Main content
POSTŘEHY – NÁZORY: Březnové zamyšlení
LUDMILA BARTOŇOVÁ bart.l@centrum.cz
I když lidová pranostika říká Březen – za kamna vlezem…, nedovedu si to v dnešní době nějak dost dobře představit. Klasická kamna už používá málokdo, příjemně vyhřátou pec vlastní asi jen chalupáři a že bychom se snažili vlézt za radiátor ústředního topení, to snad opravdu ne.
Březen je ale zároveň i Měsíc knihy (nyní čtenářů, na což ještě dojde). A to stojí za zamyšlení. O knize, její historii, vývoji, působení a vlivu bylo napsáno víc než dost. Je to naše průvodkyně od dětství, prostředek k objevování světa, poučení o věcech známých i neznámých, jejím prostřednictvím prožíváme příběhy dobrodružné, napínavé až drsné, ale i romantické, dojemné, citlivé, pravdivé a lidské. A to nechci mluvit o úžasné síle výtvarné. Je to taková naše kamarádka, a to hodně dobrá. Tichá, spolehlivá, která vás nepomluví, nepodrazí, a hlavně je vždy po ruce, když potřebujete. Rozhodně jí nevadí, že dnes nemáte zrovna naklizeno a chodíte doma nenalíčená v pohodlném vytahaném svetru. Navíc s vámi absolvuje bez zbytečných řečí a scén všechny dovolené a cesty, konejší nemoci a nespavost, dovede pohladit duši, ale i donutit k rozjímání, vzbudit, nebo naopak zklidnit emoce. Takovéto kamarádky aby člověk pohledal… Buďme neskonale rádi, že je máme.
Teď mě ale napadá, což takhle pranostiku trochu upravit na Březen s knihou za kamna (stačí do teplíčka a s kávou nebo čajem) vlezem. To si dovedu přestavit už velice dobře. A protože následuje …duben – ještě tam budem, bylo by to dlouhé příjemné počtení.
Březen je zároveň věnován těm, kteří s knihami velmi úzce souvisejí – čtenářům. Bez nich by všechny, i ty nejkvalitnější a nejkrásnější, knihy byly jen nepotřebné a mrtvé věci. Pokud bychom za čtenáře považovali každého, kdo čte, byla by to značná chyba. Číst může kdokoli cokoli, například kupující označení na zboží nebo návod k použití, cestující údaje o dopravě, maminka večer úkol svému dítěti, šetřílek zálibně výši svých kont. A přesto to tak úplně čtenář není. Skutečného Čtenáře si představuji jako někoho (na věku, pohlaví a společenském postavení nezáleží), kdo ke knize přistupuje tak, jak si kniha zaslouží – s úctou, radostí a plný očekávání. Rád věnuje výběru čtiva čas i pozornost, natěšený pak usedá k četbě, případně si vede i čtenářský deník, do kterého si zapíše hodnocení, někdy i zajímavé pasáže či věty a hlavně – má potřebu si s někým o svém zážitku popovídat, sdílet nadšení, nebo provést zdrcující kritiku díla i autora.
Za své dlouholeté praxe v jedné z našich největších knihoven jsem se s takovými čtenáři setkávala denně. Byli skvělí, byla radost s nimi probrat stav naší i světové literatury. Mělo to ale jeden malý háček, mnohdy byli informováni a znalí víc než všechny knihovnice dohromady. Pro mě to byla doslova výzva, nejenom záliba a profesní nutnost, nepolevit ani na chvíli ve sledování knižní produkce, recenzí, případně zpracování díla do filmové nebo divadelní podoby. A nebyli to, jak by se mohlo zdát, jen starší sečtělí lidé. Pokud si vedle mnohdy náročných povolání našli čas i mladší, měli můj upřímný obdiv. To byli tedy moji čtenáři nejmilejší.
Přiznávám, že kromě nich jsem ale zažila i čtenáře (chce se přímo napsat s malým č) nepříjemné až arogantní, nečistotné (kteří vraceli knihy špinavé, zničené, polité, načichlé kouřem), zkrátka negativní. Další, a ne zrovna malou část mých čtenářů tvořili zmatečníci a nešťastníci. Bloudili sály volných výběrů, nic nemohli najít, jejich požadavky byly nejasné, neúplné nebo přímo celé špatně. Tuto skupinu bohužel nejčastěji zastupovali studenti. Většina z nich, přestože normálně nečetli, měla ze školy zadanou povinnou četbu, a tak se stalo i to, že po mně dívenka s nevinným výrazem chtěla od Evžena Oněgina Puškina. Opravila jsem ji, že to bude asi obráceně, ale po nahlédnutí do svých poznámek neustoupila: „Mám to opsané z tabule takto!?“ Na druhou stranu ale právě z řad čtenářů, kteří potřebovali pomoc, se dostávalo mně i kolegyním nejvíc vděčných poděkování. Nikdy nezapomenu na největší a nejdojemnější ocenění mé práce. Jeden ze studentů-zoufalců, který byl nutností vyhnán pro povinnou četbu a určitě poprvé přišel do knihovny, mi po obsloužení řekl: „Jste super“ (a přitom mu při slově super přeskočil hlas).
Takže pokud je nyní březen měsícem čtenářů, přeji jim ze srdce k jejich svátku všechno nejlepší. To se přece mezi přáteli dělá.