JIŘINA KÁDNEROVÁ kadnerovaj@volny.cz

Sekce pro bibliografii SDRUK spolu se Slovenskou národnou knižnicou – Národ­nou bibliografickou agentúrou a Spolkom slovenských knihovníkov uspořádaly ve dnech 7. až 9. října 2012 v pořadí již 15. kolokvium českých, moravských a slovenských bibliografů. Hostitelských povinností se s příznačnou pohostinností ujala Knižnica P. O. Hviezdoslava v Prešove.

Vlastní jednání mělo začít až v pondě­lí, ale účastníci z obou republik se sešli tradičně již v neděli, kdy si za deštivého odpoledne v doprovodu dr. Dariny Petranské, archivářky města, prohlédli městskou památkovou rezervaci a v pozdním pondělním odpoledni Soľnobanské múzeum v Prešove a prešovskou Kalvárii, druhou nejstarší na Slovensku. Součástí kolokvia bylo také přátelské večerní posezení v knihovně, obohacené muzikálem Na skle maľované v provedení divadelní skupiny DRAK.

Jednání zahájila ředitelka Knižnice P. O. Hviezdoslava Mgr. Marta Skalková a za Prešovský samosprávný kraj přítomné uvítala jeho mluvčí Mgr. Veronika Fitzeková. Kolokviu předsedala a po oba dny ho řídila PhDr. Anna Kucianová ze Slovenskej národnej knižnici v Martine.

S prvním příspěvkem vystoupil doc. Jaromír Kubíček (Moravská vlastivědná společnost Brno) – Časopisy k česko-slovenské vzájemnosti do ro­ku 1918. Představil v něm časopisy, které byly vydávány v Čechách, na Moravě a ve Slezsku před rokem 1918 a obsahově se věnovaly problematice Slováků a Slovenska. Byly to Slovenské národní listy(1901–1902) a Československá vzájemnost (1903 až 1904).

Vysokou úroveň měla revue Naše Slovensko (1907–1910). Polovinu každého čísla (vždy 48 stran) zahrnovaly studie o politických a národohospodářských poměrech, druhou polovinu básně i próza nejen slovenských autorů, ale i českých, vždy se slovenskými náměty (např. Svatopluk Čech, Adolf Hejduk, Alois Kolísek, František Kretz). Revue se opírala o činnost nepolitického spolku Českoslovanské jednoty, který se zasloužil o řadu konkrétních akcí k prohloubení česko-slovenské vzájemnosti.

Na zmíněný příspěvek navazovala PhDr. Jiři­na Kádnerová (Středočeská vědecká knihovna v Kladně) referátem Slovenské knihovny a knihovnictví na stránkách českého časopisu Čtenář. Toto téma bylo zvoleno především proto, že Středočeská vědecká knihovna je od roku 1993 vydavatelem tohoto nejdéle vycházejícího oborového knihovnického časopisu v ČR (od roku 1949). A právě na léta, v nichž je SVK vydavatelem Čtenáře, se příspěvěk soustředil. Toto období autorka rozdělila do částí: roky 1993–2002 a roky 2003–2012. Z rozboru jasně vyplynulo, že v prvním desetiletí po rozdělení společného státu bylo příspěvků o knihovnickém dění na Slovensku uveřejněno podstatně více, než je to­mu v současnosti.

Mgr. Lucia Němcová, PhD., (Štátna vedec­ká knižnica Prešov) si za téma svého příspěvku zvolila slovenskou knihovnickou osobnost Bohemiká v knižnej pozostalosti Jozefa Repčáka (jazykoveda, literatúra a literárna veda). Dlou­holetý pracovník Štátnej vedeckej knižnice v Košicích patří k zakladatelské generaci slovenských profesionálních knihovníků. Kromě „tradičních“ charakteristik knihovníka a biblio­grafa se jeho jméno spojuje s aktivitami v oborech archivnictví, muzejnictví či archeologii. V jeho pozůstalosti je také sbírka bohemikálních knih z různých vědních oborů; jazykověda, literatura a literární věda obsahují 131 knih. Nejstarší je z roku 1856 (Shakesperovy Veselé paničky windsorské), nejnovější jsou z 60. let 20. století (např. Brechtova Matka).

