ROZHOVOR s ředitelem Jihočeské vědecké knihovny Mgr. Ivo Karešem a ředitelem Středočeské vědecké knihovny Ing. Jiřím Mikou

Do knihoven, ve kterých pracují, nastupovali shodně v druhé polovině devadesátých let, zastávali v nich různé vedoucí pozice a teď – opět téměř ve stejnou dobu – stanuli v jejich čele. Kromě názorů na knihovnický obor, jeho budoucnost a potřeby je pojí i přístup k řešení problémů, s nimiž se knihovny dnes a denně potýkají. A také dlouholeté přátelství. Tyto i další společné rysy nás přivedly na myšlenku popovídat si s oběma protagonisty najednou.

Důvěrná znalost organismu instituce, kterou má člověk řídit, může být výhodou, ale také nemusí. Dokážete jak výhody, tak případné nevýhody konkretizovat?

I. Kareš: Znát dané prostředí je samozřejmě svým způsobem výhodou. Na druhou stranu je opravdu otázka, jestli doba, kterou jsem tady strávil, není příliš dlouhá na to, aby člověk měl určitý odstup, aby se dokázal odstřihnout od zavedených postupů, podívat se na problém jinýma očima.

J. Mika: Já to vidím obdobně. Výhoda spočívá hlavně v tom, že je na co navazovat, že nepřicházíte do úplně neznámého prostředí. Existuje řada věcí, které jsem už třeba sám vytvářel. Z tohoto pohledu to výhoda je. Ovšem po tolika letech, co pracuji v kladenské knihovně, se asi stereotypům nelze vyhnout. Dost jsem o tom přemýšlel, když jsem do ředitelské funkce nastupoval. Určitou nevýhodou možná je i to, že jste v kolektivu do jisté míry v nějaké pozici zavedený, a ta pozice se teď změnila. Lidé si musí zvyknout, že fungujete trošičku jinak. Nemyslím si, že by člověk musel najednou vystupovat jiným způsobem, ale jeho role je úplně odlišná.

Co vás nejvíce motivovalo postavit se v této složité ekonomické situaci do čela tak významných kulturních institucí, které to ani v příštích letech nebudou mít jednoduché?

I. Kareš: U mě rozhodovala především skutečnost, že mi knihovna přirostla k srdci a cítím odpovědnost za to, jakým směrem by se měla vyvíjet. Takže hlavní motivací byla snaha, aby práce, která byla v knihovně udělána, nepřišla vniveč, aby kontinuálně pokračovala. O tom, že nebyla malá, svědčí i to, že knihovna má opravdu svoje místo ve městě a velice dobré jméno v republice.

J. Mika: Dost jsem se rozmýšlel, jestli se mám výběrového řízení zúčastnit, protože v souvislostech, které jsou naznačeny v otázce, mi bylo dopředu naprosto jasné, že to nebude vůbec lehké. Na druhou stranu to byla výzva dělat zase něco jiného, a jak už jsem říkal, navázat na předchozí práci a dál ji rozvíjet. Já jsem starší než kolega, takže jsem už před nástupem do knihovny vykonával různé činnosti. Umím si tedy představit, že bych pracoval i někde jinde, ale přiznávám, že by se mi z knihovnictví odcházet nechtělo. Mohl bych zůstat na pozici, kterou jsem měl, nebo zastávat jinou, ale stejně tak jsem si dokázal představit i funkci ředitelskou. Když jsem si to tedy srovnal, vyšlo mi, proč to nezkusit zase z této perspektivy?

V jakých oblastech budete navazovat na své předchůdkyně, a v kterých případech chcete jít vlastní cestou?

J. Mika: V tomto případě to mám asi jednodušší, protože si jdu „svou cestou“ už jistou dobu. Do knihovny jsem nastoupil jako správce knihovního systému. Přesněji šlo o implementaci informačního systému do podmínek knihovny, což se nám s kolegyní snad podařilo. Pak jsem se věnoval rekonstrukci historické budovy knihovny, kde poskytujeme veškeré služby veřejnosti. Tam jsem realizoval určitou vlastní představu o tom, jak by měla knihovna fungovat. Pak jsme pokračovali přestavbou dalších dvou domů, kde jsou prosto­ry pro knihovníky a odborné činnosti. Na tohle bych tedy chtěl navázat, a z tohoto pohledu se mnoho měnit nebude.

