Leena Krohn – esence severské melancholie

„Skutečnost je pouze pracovní hypotéza. Je to smlouva, již jsme nevědomky uzavřeli. Je to klam, který každý vidí. Ale je to společná, nezbytná iluze, je to výslednice našeho zdravého rozu­mu, představ a smyslů, základ našeho zdraví a pracovních schopností, naše pravda,“ píše finská spisovatelka Leena Krohn v první kapitole fascinující knihy Durman (2001), jediného titulu, který byl z jejího bohatého díla zatím přeložen do češtiny (2004, Vladimír Piskoř).

Vlastně bych tímto úvodním odstavcem moh­la zároveň skončit. Kratinká ukázka totiž reprezentuje vše, co mám na knihách Leeny Krohn ráda. Její hloubavé psaní a schopnost vnášet prvky filozofie do těch nejvšednějších situací, čímž čtenáře nutí přemýšlet o sobě i světě jinak, mimo obvyklé koleje. Její um psát výstižně a stručně o nesmírně komplikovaných věcech. To, jak svede během několika vět pohltit tak, že si o tom tolik obdivovaní autoři se­verských detektivek mohou nechat leda zdát. Všeprostupující melancholie, tak typická pro severské autory, ať už je jím Waltari nebo Lagerkvist. Ostatně právě Miku Waltariho mi Leena Krohn a její postavy samotářů, bloudících po světě od jednoho nevšedního zážitku k druhému, velmi připomíná. Jen sentimentem Krohn ve srovnání s autorem slavného Egypťana Sinuheta tolik neplýtvá. A konečně také severský magický realismus, ten neuvěřitelně sugestivní žánr plný báchorek a nadpřirozena, silné a sebevědomé vypravěčství sahající svými kořeny až k starodávným runám a Lönnrotově Kalevale, představuje důležitou součást tvorby Leeny Krohn, autorky, jíž by měl věnovat zvýšenou pozornost každý melancholický čtenář.

Román Durman s podtitulem Klam, který každý vidí je členěn do tří oddílů, které se dále dělí na krátké kapitoly, fungující jako samostatné povídky či nahodilé deníkové zápisky, tvořené krátkými, jen mírně rozvitými větami. Takto zkonstruovaná kompozice je kromobyčejně dynamická   a čtivá, a to i přes­to, že vlastní téma románu nepatří k těm prvoplánově chytlavým. Shrnout by se dalo do několika otázek: Existují objektivní hranice skutečnosti? Jak pevné jsou mantinely racionálního světa? A co se stane, když normou otřese trocha paranormálních zážitků? Neuká­že se nakonec, že nejde o nic víc než iluzi, byť společnou celému lidstvu?

Vypravěčce příběhu se obrysy skutečnosti začnou slívat poté, co se v jejím osamělém helsinském bytě ocitne nevšedně krásná rostlina, z níž se záhy vyklube jedovatý a halucinogenní durman. Jelikož trpí vypravěčka silným astmatem, rozhodne se o laickou utišující kúru ze semínek a lístků rostliny. Její úporný kašel sice brzy vymizí, místo něj se však hrdinka musí potýkat se stále více znepokojivými zážitky, jejichž lokaci na ose iluze – skutečnost nelze přesněji určit. Příliš nepomáhá ani množství podivínů, které sama vypravěčka nazývá „bludaři“ a s nimiž přichází do těsného kontaktu při své práci pro časopis o paranormálních jevech. Muž, který slyší zvuky ticha, dívka, která se považuje za upírku, trepanátor lebky, fenomén samovznícení i tvář Ježíše v bílém finském sýru – z toho by jeden znejistil i bez požívání halucinogenů!

Všechny ty bizarní figurky, s nimiž se vypravěčka setkává a mezi které se svým experimentováním s durmanem konec konců také sama řadí, slouží Krohn k tomu, aby ukázala, jak silně člověk touží po vymanění z ubíjející všednosti a nalezení transcendentna, čehosi vyšší­ho a šeď obyčejných životů přesahujícího (a ovšem také jak směšný při té snaze o přesah může být). Proto někteří z nás věří v boha a jiní v teo­rii souhry náhod, právě proto podléháme závislostem, ať už na drogách či magických talismanech. Pevná půda pod nohama se nám mů­že začít velice snadno rozpadat, jelikož přísná racionalita je v našem křehkém světě stejně neopodstatněná jako radikalizovaná víra.

Melancholicko-filozofické knihy Leeny Krohn, ať už je to Tainaron (1985), Umbra (1990), Durman nebo Zesnutí(2004), působí, jako by byly adresovány komusi ztracenému, nějaké nesmírně důležité osobě, která však navždy odešla ze života vypravěče a nechala jej uprostřed světa sklíčeného a osamělého. Osamělost v bizarním světě je jedním z klíčových témat autorky, spolu s klasickými náměty současné literatury, k nimž patří paměť, vnímání času, střet skutečnosti a iluze, úskalí dialektiky prav­dy a lži, mnohoznačnost a psychoanalýza snů. Velmi finská je Krohn v zobrazování ročních období, města a přírody, s tradicí finského románu koresponduje i její lyrický styl a využívání drobných básňových útvarů v textu.

Svět ve svých knihách zobrazuje Krohn jako tajemný, nerozluštitelný rukopis, do jehož záhad se každého rána, sotva procitneme z podivuhodných snů, neobratně, ale vytrvale snažíme proniknout. Podobně záhadné jsou i její knihy – a zrovna tak stojí za neúnavné a opakované čtení.

Vřele doporučuje

EMA STAŠOVÁ, Skandinávský dům