OLGA VAŠKOVÁ ctenar.vaskova@svkkl.cz

Pod stejnojmenným názvem proběhla 22. dubna letošního roku v prostorách pražského Goethe-Institutu konference, kterou spolupořádaly Goethe-Institut a Svaz knihovníku a informačních pracovníků. Program odpoledne, ale především jména přednášejících dávala tušit, že půjde o zajímavou výměnu zkušeností souvisejících se změnou postavení knihoven v dnešním digitálním prostředí, s jejich snahou stát se atraktivními vzdělávacími a studijními centry stejně jako místy setkávání.

Jako první vystoupil Dr. Klaus Ulrich Werner, ředitel Filologické knihovny Svobodné univerzity v Berlíně. Na různých postech této knihov­ny pracuje od roku 1991, v letech 2000–2005 byl projektovým manažerem novostavby Filologické knihovny, postavené podle návrhu britského architekta Lorda Normana Fostera. Později koordinoval plánovaní integračního proce­su čtyřiadvaceti oborových knihoven do této novostavby. Je tedy odborníkem, který k tématu konference měl opravdu co říct.

Ve své přednášce Knihovna jako místo vzdělávání – jak ji vybavit a uspořádat kromě jiného zmínil, že obavy ze ztráty postavení knihoven, které před několika lety panovaly, se nenaplnily. Knihovny naopak zažívají renesanci, jejich funkce se radikálně proměnila, už je nechápe­me pouze jako kulturní instituce, ale jako místa vzdělávání, soustředěného studia a také jako prostor k odpočinku a setkávání. Podle něj se knihovny stávají jakýmsi „třetím místem“, doplňkem našeho bydliště, pracoviště a třeba kavárny. A za jednu z jejich největších priorit považuje to, že jsou jediným nekomerčním místem, které není ideologicky definováno.

S tímto novým posláním knihoven samozřejmě souvisí i vnitřní členění prostor a vybavení mobiliářem. Podle dr. Wernera musí být jiný pro digitální pracoviště, jiný pro klasické čítárny a jiný pro studovny, které navštěvují lidé různých věkových kategorií. Uvedl, že pro dneš­ní učení je typická jeho mobilita, studium se neodehrává pouze na vyhrazeném místě u sto­lu, ale kdekoli v prostorách knihovny (pře­devším mladí lidé preferují například sezení na podlaze). Tyto změny kladou na knihovny znač­né nároky především v zajištění kvalitního ser­visu. Na jedné straně mají poskytnout individuální studijní místo, které si studující vytváří sám (možnost poslechu hudby, nabídka kávy, čaje apod.), ale také umožnit návštěvu knihov­ny do pozdních nočních hodin, případně mít otevřeno 24 hodin. Knihoven s takovou otevírací dobou není mnoho, ale pokud jsou, lidé je navštěvují.

A jak takovou knihovnu vytvořit? Dr. Werner řekl, že se na to svých návštěvníků zeptali a sna­ží se jejich požadavky realizovat. Mezi čas­tá přání patřil například volný pohyb po knihov­ně, hodně pohodlných míst k sezení s možností připojení do sítě, integrace digitálního i analogového přístupu, spojení vzdělávání a zábavy. Uživatelé chtějí pracovat samostatně, ale nechtějí zůstávat osamoceni doma u svého počítače. Proto ten návrat do knihoven.

Takové knihovny, podle dr. Wernera, vyžadu­jí promyšlenou koncepci, plánování orientované na uživatele. Zařízení a upořádaní prostor by mělo být flexibilní s dostatkem denního světla, jeden kus nábytku se dá využít různými způsoby (například kulaté stoly v případě potřeby oddělené posuvnou stěnou).

Připomněl, že v mnoha knihovnách ještě stále existují například počítačové učebny, kde jsou pracovní stoly umístěny za sebou, což uživatele rozptyluje, špatně se v nich soustředí. Nemělo by se zapomínat ani na to, že knihovny jsou dnes hodnoceny i podle technického vybavení a pokud si návštěvníci říkají – „jé, tady jsou tři roky staré počítače“, ubírá to na jejich prestiži.

Pro odborné knihovny dnes platí, že jejich uživatelé chtějí být raději inspirováni, než vyučováni. Proto by se knihovníci neměli pasovat do role učitelů a uvnitř knihoven by se mělo objevovat co nejméně cedulí s příkazy a zákazy. Dr. Werner míní, že „dobrá knihovna musí být dost ,cool‘, musí mít něco s velkým K“. Neopomněl při tom zdůraznit, že v této digitální době se mnohé v knihovnách mění k lepšímu.