Mgr. Marcela Domenová, PhD., a PaedDr. Patrik Derfiňák, PhD., (Inštitút histórie Filozofickej fakulty PU Prešov) představili fond původní prešovské městské knihovny Bohemiká vo fonde Obecnej knižnice mesta Prešov začiatkom 30. rokov 20. storočia. Nejstarší obecní knihovna zřizovaná městem Prešov byla založena až po vzniku Československé republiky (v roce 1925). U jejího zrodu (a prvním knihovníkem) byl Belo Klein-Tesnoskalský, člen a funkcionář místního odboru Matice slovenské. Základ fondu knihovny tvořila sbírka knih a časopisů nashromážděná místním odborem Matice slovenské (asi 500 svazků), od česko-slovenského státu dostala knihovna asi 200 svaz­ků. Ročně ji navštěvovalo kolem 700 čtenářů a vykazovala přibližně 15 000 výpůjček. Počet knihovních jednotek v českém jazyce představoval 60 až 70 procent. V roce 1933 nastoupil na místo knihovníka Jozef Repčák a ten v dalších letech nejen rozvíjel činnost knihovny, ale položil také základy výzkumu dějin knižní kultury města i regionu.

Mgr. Tatiana Klimková (Knižnica pre mládež mesta Košice) nazvala svůj příspěvek Božena Němcová a slovenské rozprávky. Němcová při svých třech návštěvách Slovenska obdivovala lidovou slovesnost, především lido­vé pohádky, které slýchala od venkovských vypravěčů. Mnohé z nich vtělila do pohádek, zejména O dvanácti měsíčkách, Sůl nad zlato a O hadím královi. Pohádky a pověsti Boženy Němcové vyšly v letech 1857 a 1858 v deseti sešitech. Titulní obrázek nakreslil Josef Mánes podle návrhu Němcové: skupinka slovenských venkovských šohajů, děvčat a dětí poslouchá u ohníčku staříka, jak jim vypráví pohádku.

Martina Zlatohlávková (Krajská knihovna Pardubice) zůstala věrná svému městu i ve svém příspěvku Významné osobnosti Pardubic se vztahem ke Slovensku, v němž se zaměřila na tři jména.

Ing. Mirko Janeček, rodák z Bratislavy, dětská léta prožil v Pardubicích. Po roce 1948 emigroval a usadil se v Kanadě, tam byl (1958–1960) redaktorem časopisu Nový domov. V letech 1961–1988 pracoval na federálním ministerstvu pro emigraci a pomáhal českým a slovenským přistěhovalcům při jejich prvních krocích „v nové kanadské vlasti“. Založil československý Klub nově příchozích a vydával měsíčník Hlas nových, později změněný na Kanadské listy (do roku 2008). Po roce 1989 několikrát navštívil Pardubice, nyní žije trvale v Roztokách u Prahy.

PhDr. Vlastimil Zikmunda (1925–1994), his­torik a podle vlastních slov „původem i osob­ním vyznáním Čechoslovák“ zdědil po matce slovenské kořeny. Vystudoval Filozofickou fakultu UK, obor české dějiny. Po několika letech pedagogického a archivního zaměstnání zakot­vil v pardubickém muzeu, kde působil až do své smrti v roce 1994. Byl velkým znalcem dějin města a jeho okolí. Jeho pracovna s osobitou atmosféru na pardubickém zámku byla místem neformálních odborných diskusí lidí mnoha profesí se zájmem o historii. Knižně vydal Listy z dějin východních Čech, Pardubicko a Putování pardubickým okresem.

Pavel Sula (1882–1975) pocházel ze Svojšic na Pardubicku. Absolvoval učitelský ústav v Kut­né Hoře a začal učit na obecných školách. Po první světové válce několik let učil na Slovensku v Hlohovci. Z tohoto období pochází jeho pedagogický spis Morální výchova ve školské praksi – doklady z měšťanské školy chlapecké a dívčí v Hlohovci na Slovensku. Je znám i jako autor beletrie pro děti a mládež.

Ing. Jiří Mika (Středočeská vědecká knihov­na v Kladně) zahájil svůj příspěvek Svět je plnej podivnejch krás – pokus o bibliografii ilustrátora Františka Ketzka ukázkou z Hrabalova filmu Sběrné suroviny, v němž František Ketzek ztvárnil šéfa sběrny. Neherec F. Ketzek se dokázal v životě proměňovat do různých rolí. Přes svoji činorodost a nepochybné kvality své práce zůstává však výtvarník, publicista, operetní libretista, básník, filatelista, profesionální boxer, fotbalový brankář, kuchař i divadelní a filmový umělec – slovenský rodák – František Ketzek (1906 Bratislava – 1978 Praha) poměrně neznámou osobou.

