózu, svůj artefakt. /…/ Okamžitě nám našenkujte dva kbelíky piva, pivo pro básníky! poroučel a pan Vaništa opět zdvihnul bejkovec, ale Vladimír jej očima prosil. Tak vy takhle? rozkohoutil se Egon, víte, kdo já jsem? Já jsem básník Egon Bondy! Ale pan Vaništa: S tím mi polibte prdel, ale kdo mi zaplatí ty výplně? Já, jak seš básník, tak ti dám přes držku! A Egon Bondy hřímal: Komu? Mně, básníkovi? No počkejte, já to na vás řeknu filozofovi Zbyňkovi Fišerovi a ten vám nabije držku…!“ Hrabalovo vyprávění je příkladnou ukázkou toho, že reálný a identický autor jsou autorem vnímány jako dva naprosto odlišné subjekty.

A recepční autor? V tzv. sdílené zkušenosti čtenářů se referuje o tvorbě a životních okamžicích Egona Bondyho: „Předevčírem, 9. dubna, zemřel Egon Bondy a chce se zvolat: Egon Bon­dy je mrtev. /…/ Vlastně nevím, který text jsem od Egona Bondyho četl jako první. Přesně ale vím, jak dokázal zapůsobit: byl to text otřásající a zvěstující…“ (bloger na webu)

Z výše uvedeného pojednání je patrné, že paratext jméno autora označuje implikovaného autora, respektive ve sdílené zkušenosti čtenáře recepčního autora.

Zmíněný paratext je v současné knižní produkci obligatorním prvkem paratextové komu­­nikace, který se objevuje v ustálených i varia­bilních prefixových pozicích knihy. V se­­kun­­dárních knižních textech lze detekovat jméno autora nejméně v šesti prostorech knihy – jde o hřbet, první stranu přebalu, desku knihy (v případě neexistence desky obal), patitul, hlav­ní titulní stranu, autorskou tiráž a nakladatelské údaje v závěru knihy. Vyj­ma autorské tiráže bývá jméno autora uvedeno vždy v kombinaci s názvem knihy, případně i s dalšími atributy (název vydavatelství, název vydavatelské řady, ilustrace apod.), které jsou však fakultativními. Párová dvojice paratextů jméno autora a název knihy je relativně ustálená a konvencionalizovaná. Jméno autora bývá většinou uvedeno jako první a je dále následováno titulem, který je umístěn v těsné blízkosti.

V paratextové sféře lze rozlišit následující typy jména autora:

•   onym, tj. skutečné jméno,

•   pseudonym,

•   anonym,

•   fictim, tj. fiktivní autor.

Onym je skutečné jméno autora, které tvůrce používá i v občanském životě (tj. jméno reálného a implicitního autora je stejné). Uveďme alespoň několik příkladů: Alois Jirásek, Jaroslav Seifert, Karel Čapek, Josef Škvorecký, František Hrubín, Bohumil Hrabal apod.

Pseudonym je nepravé jméno tvůrce, které autor používá v uměleckém světě, a to z různých důvodů:

•  Utajení skutečného autora před veřejností (pracovní, společenské, politické důvody – např. při psaní erotické literatury, tvorba v období totality).

•  Mění autorův společenský stav (např. tvar šlechtického jména).

•  Mění estetickou hodnotu příjmení.

•  Nese symbolický význam.

•  Nese informaci z autorova života (např. rodiště, působení – Karolina Světlá se inspirovala názvem působiště svého manžela – obce Světlá v Podještědí).

•  Snaha publikovat více děl (např. Stephen King, jehož tehdejší nakladatelé tvrdili, že ideální stav pro [nejen] začínající autory je jedna kniha ročně. Mezi lety 1977 až 1984 tak bylo publikováno pět románů pod jeho pseudonymem Richard Bachman. „Odhale­ní“ tvorby posléze znamenalo úspěšný marketingový tah nakladatele, neboť prodej Kingových knih se zmnohonásobil).

•  Získání možnosti publikovat (např. autorky v 19. století).

•  Skutečné jméno autora je již „obsazeno“.

•  Experiment autora (např. snaha zkusit jiný žánr, získat reflexi neovlivněnou dosavadním jménem autora).

•  Hra autora se čtenářem.

•  Mystifikace (Jára /da/ Cimrman).

•  Kolektivní pseudonym (Lars Kepler).

•  Utajuje identitu z důvodů bezpečnosti autora (muslimové, vojáci, kontroverzní texty, gender).