Co se ovšem určitě měnit bude, souvisí s tren­dy, které přináší doba, například nové typy médií. V této souvislosti jsem si vzpomněl na myšlenku, kterou jsem nedávno zachytil v jednom z esejů Umberta Eca. Píše v něm, že inovace by neměla být v protikladu k tradici. A uvádí to na příkladě s obrem a trpaslíkem. Jestliže chce vidět trpaslík dál než obr (a naším cílem je vidět dál), musí změ­nit myšlení, nikoli výchozí situaci. To zname­ná, že pokud obra odstraní a stoupne si místo něj, tak dál neuvidí. On si musí stoupnout na jeho ramena. A to je, myslím, přesně ten příklad, který se hodí na naše knihovny, protože ty jsou dnes zatíženy obrovskými starými fondy – to je pro nás ten obr. A trpaslík – to by mohla být nová média, elektronické knihy, elektronické zdroje. Pokud knihovní fondy zlikvidujeme a nahradíme je novými médii, tak dál neuvidíme. Ale když si stoupneme na ramena toho obra, tak bychom mohli vidět dál... Předpokládejme tedy, že změny budou souviset s tím, co bude doba přinášet, ale bylo by chybou si myslet, že předchozí zahodíme. Snad jsem nějak oklikou odpověděl na vaši otázku.

I. Kareš: Já to cítím podobně. Otázka byla vlast­ně položena protikladně – v čem navazovat, v čem jít vlastní cestou? Myslím si, že navazovat budu určitě často, v knihovně bylo uděláno hod­ně práce a dlouhá léta jsem se na ní podílel. Ale od chvíle, kdy jsem převzal post ředitele, budu muset jít vlastní cestou. Takže to spolu souvisí a není to až tak v protikladu...

Výzvy, které před knihovníky dnes stojí, jsou jiné než v nedávné době. Dopadá na ně nera­dost­ná ekonomická situace s určitými politickými souvislostmi, musejí se vypořádat se změnami čtenářských návyků, které jsou spíše negativní, s určitým poklesem obecné vzdělanosti a k tomu s novými technologiemi. To všechno jsou skutečnosti, které budou muset knihovny řešit, a bude záležet na tom, jak se s nimi vyrovnají. Může to dopadnout tak, že knihovny budou mít nadále výsadní postavení určitého kulturního a vzdělávacího centra, ale i tak, že se stanou zbytečnými.

Nemalujte čerta na zeď…

I. Kareš: …pokud knihovny nezachytí trendy, tak se opravdu mohou dostat do situace určitého reliktu. Já samozřejmě malovat čerta na zeď nechci, do této funkce bych nešel, kdybych si myslel, že to tak dopadne. Ale ta rizika tady jsou.

J. Mika: Buďme tím trpaslíkem, co si stoupne na ramena obra… Zkusme využít tradice a pomocí nových technologií, které jsou možná jemnější a nakonec nemusejí stát ani tolik peněz, knihov­ny udržet. Myslím si totiž, že jejich smysl je pořád stejný. Například naše knihovna vznikla v ro­ce 1897 jako lidová, to znamená, že si ji vytvořily lidové spolky z vůle, z potřeby a také z příspěvků svých členů. Pokud dnes budou lidé knihovny potřebovat – kvůli knížkám či jiným typům informačních zdrojů –, tak snad nezaniknou. Jestliže lidé přestanou potřebovat informační zdro­je a budou jim bližší buřty, tak přestaňme půjčovat kníž­ky a prodávejme buřty.

I. Kareš: To jsou vlastně zmíněná dvě hlediska: první – historické a archivní – uchovávání fondů do budoucna, ať už v klasické, či v digitální podobě, a druhé – oslovování současných uživate­lů, kterým musíme stále mít co nabídnout. Naše jedinečnost musí být v tom, aby to, co získají od nás, neměli možnost získat jednodušeji, popřípadě levněji jinde. A právě toto moderní technologie přinášejí.

