Main content
ZE ČTENÁŘOVA DENÍKU…
Gejša třikrát jinak
MARTA KONÍŘOVÁ konirova@prerovmuzeum.cz
Jestliže je nějaká kniha zfilmovaná, dávám přednost pořadí kniha – film. Zjistila jsem, že pokud si nejprve přečtu knihu a teprve potom vidím film, tak pro mě obě podoby příběhu existují jaksi vedle sebe a navzájem se neruší. Moje názory vytvořené v průběhu čtení, představy o prostředí, v němž se děj odehrává, o jednotlivých postavách knihy, o jejich vzhledu, hlasech či oblečení nijak neovlivňují můj zážitek z filmu, a naopak jeho zhlédnutí nijak zpětně nemění moje původní představy. Zato když nejprve vidím film a až pak čtu knižní podobu, je moje fantazie vždy více či méně v područí toho, co jsem zahlédla na filmovém plátně nebo na obrazovce, a připadám si tak nějak ochuzená o tu svoji vlastní „vyčtenou“ verzi.
Proto když se před několika lety u nás v kině objevil film Gejša, váhala jsem, zda si na něj mám koupit lístek. Byl by to totiž ten druhý případ, pořadí film – kniha. Nakonec jsem se rozhodla do kina jít, ale protože už vím, jak to se mnou v takových případech je, dlouho jsem se potom nechtěla pustit do knižní předlohy. Říkala jsem si, že časem třeba dojem z filmu vybledne a jeho účinek na moji představivost při čtení bude menší. Byl to takový můj čtenářský pokus. Chcete vědět, jak dopadl?
Abych řekla pravdu, tak dodnes nevím. Nějak se to zatím vždycky přihodilo tak, že jsem se k oné knižní předloze nedostala. Ovšem ne proto, že bych se nesnažila.
Jakmile jsem usoudila, že už by mohl být ten pravý čas (čili, že jsem již z filmu hodně zapomněla), vydala jsem se do naší městské knihovny půjčit si daný titul. Musela jsem překonat jen jeden drobný zádrhel – nepamatovala jsem si autora knihy. Nikdy si nepamatuji autora knihy. Mám dost špatnou paměť na jména, včetně těch autorských. Celoživotně se svou chabou schopností zapamatování si jmen zápolím a snažím se s tím bojovat za pomoci nejrůznějších technik. Jakmile narazím na jakoukoli radu, jak si zlepšit paměť, hned ji zkouším v naději, že tentokrát připadnu na tu pravou, díky které si konečně zapamatuji, jak se jmenuje kolega, kterého už několik let pravidelně potkávám na konferencích, nebo jak se jmenuje člověk, který se mi před necelou minutou představil do telefonu. Zatím marně. Dosáhla jsem jediného zlepšení – zatímco před deseti lety jsem si nezapamatovala jméno vůbec, dnes jsem si ve většině případů schopná vybavit alespoň písmeno, na které to jméno začíná.
Moje děravá paměť mi přináší problémy také při půjčování si knih, protože beletrie je v regálech řazená abecedně právě podle jmen autorů. Naštěstí pro takové jako jsem já, má knihovna katalog, ve kterém se dá vyhledávat i podle názvů knih. Zádrhel s mou špatnou pamětí má snadné řešení. Stačí přece zadat do příslušného řádku elektronického katalogu slovo Gejša a už vidím, že kniha s tímto názvem je zařazena pod znakem 94(52).
Asi jsem byla toho dne nějak mimořádně roztěkaná, protože jinak by mě hned muselo napadnout, že je nějaké podivné, aby byl román zařazen v naučné literatuře. Taky že nebyl. To, co jsem si půjčila, byla kniha od Lizy Dalbyové, americké antropoložky zabývající se japonskou kulturou, která se na čas skutečně v Japonsku stala gejšou. To jsem doma zjistila záhy po otevření knížky a přečtení prvních stránek. Přišla bych na to ale určitě už v knihovně, kdybych se pořádně podívala, co jsem to vytáhla z regálu. Na obálce se totiž kromě velkého názvu Gejša skvěla půlcentimetrovými verzálkami vytištěná slova „POPRVÉ PRAVDA – POPRVÉ O VŠECH TAJEMSTVÍCH – PRVNÍ CIZINKA V NEJJAPONŠTĚJŠÍM POVOLÁNÍ VYPRÁVÍ“. Patrně jsem byla toho dne opravdu mimořádně nesoustředěná, když jsem dokázala přehlédnout tak výmluvný a do očí bijící text.
