VĚRA KHÁSOVÁ vera.khasova@gmail.com

Z historie

Genealogie je jedna z pomocných věd historických a zabývá se příbuzenskými vztahy mezi lidmi. Jejím nejčastějším výstupem bývá rodinný strom se zakreslením předků. Slovo pochází z řečtiny a je složené z výrazu génos, který znamená rod, a logos čili slovo nebo přeneseně věda. V češtině se pak často používá slovo rodopis.

S rodokmeny se setkáváme i ve starověkých civilizacích. Jednalo se většinou o rodokmeny bohů (například antičtí bohové měli velmi složitou rodinnou strukturu – otce Krona, jeho děti Dia a Hé­ru – sourozence a manžele, jejich děti a sourozence atd.) nebo vládců, u kterých měly rodokmeny dokázat příbuzenství s bohy nebo s historickou linií vládců, a tím pádem právo vládnout. S tímto jevem se můžeme setkat například ve starověkém Egyptě nebo Římě či v případě Alexandra Velikého, kterému matka tvrdila, že je synem boha, a ne krále Filipa Makedonského.

Ve středověku byl rodokmen důležitý především pro příslušníky šlechtických rodů, aby mohli doložit svoji příslušnost k privilegované vrstvě obyvatelstva. Ta určovala jejich „pracovní zařazení“, možnost vlastnit, jméno či dokonce styl a způsob oblékání, zároveň ale také jejich vztah a povinnosti k lennímu pánovi. Každé narozené dítě bylo pečlivě zaznamenáno do genealogických stromů, také z toho důvodu, aby se zabránilo sňatkům blízkých příbuzných. I proto jsou některé rodiny schopny doložit svůj původ od nemanželských potomků králů či šlechticů (nebo papežů).

Genealogie občanská, která se asi nejvíce blíží tomu, jak ji známe dnes, se začala objevovat až později u měšťanských rodů. Pracovala už se záznamy z matričních knih, objevili se lidé, kteří rodokmen za úplatu vypracovali… a samozřejmě i podvody. Jak bylo lákavé nechat si najít nějaké vznešené příbuzné či předky a zažádat si o šlechtický predikát. A tak najatý genealog „našel“. Na některé z těchto podvodů se přišlo, jako například na ten z roku 1903, o kterém mluví příspěvek na blogu Střípky z matrik autorky Blanky Lednické – http://stripkyzmatrik.blogspot.cz/2012 /10/genealog-pletichar_21.html. A tak můžeme v matrikách objevit záznamy, které vypadají jako originály, ale jsou přeškrtnuté a je u nich poznámka, že jsou podvodně upravené. A od lidí, se kterými se o rodokmenech bavíme, slyšíme velmi často zkazky o šlechtickém původu, které se ale jen málokdy potvrdí.

Všeobecně se dá říct, že rodinné „pohádky a pověsti“ jsou zvláštní kapitolou. Asi všichni genealogové si zvykli přijímat tvrzení svých klientů o prapradědečkovi, který byl hrabě nebo napoleonský voják, jenž zde nechal srdce a dítě, s rezervou. Zároveň ani dnes není někdy snadné sdělovat svým zákazníkům nebo příbuzným, že jejich oblíbený pradědeček nebo zakladatel rodu nebyl onen vážený a ctěný podnikatel, pilíř společnosti, syn stejně váženého otce, ale nemanželské dítě, které mělo to štěstí, že se dožilo dospělosti a vybudovalo si jisté postavení. I když bychom tyto své předky měli vlastně obdivovat. Nemanželských dětí přežívalo výrazně méně než těch manželských, a jelikož neměli například právo dědit, bylo jejich pozvednutí k vyššímu postavení skutečně pouze jejich zásluhou.

V druhé polovině devatenáctého a následně ve století dvacátém pak došlo k velkému stěhování, kdy se lidé z vesnic přesouvali do měst či okolních zemí nebo do zámoří, obvykle za prací nebo za lepším uplatněním. Toto stěhování kopíruje změnu společnosti, zakládání továren a manufaktur, potřebu dělníků, kteří by v nich pracovali, a nových oborů i zaměstnání. Mnoho z nás tak má prarodiče narozené v okolí Vídně nebo příbuzné ve Spojených státech.

Stěhováním ale zároveň často došlo k narušení rodinných vazeb – stále ještě hovoříme o době, kdy nebylo snadné dostat se na víkend k rodičům na vesnici, a také musíme počítat s tím, že ne s každým odchodem rodina souhlasila. A tak často ani nevíme, jak se jmenovali nebo kde žili naši praprarodiče, protože ty už nemáme v rodném listu uvedené; a myslíme si, že jsme z města, přestože do města přišli teprve naši prarodiče. Tato situace čím dál víc a u více a více lidí vyvolává pocit neklidu a vykořenění, hledání toho, kdo jsme, odkud přicházíme a kdo byli a jak žili naši předci.