Pseudonymy se dále mohou členit na následující subtypy:

•  allonym (vypůjčené jméno od jiného autora, často v době totalitních režimů, za okupace apod. – např. Alexandr Kamer pod jménem přítele Miroslava Kostky);

•   anagram (vzniká přehozením písmen původního jména – rumunský básník Paul Ant­schel, později Ancel, což upravil do podoby Celan);

•   ananym (obrácené jméno – Erich Maria Remarque se narodil jako Erich Paul Remark);

•   asteronym (nahrazení jména hvězdičkou);

•   kryptonym (pseudonym je sestaven z počátečních písmen či slabik křestního jména a příjmení);

•   tetonisnym (značka z posledních písmen autorova skutečného jména);

•  pseudoepigraf (převzetí jména již etablovaného tvůrce či jiné osobnosti, cílem je většinou více upoutat čtenáře, pozměněné Donan Coyle a Shilliam Wakespeare místo Conan Doyle a William Shakespeare /= Ferdinand Peroutka);

•  gynonym (použití ženského jména mužem – Vítězslav Nezval použil pseudonym Karla Netolická).

V české i světové literární produkci najdeme celou řadu dalších tvarů pseudonymů, jimž se však v tomto článku z pochopitelných důvodů věnovat nebudeme.

Jak již bylo uvedeno, pohnutky pro používání pseudonymů jsou nejrůznější. Jejich účel je však zřejmý – mají skrýt pravou totožnost au­tora či skupiny autorů. Právě tato funkce sbližuje pseudonym a anonym. Pseudonym se pro­to stává součástí self-prezentace autora ve spe­cifické komunikační situaci, jíž je publikování díla. Prozradit svou skutečnou identitu by měl mít možnost pouze sám autor, v některých případech však bývá odhalen i vnějším okolím – vzpomeňme například na letité spekulace o tom, kdo se skrývá za jménem Petr Bezruč či diskuse o fiktivní vietnamské autorce Lan Pham Thi, jež se později ukázala jako autorský podvrh Jana Cempírka. Jeden spisovatel může mít více pseudonymů anebo naopak, jeden pseudonym používá více autorů (pod jménem úspěšného tvůrce Larse Keplera se skrývá manželská dvojice úspěšných švédských spisovatelů – Alexandra Coelho Ahndorilová a Alexander Ahndoril. Příjmení Kepler zvolili podle známého astrologa jako symbol objevování něčeho nového a jméno je zkratkou a zároveň poctou významnému švédskému spisovateli Stiegu Larssonovi).

O volbě pseudonymu rozhoduje nejen autor díla, ale velmi často také nakladatel, který si jeho užití klade v některých případech jako podmínku vydání knihy. Nakladatelské rozhodnutí je součástí marketingové komunikační strategie propagace knihy, autora anebo vydavatelských aktivit.

V některých případech je literární dílo publikováno beze jména autora (anonym). U starších děl je důvodem nedochovanost autorství, u textů novější tvorby jde především o snahu utajit autorství z politických, společenských či osobních důvodů, případně literární veřejnost mystifikovat. Ve středověké literatuře byly příčinou anonymity tvůrce zejména společenské a estetické aspekty. Některá původně anonym­ní díla byla později odtajněna (např. Goethův Werther, Schillerovi Loupežníci apod.). V širším slova smyslu jsou do anonymních děl vřazovány i texty neznámých tvůrců, které jsou mylně připisovány konkrétnímu autorovi (např. Dalimilova kronika, Homérovy eposy apod.).

Fictim označuje fiktivního autora. V české literatuře je to např. Jára (da) Cimrman (Cimrman je totiž v několika případech uveden jako implicitní autor, a to mnohdy dokonce jako první z autorského kolektivu) či Žofie Jandová (básnířka, kterou si vymyslel F. L. Čelakovský).

Mystifikátoři, kteří fiktivního autora utvářejí, využívají často tzv. klasifikační funkce jmen, tj. schopnosti jména určovat postavu z hlediska národnostního, sociálního, náboženského apod. Velmi zajímavou hru skýtá například jméno Járy (da) Cimrmana, což je spojení typického slovanského křestního jména a německého příjmení (v české podobě) a zároveň paralela se jménem Leonarda da Vinciho, k němuž je Jára přirovnáván. V neposlední řadě uveďme i hru Jára + da = Jarda, tedy domáckou podobu rodného jména Jaroslav. Mystifikační hra pak pokračuje i v dalších aspektech díla: Cimrmanovými rodiči byli český krejčí Leopold Cimrman a rakouská herečka Marlén Jelinková, zatímco otec dal syna zapsat na českou školu, matka požadovala studium německé, tento fakt vedl u génia k jisté rozpolcenosti, která se pak projevovala mimo jiné i v jeho dílech, texty se hemží germanismy i čechismy apod. Kontaminace rolí autor – hrdina – vědec – tvůrce paratextu (Jára /da/ Cimrman „se podílel“ i na tvorbě jiných knižních paratextů) ruší pro čtenáře pozorovatelné hranice mezi primárním textem a paratexty, způsobuje jejich vzájemné prolínání a propojování se. Funkčnost paratextů však není narušena, paratexty se naopak stávají jakousi prodlouženou součástí primárního textu a spoluvytvářejí komplexní cimrmanovskou mystifikační hru zahrnující nejen vlastní primární text, ale i prostor dalších paratextů verbálního i neverbálního charakteru.