Architekti prof. Marina Stankovic a Tobias Jortzick z ateliéru Architekten BDA v Berlíně ve svém vystoupení Libraries Now!nebo Jak budou vypadat knihovny budoucnosti? srovnávali různé typy nových nebo rekonstruovaných městských, univerzitních i národních knihoven s přihlédnutím k požadavkům, které současná doba na tyto instituce klade. Připomněli, že knihovny dnes představují veřejný prostor, který má sloužit k hraní, soustředění a k setkávání. „Základní koncept knihovny by z etických důvodů měl být v budoucnu příspěvkem k dlou­ho­dobé udržitelnosti. Problém však nelze řešit pouze vyšší mírou efektivnosti konceptu budovy, nebo výrobou stavebních materiálů šetrných k přírodním zdrojům či zohledněním ,Life Cycle‘. Jde především o výzvu dále myšlenkově rozvíjet úlohu knihovny a zformulovat ji prostorově a architektonicky.“

Svá vyjádření doplnili obrazovým materiá­lem. Účastníci konference se tak mohli alespoň vizuálně seznámit s architektonickými koncepty několika evropských knihoven, například s Městskou knihovnou ve Stuttgartu, která vznikla v rámci kontroverzního projektu Stuttgart 21 (návrh korejského architekta Eun Yong Yiho), dále s knihovnou v Düsseldorfu fungující kuriózně v nákupním centru Arcaden, pozo­ruhodnou knihovnou Leonardo Campus v Mün­steru a zcela unikátní knihovnou Rentemestervej v Kodani.

Pohled českých architektů na knihovny prezentoval Ing. arch. Petr Lešekz ateliéru Projektil Architekti, s. r. o., který svůj příspěvek nazval Knihovna jako chrám demokracie – osobní zkušenost s výstavbou nových knihoven v ČR po roce 1989. Tuto zkušenost ilustroval projekty a realizací Studijní a vědecké knihovny v Hrad­ci Králové a Národní technické knihovny v Pra­ze, za něž ateliér získal několik významných ocenění.

A co by podle jeho mínění měla knihovna umět? Tak například spoludefinovat město, být sebevědomou a otevřenou institucí, vytvářet prostor k setkávání, pobývání a studiu, komunikovat i s náhodnými návštěvami, neměla by se bát razantnějšího vstupu výtvarného umění, které by umocnilo její vizuální identitu, a také by neměla vytvářet psychologické a fyzické bariéry vůči svým návštěvníkům. Připomněl rovněž, že budovy knihoven by měly být účelnými a provozně úspornými domy.

Jednu z nejnovějších budov mezi českými knihovnami – Městskou knihovnu v Děčíně představil její ředitel Mgr. Ladislav Zoubek. Ve svém příspěvku přiblížil proces projektování a výstavby knihovny, která svým návštěvníkům slouží od loňského září. Hovořil také o zkušenostech s využíváním stavby, s nacházením a postupným odstraňováním problematických míst, která se projevila až v provozu. Zmínil také personální otázky, které vyvstaly jako reakce na prodloužení provozní doby do večerních hodin a také v sobotu a neděli. Soustředil se však především na seznámení s kroky vedoucími k proměně knihovny ve vzdělávací, informační a kulturní centrum města a na nabídku služeb pro všechny věkové kategorie uživatelů.

(P. S. Nejde nepřipomenout aktuální situaci, v níž se děčínská knihovna ocitla začátkem letošního června, kdy se do suterénu a přízemních prostor dostala voda z Labe. Věřme, že nenapáchala nevratné ško­dy, a že knihovna bude pokračovat v dob­ře nastartovaném programu.)

S posledním příspěvkem vystoupil Jörg Weinreich, ředitel komplexu RW21 Městská knihovna a Lidová univerzita v Bayreuthu. RW21 bylo otevřeno v únoru roku 2011 a vzniklo přestavbou bývalého obchodního domu s oděvy Oberpaur. Město dům koupilo za čtyři miliony euro a další tři miliony investovalo do jeho rekonstrukce. Dnes na pěti podlažích a skoro 5000 m2 sídlí dvě spolupracující instituce. Vzniklo tak „místo setkávání v ulici Richarda Wagnera“, které je začleněno do koncepce města a stalo se magnetem jeho pěší zóny. J. Weinreich řekl, že si připadají jako parník plující pod společnou vlajkou: Městská knihovna a Lidová univerzita – místo celoživotního vzdělávání. A také kavárna provozovaná Diakonií, v níž pracují lidé s postižením, která však slouží i jako prostor pro pořádání různých kulturních pořadů. Spojení obou institucí jejich ředitel považuje za přidanou hodnotu pro obyvatele města.

Zbývající přítomné (konference se protáhla do podvečerních hodin, a tak mnozí nevydrželi a odešli) podrobně seznámil s vnitřním zařízením a rozložením funkčních oblastí knihovny, s nabídkami pořadů jak Městské knihovny, tak Lidové univerzity, s aktuálními projekty a plány do budoucna. Podle jeho zkušeností je nutné vědět, co lidé od takovýchto institucí očekávají a neustále hledat způsoby, jak tato očekávání naplnit…

Zaujetí, s jakým J. Weinreich o „své“ knihovně a lidové univerzitě víc než hodinu referoval, nenechalo nikoho na pochybách, že je má hluboko pod kůží. Určitě mnohé z přítomných napadlo to, co mě, vypravit se do Bayreuthu a na vlastní oči vidět „jak se dělá dobrá knihovna“. A také se projít Wagnerovým městem.

Foto Martin Mařák