Také oddělení časopisů Knihovny Národního muzea má svá tajemství. Jak by ne, když spravuje vedle Národní knihovny nejrozsáhlejší sbírku periodik vydávaných od 17. století. Oddělení sídlí v Praze – Bubenči v budově bývalého Místodržitelského letohrádku s krásným výhledem na Stromovku. Je to tak trochu symbol zastaveného času starého přístupu k badatelům. Bez nadsázky lze říci, že žádná podstatná práce z historie, literární historie, kunsthistorie, historické politologie atd., která se opírá o informace z dobového tisku, se neobejde bez zdejšího studia. K vážným badatelům se tu přistupuje velmi individuálně, na rozdíl od jiných knihoven obdrží většinu požadovaného materiálu ihned po objednání na stůl. Jeden českoamerický vědec, který v našich fondech zkoumal vývoj reprodukované fotografie, zdejší milieu vystihl poklonou v humorném příměru – „Vy jste kladrubští bělouši českého knihovnictví.“

V oddělení máme krom jiných jeden mimořádný unikát: Index Národních listů. Dostal se k nám, když se rušila redakce těchto veledůležitých novin (1861–1941). Co to je? Řada 65 svazků vysokých cca 42 cm a 24 cm hlubokých, která dohromady váží 110 kg. Jde o rejstřík článků publikovaných v NL do roku 1940. Taková redakční pomůcka by byla v dnešním světě elektronických databází směšná, ale ona je jejich pozoruhodným archaickým archetypem. A ilustruje zásadní moment v proměně redakční práce někdejších novinářů, ukazuje na profesionalizaci žurnalistiky. První svazek, ohraničený datací 1861 až 1881, shrnuje dvě počáteční dekády vydávání NL a je značně výběrový, řada článků zjevně absentuje. Druhý zaznamenává roky 1881 až 1883. Poté pokračuje Index postupně v jednotlivých svaz­cích věnovaných každému roku zvlášť. Proč článkový rejstřík vznikl? Až do počátku 80. let 19. století si zřejmě redakce vystačila s archivem exemplářů vydání od roku 1861 a s vlastní pamětí redaktorů. Když chtěli zjistit, o čem kdy dříve psali, prostě si vzpomněli a prolistovali stará vydání. Asi stejně jako starý Kramerius. Jenže od roku 1879 začali čeští politici už pravidelně navštěvovat jako poslanci říšskou radu ve Vídni, v novinářské agendě a její podstatné formě – polemice – si už nevystačili s předchozím amatérismem „rozpomínání“, potřebovali být přesní v argumentaci, zřejmě začala mít vyšší hodnotu i tzv. názorová konzistence. A také určitě došlo ke skoku v informační zahuštěnosti komunikačního světa (více informací, témat, reálií). Takže si redakce začala budovat svou interní paměť, svou „databanku“. Strukturovanou – podle autorů, podle témat, někdy podle „klíčových slov“. Index je ideální pro počáteční badatelskou sondáž, když kupříkladu chcete zjistit, zda a jak se psalo o začátcích používání telefonu v 80. letech 19. století, hledáte heslo „Telefon“. Otázka je, jak je rejstřík spolehlivý, přesný a vyčerpávající, zpravidla si badatel po provedené sondě stejně musí své téma pro své čisté svědomí „vysedět“ poctivým listováním stránek samotných novin. Tak jako moje studentka M. Kazdová, kterou jsem do takového průzkumu „spolehlivosti“ uvrtal minulý rok. A kdybyste chtěli vědět, milí čtenáři, jak to dopadlo, přečtěte si v Knihovně Fakulty sociálních věd Karlovy univerzity její diplomovou práci Využití pramenného zdroje Index Národních listů 1861–1913 na příkladu agendy cestopisné žurnalistiky. Snad ještě něco: teprve od roku 1918 je Index psán strojopisně, od roku 1925 ztloustl na tři kg přírůstku ročně; obojí svědčí o modernizaci redakční práce ve stále složitějším světě.

MARTIN SEKERA, vedoucí oddělení časopisů KNM

Podrobná obrazová příloha se nachází v tištěné verzi Čtenáře