J. Mika: Základní princip se fakticky nemění. Nikdo nemůže mít doma všechny knihy, které by chtěl. A já si myslím, že obdobné to bude i s elektronickými knihami. Pravděpodobně nebudou tak levné, aby si je mohl každý v jakémkoli množství dovolit, takže zase bude potřeba nějaké instituce, která by je lidem zprostředkovala. Jediná věc, kterou zatím neznáme, je legislativní řešení – jestli se k těmto knihám budou moci knihovny chovat podobně jako k tištěným. Pokud se ovšem do té doby elektronické knihy nerozplynou po internetu a neskončí někde na černém trhu! Pak to budou mít těžké jak nakladatelé, tak knihovny. Ale doufejme, že se východisko najde, a že i knihovny v případě tohoto typu informačních zdrojů budou hrát podobnou roli, jakou mají v případě tištěných knih.

V poslední době se stále častěji objevují v diskusích odborníků upozornění na zranitelnost elektronických médií a na někdy až lehkomyslné propadnutí virtuálnímu světu. Považujete to i vy za problém?

I. Kareš: Také o tom přemýšlím, protože riziko toho, že opravdu přijdeme z nějakého důvodu o elektronická data nebo možnost je používat, je veliké. Stačí dlouhý výpadek proudu… Myslím si, že teď žijeme ve fázi okouzlení tím, co všechno elektronická média nabízejí, a neuvědomujeme si rizika, která mohou nastat. Třeba v souvislosti s digitalizací, kdy se hromadně digitalizují všech­ny možné fondy. Ale jestli je reálná jejich udržitelnost (prakticky, teoreticky jistě je) – tedy ne, co bude za rok, za pět let, ale co bude za padesát let –, to nevím. A nevím také, nakolik budeme schopni s takovými daty pracovat, když dnes náhodou najdeme data na disketě z roku 1997–98, tak ji ani nemáme do čeho v počítači vložit, natož abychom mohli s obsahem nějakým způsobem operovat. To jsou věci, s nimiž je třeba počítat a uvědomit si, že ani elektronizace není všemocná a všespásná.

J. Mika: Můžu zmínit konkrétní příklad: v současnosti v dobrém slova smyslu závidíme kolegům z JVK v Českých Budějovicích, že mají nové ser­verové vybavení. Naše servery jsou zastaralé, takřka v havarijním stavu, takže nám občas vypadnou. Když se tak stane, nedokážeme knížku nejenom půjčit, ale nedokážeme ji bez automatizovaného knihovního systému ani najít. Pokud vypadne proud nebo přestanou fungovat ser­ve­ry, nemáme jiné východisko než knihovnu zavřít. Můžeme přijímat vrácené knihy či půjčovat z volného výběru, ale to je tak asi všechno.

Jaké jsou vaše priority v řízení knihovny a jaké změny především v personální a organizační struktuře připravujete?

I. Kareš: Určité organizační změny proběhnou a samozřejmě i personální – to s tím souvisí. Zásadní bude, že oddělení informačních technologií se stane v budoucnu samostatným odborem, a to zejména v souvislosti s připraveným projektem digitalizace. Můžeme předpokládat, že pod nás v brzkém budoucnu spadne provoz digitalizační linky, která bude v rámci projektu Jihočeského kraje vybudována, a následovat bude za­jištění zmiňované digitalizace. To je asi největší organizační změna, s níž počítáme. Některé změ­ny a přesuny proběhnou i ve službách, regionálních funkcích a systémovém knihovnictví.

S propouštěním zaměstnanců nepočítáte?

I. Kareš: Pokud se podaří udržet služby na stávající úrovni, ve stávajícím rozsahu a pokud příspěvek, který budeme dostávat od Jihočeského kraje, zůstane ve stejné výši, tak v téhle chvíli se snižováním počtu zaměstnanců nepočítáme. Samozřejmě, že máme i dlouhodobější plány a takovým příštím cílem, ke kterému bych rád směřoval, je vybudování nové knihovny. To by potom určitým způsobem mohlo znamenat změnu v organizaci služeb i v počtech zaměstnanců. Ale to je zatím ještě ve hvězdách, proto nechci předjímat.

