Dotaz: V naší knihovně máme problémy s uživateli internetu – někteří z nich jsou tzv. „nepřizpůsobiví občané“, svým chováním obtěžují jiné uživatele knihovny, poškozují a kradou počítačové vybavení. Alespoň částečné řešení problému vidíme v tom, že bychom přístup k internetu zpoplatnili nebo že bychom omezili denní přístup k internetu na určitou dobu, například 30 minut. Můžeme tak učinit?

A dále, můžeme přístup k internetu poskytovat tím způsobem, že ve vstupním vestibulu naší knihovny umístíme počítače připojené k internetu, které budou k volnému užití veřejnosti?

Odpověď:

Zákon č. 257/2001 Sb., o knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb (knihovní zákon), v platném znění, stanoví povinnost provozovatelů knihoven poskytovat v knihovně všem bez rozdílu veřejné knihovnické a informační služby. Ty jsou vymezeny v § 4 odst. 1 knihovního zákona a patří mezi ně i umožnění přístupu k informacím na internetu, ke kterým má knihovna bezplatný přístup. Veřejné knihovnické a informační služby jsou povinně poskytovány bezplatně (§ 4 odst. 2 knihovního zákona); z tohoto pravidla jsou sice určité výjimky, ale ty se netýkají poskytování přístupu k informacím na internetu. Z toho vyplývá, že v knihovně musí být poskytován přístup k internetu (přesněji: k těm informacím na internetu, které má knihovna k dispozici bezplatně) bezúplatně, tedy zdarma. Provozovatel knihovny nesmí přístup na internet uživatelům knihovny zpoplatnit a pokud by tak učinil, ocitl by se v situaci, kdy jím provozovaná knihovna by přestala splňovat zákonné znaky knihovny. To je podle § 8 odst. 1 knihovního zákona důvodem pro zrušení jejího zápisu v evidenci knihoven.

Základním, možno říci definičním, znakem knihovny je to, že jsou v ní způsobem zaručujícím rovný přístup všem bez rozdílu poskytovány veřejné knihovnické a informační služby vymezené knihovním zákonem – § 2 písm. a) knihovního zákona. Nejedná se jen o to, že mají být poskytovány služby, které knihovní zákon vymezuje, ale také o to, že musejí být poskytovány způsobem, který knihovní zákon předepisuje. To zahrnuje i povinnou bezplatnost poskytování veřejných knihovnických a informačních služeb, případně – pokud to knihovní zákon výslovně připouští – jejich poskytování za úhradu skutečně vynaložených nákladů, tedy těch, které provozovatel knihovny v souvislosti s poskytnutím konkrétní služby prokazatelně musel uhradit.

Není tedy možné, aby provozovatel knihovny poskytoval přístup k internetu jejím uživatelům za úpla­tu (stanovenou například hodinovou či minutovou sazbou) – knihovní zákon to neumožňuje. To neplatí pro informace na internetu, ke kterým provozovatel knihovny za přístup platí a které lze tudíž nazvat „placenými“ – jejich poskytování již nepatří mezi veřejné knihovnické a informační služby, nýbrž mezi tzv. další služby podle § 4 odst. 3 písm. a) knihovního zákona. Pokud má knihovna přístup k takovým informacím a hodlá je poskytnout svému uživateli, může po něm požadovat úhradu skutečně vynaložených nákladů.

Zatímco v otázce zpoplatnění přístupu k internetu hovoří knihovní zákon jednoznačně, pro zodpovězení otázky, zda je možné stanovit časový limit pro přístup k internetu, je již nutné provést jistou interpretaci tohoto právního předpisu. Je třeba vycházet především z účelu zákona: poskytovat veřejné knihovnické a informační služby všem uživatelům bez rozdílu, tedy na principu rovnosti. Pokud má provozovatel knihovny splnit uvedenou zákonnou povinnost, musí si k tomu vytvořit náležité podmínky. Ty by měl formulovat nejlépe v knihovním řádu, což je podle § 4 odst. 7 knihovního zákona dokument, který provozovatel knihovny povinně vydává a který stanovuje podrobnosti poskytování veřejných knihovnických a informačních služeb. V něm tak může stanovit bližší pravidla pro poskytování přístupu k internetu, přičemž jejich účelem bude právě naplnění principu rovnosti – zajištění toho, aby uživatelé měli v knihovně rovný přístup k internetu.

Je možné, aby provozovatel knihovny v knihovním řádu stanovil časové omezení přístupu k internetu v tom směru, že jeden uživatel může strávit na počítači maximálně (například) jednu hodinu. Smyslem tohoto omezení je právě zajištění rovného přístupu: má-li být zajištěn přístup k internetu všem uživatelům knihovny nebo alespoň co nejvíce z nich, je nutné zavést časové omezení pro každého z nich. Toto omezení musí ovšem platit pro všechny uživatele knihovny shodně – i ono musí být výrazem principu rovnosti.

Na druhou stranu není právní důvod pro omezování uživatele v přístupu na internet, když třeba v dané chvíli není tak říkajíc v pořadí žádný další uživatel, pro něhož by bylo třeba počítač uvolnit.