V příspěvku byl představen především jako knižní ilustrátor, ilustracím se věnoval až do poloviny šedesátých let 20. století. Ve třicátých letech spolupracoval s několika nakladatelstvími, za druhé světové války navrhl obálky na zhruba desítku knih vydaných nakladatelstvím Život a práce. V poválečném období ilustroval především dětské knihy. Ketzek je autorem kreseb dvou bibliofilií kladenského tiskaře Josefa Cipry s povídkou Jaroslava Haška Mezi bibliofily.

Bc. Eva Filípková (Krajská knihovna Františka Bartoše Zlín) v příspěvku František Bartoš – sběratel českých, moravských a slovenských písní přiblížila, proč má toto jméno zlínská knihovna ve svém názvu. Hlavními profesemi Františka Bartoše byla etnografie a pedagogika. Po ukončení studií na vídeňské univerzitě přijal místo suplenta na gymnáziu ve Strážnici a získal pověst skvělého učitele. Přestoupil na gymnázium do Olomouce a stal se členem Besedy olomucké. Od školního roku 1867/1868 byl jmenován skutečným učitelem na německém katolickém gymnáziu v Těšíně, po třech letech přesídlil do Brna. Tady navázal důvěrné přátelství s Leošem Janáčkem, společně vydali Kytici z národních písní. V roce 1874 vydal sbírku lidových písní Anthologie z národních písní československých ze sbírek K. J. Erbena, F. Sušila, J. Kollára, J. V. Kamarýta. Písně nepřejímal v původním tvaru, ale mnohdy do textů zasahoval.

Nataša Lajdová a Ivana Uríková (Krajská knižnica Žilina) nazvaly svůj příspěvek Umelec­ká knižná väzba – Ján Vrtílek. Mezi význam­né umělecké knihaře na Slovensku patřil moravský rodák (1906 Vyškov – 2000 Žilina) Jan Vrtílek. Svoje knihařské umění a řemeslnou zdatnost prezentoval na Výstavě soudobé kultury v Brně v roce 1928. Krátce poté odešel z Brna na Slovensko do Žiliny, kde hledal lepší knihařské uplatnění. Brzy založil se svým bratrancem a jmenovcem Janem Vrtílkem (*1910) samostatnou knihařskou dílnu. V Žiline se oženil a zůstal natrvalo. Umělecké knižní vazbě, hudbě a zpěvu a společenskému a kulturnímu životu zasvětil roky.

Byl zakládající osobností svého oboru na Slovensku. Zabýval se individuální uměleckou kniž­ní vazbou s různymi technologickými postupy vazby do kůže a pergamenu. Používal zdobící techniky – intarzii, mozaiku, aplikaci a ruční zlacení. Významná je jeho série vazeb ze šedesátých let věnovaná tematicky Slovensku, s použitím symbolických materiálů – ovčí kožešiny a mosazných spon. Druhou kapitolou jeho umělecké tvorby bylo restaurování starých i nových knih zachovávající jejich dobový charakter.

PhDr. Anna Kucianová, PhD., (Slovenská národní knižnica Martin) svůj příspěvek věnovala své kolegyni a přítelkyni, nezapomenutelné osobnosti slovenské bibliografie – Ľudmile Strohnerové (1952–2006). Kolegy zvaná „naša Ľudka“ svým úsměvem, energií, aktivitami a výřečností nechyběla na žádném význam­ném bibliografickém setkání od 80. let minulého století až do prvého desetiletí 21. století. Po dokončení studia na Střední knihovnické škole nastoupila do Matice slovenskej v Martine, později odchází do Okresnej knižnice v Trenčíne, dnešní Štátnej krajskej knižnici Michala Rešetku. Té zůstává věrná až do roku 2006, kdy nad ní zvítězila nelítostná choroba.

Věnovala se především rozvoji regionální bib­liografie. Vydala 20 samostatných bibliogra-fických děl; za bibliograficko-biografické dílo Osobnosti vedy trenčianskeho regiónu (společně s Milanom Mikušom) získala v roce 2003 Prémii J. M. Hurbana za nejlepší biografické dílo roku 2003. Byla chodící encyklopedií trenčianského regionu.

Významná byla její účast a podíl na spolupráci českých, moravských a slovenských bib­liografů. Zúčastňovala se pravidelně tradičních setkání od toho nultého, totiž porady re­gio­nál­ních bibliografů ČR a SR v Diviakoch pri Martine, na které byly položeny základy spolupráce k organizování pravidelných setká­ní bibliogra­fů z obou zemí.

PhDr. Blanka Snopková (Štátna vedecká knižnica Banská Bystrica) posluchače zaujala příspěvkem o nadšených a odvážných horolezcích, manželské dvojici Olga a Zdeno – Zibrinovci – česko-slovenský horolezecký pár. Ona je rodačkou z českého Turnova, on z Brezna na Slovensku. Láska k horám, přírodě, sportu a zejména k horolezectví spojila jejich životy natrvalo.