Matriční knihy

Jako základní pramen pro vyhledávání – kromě našich dokumentů, ze kterých musíme vycházet – nám poslouží matriční knihy. Ty jsou tři – knihy narozených (pokřtěných), oddaných a zemřelých, a jejich vedení nařídil církevní koncil v roce 1563. Toto nařízení se ale prosazovalo pomalu, a tak například na našem území jsou dochovány matriky běžně až od roku 1650. Toto datum se nedá brát jako dogma, uchování matrik je závislé na příliš mnoha faktorech – požáry, povodně, slučování nebo rozdělování farností, prodeje panství a podobně.

Zpočátku to byla evidence pro církev, aby věděla, kolik duší má na starosti (a jaký příjem z nich pravděpodobně bude). Tomu odpovídala i kvalita jednotlivých záznamů, často je uvedeno jen to nejzákladnější, co si dovedeme představit (např. rodiče Jiří Bláha, tkadlec a měšťan Merklínský, manželka Ludmila; SOA Plzeň, Merklín 04, digis. 38). Faráři tato informace dokonale stačila – věděl, kterou Ludmilu si Jiří Bláha vzal, a že tkadlec Bláha se svojí ženou má zaplatit poplatek za křest (jak uvádí Kronika města Merklína / Josef Erhart, 1925: „…Dle fasse z roku 1719 nalézající se v zemském archivu, pozůstával příjem faráře z užitků farních pozemků, které až do roku 1922 k faře přináležely a z desátku takzvaného letníku. Almužny a ofěry vynášely ročně 60 zl. Štolové poplatky byly: Koleda 9 zl, od kopulace 1 zl 30 kr, od ohlášek 18 kr, od pohřbu 1 zl, od zpívané mše 1 zl 10 kr, od tiché mše 30 kr, od pohřbu dětského 30 kr, od křtu, kteří desátky dávají 15 kr, kteří desátky nedávají 30 kr, od pastýřů, šafářů, ovčáků, mlynářů obnášel křestní poplatek 45 kr…“).

Věc, která nám při pátrání může a bude komplikovat život, je rozdíl mezi příjmím a příjmením. Příjmí nebylo pevné a potomci ho nemuseli přejímat, mohlo se měnit i během života člověka (pokud se například přestěhoval či oženil nebo utrpěl nějaký úraz). Za vznik pevných příjmení vděčíme Marii Terezii a jejímu sčítání lidu, při němž určila, že si každý musí zvolit jméno, pod kterým bude znám on i jeho děti. Samozřejmě se toto nařízení nepodařilo prosadit napoprvé a zcela, nějakou dobu se v některých oblastech ještě udrželo přejímání jména „po chalupě“; k dalším změnám příjmení pak docházelo i po nastavení pravidel pravopisu (dříve si nikdo nedělal starosti, zda napíše např. Sirotek nebo Syrotek) nebo v rámci posunu vnímání některých slov (v citátu z Kroni­ky města Merklína uvedená kopulace znamenala sňatek).

V roce 1784 pak císař Josef II. matriční knihy zařadil mezi státní dokumenty jako další možnost evidence obyvatelstva. To bohužel v první chvíli vedlo k zestručnění záznamů v matrikách, další reformou ale bylo již i určeno, co minimálně má v záznamu stát.

Další velká změna ve vedení matričních knih pak nastala s příchodem komunismu. Stát zákonem č. 268/1949 Sb., s účinností od 1. 1. 1950 nařídil všechny knihy na farnostech ukončit k 31. 12. 1949 a odevzdat. Nadále vedly matriky úřady, které měly na starosti evidenci obyvatelstva. Zákon byl několikrát novelizován a nakonec zákonem 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení zrušen k 1. 7. 2001. Ten je měněn nebo souvisí s mnoha dalšími zákony, očekávanou změnou bude nový občanský zákoník (89/2012 Sb.), který začne platit od 1. 1. 2014.

Svezené matriky jsou pak postupně zpřístupňovány badatelům ve státních oblastních, zemských či městských archivech podle daného časového klíče (v matrice narozených smí být nejnovější záznam 100 let starý, v matrice oddaných a zemřelých 75 let). Dlouhou dobu byly matriky předkládány za poplatek 20 Kčs za jednu matriku a v badatelnách se nesmělo kopírovat ani fotit a psát se smělo pouze obyčejnou tužkou. Bádání tak zabralo poměrně hodně času už jen z toho důvodu, že každý nalezený záznam badatel musel rozluštit na místě a celý si ho ručně přepsat. Po sametové revoluci došlo k uvolnění, matriky začaly být předkládány zdarma a místo opisování na místě bylo možno si záznamy nafotit nebo naskenovat ručním skenerem. Neocenitelnou pomůckou badatele se tak stal digitální fotoaparát a počítač.