J. Mika: My jsme zatím udělali jednu malou organizační změnu. Když jsem nastoupil do nové funk­ce a odešla paní ředitelka Kádnerová, tak jsme nepřijali nikoho nového jako mého nástup­ce. Práci, kterou jsem vykonával, převzala kolegyně, která už v knihovně pracovala, a uspořené místo bychom chtěli využít pro funkci, kterou pracovně nazýváme „pracovník pro vztahy s ve­řej­ností“. Myslím si, že takový člověk v naší knihov­ně chybí, protože činnosti, které by měl vykonávat – například zajišťovat nejrůznější kulturní akce, starat se o obsah webových stránek, spolupracovat s médii –, byly rozptýleny mezi knihovníky z různých oddělení, a těm to ubíralo čas na jejich vlastní práci.

Jinak bych o personálních záležitostech teď nechtěl mluvit, protože jsme ve fázi, kdy se tvoří rozpočet kraje a vůbec nevíme, jak na tom s finančními prostředky v letošním roce budeme. Informace, které se k nám zatím dostávají, nejsou optimistické.

I. Kareš: Rád bych v souvislosti řečeného také doplnil, že i já předpokládám vznik pracovního místa s podobným zaměřením – jednak směrem k PR knihovny a jednak bych rád zastřešil řešení projektů. Tedy vytvoření pozice „projektového manažera“, protože si myslím, že tato práce je u nás dost roztříštěná jak z hlediska vyhledávání projektů, tak potom jejich administrace.

J. Mika: Myslím si, že organizační změny se v knihovnách našeho typu prováděly hlavně v do­bě, kdy se automatizovaly procesy, protože automatizace má zpětnou vazbu na organizaci činností. Nezdá se mi, že by se teď situace tolik měnila, aby se to muselo projevit na organizační struktuře. Spíš do ní mohou zasáhnout vnější vlivy a především chybějící finance. Bojím se toho, abych teď už nebyl jen pasivním divákem, který sleduje, jak se na to či ono nedostává peněz, a na vlastní představy musí rezignovat.

I. Kareš: Taky jsem o tom přemýšlel. Ano, máme před sebou nějakou představu rozvoje, ale jestli se nakonec naše práce nesmrskne na to, abychom udrželi alespoň to, čeho už bylo dosaženo…

Jak budete čelit ekonomickému tlaku ze strany zřizovatelů, jste připraveni jít s nimi v nevyhnutných případech do střetu?

J. Mika: Člověk musí zvažovat, jestli konflikt něco přinese. Moc tomu nevěřím, spíš si myslím, že jednání je věc určité taktiky. V poslední době poměrně intenzivně komunikuji s novým radním pro kulturu a památkovou péči. Hovořili jsme také o financování regionálních funkcí, které v našem kraji zaznamenalo od roku 2005 velký propad. Snažím se vysvětlit význam RF a ukázat nepříz­nivý vývoj jejich financování srovnáním s jinými kraji, například zrovna s kolegy z jižních Čech. Problém není v tom, jít s někým do střetu, ale v tom, jestli v odboru kultury budou dostatečné prostředky a jak budou rozděleny.

I. Kareš: U nás jsou zatím návrhy rozpočtu ve výši, která odpovídá roku 2012, uvidíme, jestli bude schválen. Pokud jde o položenou otázku – já si rovněž nemyslím, že střet v této pozici pomůže. Záleží samozřejmě na tom, co se pod tím slovem myslí, ale spíše bych se snažil zvolit dobrou taktiku. Protože obecně, pokud dojde ke střetu, tak to instituci zcela jistě nepomůže. A asi bychom měli nadřadit zájmy instituce nad svými vlastními pocity, ale i to do určité míry.

