Richard Bach: Most přes navždy

TEREZA BOEHMOVÁ tereza.boehmova@idnes.cz

Jsou knihy, které kolem projdou, aniž by vás více zasáhly. Dobře se čtou, příběh je zajímavý, dojmou vás, poučí, ale za pár dní o nich nevíte a za pár let si ani nejste jisti, jestli jste je četli. A pak jsou ty druhé knihy, na které nezapomenete nikdy, ke kterým se vracíte, a které mají pro vás zvláštní, nenahraditelný význam. Berete je do ruky znovu a znovu a jejich příběh se vyvíjí a proplétá spolu s vaším, a tak vás v čase pokaždé slova obohatí nějak nově. Takovou knihou je pro mě Most přes navždy od Richarda Bacha.

Dalo by se velmi zjednodušeně říct, že je to kniha o lásce. A vlastně je to tak. O hledání té pravé a jediné lásky, která existuje od nepaměti, není závislá na století ani konkrétní době, o lásce, která tu vždycky byla a lidi ovládá, svádí dohromady tou nepopsatelnou energií a magií, které se nedá bránit. O lásce, které se ale musíme učit, protože počáteční nadšení nestačí, málokdo se umí otevřít a posunout do dalších fází a zvládne opravdový a nelehký život v páru s druhou, i když třeba souzenou, bytostí.

Poprvé jsem text knihy slyšela přepsaný do konverzační divadelní hry pouze se dvěma her­ci. Bylo mi málo, zmítala mnou puberta, šlo o povinné školní představení, na které jsme museli jít, a trvalo, než jsme se začali vůbec soustředit, ale i tak ve mně něco zůstalo. Tehdy slabě, ale nezapomněla jsem. Později, už jako dospělá slečna, jsem knihu dostala k narozeninám a přečetla si ji pořádně. Vzala jsem si z ní o mnoho víc než poprvé… Od té doby se k ní vracím, když cítím, že ji potřebuji.

„Někdy máme pocit, že už nezbyl ani jediný drak. Ani jeden odvážný rytíř, ani jedna víla, která by se ladně míhala tajuplnými lesy a okouzlovala srny a motýly svým úsměvem.  Někdy máme dojem, že naše doba už nemá žádné překážky, že je bez dobrodružství. Osud je pro nás cesta za horizont, planoucí stíny, které se přehnaly kolem a dávno pominuly. Jak je příjemné se mýlit.

Princezny, rytíři, kouzla a draci, záhady a dobrodružství...  nejenže jsou i tady a teď, jsou vším, co kdy na zemi existovalo! V našem století samozřejmě změnili oděv. Draci dnes například nosí vládní obleky. Démoni společnosti skřípají zuby, vrhají se na nás, když náhodou zvedneme oči od země, a vyzývají nás, abychom se dali doprava na rozcestích, kde nás učili zatáčet doleva. Zdání se stalo natolik skutečným, že princezny a rytíři mohou být skryti jeden před druhým, ukryti sami před sebou samými.“

Ještě víc než pro mě a pro ženy obecně je Most přes navždy možná knihou pro muže. Hlavní hrdina (autor sám, neboť kniha má silné autobiografické prvky) je muž, který by rád našel spřízněnou duši a celoživotní partnerku, ale stejně jako většina mužů, kteří žijí kolem nás, se vlastní vinou točí v kruhu krátkých i delších prázdných známostí, hledá jakousi po všech stránkách „perfektní ženu“, která bude krásná, inteligentní, milá a tolerantní k jeho chybám a která ho bude brát takového, jaký je v ten okamžik, ale on na sobě nebude muset měnit nic.

Není divu, že takovou partnerku nenachází, a pokud ano, stejně s ní není spokojen. Až Leslie Parishová – jeho budoucí manželka – mu jeho svět rozbije na kousky a teprve s ní se – a není to vždy bezbolestné – naučí růst a skutečně milovat a dávat. Richard se musí postavit vlastnímu sobectví, zbořit roky vybudované hradby proti zranitelnosti, nedokonalosti, neschopnosti se otevřít a plně se oddat druhé bytosti. I když to často znamená bolest, sebeobětování, ústupky, kompromisy i jím tolik odmítanou a zatracovanou žárlivost a v neposlední řadě schopnost nechat se plně poznat a vlastnit někým druhým.

V poslední části knihy, která může být pro realisticky zaměřeného čtenáře méně přístup­ná, neboť vyžaduje jistou dávku víry v  „nadpřirozeno“, se Richard a Leslie, kteří se již naučili spolu žít, pokoušejí svůj vztah rozvinout ještě o stupeň dál, tedy o jistý transcendentální přesah a snaží se setkávat i mimo svoje těla – ve spánku, ve snech, při létání v oblacích. Teprve, když se tomuto naučí, je jejich souznění dokonalé a hotové.

Kniha vyšla již v roce 1984 a stala se světovým bestsellerem, volně na ni navazuje i román Jediný, který dále rozvíjí vztah Richarda a Leslie – především onu transcendentální část, a to ještě o pohyb v určitých vrstvách nepřeberného počtu realit a mohl by být v některých částech i inspirací pro film Matrix.

Román Jediný mě už tolik neoslovil, zřejmě proto, že jsem měla velká očekávání a nic převratně nového mi nepřinesl. Pro mě osobně je nejcennější první část knihy Most přes navždy, kdy Richard začíná díky Leslie chápat, že pro­to, aby našel svou perfektní ženu, bude muset něco udělat i se sebou. Kéž by to pochopili všichni muži… :-)