Dalším krokem v přístupu k matrikám pak byla digitalizace, která započala v roce 2007 ve Státním oblastním archivu Třeboň. Pomoc v tomto našim archivům nabídla Církev Ježíše Krista svatých posledních dnů neboli mormoni. V první chvíli byla tato pomoc poněkud krkolomná – matriky se u nás nafotily, snímky se odeslaly do Spojených států, tam se upravily, vyčistily, přidala se k nim metadata a byly poslány zpět… Pomoc mormonů nevyužily všechny archivy. Archivy začaly zdigitalizované matriky postupně zveřejňovat na internetu, bohužel ne všechny na stejné stránce, stejné platformě a stejným způsobem.

Zveřejnění matrik na internetu odstartovalo něco jako boom genealogie. Lidé, kteří se předtím o svůj rodokmen nezajímali vůbec nebo jen okrajově, najednou začali bádat a tvořit si jej. Bádání od stolu, kdy člověk nemusí vytáhnout paty z domu a potřebuje jen počítač, připojení na internet, pár znalostí a trpělivost, vypadalo přeci tak snadně! Bohužel ale vyvolalo zlou krev hned na několika frontách – v archivech, které čelily neustálým dotazům, kdy konečně budou další/všechny matriky naskenované a nahrané na internet, nebo připomínkám ke zvolenému způsobu zveřejňování; na genealogických fórech, kde se tito rychlo-net-amatérští genealogové vyptávali na rady nebo sháněli někoho, kdo by jim dohledaný záznam přečetl (nejlépe hned a zdarma), a reptali na archivy; mezi starými a novými genealogy, kdo je „víc“ badatel, zda ten, kdo jezdí po archivech, nebo ten, kdo sedí u internetu; mezi uznávanými genealogy a amatéry, kteří občas někde použili informace od těch uznávaných, aniž by citovali…

K udržení a zvýšení zájmu přispěla i Česká televize, když odvysílala pořady o pátrání po předcích – Hledáme své předky s moderátorem Vladimírem Čechem v roce 2010 a Tajemství rodu v roce 2013, v němž 13 známých osobností pátralo po svých předcích s pomocí známé genealožky. Bohužel oba tyto programy vyvolaly nesprávný dojem, že v archivech dostanete vše, co chcete, kdykoli to chcete, kdokoli vám pomůže a za hodinu máte hotovo. Hledáme své předky si dnes už asi málokdo pamatuje, ale Tajemství rodu se ještě na geneo fórech nepřestalo probírat – že pořady „pouze“ hodně popularizovaly, ale neradily, jak a kde začít, pokud byste se teprve po zhlédnutí rozhodli začít a využít jen informace, které zazněly v jednotlivých dílech, pravděpodobně byste zase rychle skončili, případně, že pořad nešel v některých ohledech dostatečně do hloubky a výzkum skončil u první zajímavé generace. Přes všechny výhrady ke zvolenému formátu nebo k odvysílanému materiálu je třeba uznat, že je za nimi kus práce a rozhodně stojí za zhlédnutí.

Situace 2013 a výhledy do budoucna

V současné době stále ještě pokračuje digitalizace matričních knih a postupně se začíná s digitalizací dalších archivních zdrojů. Nebudu hovořit o tom, jakou část má ten který archiv zdigitalizovanou a přístupnou, jen bych opakovala ono nesnášené „jde vám to pomalu/proč nejste tak rychlí jako… a kde je jako problém, proč vám to tak trvá?!“ atd., které už všichni slyšeli.

Problémy při digitalizaci a zpřístupnění archivních fondů na internetu jsou stejné jako v knihovnách a jiných oblastech a skoro všechny mají stejný prapůvod – peníze, a tím pádem financování projektů. Některé archivy spustily svoje projekty na základě grantů. Ne vždy grant pokrývá všechny finanční nároky, například u stránek www.actapublica.eu, kde digitalizují MZA Brno, SOA Praha, SOA Plzeň a Diözesanarchiv St. Pölten a které spravuje MZA Brno, grant EU pokrýval celou dobu náklady na „diskové pole, záložní páskové mechaniky a úkon skenování matrik. Ostatní činnosti, mezi které patří například provoz a údržba veškeré výpočetní techniky, administrace serverů, náklady na internetové připojení, dodávku elektrické energie apod., jsou po celou dobu hrazeny z vlastních prostředků Moravského zemského archivu v Brně“. (Otevřený dopis z 15. 3. 2013 „Projekt Acta Publica – současná situace“, http://actapublica.eu/aktuality-archiv/#). Vzhledem ke zvýšení zájmu badatelů a navýšení počtu přístupů přestalo ale jak internetové připojení, tak velikost diskového pole stačit a MZA je navýšil z vlastních prostředků (což samozřejmě nebylo tak rychle a dokonale, jak by si badatelé představovali, a MZA bohužel v komunikaci nebyl právě sdílný od samého počátku problémů). Tato a podobné situace nikdy nemají jednoduché řešení, jak změna způsobu zobrazování archivních materiálů, tak snížení rozlišení by vyžadovalo značný zásah, který by byl časově velmi náročný; navýšení internetového připojení nebo kapacity diskového pole je zase náročné finančně...