Proč se tolik věnujeme jednotlivým tvarům tohoto paratextu? Jméno autora je vysoce příznakovým rysem díla a významným vábidlem a lákadlem pro čtenáře. Důkazy můžeme spatřovat nejen v hovorové metonymii („čtu Jiráska“), ale také v označování určitého typu tvorby autorovým jménem (mayovky, verneov­ky). Jméno se totiž za určitých okolností stává tzv. značkou (brandem) se všemi atributy, které tento fakt provázejí. Určit, kdy se jméno autora stane či dokonce již stalo značkou, není jednoduché a závisí na mnoha okolnostech. Tento fakt je ovlivňován zejména takovými aspekty, jako jsou čtenářský ohlas tvorby, propagační aktivity nakladatele, dobová ideologie, módní tendence, vlastní aktivity autora apod. Zavedenost značky autora v širším literárním prostředí vzniká například v těchto případech: jde o vý­raznou osobnost literárního života (např. literární či společenské aktivity, provokativní postoje vůči určité skupině knižního světa apod.), zařazení autora do vzdělávacího systému (učeb­nice, čítanky, tzv. povinná čet­ba), dlouhodobá propagace nakladatele (marketingový mix), ideologické rozhodnutí (např. propagace prorežimně orientovaných tvůrců v období totality) apod.

Jaký význam má značka pro nakladatele a čtenáře? Je příslibem uspokojení potřeby či očekávání čtenáře, je nepsanou smlouvou mezi nakladatelem/autorem a příjemcem o tom, že recipient získá „zboží“ jisté kvality a s určitým souborem vlastností. Pro čtenáře má značka také identifikační funkci, díky níž potenciální zájemce daný „produkt“ snáze rozpozná a projeví o něj zájem. Důležité jsou rovněž psychologické aspekty značky, které mohou vyjadřovat určitý společenský status.

Pokud se nakladatel rozhodne propagovat knihu prostřednictvím značky autora, pak tato strategie ovlivňuje veškerou komunikaci s potenciálním čtenářem, grafickou podobou knihy počínaje a vněliterárními aktivitami autora konče. Jméno autora se stává dominantním (a velmi výrazným!) prvkem nejen obálky knihy, ale také dalších propagačních tiskovin. Jako příklad můžeme uvést reedice Škvoreckého tvorby v devadesátých letech dvacátého století, kdy značku Škvoreckého vytvářela nejenom autorova literární zdatnost, ale zejména mimoliterární kontext předchozích let (fakt exilového tvůrce, nedostupnosti jeho tvorby z padesátých a šedesátých let, opojení svobodou slova na počátku devadesátých let, dočasné návraty a bezprostřední blízkost exilové literární i nakladatelské legendy, závan americké kultury apod.). Propagaci své „značky“ nenechal Škvorecký pouze na nakladateli, ale sám na tehdejší české poměry ojediněle a přitom velmi intenzivně komunikoval se svým poten­ciálním čtenářem, a to především prostřednictvím dalších paratextů v knize. V nich jakožto implicitní autor Škvorecký vysvětloval čtenáři své spisovatelské záměry, přičemž mnohdy zmiňoval některé životní peripetie reálného autora Škvoreckého. Dalším zajímavým pří­kladem budování značky jsou mnohaleté akti­vity spisovatele Michala Viewegha a jeho kmenového nakladatele Martina Reinera (Petrov, Druhé město). V české literatuře jde o nevída-né zapojení autora do propagace svých knih (autorská čtení, autogramiády, křty knih, besedy apod.).

Jméno autora tedy v případě dostatečné etab­lovanosti tvůrce díla znamená pro vydavatele velmi významný aspekt knižní komunikace, který je potenciálním recipientem díla či kupcem knihy snadno identifikován, ať již z hlediska „užitných“ vlastností, tak i z hlediska „kvality“. V takovém případě bývá jméno autora uváděno v dominantní pozici, a to pře­devším v recipientsky frekventovaných prostorech knihy (např. na přední a zadní straně obálky, na titulním listě apod.). Ve všech případech pak platí všeobecně jednoduchý princip – čím známější autor, tím větší („a mohutnější“) je použití („a využití“) jeho jména.

Paratext jméno autora je tedy jedním z nejdůležitějších prvků knižní komunikace, proto mu všechny subjekty věnují patřičnou pozornost. Pro čtenáře je potřebnou informací o charakteru „zboží“, pro nakladatele je jméno auto-
ra významným propagačním aspektem. A pro tvůr­ce? Možnost vlastní prezentace na veřejnosti či naopak prostor pro „jinakost“ v životě jednoho člověka.