„Národní kulturní dědictví by mohl každý dostat nahrané například do občanského průkazu…“

Petře, dovolím si na úvod trochu obecnější otázku, kterou ode mne s různými obměnami dostávají všichni zpovídaní: Jak vnímáš současnou situaci automatizace knihovnictví v České republice (a v kontextu vývoje ve světě)? A terminologická podotázka – není pojem „automatizace“ v naší oblasti už trochu archaismus nebo nadbytečný? Je vůbec ještě něco, co automatizováno není?

Určitě, takových věcí je spousta. Velká většina knihoven například neumí přijímat on-line platby, velmi často je problém zaplatit kartou za poskytnuté služby i přímo v knihovně. Zcela jistě jsme pozadu za světem i v oblasti nasazení RFID technologie. Ta je už sice v některých knihovnách v pro­vozu, ale většinou se nevyužívá její plný potenciál, tedy mimo identifikace svazků i ochrana fondů a hlavně samoobslužné vypůjčování a vracení. Je to ale pochopitelné, protože náklady na tuto technologii jsou stále velmi vysoké. Když už se zmiňuji o RFID, nemůžu opomenout snahu kolegy Jana Kolátora z Národní technické knihov­ny, který se chystá oživit roli NTK v oblasti standardizace a zkoordinovat na národní úrovni zápis dat do RFID čipů v knihovnách.

Pominu-li tyto hard-core technologie, je zvláš­tě před velkými knihovnami, jako je Moravská zemská knihovna, ještě jeden významný úkol: dokončit retrospektivní konverzi fondů, tedy přepis lístkových katalogů do knihovního systému. Například v MZK, kde na tomto úkolu pracujeme sy­stematicky už téměř 20 let, zbývá stále ke zpracování přibližně milion titulů, tj. polovina fondu. Aby zpracování druhé poloviny fondu netrvalo dalších 20 let, hledáme nyní cesty, jak práci na retrokonverzi podstatně zintenzivnit.

Další ne zcela automatizovanou oblastí je pak digitalizace, kde jsou sice k dispozici sofistikované skenovací automaty, z nichž mnohé se nacházejí i v naší budově, existuje nicméně mnoho dokumentů, s jejichž digitalizací si automaty neporadí, ať už z důvodu jejich špatného fyzického stavu nebo například kvůli typu vazby.

Pracuješ v knihovně, která je odborná, velká a v technologické oblasti patří k tahounům. Zároveň máš však, mj. díky členství v komisi VISK 3, dobrý přehled o IT světě menších veřejných knihoven. Nemáš pocit, že se mezi těmito světy poněkud rozevírají vývojové nůžky a pohybují se nejen jinou rychlostí, ale i po jiné koleji?

To, že se velké a malé knihovny pohybují jinou rychlostí je logické, rozhodně ale ne po jiné koleji! Knihovna v malé obci s dobrovolným knihovníkem, ročním přírůstkem několika desítek svazků a otevírací dobou dvě hodiny týdně nemůže nabídnout vlastními silami svým uživatelům totéž, co například knihovna krajská. Naproti tomu prá­vě díky programům jako je VISK, se daří přenášet to, co vzniká ve velkých knihovnách, i do těch malých. Podařilo se tak například iniciovat vznik regionálních knihovních systémů, které provozuje jedna knihovna pro řadu knihoven dalších. Výhodou takového řešení mimo jiné je, že i uživatelé malých knihoven dostanou služby, které by jim taková knihovna sama nemohla nabídnout – například on-line dostupný katalog knihovny, přístup ke čtenářskému kontu přes internet apod. Samozřejmě, že mnoho věcí je závislých na konkrétních lidech v té které knihovně a i velmi malá obecní knihovna může být podstatně aktivnější než blízká knihovna městská.

Jak už jsi naznačil, Moravská zemská knihov­na je klíčovým partnerem v projektu Národní digitální knihovny, ty sám se dlouhodobě angažuješ ve vývoji nástrojů pro práci s digitalizo-vanými mapami, jste aktivní poskytovatelé služby Ebooks On Demand. Jak podle tebe digitalizace ve svých různých podobách mění (a změní) roli knihoven, uživatelského chování a očekávání?

Už jsem zmínil retrokonverzi jako důležitou aktivitu knihoven, neřekl jsem ale, v čem vidím její důležitost: zejména v knihovně, která uchovává dokumenty trvale, je bibliografické zpracování fondu do podoby on-line katalogu prvním krokem k otevření tohoto fondu veřejnosti a digitalizace samotná je pak jen logickým dalším krokem k tomuto cíli. Zatímco při retrokonverzi knihovních katalogů má význam, aby byl do databázové podoby převeden katalog každé knihovny, v případě digitalizace je důležité to, aby se uživatel k digitalizovanému dokumentu jednoduše dostal bez ohledu na to, kde se nachází jeho fyzická předloha nebo která knihovna daný dokument zdigi­talizovala. V okamžiku, kdy budou existovat digitální kopie všech dokumentů v knihovnách (a když už se jednou s digitalizací začalo, nemá smysl uvažovat o jiném cíli), bude podoba knihoven nejvíce ovlivněna podobou autorského zákona. Ten současný totiž do značné míry konzervuje status quo, když neumožňuje knihovnám zpřístupnit digitální kopie autorsky chráněných dokumentů mimo budovu knihovny, což je přesný opak toho, co by preferovali uživatelé.