Nedá se nic dělat, půjčila jsem si zkrátka úplně jinou knížku. Naštěstí mi můj omyl místo zklamání přinesl spíše radostné překvapení. Text nebyl žádné suché odborné pojednání, nýbrž velice živé čtení jak o gejšách a japonské kultuře, tak o vlastních zážitcích autorky. Byla jsem nakonec ráda, že jsem si vybrala „špatnou“ knížku, protože jsem se pobavila i dozvěděla řadu zajímavých věcí. Poučila jsem se například, jak je to s výběrem jmen gejš, proč není dobré pod kimono nosit evropské prádlo, že seriózní výzkumný dotazník může být vyplňován i na večírku (a pak podle toho vypadá) nebo jak autorka ubránila svou čest vějířem.
Osvětlily se mi též některé detaily a souvislosti z filmu Gejša, který byl vlastně původní příčinou tohoto knižního omylu. Zmíněného filmu se kniha ostatně svým způsobem také týkala. Na záložce jejího přebalu jsem se dočetla, že autorka spolupracovala se Stevenem Spielbergem na filmu Memoirs of a Geisha. Vida, takže i když jsem se netrefila přímo na pravou knižní předlohu, úplně mimo terč jsem také nestřílela.
Povzbuzena tímto zjištěním jsem po čase znovu stála v knihovně před katalogem a opět jsem hledala knižní předlohu filmu. Co se nepovedlo na první pokus, povede se jistě na druhý. Ve vzpomínce na to, co jsem si přečetla na záložce, jsem tentokrát jako název zadala Paměti gejši. Aha, žádaná kniha je zařazena pod známým znakem 94(52). Zřejmě jsem opět neměla svůj nejlepší den, jinak by mě muselo trknout, že jsem zase v naučné literatuře a ne v beletrii. Podruhé vedle. A podruhé jsem nelitovala, že jsem se spletla.
Paměti gejši napsala Kiharu Nakamura a přečíst si vlastní životopis této ženy opravdu stojí za to. Byla to neobyčejná osobnost, která neprožila právě tuctový život. Svého času prý byla jedinou gejšou, která uměla anglicky, takže se díky svým jazykovým znalostem setkávala s řadou zahraničních osobností ze Západu. Později nechtěla spolupracovat s tajnou policií, a tak raději povolání gejši opustila a vdala se. Popisované zážitky z války nejsou právě veselé čtení, ostatně válka vždy na lidi těžce doléhá a nevyhýbá se ani bývalým gejšám. Při čtení těchto pasáží jsem si opakovaně vzpomněla na film Gejša, kde byl válečný osud hrdinky spíš jen naznačen. Po válce se Kiharu rozpadá manželství a ona se rozhodne k v té době odvážnému kroku – využívá své znalosti angličtiny a stěhuje se do Ameriky, světa úplně odlišného od toho japonského. Zde prožívá své další úspěchy, nezdary a dokonce i nové lásky. A samozřejmě píše své paměti, které se staly bestsellerem, nejen proto, že popisovaly do té doby uzavřený svět gejš. Jestli jsem si měla původně hledanou knižní předlohu filmu s něčím splést, pak mě moc těší, že to bylo právě s touto knihou. Obvykle životopisy nečtu, ale o tenhle bych nerada přišla. Děkuji, náhodo (nebo kdo jste mi to přistrčil onu knížku do ruky)!
Přestože jsem právě zažila dva knižní přehmaty za sebou, vůbec jsem se nepoučila, ba jak se zdá, dokonce se mi tento způsob bezmyšlenkovitého výběru zalíbil. Jak jinak si mám vysvětlit, že příště opětně zadávám do katalogu pouze název Gejša a bez přemýšlení mířím k regálu se znakem 392? Vždyť už musím moc dobře vědět, že v naučné literatuře romány nejsou. Nebo že by se mé čtenářské podvědomí stále bálo knižní předlohy filmu, a proto mě záměrně posílalo jinam? Pokud ano, měla bych svému vnitřnímu čtenářskému kompasu poděkovat, neboť i napotřetí mě nasměroval ke knize, kterou jsem si s potěšením přečetla. Tentokrát to byla publikace Johna Gallaghera s podtitulem „jedinečný svět tradice, elegance a umění“, plná fotografií a obrázků. Skutečně do třetice všeho dobrého (knih) i zlého (omylů).
Po pravdě řečeno, abych se tolikrát spletla a přinesla si domů knihu, kterou jsem vlastně původně nechtěla, to se mi stalo poprvé. A vůbec nejpozoruhodnější na celém příběhu se mi zdá to, že jsem navíc při každém tom pochybení vždy natrefila na zajímavou knížku, kterou jsem si s potěšením přečetla.
Sice budu stále dávat přednost pořadí kniha – film, ovšem ukázalo se, že ani v opačném případě nemusím být ochuzená o neobyčejný čtenářský zážitek. Stačí mít špatnou paměť na jména a být trochu roztržitá při půjčování knih…