J. Mika: Ještě bych rád k tomu dodal, že očekávám plodnou diskusi, a tady bych navázal na to, co je, a co není střet. Myslím si, že nemá smysl vést příliš velké rozbroje s našimi zřizovateli, protože se jedná spíše o formu dohody, vysvětlování a argumentace. Naopak, co se týče práce v knihov­ně, tam bych se konfliktům nebránil, ovšem za předpokladu, že to budou spory o věc, nikoli v osobní rovině. Pokud má totiž tak složitý organismus, jakým naše krajské knihovny jsou, zdravě žít a vyvíjet se, diskuse i formou sporů může být podnětná. Docela rád bych se takových různých výměn názorů zúčastňoval, abych věděl, co se v knihovně děje. Myslím si, že to člověka na vedoucí funkci může obohatit a inspirovat při rozhodování.

I. Kareš: Já to mám také tak, nikdy jsem nebyl typem autoritářského šéfa, vždycky jsem preferoval diskusi, aby se – pokud možno – dospělo ke společnému konsensu.

Máte ambici, aby uživatelé vaší knihovny pocítili změny v jejím vedení? Jinými slovy, plánujete rozšíření stávajících služeb nebo služby zcela nové?

I. Kareš: Zabývám se myšlenkou posunout roli naší knihovny a posílit ji o komunitní prvek. Kromě klasických knihovnických služeb – klasických spíše v uvozovkách, protože i ty se rychle mění – bych chtěl k současné výstavnické tradici přidat i pořádání kulturních akcí minimálně jednou měsíčně. A když to půjde, tak i častěji. V roce 2012 jsme už s tím dokonce začali, obnovili jsme tradici antidiskoték Jiřího Černého a v letošním roce bych si přál, aby se v knihovně začaly konat koncerty, literární akce, besedy. Zkrátka, aby si i další část lidí všimla, že je v Českých Budějovicích knihovna, která nabízí zajíma­vé kulturní pořady, zajímavé služby. Samozřejmě zcela sobecky tím sleduji citelnější postavení `knihovny ve městě, a také, že se třeba někdo z návštěvníků kulturních akcí stane časem i uživatelem knihovnických služeb.

J. Mika: Myslím si, že vaší otázce rozumím ještě i jinak – jestli člověka potěší, když přijde do nové funkce a čtenáři se domohou nějaké nové služby. Mně osobně dělá vždy radost – a podotýkám, že v jakékoli pozici –, když se cokoli drobného uživatelům nebo obecně návštěvníkům knihovny nabídne. Samo sebou určitá ješitnost v člověku je a změny k lepšímu mu ve vedoucí pozici dělají dvojnásobnou radost. Za každým zlepšením však vždy vidím dílo celého kolektivu, a to i proto, že jako bývalý „systémák“ považuji knihovnu za systém s prvky, které na sebe pevně navazují. Ale abych se vrátil k té radosti – teď ji mám z nového biblioboxu, který před knihovnou dlouho chyběl a my ho našim uživatelům můžeme nabídnout.

Můžete zmínit, na jakých projektech obě knihovny spolupracují, v čem jsou si blízké a v čem se liší?

I. Kareš: Vždy jsem tyto dvě knihovny chápal v podstatě jako „sesterské“. A nejen proto, že jsou obdobně krajské, ale třeba i díky vztahu minulých paní ředitelek. S přihlédnutím k tomu, že i my s Jiřím máme velice dobrý vztah, jsem s nadsázkou říkal, že by se teď pro změnu mohlo jednat o knihovny „bratrské“. Je ovšem třeba říci, že funkce obou knihoven se maličko liší, a to především tím, že České Budějovice jsou univerzitní město. A také v tom, že my máme stále funkci městské knihovny, tedy kromě té krajské a vědecké.

J. Mika: Máme stejný knihovní systém a možná obdobné problémy. Avšak jeden ze zásadních rozdílů je, že se v Kladně nechystáme stavět novou knihovnu. Myslím si, že uzpůsobené prostory, ve kterých sídlíme, nějakou dobu vydrží, že historická budova knihovně sluší. I když si uvědomuji, že v každé budově, která nebyla stavěna jako knihovna, je knihovnický proces vždy problematičtější. Rozhodně však v blízké době stavět novou knihovnu nebudeme. Naopak Českým Budějovicím bych přál, aby se do toho pustily co nej­dřív.