Jako přijatelná a v praxi běžně používaná konstrukce se proto nabízí, aby provozovatel knihovny v knihovním řádu stanovil časové omezení přístupu k internetu v kombinaci s tím, že není-li třeba počítač uvolnit pro jiného uživatele knihovny, může ten stávající využívat připojení k internetu i nadále, třeba až do okamžiku, kdy bude třeba počítač zpřístupnit jinému uživateli. Konkrétně si lze představit třeba následující podmínky: internet je poskytován bezplatně, a to pro jednoho uživatele na jednu hodinu denně; tato lhůta může být knihovníkem prodloužena, pokud není třeba počítač uvolnit pro jiného uživatele. Toto pravidlo, a to je ještě třeba připomenout, musí být – v rámci naplňování principu rovnosti – aplikováno vůči všem uživatelům knihovny. Zároveň toto časové omezení nemůže prolomit povinnost provozovatele knihovny poskytovat přístup k internetu bezplatně. Je tedy nepřípustné, aby knihovna poskytovala přístup k internetu na určitou dobu (např. jednu hodinu) zdarma a po jejím uplynutí by požadovala od uživatele platbu. Jinak řečeno: přístup k internetu může být sice omezen časově, avšak nesmí být zpoplatněn (samozřejmě pokud nejde o přístup k placeným informacím, u nichž může knihovna požadovat úhradu skutečně vynaložených nákladů).

Ke druhé otázce lze uvést následující. Postupu, který využívají některé knihovny a který spočívá v tom, že knihovna ve svém volném prostoru (například ve vstupním vestibulu) umístí počítače připojené k internetu, k nimž má přístup kdokoli, kdo do knihovny přijde, je třeba věnovat zvláštní pozornost. Tento postup představuje velmi jednoduchý způsob, jak plnit povinnost podle § 4 odst. 1 písm. d) knihovního zákona – zjednodušeně řečeno, povinnost poskytovat zdarma přístup k internetu. Na druhou stranu má jistá úskalí, která nelze pominout.

Z hlediska právního lze osoby, které využívají služeb, jež knihovna poskytuje, rozdělit vlastně do dvou základních skupin; toto dělení vychází z toho, na jaké služby má uživatel nárok.

První skupinu tvoří uživatelé, které knihovna nějakým způsobem eviduje, resp. zjišťuje u nich totožnost (může jít o uživatele tzv. registrované, ale i o ty, které knihovna neregistruje, pouze je zaeviduje ve smyslu § 4 odst. 5 knihovního zákona). Těmto uživatelům knihovna povinně poskytuje veškeré veřejné knihovnické a informační služby v rozsahu § 4 odst. 1 knihovního zákona a případné další služby podle § 4 odst. 3 knihovního zákona.

Druhou skupinu tvoří uživatelé, které knihovna neeviduje. Ti mohou využívat některých jejích služeb, nemají však nárok na všechny služby v rozsahu vymezeném knihovním zákonem. Záleží na knihovně, resp. jejím provozovateli, jaké služby takovému neevidovanému uživateli poskytne. Příkladem je právě osoba využívající počítač umístěný ve volném prostoru knihovny k volnému užití. Jiným je osoba, která přijde na přednášku, jež se v prostoru knihovny koná. I mezi uživatelem z této druhé skupiny a provozovatelem knihovny vzniká právní vztah. V případě volného užití počítače půjde nejspíše o vztah na základě ústní smlouvy o výpůjčce počítače nebo smlouvy obdobné.

Úskalí postupu, kterým se nyní zabýváme, spočívá v tom, že provozovateli knihovny není známa totožnost osoby, která volný počítač užívá. Pokud tedy uživatel počítač například poškodí nebo dokonce odcizí, je provozovatel knihovny v horší situaci než v případě, kdy v uzavřeném prostoru knihovny užívá počítač evidovaný či registrovaný uživatel. Vědomost o tom, kdo způsobil provozovateli knihovny škodu, je nutným předpokladem vymáhání její náhrady.

Je tedy nezbytné především počítač zabezpečit před odcizením nebo poškozením, přičemž jak ve smyslu fyzickém (odnesení počítače, myši, klávesnice apod.), tak ochrany před poškozením softwaru (před zavirováním, vymazáním programů apod.). Také je potřeba určit pravidla pro používání počítače – jak bývají stanovena v knihovních řádech. Neevidovaný uživatel knihovny totiž nemusí být knihovním řádem vázán a nemusí mu být ani znám – knihovní řády řeší zpravidla pouze práva a povinnosti těch uživatelů, které knihovna nějakým způsobem eviduje. Pravidla pro užívání volných počítačů by měla být v prostoru knihovny umístěna tak, aby uživatel volného počítače k nim měl přístup a aby nemohl v případě jakýchkoli problémů argumentovat tím, že je přehlédl – lze tak doporučit například vyvěšení pravidel v nápadné a výrazné podobě na stěně, u níž stůl s počítačem stojí, nebo jejich vylepení přímo na stůl, na němž je počítač umístěn. Samozřejmostí by měl být dohled nad uživateli – prostor s volnými počítači nelze ponechat zcela bez dozoru.

V návaznosti na to, že mezi uživatelem volného počítače a provozovatelem knihovny bude uzavřena nejspíše smlouva o výpůjčce (v ústní formě), lze připomenout povinnost vypůjčitele stanovenou v § 661 odst. 1 občanského zákoníku (č. 40/1964 Sb.): vypůjčitel je povinen chránit vypůjčenou věc před poškozením, ztrátou nebo zničením. U knihoven zřizovaných obcemi lze v této souvislosti ještě připomenout obecnou povinnost chránit majetek obce před zničením, poškozením, odcizením a zneužitím, jež je stanovena v § 38 odst. 2 zákona o obcích (č. 128/2000 Sb.).

Pokud jde o, řekněme, „nepřizpůsobivé občany“, o právních prostředcích obrany knihovníka proti nim podrobně pojednal článek Petry Koutné v časopise Čtenář č. 2/2008, na který odkazujeme.

JIŘÍ KLUSOŇ, Ministerstvo kultury ČR