Dalo by se tedy říci, že pokud by autorský zákon neexistoval, mohly by se knihovny změnit tak, že by bylo několik depozitních skladů, uchovávajících fyzické dokumenty, které by byly přístupné jen pro vysloveně badatelské účely, dále datové centrum spravující a zpřístupňující digitální kopie všech dokumentů a nakonec „místa setkávání“. Ta by se ale nemusela příliš lišit od internetových kaváren, kde by však, na rozdíl od nich, snad přežíval personál, schopný uživatelům poradit a nasměrovat je (to však jen do té doby, než je plně nahradí strýček Google). Záměrně trochu přeháním a zcela pomíjím katastrofické va­rianty budoucího vývoje. Na druhou stranu mož­ná přeceňuji roli datového centra – je představitelné, že během několika let bude celý obsah knihoven možné uložit na paměťovou kartu, a tak by národní kulturní dědictví mohl každý dostat nahrané například do občanského průkazu :-).

Jak už jsem ale předeslal, autorský zákon bude takovému vývoji bránit, nebo spíše jej brzdit. Jsem ale realista a vím, že již dnes vše, co je aspoň trochu zajímavé, lidé v digitální kopii mají a mezi sebou intenzivně sdílejí, čemuž už nelze zabránit ani zákazem internetu a zřízením policejního státu, jak ukazuje například situace na Kubě. Mimo autorského zákona roli knihoven výrazně ovlivní vývoj v oblasti elektronických knih, což je ale samostatné velké téma…

…ke kterému směřuje má další otázka. Už nějakou dobu se v knihovnických kruzích hodně mluví o českých e-knihách v českých knihovnách, jejich zpřístupnění, technických a legislativních aspektech ochrany, pořádají se semináře, konference atd. Připadá ti, že se celá věc někam posunuje a že ten směr je správný z hlediska uživatele? Nesnažíme se vymyslet něco, co už jinde vymyšleno je, případně co za nás vyřeší svět mimo knihovny?

Co by určitě přivítali koncoví uživatelé, je možnost elektronickou knihu nalézt, snadno ji dostat do své čtečky, tam si ji přečíst a moci se k ní kdykoli vrátit. Pro uživatele je nejpodstatnější samotná možnost knihu si přečíst – a přečíst si ji tehdy, kdy chce, a tam, kde chce. Z tohoto hlediska je pro něj nejjednodušší si elektronickou knihu koupit, má-li kde a má-li čtečku kompatibilní s formáty, ve kterých je kniha nabízena. Pomoci zde mohou i knihovny, i když u nás zatím neexistuje udržitelný model, jak by mohly svým uživatelům e-knihy zpřístupňovat. Pokud uživatel narazí, má problém, který musí řešit. Jak už jsem ale naznačil, lidé si už dávno poradili – a nemám tím na mysli jen konzumenty textů, ale i některé jejich autory, kteří nabízejí svá díla přímo uživatelům.

Tím, kdo si hlavu láme, jsou hlavně instituce – tedy vydavatelé, obchodníci a knihovny. Neřeknu nic nového, když zmíním, že každý z (i potenciálních) hráčů na trhu elektronických knih má určité představy, které jsou však často v přímém rozporu se zájmy ostatních. Vzhledem k absenci zákona o povinném výtisku elektronických publikací dnes knihovny v ČR nemohou ani zajistit trvalé uchování, natož zpřístupnění u nás vydávaných elektronických knih – například proto, že jsou tyto knihy chráněny nějakou formou DRM. Jsem proto rád, že se velké knihovny (např. Národní knihovna ČR nebo Národní technická knihovna) této problematice věnují a doufám, že výsledky jejich práce umožní smysluplné řešení naznačených problémů. Nedokážu si totiž představit, jak jinak legálně zajistit dostupnost díla distribuovaného jen v elektronické podobě například po zániku vydavatele, zvlášť v situacích, kdy vydavatel neumožnil žádné třetí straně dané dílo redistribuovat.

Jsi aktivním členem několika pracovních skupin v projektu Centrálního portálu knihoven. Věříš, že se podaří uvést ho v život a že se stane opravdu tím prvním, hlavním (a možná jediným) místem, kam uživatel půjde, když bude něco potřebovat?

Ano, myslím, mám ale výhradu k tomu „prvním, hlavním a jediným“. Domnívám se, že tím prvním a hlavním místem zůstane (alespoň v nejbližších letech) Google. Centrální portál by měl ale být na prvních místech ve výsledcích vyhledávání a měl by tak soutěžit o to, aby se stal a zůstal „druhým a významným“.

Myslím si, že nepůjde o změnu revoluční, ale spíše evoluční. Centrální portál by měl postupně nahradit nebo zastřešit řadu již existujících centrálně poskytovaných služeb a nadto by měl umožnit integraci on-line služeb jednotlivých knihoven. Tento vývoj musí být však postupný, jinak hrozí, že vylijeme s vaničkou i dítě. Musím zdůraznit, že v případě centrálního portálu nejde ani tak o velikost investice jako o odvedení poměrně velkého kusu práce velkým počtem lidí (což samozřejmě také není levné), je to ale dobrá cesta k tomu, aby byl takový systém dlouhodobě udržitelný.

Co by sis nejvíc přál, aby se letos na poli českého knihovnictví (nejen) v IT oblasti podařilo?

V letošním roce běží řada menších i větších projektů, některé další jsou ve stadiu zrodu. Byl bych rád, aby všechny dosáhly plánovaných cílů a co nejméně z nich skončilo průzkumem slepých uliček. Vzhledem k tomu, že jsem v řadě z nich osobně angažován, přál bych si, aby mezi těmi úspěšnými byly i tyto projekty. Pokud bych si měl vybrat jen jeden, tak v této chvíli je to už zmíněný projekt Centrálního portálu knihoven, protože ten má potenciál přinést do našeho oboru poměrně velké kvalitativní změny, které budou přínosem pro uživatele knihoven.

Ptal se Jan Kaňka

Foto Kateřina Foltánková