Co bych však rád, aby se nám podařilo, a je to také jedna z mých priorit, je stavba skladů. Ovšem ta se nedá udělat bez investic a v této chvíli je ve Středočeském kraji o investiční prostředky nouze. Koncepci skladů tedy připravíme, ale jestli ji dokážeme zrealizovat v dohledné době, to nemohu říct. Myslím si, že by to byla investice velmi záslužná, uspořila by provozní prostředky, protože současné skladové hospodářství je velmi náročné. Ať už proto, že se platí nájemné za některé sklady, že auto objíždí pět externích depozitářů, ale i proto, že to zabírá spoustu lidské práce. Kdyby se tento problém dal investicemi vyřešit, došlo by k úspoře provozních prostředků, které by se mohly využít jinak.

Pokud bych měl ještě hledat spojitost mezi našimi knihovnami, je potřeba vědět, že jsou to obě krajské knihovny, ale že mají řadu odborných činností, které přesahují i do národní úrovně. Například ve chvíli, kdy bylo zrušeno oddělení článkové bibliografie v Národní knihovně ČR, se krajské knihov­ny kromě zajišťování regionální bibliografie snaží do jisté míry nahradit i tento výpadek v bibliografii národní. Společný je nám určitě zájem zpřístupňovat regionální informace – v naší knihovně vytváříme například databázi středočeských osobností, památek a místopisu, která je součástí elektronického katalogu, v případě Českých Budějovic bychom měli zmínit projekt Kohoutí kříž…

I. Kareš: Za tu zmínku děkuji, Kohoutí kříž je opravdu srdeční záležitost. S kolegou Janem Marešem už 13 let vytváříme elektronickou/webovou knihu (kohoutikriz.org), věnovanou šumavské německé literatuře. Právě připravujeme novou rozšířenou verzi a určitě budeme pokračovat. Šumava je velká a pořád je kde brát.

J. Mika: Naopak poněkud specifické pro naši knihovnu je to, že jsme vydavatelem celostátního časopisu Čtenář. Je to jedna z činností, které si považujeme, zároveň jsme ale rádi, když se na jeho obsahu podílejí i další knihovny – a to ostatně dokládá i tento rozhovor.

Děkujeme.

Lenka Šimková, Olga Vašková

Mgr. Ivo KAREŠ

* 26. 5. 1964 České Budějovice

Absolvent Pedagogické fakulty v Českých Budějovicích. V letech 1988–1997 učitel (ZŠ, gymnázium, Jihočeská univerzita). Od 1. 2. 1997 nastoupil po konkurzu do Jihočeské vědecké knihovny v Českých Budějovicích do funkce náměstka pro knihovnické služby. V roce 2012 prošel vítězně výběrovým řízením a od 1. 11. 2012 zaujal post ředitele Jihočeské vědecké knihovny. Publikuje články v regionálním a knihovnickém tisku, přispívá do sborníků. Podílí se na projektech vzdělávání knihovníků v jihočeském regionu a zahraniční odborné spolupráci. Autor elektronické verze publikace Kohoutí kříž(kohoutikriz.org).

Ing. Jiří MIKA

* 6. 1. 1954 Kladno

Po studiu na kladenském gymnáziu absolvoval Fakultu stavební ČVUT v Praze, obor ekonomika a řízení se zaměřením na automatizované systémy. Pracoval jako analytik, programátor a středoškolský učitel informatiky v Praze, krátce byl zaměstnán ve výpočetním středisku Poldi v Kladně. V 90. letech jako pracovník Ústavu pro českou literaturu AV ČR spoluvytvářel systém české literární bibliografie. Od roku 1997 pracuje ve Středočeské vědecké knihovně v Kladně, kde kromě správy knihovního systému působil ve funkci vedoucího odboru dopl­­­ňo­vání a zpracování fondu a od října 2012 je jejím ředitelem. Publikuje články z oblasti knihovnictví a regionální kultury.

Foto archiv J. Miky a I. Kareše