Je otázka, jak budou dále archivy pokračovat v zobrazování svých materiálů. Postupně uvažují i o paralelních zpřístupněních – např. SOA Plzeň spustil stránky Porta Fontium, matriky z SOA Zámrsk jsou k nalezení na mormonských stránkách www.familysearch.org. Spravedlivě podotkněme, že to pravděpodobně nebylo rozhodnutí Zámrsku a na Porta Fontium nejsou jen matriky.

Do budoucna můžeme doufat, že archivy svoji snahu o digitalizaci a zveřejňování matrik neopustí, naopak ji rozšíří i na další archivní materiály, jako jsou například pozemkové knihy, obecní, farní a školní kroniky, fondy velkostatků apod., ale všem je jasné, že více než co jiného, více než touha archivů se zviditelnit a napomoci badatelům to budou ovlivňovat peníze.

Systém práce se příliš nemění

Jestliže se rozhodnete vytvořit si vlastní rodokmen, můžete si být jisti, že způsob práce se nebude příliš lišit, ať už budete jezdit po archivech, nebo jen sedět doma u počítače, snad jen váha zvedaných předmětů bude odlišná. Vždy budete muset začít tím, že si sepíšete, co o svých předcích víte vy a vaši nejbližší, vzdálenější příbuzní a nakonec třeba zjistíte, že někdo z rodiny vlastní opisy rodných listů nebo protokol o prokázání nežidovského původu – z doby druhé světové války. Protože tyto dokumenty ale skutečně sloužily k prokázání nežidovského původu, doporučuji, zvláště pokud o svých předcích nemáte žádné historky nebo zprávy, je velmi pečlivě ověřovat a nespoléhat se na ně. Někteří kněží za války chránili totiž svoje ovečky i natolik pro sebe riskantním způsobem, že falšovali záznamy – a tak třeba z dítěte ze smíšeného manželství udělali dítě nemanželské, a tím jej nebo jeho potomky zachránili před problémy. Na druhou stranu ale mohli způsobit problémy nepozorným genealogům v budoucnosti a je jenom na nás, abychom se podobných chyb vyvarovali.

Když už máte všechny podklady u sebe, ať už na papírech (originály nebo kopie), nebo naskenované, je čas je zpracovat a rozhodnout se, co a jak budete hledat dále. Zase záleží jen na vás, zda si strom budete kreslit ručně nebo si ho vytvoříte s pomocí některého z genealogických programů. Jaké jsou k dispozici, pro jaký operační systém a za jakých podmínek, najdete zpracované například v článku Jakuba Dvořáka na iDnes http://technet.idnes.cz/programy-pro-rodokmen-v-pocitaci-d4v-/software.aspx?c=A120227_211231_software_dvr. Pak už ale budete nejspíše postupovat stejně jako tisíce lidí před vámi a jako tisíce po vás – když najdete záznam o narození některého svého předka, budete se snažit k němu dohledat záznam o jeho sňatku a úmrtí, dále pak záznam o sňatku jeho rodičů, jejich narození, jejich úmrtí a tak stále dokola, dokud se nedostanete až na počátek matrik nebo nevyčerpáte i nematriční zdroje.

Na závěr se sluší podotknout, že si nemusíte rodokmen zpracovávat sami, můžete si najmout někoho z profesionálních genealogů. Musíte ale počítat s určitou finanční náročností a také s tím, že budete muset dohledat ty samé podklady, jako kdybyste se bádáním zabývali vy sami. A také přijdete o dobrodružství, radost z nalézání a šanci naučit se něco nového.

Věra Khásová vystudovala Střední knihovnickou školu v Praze. Od roku 2001 pracuje v Centru informačních služeb VŠCHT v Praze. Dlouhodobě se zabývá genealogií, po letech samostudia absolvovala několik kurzů k tvorbě rodokmenů. Vedle vytváření vlastního rodokmenu nabízí v oblasti genealogie služby také pro veřejnost. Více nahttp://rodinne-koreny.webnode.cz/.