MARTA VACULÍNOVÁ, oddělení rukopisů a starých tisků

Můžeš kreslit, můžeš psát, ale listy netrhat… Každý, kdo měl za svých školních let památník, si na tyhle veršíky určitě vzpomene. Ale možná vás překvapí, jak stará je tradice památníků jako takových. První z nich se objevují na začátku šestnáctého století a zápisy v nich se do dneška nijak zvlášť nezměnily – obrázek, věnování, datum a podpis, tak leckdy vypadaly památníkové zápisy i před pěti staletími. V naší knihovně máme takových památníků celou řadu a dnes si povíme o jednom z nejzajímavějších. Patřil synovi slavného dánského astronoma Tychona Brahe.

Památník sám je na první pohled uměleckým dílem – vázaný v ozdobné renesanční vazbě se zlacenými ornamenty a zlacenou cizelovanou ořízkou dobře reprezentuje osobnost svého dárce – obdivovaný astronom věnoval tuto knihu svému stejnojmennému synovi, když Tycho junior začal koncem 16. století studovat na univerzitě ve Wittenberku. Hned v úvodu čteme otcovo věnování doprovozené kolorovanou podobiznou Tychona staršího a vyobrazením jeho erbu (erby, tak časté v raně novověkých památnících, se v těch dnešních, pravda, tolik nevyskytují…).

Je až neuvěřitelné, kolik nám toho památník může říci o svém vlastníkovi. Ze zápisů poznáváme, s kým se stýkal na studiích ve Wittenberku (jeden zápis vlastnoručně zapsal a namaloval tehdejší rektor a známá postava nekatolického odboje Jan Jessenius), jak se těšil přízni vlivných dvořanů a učenců na dvoře Rudolfa II., v jehož službách nedlouho před svou smrtí působil Tycho Brahe starší. Nešťastný osud mladého Tychona po otcově smrti, kdy se on a jeho sourozenci ocitli v Čechách prakticky bez prostředků a marně vymáhali na císařské komoře alespoň náhradu za otcovy astronomické přístroje, dokumentuje řada zápisů, které časovou linku památníkových záznamů uzavírají. Po vzletných zápisech z císařského dvora náhle přicházejí mnohem skromnější zápisy jakéhosi faráře, souse­da a dalších. Nejsou už datované v sídelním městě království. Tycho Brahe mladší se totiž v Čechách oženil – vzal si Markétu Razickou, rozenou z Fictumu a pobýval s ní v Českém Zlatníku u Mostu. Po je­ho smrti v roce 1627 památník zdědil syn Otto, jak poznáváme z několika záznamů psaných opět v Praze.

Koho příběh památníku zaujal, může si jej prohlédnout celý na webových stránkách Manuscriptoria www.manuscriptorium.com. Hledejte pod signaturou VI F 44.

Další obrazovou přílohu najdete na třetí straně obálky tištěného čísla.