RNDr. Olga Zibrinová, CSc., je nejen významnou československou horolezkyní, ale ta­ké vysokoškolským pedagogem a první ředitelkou Hvezdárne v Banskej Bystrici. Už jako stu­dentka Matematicko-fyzikální fakulty UK poprvé vystoupila na štíty Vysokých Tatier s Horolezeckým oddílem Slávia Praha UK. V letech 1954–1963 byla čsl. reprezentantkou. V roce 1961 získala titul Mistr sportu, působila i jako trenérka reprezentačního družstva. Spor­tu se věnuje i v pokročilém věku.

Mgr. Ľubica Poklembová a Mgr. Valéria Farah (Štátna vedecká knižnica Košice) se ve svém příspěvku Odkrývanie historie: české osob­nosti v Košiciach zabývaly českými architekty a jejich podílem na výstavbě Košic v meziválečném období.

Vznik československého státu v roce 1918 znamenal příliv zkušených českých architektů z tzv. pražské i brněnské školy. Mezi desítkou nejznámějších byl Bedřich Bendelmayer (autor projektu nejstaršího a největšího komplexu obytných domů meziválečného období v Košicích); Rudolf Brebta (také Brepta), který si v Košicích otevřel vlastní projekční ateliér; pražský architekt Bohumír Kozák (autor Poštovního a telegrafního úřadu v Košicích) a Petr Kropáček, který v Košicích projektoval Státní dívčí měsťanskou školu a v Michalovcích budovu gymnázia. Ing. Alois Novák se v Košicích prosadil jako stavitel a jeho firma Ing. Alois Novák, civilní stavby pozemní a inženýrské, Košice patřila v meziválečném období mezi největší stavební firmy na Slovensku.

PhDr. Václava Horčáková (Historický ústav Akademie věd ČR) v příspěvku Češi na Slovensku v české historiografii od roku 1993 upozornila na skutečnost, že důsledkem rozdělení Československa v roce 1992 se řada Čechů trva­le žijících na Slovensku i Slováků žijících v Čechách takřka ze dne na den ocitla v postavení obyvatel cizího státu. Po rozdělení Československa se problematika česko-slovenských vztahů stala jedním z významných témat české i slovenské historiografie, zejména studium dějin zaniklého společného státu, ve kterém od roku 1918 prožilo svůj život několik generací Čechů i Slováků.

Česko-slovenská historická komise (vznikla v roce 1994) vydává Česko-slovenskou historickou ročenku (dosud vyšlo 15 svazků), pořádá v Liberci semináře k česko-slovenským vztahům (v roce 2012 již 22. ročník) a má patronát nad konferencemi mladých vědeckých pracovníků v Hradci Králové České, slovenské a československé dějiny 20. století (v roce 2012 se konal 7. ročník).

K lepší vzájemné informovanosti přispěla i bibliografická pracoviště Historického ústavu AV ČR v Praze a v Bratislavě a Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR v Praze, která připravovala pro jednotlivé svazky Česko-slovenské ročenkypodrobné soupisy slovacik vydaných na území České republiky a bohemikální literatury oboru historie publikované na Slovensku. Historický ústav Akademie věd ČR vydal sborníky shrnující aktuální stav bádání o československých dějinách Reflexe dějin Československé republiky v české a slovenské historiografii a Reflexe dějin Československa 1918–1948 v historiografii na počátku 3. tisíciletí.

Do západních Čech zavedla posluchače Ger­ta Lorenzová (Krajská knihovna Karlovy Vary) svým příspěvkem Slováci a dosídlování Karlovarského regionu na konci 40. a v průběhu 50. let 20. století. Západní Čechy jsou oblastí, kterou prošlo v historii několik migrací obyvatelstva, významně ji poznamenal i novodobý vývoj. Už v roce 1945 živelně přicházeli lidé z východních oblastí Slovenska zničených válkou kvůli volným usedlostem a půdě, kterou mohli získat. Přednostní práva na opuštěné usedlosti a živnosti měli vojenští přidělenci. Motivem byly i pracovní příležitosti v různých průmyslových podnicích (textilky, porcelánky, sklárny) a v těžebním průmyslu. Slovenští brigádníci začali přijíždět také do zemědělství.

V roce 1946 příliv slovenského obyvatelstva pokračoval a začal vyvolávat obavy na Slovensku (nedostatek pracovních sil). Dochází současně i k první vlně odlivu: odcházejí demobilizovaní příslušníci zahraničních armád; domů se vraceli také Slováci, kteří přišli za výdělkem a neměli o dlouhodobé usídlení zájem. Na Karlovarsku zůstávali Slováci z východního Slovenska a ti, kteří uvedli jako své bydliště Podkarpatskou Rus a slovenští reemigranti ze zahraničí.

Osídlování pohraničí podle představ státních orgánů se ukázalo jako neúspěšné. Neobydlené obce zanikaly, nedostatek pracovních sil vedl k hospodářskému i sociálnímu úpadku. V 60. letech řešila situaci vláda státoprávními úpravami. Časté migrace Slováků a jejich různorodost sice poznamenala společenský a kulturní život v regionu, ale k vytváření pevnějších regionálních enkláv slovenského původu nedošlo, výjimkou byli reemigranti z Rumunska, Maďarska a Podkarpatské Rusi.

PhDr. Klára Kernerová (Verejná knižnica Jána Bocatia Košice) seznámila s projektem této knihovny Už vím, co budu číst. Na počátku byla kniha Tisíc dobrých kníh, kterou Verejná knižnica Jána Bocatia vydala v roce 2008 jako výsledek projektu na podporu čtení. Do souboru byly vybrány knihy, které mají literární hodnotu a dobře se čtou.

Kniha Tisíc dobrých kníh byla prezentována odborné veřejnosti i návštěvníkům košické knihovny na různých setkáních, ale postupně zájem o ni upadal. Oživení nastalo s projektem Už vím, co budu číst, určeným početné české komunitě žijící v Košicích. Členové Českého spolku (eviduje asi 500 členů) se pravidelně setkávají v knihovně a při těchto setkáních jsou jim představováni autoři a jejich díla, z nichž se čtou ukázky (zařazují se tituly, které jsou v knihovním fondu knihovny).

Bc. Zuzana Džupinková (Štátna vedecká knižnica Prešov) představila ve svém příspěvku Ivan Macinský – ukrajinský spisovateľ, literárny historik a prekladateľ : (k 90. výročiu narodenia a 25. výročiu úmrtia) významného představitele ukrajinské menšiny na Slovensku a osobnost města Prešova. Ivan Macinský byl také dramaturgem a ředitelem Ukrajinského národního divadla v Prešově, redaktorem a kulturně osvětovým pracovníkem i autorem několika odborných prací. Zprvu psal rusky, později začal svoje práce (odborné i vlastní poezii) vydávat v ukrajinštině.

Mgr. Eva Svobodová (Studijní a vědecká knihovna v Hradci Králové) zdokumentovala Spolupráci ŠVK v Banské Bystrici a SVK v Hrad­ci Králové od konce sedmdesátých let do současnosti ve fotografiích a dokumentech.

Václav Kříček (Krajská vědecká knihovna Liberec) zaujal příspěvkem (zařazeným do programu kolokvia v Jihlavě v roce 2011, ale z důvodu nemoci autora neodezněl) o mnohostranné osobnosti českého severovýchodu: Josef Vítězslav Šimák a jeho spolupráce s regio­nálními vlastivědnými časopisy s přihlédnutím k severním Čechám.

Turnovský rodák (15. srpna 1870, Turnov – 30. ledna 1941, Praha), historik, profesor Univerzity Karlovy, řádný člen České akademie, mimořádný člen Společnosti nauk a čestný člen Společnosti přátel starožitností se po celý život nejen do rodného města vracel, ale věnoval mu i velkou část své vědecké práce.

Závěrečné slovo jako vždy patřilo doc. Jaromíru Kubíčkovi. Vyzdvihl znamenitou úroveň mnohých příspěvků, konstatoval, že některé z nich jsou objevné a z podobného úhlu, hloubkou a vazbami nebyly doposud některé osobnosti představeny.

Se všemi účastníky se rozloučila ředitelka hostitelské knihovny, poděkování za přípravu kolokvia a příjemnou atmosféru za všechny přítomné vyjádřila PhDr. Anna Kucianová.

Před odjezdem byli účastníci pozváni na další – v pořadí už 16. kolokvium, které se uskuteční 6. až 8. října 2013. Hostitelským městem bude Zlín a zejména nově otevřená Krajská knihovna Františka Bartoše ve zrekonstruo­va­né budově ve Zlíně.

Plné texty odeznělých příspěvků jsou zveřejněny v ročence Sdružení knihoven ČR, která vyšla začátkem roku 2013.

Foto archiv Knihovny P. O. Hviezdoslava, Prešov